Vydání 8/2006

Nejvyšší správní soud se na prvním místě zabýval charakterem správního řízení vedoucího k ochraně pokojného stavu, tedy podstatou právní úpravy podle § 5 občanského zákoníku. Jeho cílem je poskytnutí ochrany především občanským právům a svobodám, tedy ryze soukromým zájmům fyzických a právnických osob, což implikuje použití takových prostředků ochrany, které jsou typické pro soukromoprávní vztahy. K tomuto závěru lze dospět zejména systematickým výkladem citovaného zákonného ustanovení, umístěného v rámci občanského zákoníku, tj. jedné ze základních norem soukromého práva (srov. § 1 občanského zákoníku). Ostatně i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 142/98 (Sb. ÚS, svazek č. 11, nález č. 65, str. 131) dospěl k závěru, že rozhodování dle § 5 občanského zákoníku je příkladem svěření pravomoci správním orgánům rozhodovat ve věcech občanskoprávních. Tento nález byl relativizován stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. Pl. ÚS-st. 18/03, nikoliv však v závěru o charakteru ustanovení § 5 občanského zákoníku. Zde i plénum Ústavního soudu uzavřelo, že § 5 občanského zákoníku svěřuje správnímu orgánu rozhodování v soukromoprávních věcech.

Stejně tak i v posuzované věci lze rozhodnutí správního orgánu podle § 5 občanského zákoníku, vedoucí k obnově předešlého pokojného stavu tak, aby nedocházelo k obtěžování hlukem, zcela jednoznačně označit za rozhodnutí ve věci občanskoprávní (srov. ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku).

Není samozřejmě vyloučeno, aby jednání vyznačující se zvýšenou hlučností bylo v určitých případech řešeno jak v rovině soukromoprávní, tak v rovině veřejnoprávní. Z hlediska veřejnoprávního může být porušení limitů hlučnosti sankcionováno např. podle § 92 a násl. zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdraví"), za použití § 30 a násl. zákona o veřejném zdraví, a nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů. Oproti veřejnoprávní úpravě je obtěžování hlukem ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku v zásadě neurčitým právním pojmem bez měřitelných limitů. Mohou proto nastat i situace, kdy jednání bude shledáno jsoucím v rozporu s předpisy práva soukromého, ale neodporující předpisům práva veřejného, a naopak (v tomto směru srov. např. usnesení bývalého kompetenčního senátu ze dne 25. 5. 1925, Boh. A XXXVII/1925).

V posuzované věci je zřejmé, že předmětem rozhodnutí žalovaného nebylo veřejné subjektivní právo, ale právo soukromé. Žaloba je proto nepřípustná ve smyslu ustanovení § 68 písm. b) s. ř. s. a měla být krajským soudem odmítnuta podle ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. Soudům rozhodujícím ve správním soudnictví nepřísluší napadené rozhodnutí přezkoumat a ve věci rozhodnout.

Ústavní soud ve shora citovaném stanovisku pléna dovodil, že v rámci právního stavu před 1. 1. 2003 nebylo možné napadnout rozhodnutí vydané podle § 5 občanského zákoníku správní žalobou (podle tehdejší části páté občanského soudního řádu), ale normální žalobou (vlastnickou) podle části třetí občanského soudního řádu; v témže stanovisku pléna konstatoval, že v rámci právního stavu po 1. 1. 2003 by se k možnosti přezkumu rozhodnutí učiněných podle § 5 občanského zákoníku měl vyjádřit právě Nejvyšší správní soud. Nedostatek příslušnosti správních soudů znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu tak učinit.

Z uvedeného důvodu by byla nadbytečná rovněž úvaha o způsobu ochrany podle občanského soudního řádu. V souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu lze argumentovat cestou ochrany podle části třetí občanského soudního řádu - v návaznosti na ustanovení § 5 větu třetí občanského zákoníku. Přestože je ovšem rozhodnutím předběžné povahy podle § 5 občanského zákoníku poskytována ochrana pokojnému, nikoliv právnímu, stavu, nelze přehlédnout jeho nesporný dopad do práv a povinností jím dotčených osob. Např. v posuzované věci byla stěžovateli stanovena povinnost zajistit, aby nedocházelo k obtěžování hlukem. Možnost žaloby podle části třetí občanského soudního řádu se nemusí, z pozice takovýmto rozhodnutím dotčené osoby, jevit reálná. Zejména v zájmu ochrany práv garantovaných článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je proto důvodné zvážit možnost napadení správního rozhodnutí, vydaného podle § 5 občanského zákoníku, postupem podle části páté občanského soudního řádu (v úpravě účinné po 1. 1. 2003). Učinit závěr o přípustnosti takové žaloby podle části páté občanského soudního řádu, a o vhodnosti různých procesních postupů k ochraně práv vyplývajících z občanského zákoníku, jsou však příslušné soudy v občanském soudním řízení.

Jakkoliv tedy v daném případě krajský soud žalobu správně odmítl, učinil tak nesprávně s odkazem k ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., čímž především zkrátil stěžovatele v právu na poučení o možnosti podat žalobu u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení. Skutečnost, že se krajský soud ve svém usnesení s otázkou příslušnosti správního soudu vůbec nevypořádal, zakládá nezákonnost jeho rozhodnutí. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušil. Podle téhož zákonného ustanovení, tj. § 110 odst. 1 s. ř. s. věta za středníkem, a s odkazem k ustanovení § 68 písm. b) a § 46 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud žalobu odmítl.