Vydání 1/2004

Ministerstvo vnitra dne 24. 10. 2002 zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 9. 2002, jímž bylo určeno, že žalobci zanikne dnem 30. 10. 2002 nárok na příspěvek za službu ve výši 9893 Kč. Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla podle § 132 s. ř. s. postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení.

V odůvodnění žalobou naříkaného rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle § 116 odst. 4 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Vznik nároku na důchod je upraven v ustanovení § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nikoliv v odst. 2 tohoto ustanovení; jím je upraven vznik nároku na výplatu důchodu. V případě žalobce od 31. 10. 2002 nemůže dojít k souběhu nároku na starobní důchod a na příspěvek za službu, protože nárok na starobní důchod podle § 74 a § 29 zákona č. 155/1995 Sb. vznikne 31. 10. 2002, zatímco nárok na příspěvek za službu zanikne již 30. 10. 2002. Ustanovení § 116 odst. 4 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, upravuje zánik nároku na příspěvek za službu, zatímco § 118 odst. 2 tohoto zákona upravuje právo volby výplaty příspěvku za službu při souběhu nároku na příspěvek za službu a na důchod a neupravuje uplatnění nároku na starobní důchod.

Žalobce v žalobních námitkách především vytkl, že správní orgány posoudily věc nesprávně po právní stránce. Žalovaný spojuje zánik nároku na příspěvek za službu s pouhým splněním podmínek nároku na starobní důchod podle § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ale takový výklad je v rozporu s § 118 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Samo splnění podmínek nároku na starobní důchod není spojeno s dalšími důsledky, protože teprve po uplatnění žádosti o tuto dávku podle § 54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, při splnění podmínek nároku na dávku a její výplatu, se může stát pojištěnec jejím poživatelem. Tomu odpovídá i právní úprava obsažená v § 118 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, která umožňuje, aby si poživatel příspěvku za službu volil mezi dalším pobíráním příspěvku a uplatněním nároku na důchod. Svou volbu vyjádřil žalobce již podáním ze dne 9. 9. 2002, v němž si zvolil příspěvek za službu. Výklad podaný správními orgány by vedl k eliminaci citovaného ustanovení, neboť splnění věkové podmínky pro vznik nároku na důchod je právní událostí, kterou nelze vůlí ovlivnit, a volbu mezi nárokem na příspěvek za službu a nárokem na starobní důchod by tak nebylo možno vůbec provést. Žalobce dále konstatoval, že jeho argumentace neobsahovala tvrzení o souběhu nároku na výplatu příspěvku za službu a výplatu starobního důchodu, ale naopak tvrzení, že ke vzniku nároku na výplatu starobního důchodu nemůže vůbec dojít, pokud pojištěnec nárok na tento důchod neuplatní. Vzhledem k tomu, že § 118 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, výslovně uvádí, že při souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, anebo důchod, není zřejmé, na jaké případy by se podle žalovaného toto ustanovení vztahovalo.

Nejvyšší správní soud rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).