525/2005
Rozhodnutí správního orgánu a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
Ej 72/2004
Rozhodnutí správního orgánu: nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
k § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
k § 14a odst. 10 písm. c) zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 361/1999 Sb. (v textu též "zákon o státní památkové péči")
Není-li z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu zřejmé, zda je důvodem odnětí povolení k restaurování podle § 14a odst. 10 písm. c) zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, pouze poškození kulturní památky, a nikoliv i další skutečnosti, jež jsou uváděny v rozhodnutí ministerstva i v rozkladovém rozhodnutí, avšak jež nejsou ani v jednom z nich dány do příčinné souvislosti s poškozením kulturní památky, činí to dané rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a soud je zruší podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 5 A 63/2001-41)
Věc:
Mgr. Jaroslav B. ve V. proti Ministerstvu kultury o odnětí oprávnění k restaurování.Ministerstvo kultury dne 30. 3. 2000 rozhodlo o odnětí oprávnění žalobce k restaurování nepolychromovaných sochařských děl v kameni a štuku podle § 14 odst. 8 zákona o státní památkové péči. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobce nevratně poškodil kulturní památku, a to schodiště na III. nádvoří zámku v R., což bylo doloženo třemi posudky zpracovanými odborníky - specialisty na restaurování uměleckých a uměleckořemeslných děl z kamene, štuku a terakoty. Dále považoval žalovaný za prokázané, že žalobce překročil rozsah povolení k restaurování, protože restauroval (osekával) součást umělecké výzdoby z terakoty, aniž měl pro tento materiál povolení žalovaného. Kromě nevratného poškození kulturní památky neodůvodnitelným osekáním polokuželek balustrády schodiště se v řízení dále prokázalo použití nevhodných technologických postupů a materiálů, které - kromě jiného - ve finální povrchové úpravě mělo za následek znehodnocení estetického vzhledu, a tím i vnímání památkové hodnoty nádvoří zámku. Přestože si žalobce byl od srpna 1998 vědom zásadních výhrad vůči jím realizovanému restaurátorskému zásahu, nezpracoval restaurátorskou zprávu v rozsahu stanoveném v § 10 odst. 4 vyhlášky č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a výrobou výdusků - které zhodnotila odborná komise žalovaného jako diletantské - neprokázal, že je schopen provádět reprodukční práce na kulturních památkách. Ze všech těchto důvodů dospěl žalovaný k závěru, že žalobce nemůže nadále provádět restaurátorské práce na kulturních památkách.
Ministr kultury k rozkladu žalobce změnil rozhodnutí ministerstva tak, že namísto původně uvedeného § 14 odst. 8 zákona o státní památkové péči uvedl § 14a odst. 10 téhož zákona. Z odůvodnění rozhodnutí se především podává, že nedostatek aplikace nesprávného právního předpisu byl zhojen v rozkladovém řízení uvedením platného ustanovení zákona. Žalobce naplnil obsah § 14a odst. 10 písm. c) zákona o státní památkové péči neodůvodněným osekáním polokuželek balustrády nádvoří zámku. S námitkou nepřehlednosti rozhodnutí Ministerstva kultury se žalobou napadené rozhodnutí vypořádalo konstatováním, že ministerstvo se neadekvátně soustředilo na zdůvodňování odpovědnosti žalobce, což mohlo vést k "nedostatečnému chápání vysvětlení výroku rozhodnutí jako takového". Protože však vady obsahu zdůvodnění nemají vliv na výrok samotný, pokládalo rozhodnutí o rozkladu tuto námitku za nerozhodnou.
Rozhodnutí ministra kultury napadl žalobce správní žalobou, v níž krom jiného brojil proti tomu, že ministr změnil rozhodnutí ministerstva, aniž o tom v průběhu řízení žalobce informoval. Změnu pak provedl sám, i když měl rozhodnutí správního orgánu zrušit, protože bylo vydáno podle neplatné právní normy. Dále žalobce namítal nedostatky ve zjištění skutkového stavu, formální vady rozhodnutí a překročení lhůt stanovených správním řádem pro vydání rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 14a odst. 10 zákona o státní památkové péči zruší Ministerstvo kultury povolení k restaurování z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení. I když ministr neuvádí konkrétní důvod ve výroku napadeného rozhodnutí o rozkladu, z jeho výslovného uvedení v odůvodnění i z obsahu rozkladového rozhodnutí lze dospět k závěru, že se jedná o důvod uvedený pod písmenem c), tj. skutečnost, že držitel povolení k restaurování hrubým způsobem prokazatelně poškodil při restaurování kulturní památku nebo její část, která je dílem výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že ve správním řízení o odnětí povolení k restaurování podle ustanovení § 14a odst. 10 písm. c) zákona o státní památkové péči je třeba zaměřit dokazování na prokázání hrubého a prokazatelného poškození kulturní památky, a pokud bude taková skutečnost prokázána (při dodržení procesních předpisů), dojde k odejmutí povolení k restaurování. V dané věci se správní orgán I. stupně soustředil na zmapování činnosti žalobce, resp. činnosti správního orgánu samého, a v rozhodnutí o odnětí povolení k restaurování jako důvod uvedl nejen poškození kulturní památky, ale též překročení oprávnění k restaurování, použití nevhodných technologických postupů a materiálů, nezpracování restaurátorské zprávy a diletantskou výrobu výdusků, což všechno nelze považovat za důkazy prokazující hrubé a prokazatelné poškození kulturní památky, resp. tato souvislost z rozhodnutí správního orgánu I. stupně nevyplývá. Podle názoru soudu je tomu tak proto, že žalovaný nezaznamenal v průběhu správního řízení novelu zákona o státní památkové péči a vycházel z ustanovení dosavadního § 14 odst. 8 tohoto zákona, podle kterého může být povolení k restaurování odňato, jestliže fyzické osoby nesplňují podmínky, za nichž jim bylo uděleno, nebo jestliže obnovu kulturních památek nebo jejich částí provádějí způsobem narušujícím jejich hodnotu.
Přestože žalobce v rozkladu poukazoval na to, že rozhodnutí vydané v I. stupni je nepřehledné a vychází z nesprávného právního předpisu a vytýkal mu i další pochybení, ministr kultury v rozhodnutí napadeném žalobou připustil, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí není zcela zřejmé vysvětlení výroku rozhodnutí, avšak považoval to za nepodstatné, neboť "vady obsahu odůvodnění nemají vliv na výrok samotný". Ministr na návrh rozkladové komise změnil napadené rozhodnutí tak, že ve výroku a posléze i v odůvodnění uvedl správné ustanovení zákona; zcela však pominul, že Ministerstvo kultury zaměřilo dokazování na prokázání jiných skutečností než těch, které jsou třeba k prokázání důvodu odnětí povolení podle nové právní kvalifikace. Tyto důkazy pak ministr bez dalšího převzal a považoval je za dostatečné pro odnětí povolení podle této jiné právní kvalifikace. Jak v rozhodnutí ministerstva, tak v rozhodnutí o rozkladu absentuje hodnocení některých důkazů, zejména znaleckých posudků, u nichž obě rozhodnutí pouze konstatují, co uvádějí, nenakládají však s nimi jako s důkazy, které je třeba hodnotit zejména v kontextu s důkazy dalšími.
Soud dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť rozhodnutí ministra není odůvodněno tak, aby z něj bylo zřejmé, co je důvodem odnětí povolení k restaurování v případě žalobce - zda je jím jen poškození kulturní památky, a nikoliv skutečnosti, které jsou uváděny v rozhodnutí ministerstva i rozkladovém rozhodnutí (viz výše), ale nejsou v přezkoumávaném rozhodnutí dány do souvislosti s poškozením kulturní památky.
(ouč)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.