988/2006
Rozhodnutí správního orgánu: nicotnost. Přezkoumání rozhodnutí o privatizaci
Ej 264/2006
Rozhodnutí správního orgánu: nicotnost; rozhodnutí ve věci soukromého práva. Řízení před soudem: přezkoumání rozhodnutí o privatizaci
k § 68 písm. b) a e) a § 76 odst. 2 soudního řádu správního
k § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 210/1993 Sb.
I. Vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu podle § 76 odst. 2 s. ř. s. předpokládá, že žaloba proti takovému rozhodnutí směřující je vůbec způsobilá soudní přezkum vyvolat.
II. Zamezuje-li § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, soudnímu přezkumu rozhodnutí o privatizaci, není možné ani přezkoumání dalšího rozhodnutí, jímž je rozhodnutí o privatizaci změněno. Žalobu podanou proti takovému rozhodnutí správní soud odmítne z důvodů uvedených v § 68 písm. e) s. ř. s.
III. Při rozhodování správního orgánu o způsobu a formě vypořádání restitučního nároku jde o majetkové nároky účastníka, tedy o soukromoprávní věc; žalobu proti takovému rozhodnutí správní soud odmítne z důvodů uvedených v § 68 písm. b) s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2006, čj. 5 As 67/2005-88)
Prejudikatura:
ad
II. zejména (k možnosti přezkoumání schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci před a po novele č. 210/1993 Sb.): usnesení Ústavního soudu č. 27/1998 Sb. ÚS, srov. též Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 10/1993, Výběr soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 63/1994 a Soudní judikatura
ve věcech správních č. 246/1998, jakož i rozhodnutí Rc 44/1994 a Rc 31/1998 Sb. r. NS; ad
III.: srov. Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 9/1993.Věc:
Jitka E. proti vládě České republiky a Ministerstvu financí proti rozhodnutí o privatizaci, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhala zrušení usnesení vlády České republiky ze dne 20. 10. 2004, č. 1008, kterým vláda zrušila podle § 10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon o privatizaci"), bod č. 15 části A přílohy usnesení vlády ze dne 18. 8. 1993, č. 452, k rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 1 zákona o privatizaci (privatizační projekt Dřevařské závody B.).
Dále žalobkyně napadla navazující rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 11. 2004, kterým bylo vydáno rozhodnutí o vypořádání restitučního nároku na majetek znárodněné firmy Josef M., parní pila B., jímž bylo nahrazeno původní rozhodnutí o vypořádání restitučního nároku; tímto novým rozhodnutím bylo vypořádání určeno formou finanční náhrady poskytnuté ve formě směnek.
V žalobě namítala nicotnost těchto rozhodnutí. Zastávala názor, že je dána příslušnost a pravomoc soudu, neboť se nejedná o návrh na přezkum rozhodnutí o privatizaci, ale o návrh na určení nicotnosti těchto rozhodnutí.
Ze spisů vyplynulo, že (již zemřelá) matka žalobkyně, paní Emilie M., jako manželka původního spoluvlastníka firmy Josef M., parní pila B., podala privatizační projekt, jímž navrhla (shodně jako základní privatizační projekt ev. č. 1825, předložený vedením podniku Dřevařské závody B.) privatizaci vydáním věci oprávněné osobě s dokoupením majetku souvisejícího.
Rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno usnesením vlády ČR ze dne 18. 8. 1993, č. 452, a je obsaženo v bodě 15 části A přílohy tohoto usnesení. Jednalo se o přímý prodej předem určenému zájemci - restituentce paní M. K. Dne 1. 5. 1995 došlo k převodu majetku privatizovaného podniku ze zakladatele - Ministerstva průmyslu na Fond národního majetku (dále též "FNM"), ale nikdy nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi FNM a paní M. (a po její smrti žalobkyní paní E.), neboť kupující nedoložila bankovní garanci na kupní cenu. Paní M., resp. žalobkyně, měla předmětný majetek pouze v pronájmu.
V roce 1996 došlo v objektu k požáru a pojistka byla neoprávněně vyplacena nájemkyni, nikoli pojištěnému FNM. Protože v mezidobí vyšly najevo i další nesrovnalosti, FNM po předchozím upozornění žalobkyně založil akciovou společnost Dřevařské závody B., a.s., do níž privatizovaný majetek vložil.
FNM poté opakovaně, naposledy v roce 2004, žádal Ministerstvo financí dle § 20a zákona ČNR č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, o předchozí souhlas k prodeji 100 % akcií této společnosti. Podmínkou vydání souhlasu bylo zrušení původního rozhodnutí o privatizaci, neboť nikdy nedošlo k přímému prodeji ani k vypořádání restitučního nároku (dědické řízení po paní M. dosud nebylo ukončeno a žalobkyně nepřihlásila do dědictví restituční nárok po své matce). Aby mohlo ministerstvo souhlas udělit, muselo revokovat původní rozhodnutí o privatizaci, které nebylo nikdy provedeno, neboť rozhodnutím určená nabyvatelka privatizovaného majetku (paní M.) zemřela. Její dcera podle názoru ministerstva neměla nárok na majetek určený k dokoupení k majetku vydávanému. FNM tedy popíral, že by mohl uzavřít kupní smlouvu s žalobkyní jako osobou odlišnou od osoby, která je v rozhodnutí o privatizaci označena jako nabyvatel, i když žalobkyně tvrdila, že došlo k postoupení nároku na odkoupení, plynoucího z privatizačního projektu.
Žalovaní ve vyjádření k žalobě zastávali stanovisko, že právní řád nepřipouští dědění nároků vyplývajících z rozhodnutí o privatizaci, protože nejde o majetkový nárok, který by bylo možno dědit; rozhodnutí o privatizaci je projevem oprávnění vlastníka k nakládání s konkrétním majetkem, tj. projevem dispoziční volnosti vlastníka. Proto bylo možno vyhovět žádosti FMN o revokaci rozhodnutí o privatizaci a vydat nové rozhodnutí, které řeší oprávněný nárok na restituci, ale nikoli vydáním věci, nýbrž finančním odškodněním formou směnek.
Městský soud v Praze žalobu odmítl podle § 68 písm. b), resp. písm. e) s. ř. s., protože dospěl k závěru, že v případě rozhodnutí o privatizaci se jedná o rozhodnutí, které je podle § 10 odst. 3 zákona o privatizaci ze soudního přezkoumání vyloučeno; v případě rozhodnutí Ministerstva financí o vypořádání restitučního nároku, kterým byl určen způsob a forma vypořádání, se jedná o rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. O nicotnosti nelze uvažovat, jestliže se nejedná o rozhodnutí, které by zasahovalo do sféry veřejných subjektivních práv žalobkyně, a tvrzenou neplatnost právního úkonu nemůže soud ve správním soudnictví posuzovat, neboť - jak uvedeno - věc nespadá do sféry veřejného práva.
Proti usnesení soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Městskému soudu v Praze především vytkla nepřípadnost užité argumentace stran vyloučení ze soudního přezkoumání. Soud na podkladě předchozí judikatury Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze dovodil, že se jednalo o rozhodování státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s majetkem naloženo, a že i ve fázi privatizace při rozhodování o změně původního rozhodnutí o privatizaci se stále jedná o rozhodování státu jako vlastníka majetku. Proti tomu stěžovatelka namítla, že tato
judikatura
je nepoužitelná, zejména proto, že převáděný majetek, o němž bylo v privatizaci rozhodováno, byl již převeden k realizaci rozhodnutí na FNM, a po tomto převodu zákon o privatizaci změnu rozhodnutí o privatizaci zakazuje. Podle názoru stěžovatelky zákon sice stanoví nemožnost soudu přezkoumávat rozhodnutí o privatizaci, ale nikoli již rozhodnutí, která nejsou vydána v souladu s tímto zákonem. Soud tak ponechal v platnosti protiprávní jednání, čímž stěžovatelce znemožnil domoci se svého práva.Dále stěžovatelka mimo jiné namítla, že městský soud se rovněž vůbec nezabýval námitkou, podle níž byla napadená rozhodnutí vlády i ministerstva vydána v době, kdy se stěžovatelka domáhala provedení původního rozhodnutí vlády u soudu (Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), a toto řízení nebylo dosud skončeno.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud především předesílá, že v případě, je-li žaloba odmítnuta, nepřísluší mu v řízení zabývat se otázkami meritorního posouzení, tedy zda a jakého obsahu mělo či nemělo být vydáno rozhodnutí stran restitučního nároku stěžovatelky; předmětem přezkumu může být toliko posouzení, zda se Městský soud v Praze nedopustil nezákonnosti, odmítl-li žalobu, aniž se jí zabýval věcně. V úvahu proto připadá uplatnění stížního bodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelka především namítá, že se soud zabýval pouze otázkou možnosti soudního přezkoumání původního rozhodnutí o privatizaci, které však nenapadla, nikoli však již následným rozhodnutím, jehož vydání považuje za protiprávní, a toto rozhodnutí je nicotné. Ve věci, která byla soudu předložena, se jedná o rozhodnutí o privatizaci majetku, resp. rozhodnutí o způsobu a formě vypořádání restitučního nároku.
Nejvyšší správní soud především považuje za nutné korigovat názor stěžovatelky na postavení Fondu národního majetku, která jej označuje jako samostatnou právnickou osobu zcela odlišnou od státu a na něm nezávislou, a z toho dovozuje, že se ve věci nejedná o rozhodování ve věci vlastnictví majetku státu, jak uvádí Městský soud v Praze, ale o rozhodování zcela jiným, na státu nezávislým, subjektem o jiném majetku než majetku státu.
Fond národního majetku České republiky byl zřízen na základě § 4 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb. pod odbornou gescí tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci jako jedna z nezbytných institucí určených k zajišťování programu reformy ekonomiky České republiky; jedním z rozhodujících úkolů této reformy byla transformace vlastnických vztahů, tj. převod státních podniků a dalších státních organizací do rukou soukromých vlastníků. K tomu účelu bylo nutné vytvořit zvláštní instituci, do značné míry nezávislou na ostatních orgánech státní správy, se svými vlastními působnostmi a vlastní odpovědností, která měla tuto transformaci vlastnických vztahů realizovat. Fond národního majetku byl charakterizován jako právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Základním cílem FNM bylo převzít na sebe majetek bývalých státních subjektů a v souladu se schválenými privatizačními projekty vložit tento majetek do nově zakládaných obchodních společností nebo jej převést do vlastnictví fyzických nebo již založených právnických osob (§ 5 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb.). Je pravda, že fondem tak v souladu s § 18 cit. zákona byl postupně vytvářen majetek, který je definován jako majetek, který "
tvoří majetek převedený na něj podle § 5 a zisk z jeho účasti na podnikání obchodních společností
". Stěžovatelce lze přisvědčit pouze v tom, že zákon určoval přísně účelově způsob a užití majetku a vyslovil požadavek, aby se tento majetek nestal součástí státního rozpočtu. Tato skutečnost však neznamená, že se stále nejednalo o majetek státu.Pro posouzení projednávané věci je nadto tato skutečnost zcela bezvýznamná. Nutno totiž rovněž podotknout, že v souvislosti s činností, kterou lze obecně charakterizovat jako účast na privatizaci majetku státu, FNM zajišťoval i některé další činnosti, především kontrolu plnění smluvních závazků nabyvatelů privatizovaného majetku, poskytování záruk za úvěry akciových společností na základě příslušných usnesení vlády, účast na soudních sporech, správu zpětvzatého majetku a jeho další prodej. I když FNM neměl postavení ústředního orgánu státní správy, a nebyl ani orgánem státu, je třeba působnosti FNM chápat jako významné funkce, které plnil na úseku privatizace v kontextu s působnostmi a pravomocemi v podstatě všech ústředních orgánů státní správy včetně vlády ČR. Působnosti FMN totiž navazovaly na rozhodovací a další
kompetence
ministerstev, ostatních ústředních správních úřadů a vlády a zajišťovaly realizaci těchto rozhodnutí na úseku privatizace majetku státu ve smyslu deetatizace
majetku a převodu tohoto majetku směrem od státu do soukromoprávní sféry.Lze uzavřít, že FNM byl koncipován pro výše uvedené účely jako právnická osoba zvláštního druhu do značné míry nezávislá na státu a na struktuře státních orgánů; zákonem byl FNM nadán speciálními kompetencemi na úseku privatizace majetku státu a z titulu výkonu těchto kompetencí měl i samostatnou odpovědnost. To ostatně bylo nutno dovozovat i z § 21 výše cit. zákona, podle kterého při uskutečňování činnosti podle tohoto zákona vznikaly FNM práva a závazky a FNM byl oprávněn domáhat se svých práv u soudu nebo jiných příslušných orgánů, mohl být žalován za nesplnění svých závazků, za porušení svých povinností ručil celým svým majetkem. I přes značnou samostatnost FNM byla zajištěna zákonem i nezbytná míra
ingerence
nejvyšších státních orgánů do složení jeho orgánů a do jeho činnosti; FNM byl pod kontrolou Parlamentu ČR též tím, že mu předkládal ke schválení svůj rozpočet a výroční zprávu.Fond národního majetku v průběhu své činnosti v podstatě splnil své poslání a zásadním způsobem se podílel na změně vlastnické struktury v České republice; to znamená, že jeho prostřednictvím, na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci (později Ministerstva financí) a vlády ČR byl do rukou soukromoprávních subjektů převeden k tomu účelu určený majetek státu. Proto byl zákonem č. 178/2005 Sb., ve znění pozdějších změn, ke dni 1. 1. 2006 zrušen.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka v téže věci, která je nyní předmětem soudního přezkoumání, podala rovněž dne 3. 3. 2005 ústavní stížnost, ve které uplatnila v podstatě identické námitky jako v podané žalobě (ze dne 7. 3. 2005) a následně i v kasační stížnosti. Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky usnesením ze dne 15. 9. 2005 pod sp. zn. III. ÚS 134/05 dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný; ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval:
"Jak plyne z § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., rozhodování o privatizaci se nerealizuje v rámci správního řízení, takže ani osoby, o jejichž návrhu se rozhoduje, nelze považovat za jeho účastníky, a vydané rozhodnutí není svou povahou rozhodnutím o jejich subjektivních právech a povinnostech. V této souvislosti nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 27), ve kterém se uvádí, že rozhodování o privatizaci je sice rozhodováním státu, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, takže jakákoli dispozice s tímto majetkem v režimu uvedeného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a odpovědnost orgánu povolaného zákonem k provedení privatizace za takto učiněné rozhodnutí se vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem. Pokud jde o restituční aspekt posuzované věci, vzhledem k výše uvedenému nutno vycházet z toho, že neexistuje žádné subjektivní právo na to, aby restituční nárok byl uspokojen způsobem, jak oprávněná osoba požaduje; tak tomu je v posuzované věci, v níž se stěžovatelka v podstatě domáhá toho, aby její nárok byl uspokojen formou přímého prodeje podniku. K tomu nutno podotknout, že skutečnost, že již jednou bylo o privatizaci, a tedy i o restitučním nároku stěžovatelky, vládou rozhodnuto, ještě neznamená, že by tím bylo příslušné subjektivní právo autoritativně deklarováno, byť nepochybně mohlo vyvolat u stěžovatelky určité očekávání. Vzhledem k tomu nemůže na právní postavení stěžovatelky, coby oprávněné osoby, mít vliv skutečnost, že původní privatizační rozhodnutí bylo zrušeno. Jestliže pak bylo vydáno "rozhodnutí" nové, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, má možnost se ochrany svých subjektivních práv domáhat soudní cestou dle § 47 zákona č. 92/1991 Sb., rovněž tak zřejmě není vyloučeno se v souvislosti s údajným protiprávním postupem vlády, příp. Ministerstva financí, domáhat náhrady škody."
Podle § 68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné jen v případech, že tak stanoví zákon (§ 6 s. ř. s.). Není to však možné v případech, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod, Ústavy a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu č. 3/2000 Sb. ÚS, sv. 17).
Podle § 10 odst. 3 zákona o privatizaci se na rozhodnutí o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem.
Nejvyšší správní soud nemohl v posuzované věci ohlédnout od skutečnosti, že výše citované ustanovení již Ústavní soud několikráte podrobil svému přezkumu, přitom neshledal důvod pro jeho zrušení, resp. jeho protiústavnost. Ústavní soud přitom ve své judikatuře konstatuje, že
"jestliže se na rozhodování o privatizaci ustanovení o správním řízení nevztahuje (§ 10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb.), je zřejmé, že proces privatizace má charakter volného výběru mezi přihlášenými uchazeči; podáním nabídky uchazečům o privatizaci nevzniká právně (nadto ústavněprávně) vynutitelný vztah. Za současného právního stavu je tudíž věcí státu, koho z uchazečů vybere a kterým z kritérií dá přednost apod.".
Ústavní soud stran postavení státu v procesu rozhodování o privatizaci dále konstatoval, že "není nejmenšího důvodu (z ústavněprávního hlediska) korigovat ustálený názor obecných soudů, totiž že rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je sice rozhodováním státu, nicméně nikoli státu jako nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a že odpovědnost orgánu zákonem k provedení privatizace povolaného za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem. Z tohoto důvodu proto nezbývá než přisvědčit stanovisku vlády České republiky, totiž, že odpovědnost za její rozhodnutí učiněná ve věcech privatizace majetku státu je dána toliko její odpovědností Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky dle čl. 68 odst. 1 Ústavy (III. ÚS 380/97 ze dne 9. 4. 1998, sv. č. 10)".
Městský soud v Praze proto nepochybil, aplikoval-li v případě rozhodnutí o privatizaci postup dle § 68 písm. e) s. ř. s. a žalobu shledal nepřípustnou.
Stěžovatelkou namítaná nicotnost "změněného" rozhodnutí je nedůvodná. Trpí-li rozhodnutí správního orgánu tak závažnou právní vadou, jež vyvolává jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost soud i bez návrhu. K nicotnosti správního aktu tudíž přihlíží soud z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda žaloba poukazovala na vady nicotnost způsobující, nebo se domáhala zrušení aktu pro nezákonnost nebo věcnou vadnost (§ 76 odst. 2 s. ř. s.). Na druhé straně však nutno konstatovat, že možnost vyslovení nicotnosti právního aktu přichází v úvahu jen za splnění předpokladu, že žaloba proti takovému aktu směřující je sama způsobilá soudní přezkum vůbec vyvolat. Jinými slovy řečeno, není-li žaloba přípustná pro některý z důvodů, s nimiž soudní řád správní nepřípustnost spojuje, odmítne ji usnesením podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle § 10 odst. 3 zákona o privatizaci nepodléhá soudnímu přezkumu celé rozhodování, nikoli konkrétní rozhodnutí, o privatizaci. Nebylo-li způsobilé soudního přezkumu dle § 10 odst. 3 zákona o privatizaci prvně vydané rozhodnutí o privatizaci, nelze soudní přezkoumání připustit ani pro případ kteréhokoli dalšího rozhodnutí, tím spíše, je-li jím původní rozhodnutí, ze soudního přezkumu vyloučené, změněno. Soud se může zabývat právní kvalitou rozhodnutí samotného, tzn. i otázkou jeho případné nicotnosti, teprve poté, dospěje-li k závěru o přípustnosti žaloby. Otázka přípustnosti žaloby spadá do okruhu zkoumání podmínek řízení, které předchází zjišťování právních vad rozhodnutí samotného. Na tom nic nemění skutečnost, že vyslovit nicotnost rozhodnutí pro jeho vady musí soud , aniž by musel nařizovat jednání. Z výše uvedeného důvodu se Městský soud v Praze nemohl zabývat ani dalšími námitkami stěžovatelky, nepříslušelo-li mu o žalobě jednat vůbec.
ex offo
Restituční nárok, o němž se ve věci dále jedná, je soukromoprávním subjektivním oprávněním (resp. právem, které zákonodárce nepřesně nazývá nárokem - viz § 47 odst. 1 a 2 zákona o privatizaci). Je tak zřejmé, že u soudu se musí oprávněná osoba domáhat svého subjektivního oprávnění, a nikoli přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o privatizaci. Soud tak nerozhoduje v těchto případech ve správním soudnictví, ale pořadem práva v řízení nalézacím o existenci či neexistenci nároku oprávněné osoby a o jeho ocenění, resp. způsobu vypořádání.
Co se týče způsobu uspokojení restitučního nároku, věc je proto třeba považovat za spadající do práva soukromého, neboť je zde rozhodováno v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Počínaje 1. 1. 2003 takové věci na základě podané žaloby projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení podle nové části páté občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.) Ochrana soukromých práv, která jsou předmětem řízení před správním orgánem, není zajištěna soudním přezkumem ve správním soudnictví, ale postupem podle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003. Soukromým právům je tak poskytována větší ochrana, neboť zatímco ve správním soudnictví soud provádí přezkum správního rozhodnutí s možností v případě zjištěné nezákonnosti pouze takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému projednání, v řízení podle nové části páté občanského soudního řádu je povolán k tomu, aby v případě, kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl, a nahradil tak jeho rozhodnutí. Proto zákonodárce stanovil v § 68 písm. b) s. ř. s., že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci.
V posuzovaném případě se věcně jedná o rozhodnutí, kterým byl změněn způsob a forma vypořádání restitučního nároku, tj. o majetkových nárocích stěžovatelky. Podle § 47 odst. 3 zákona o privatizaci, jestliže oprávněná osoba nesouhlasí s oceněním svého nároku v rozhodnutí o privatizaci nebo byl-li její nárok zamítnut, může se domáhat svého nároku u soudu ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy byla o způsobu vypořádání svého nároku vyrozuměna. Zákon tak připouští opravný prostředek u soudu, nicméně příslušnost soudu, který má ve věci jednat, je nutno dovozovat z práva hmotného; v projednávané věci není pochyb o jeho soukromoprávní povaze. Jak ze spisového materiálu, resp. z podaných vyjádření, možno dovodit, stěžovatelka tohoto prostředku zřejmě i využila.
sui generis
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.