638/2005
Rozhodnutí správního orgánu a nepřezkoumatelnost
Ej 55/2004
Rozhodnutí správního orgánu: nepřezkoumatelnost
k § 47 odst. 3 správního řádu
k § 76 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
k § 12 a § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Rozhodnutí správního orgánu, v jehož odůvodnění nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry, je v rozporu s § 47 odst. 3 správního řádu a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejsou-li důkazy obsaženy ani ve správním spise, nemá skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, oporu ve spise [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 4 Azs 55/2003-51)
Věc:
Jevgenij J. (Ruská federace) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalovaného.Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 27. 2. 2002 nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 12 zákona o azylu a dále bylo rozhodnuto tak, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, v platném znění. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že žalobce ve své žádosti o udělení azylu a následně v pohovoru sdělil, že mafie vyhrožovala jemu i jeho synovi únosem, zabitím a prodáním do otroctví. Žalobce musel mafii platit vysoké finanční částky, které nestačil vydělávat, opravoval vozidla a musel tak činit i pro členy mafie, která však opravy reklamovala, požadovala vrácení peněz či odkup celého vozidla nebo to, aby pro ně žalobce tuto práci dělal zdarma. Pokud odmítl, byl zbit. V případě návratu se žalobce obával uvedených potíží ze strany mafie. Dále žalovaný s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1, 2 zákona o azylu dospěl k závěru, že u žalobce nejsou dány důvody pro udělení azylu podle tohoto ustanovení, a nezjistil ani důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Současně posoudil existenci překážek vycestování se závěrem, že žalobce nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu.
V opravném prostředku (podaném před datem 1. 1. 2003 podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu a dále projednávaném jako žaloba podle soudního řádu správního) žalobce namítal, že azyl mu nebyl udělen z důvodu nedostatečného pochopení jeho situace a příčin, jež ho vedly k podání žádosti o udělení azylu v ČR. Poukazoval na to, že v Ruské federaci v severním Kavkazu, v blízkosti Čečenské republiky, prožívá on i jeho rodina nepřetržitý tlak, který jej zbavuje možnosti vyjadřovat své náboženské vyznání. Vytýkal správnímu orgánu, že v odůvodnění rozhodnutí není zmíněna a zdůrazněna náboženská příslušnost jeho rodiny, která v jeho problému hraje klíčovou roli. Uvedl, že jako člen Církve adventistů sedmého dne byl objektem násilí a útlaku ze strany muslimského radikálního hnutí Vachobity. Poukazoval dále na to, že žalovanému předložil jako důkaz videokazetu, ze které je patrný jeho stav poté, co byl surově zbit. Na tento důkaz však nebyl brán zřetel. V případě návratu je jeho život vážně ohrožen.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 8. 2003 napadené rozhodnutí zrušil. V důvodech uvedl, že v odůvodnění správního rozhodnutí zcela chybí odkaz na důkazy, které vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí. Napadené rozhodnutí neobsahuje odkaz na jedinou informaci, ze které správní orgán dovodil, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu, ani skutečnosti a informace k posouzení překážek pro vycestování podle § 91 zákona o azylu. Závěry žalovaného tak nemají oporu v provedeném dokazování. Aby rozhodnutí správního orgánu mohlo vyvolat zákonem stanovené účinky, musí obstát samo o sobě; soud nemůže v přezkumném řízení nahrazovat rozhodovací činnost správního orgánu a napravovat jeho pochybení. Soud také poukázal na ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu, podle něhož v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Podle ustanovení § 47 odst. 4 správního řádu je pak jednou z důležitých vlastností správního rozhodnutí i jeho přesvědčivost. Soud navíc shledal, že závěry žalovaného neodpovídají ani obsahu správního spisu: zmíněné důkazy nejen že nejsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale nejsou obsaženy ani ve správním spise. Zprávy, které žalovaný citoval v závěru protokolu o pohovoru se žalobcem a na které ho upozornil jako na podklad pro rozhodování, ve spise chybějí. Za takto zjištěného skutkového stavu je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Kromě toho skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Proti tomuto rozsudku podalo včas kasační stížnost žalované Ministerstvo vnitra (dále jen „stěžovatel“). Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutí soudu považuje za nezákonné z důvodů nesprávného posouzení právní otázky soudem. Namítal, že v odůvodnění svého rozhodnutí necitoval žádný z možných informačních zdrojů proto, že z žádosti o udělení azylu a z obsahu provedeného pohovoru nevyplynulo, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován nebo že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených. Poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1998, sp. zn. 5 Az 513/96,*) z něhož plyne, že pokud žadatel sám ve svých tvrzeních neuvádí žádný z důvodů spadajících pod ustanovení § 12 zákona, je nadbytečné a zcela irelevantní zjišťovat situaci v zemi původu a konfrontovat ji s důvody, které nemohou být pro posouzení žádosti rozhodné. Uvedl, že z tohoto důvodu nejsou informace obsaženy ve správním spise. Žalobci byla dána možnost, aby se seznámil s materiály, které měl správní orgán pro posouzení situace v žalobcově vlasti soustředěny. Tyto informace měl správní orgán k dispozici, ale z toho ještě nevyplývala jeho povinnost tyto materiály k posouzení žalobcovy žádosti o azyl použít.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu za nezákonný s ohledem na nesprávné posouzení právní otázky soudem, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K tomu třeba uvést, že nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale ten je nesprávně vyložen.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal. Sdílí závěr krajského soudu, obsažený v napadeném rozsudku: napadené rozhodnutí neobsahuje odkaz na jedinou informaci, ze které by správní orgán dovodil, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, ani skutečnosti a informace k posouzení překážek vycestování. Je třeba souhlasit rovněž s tím, že pokud zprávy, které stěžovatel citoval v protokolu o pohovoru se žalobcem, ve spise zcela chybí, nemá soud dostatečné podklady k tomu, aby přezkoumal zákonnost stěžovatelova rozhodnutí o neudělení azylu a nemůže spolehlivě posoudit ani žalobní námitku stran pronásledování z důvodu náboženského vyznání.
Namítá-li stěžovatel, že v odůvodnění svého rozhodnutí necitoval žádné z možných informačních zdrojů proto, že z žádosti o udělení azylu ani z obsahu provedeného pohovoru nevyplynulo, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován nebo měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených, a poukazoval současně na starší rozsudek Vrchního soudu v Praze, nelze s námitkou souhlasit.
Především nutno zdůraznit, že žalobce již v žádosti na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 8. 2001 uvedl, že je adventista a že v Rusku jemu a jeho synovi vyhrožuje muslimská mafie zabitím. V protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 15. 10. 2001 poukazoval žalobce v té části, kde popisoval chování muslimské mafie, i na to, že mafie na něho naléhala, aby přestoupil na islámskou víru. Zcela jednoznačně pak žalobce poukazoval na svou náboženskou příslušnost v podané žalobě, přičemž právě příslušnost k Církvi adventistů sedmého dne považoval za klíčovou pro posouzení své žádosti. Na uvedených tvrzeních setrval i při jednáních Krajského soudu v Hradci Králové dne 14. 8. 2003, kdy tvrdil, že náboženskou příslušnost uváděl již od samého počátku řízení a dále, že bydlel prakticky na hranicích s Čečenskem, což je převážně muslimská oblast.
Za této situace nepostačuje v posuzované věci stěžovatelovo konstatování (uvedené v jeho vyjádření ze dne 2. 9. 2002), že žalobce se snaží svůj příběh účelově posunout do náboženské roviny, ale je třeba, aby ve spise bylo založeno dostatečné množství podkladů pro vyvození závěrů o tom, zda žalobcovy námitky, které svým obsahem nasvědčují strachu z pronásledování z náboženských důvodů, jsou odůvodněny či nikoliv.
Pokud by bylo poté shledáno, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu, je třeba poukázat na ustanovení § 28 zákona o azylu, podle něhož, pokud bude rozhodnuto o neudělení azylu nebo odnětí azylu, Ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování. Povinnost správního orgánu rozhodnout o tom, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování podle § 91, je v případě rozhodnutí o neudělení azylu
obligatorní
. Okolnosti stanovené jako překážky vycestování podle uvedeného ustanovení nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle § 12. Je proto nezbytné, aby se jimi správní orgán i soud samostatně zabývaly. V odůvodnění rozhodnutí, jímž se stanoví, že se na určitou osobu nevztahují překážky vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu, je třeba samostatně posoudit skutková zjištění o situaci v zemi původu žadatele o azyl ve vztahu k okolnostem stanoveným jako překážky vycestování. Zatímco jedním z důvodů pro udělení azylu je podle § 12 pronásledování, respektive důvodná obava z něj, jako překážku pro vycestování stanoví § 91 odst. 1 skutečnost, že by vycestováním mohlo dojít k ohrožení života nebo svobody. Na těchto závěrech ničeho nemění to, že jak pronásledování, tak ohrožení života ve smyslu § 91 se má dít ze stejných důvodů.Takovým závěrům ale musí předcházet shromáždění dostatečných skutkových podkladů, z nichž by bylo možno posoudit žalobcovo tvrzení z hlediska jeho důvodnosti. Nejvyšší správní soud proto souhlasí jak se závazným právním názorem krajského soudu, který stěžovateli ukládá doplnit správní spis o všechny zprávy citované v závěru protokolu o pohovoru uskutečněného se žalobcem, tak i s názorem, kterým krajský soud zavazuje stěžovatele k tomu, aby se vypořádal se žalobní námitkou ohledně pronásledování žalobce z náboženských důvodů a na základě shromážděných listinných důkazů výše uvedených, popř. i dalších provedených zjištění, skutkový stav zhodnotil podle příslušných ustanovení zákona o azylu a vydal ve věci nové rozhodnutí, v jehož odůvodnění uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými úvahami byl veden, tak, aby odůvodnění rozhodnutí bylo v souladu s ustanovením § 47 odst. 3 správního řádu.
Nejvyšší správní soud ještě podotýká, že rozhodnutí správního orgánu musí obstát samo o sobě. Pokud v jeho odůvodnění nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovozuje svoje závěry, pak nutno dospět k tomu, že nejsou splněny podmínky ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu a rozhodnutí je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nemá tedy pravdu stěžovatel, domnívá-li se, že v dané věci postačovalo, že žalobci byla dána možnost seznámit se s materiály, které měl správní orgán pro posouzení situace v žalobcově vlasti k dispozici, a že již pro stěžovatele nevyplývala povinnost tyto materiály k posouzení žádosti o azyl použít. Ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu totiž zcela jednoznačně stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodl. Neobsahuje-li stěžovatelovo napadené rozhodnutí odkaz na žádný důkaz ve věci provedený, lze důvodně uzavřít, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; nejsou-li důkazy obsaženy ani ve správním spise, pak skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech.
V podání ze dne 2. 12. 2003 stěžovatel dodatečně uvedl, že rozhodnutí soudu považuje za nezákonné i z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního; neuvedl však, z jakých skutkových či právních důvodů tak činí. Takto formulované námitky jsou zcela nekonkrétní, a Nejvyšší správní soud se jimi proto nemohl zabývat.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
(tur)
*) Zřejmě 5 A 513/96 (ve věci ukrajinské státní příslušnice, kterou z vlasti do České republiky vylákali její krajané pod příslibem legální práce, zde ji však násilím donutili k prostituci, a která žádala o azyl proto, že se obávala návratu na Ukrajinu, kde by ji tito násilníci mohli vydírat).
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.