Vydání 11/2014

(...)

[23] Sankční ustanovení zákona o vysílání, zakotvená zejména v jeho části sedmé, rozlišují dva základní typy porušení povinností provozovatele vysílání. Prvním je "" porušení povinností, kterým je každé, za něž lze uložit pokutu podle § 60 zákona, vyjma porušení "". Těmi jsou porušení označená v § 59 odst. 4 zákona o vysílání.

[24] "" a "" porušení zákona se od sebe liší zejména v tom, za jakých podmínek za ně lze uložit sankci. Za "" porušení tak lze učinit pouze poté, co Rada upozorní na porušení zákona o vysílání provozovatele a stanoví mu lhůtu k nápravě (§ 59 odst. 1 zákona o vysílání). Naopak u "" porušení se Rada o nápravu nepokouší.

[25] Rozšířený senát v usnesení čj. 6 As 26/2010-101dospěl k závěru, že "[...] [...] [...] "

[26] Jádrem sporu v nyní projednávané věci je výklad pojmů "", které použil rozšířený senát ve výroku i odůvodnění svého usnesení. Předkládající senát má za to, že kritériem odlišujícím "" je skutek (pořad, spot, sponzorský vzkaz). Jinými slovy, že jednou učiněné upozornění "" pouze taková budoucí protiprávní jednání, kterých se provozovatel vysílání dopustí ve stejném či jen mírně pozměněném pořadu.

[27] Takovému výkladu přisvědčit nelze. Výklad, dle kterého je možné účinky upozornění do budoucna vztáhnout pouze na stejný skutek (pořad, spot, sponzorský vzkaz), v konečném důsledku vede k nepostižitelnosti provozovatele, který by se i přes upozornění na své protiprávní chování mohl stejného porušení vědomě a opakovaně, avšak beztrestně dopouštět v typově obdobných případech, které by pouze skutkově pozměnil. K beztrestnosti provozovatele by plně postačilo příslušný pořad nereprízovat, přičemž všechna následná jednání ve svém celkovém vyznění a působení na diváka velmi obdobná, lišící se od sebe pouze nevýznamnými okolnostmi, by zůstala nepotrestána. To by odporovalo smyslu a účelu zákona o vysílání a vedlo k obcházení v něm stanovených omezení a zákazů.

[28] Přestože zákon o vysílání charakter "" žádným způsobem blíže nespecifikuje a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno, Nejvyšší správní soud ve své judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 14. 5. 2008, čj. 6 As 21/2007109) opakovaně konstatoval, že smyslem upozornění je zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za jednání, jehož protiprávnosti si nebyl vědom.

[29] Účelem upozornění je v prvé řadě prevence. Upozornění je proto třeba vnímat v materiálním smyslu, tedy jako předání informace o tom, že provozovatel určitým konkrétním způsobem porušuje povinnost stanovenou zákonem a že mu za opakované porušení této povinnosti hrozí sankce.

[30] Upozornění proto bude účinné ve vztahu k takovým budoucím jednáním, u kterých bude právě s ohledem na obsah upozornění zřejmé, že tato jednání jsou svými skutkovými okolnostmi typově obdobná tomu, na jehož závadnost již byl provozovatel upozorněn, a jsou i shodně právně kvalifikována. U takových jednání si provozovatel jako profesionál v tomto oboru může a musí být jist, že by - stejně jako jednání, na jehož závadnost byl upozorněn - byla regulátorem hodnocena jako protiprávní, a to bez ohledu na to, v jakém konkrétním spotu či pořadu se takového jednání dopustí.

[31] Rozšířený senát již v usnesení čj. 6 As 26/2010-101připustil, že uvedený výklad náležitostí a účinků upozornění podle § 59 odst. 1 zákona o vysílání povede v některých hraničních případech k obtížím při posouzení, zda je určité porušení zákona o vysílání "" předchozím upozorněním v obdobné věci. Při jejich řešení je pak namístě celkový pohled na povahu pořadu či jiné části vysílání, jež jsou předmětem zkoumání, na účel jejich vysílání, jakož i na porušené povinnosti. Takové obtíže by při určování vazby mezi upozorněním a konkrétním postihovaným skutkem u výkladu zastávaného předkládajícím senátem ani nastat nemohly.

[32] Stěžovatelka musí vždy pečlivě posuzovat, zda není vazba mezi upozorněním a konkrétním postihovaným skutkem příliš "" či zda vůbec existuje. S ohledem na vysoce variabilní a jen málo typizovaný obsah televizního a rozhlasového vysílání nelze hranici, kdy tato vazba ještě existuje, a kdy už je nedostatečná, určit pro všechny myslitelné případy v obecné rovině. Právě proto musí v upozornění, kterým stěžovatelka vyzývá provozovatele k nápravě, vždy dostatečně konkrétně a nezaměnitelně popsat povahu závadného jednání provozovatele a identifikovat takové jeho konkrétní skutkové znaky, které ji vedou k závěru, že jím byla porušena určitá povinnost podle zákona o vysílání. Součástí upozornění musí být také přezkoumatelná úvaha o tom, jaká povinnost byla provozovatelem porušena.

[33] K uložení sankce za jednorázové "" porušení povinností provozovatele nemá dojít tehdy, pokud na protiprávnost jednání nebyl dosud regulátorem upozorněn, nebo předchozí upozornění neplní preventivní funkci pro daný případ, neboť se vztahuje na odlišné jednání, případně pro nedostatečnou konkrétnost obsahu upozornění.

[34] Je tedy zřejmé, že oním dělícím kritériem nemůže být konkrétní pořad či sponzorský vzkaz. Podstatné pro posouzení účinků upozornění bude zejména to, zda jednání, za které je sankce ukládána, je obsahově podřaditelné pod vymezení porušení povinnosti obsažené v upozornění, které bylo v minulosti ve vztahu k provozovateli vysílání vydáno. Ostatně skutečnost, že povinnost upozornění se váže spíše k porušení zákonné povinnosti, než ke konkrétnímu skutku, opakovaně vyložil ve své judikatuře nejen šestý senát, ale následně i Ústavní soud.

[35] V nálezu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 671/13, Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že nebyla seznámena s důvodem obvinění podle § 59 zákona o vysílání. Naopak přisvědčil správním soudům, že správně uvážily typovou podobnost předchozího upozornění zejména v souvislosti s předchozími rozhodnutími stěžovatelky, ve kterých byl provozovatel na své protiprávní jednání upozorněn. Současně konstatoval, že k problematice výkladu § 59 zákona se již vícekrát vyslovil a např. ve svém nálezu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1408/09 měl za ústavně souladný závěr správních soudů, podle kterého nelze dovozovat, že by stěžovatelka musela upozornění činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost, navíc u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musel být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání. Obdobně postupoval Ústavní soud ve svých v usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2262/08, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1171/09, ze dne 23. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 1110/09, a ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1720/11, od nichž neshledal důvodu se odchýlit.