Vydání 2/2007

První kasační námitka spočívala v tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; ta měla spočívat v záměně pojmů „zemské nekódované vysílání“ a „pozemské nekódované vysílání“. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že takto vznesené rozlišení v rámci kasační stížnosti považuje za účelové; je to sám žalobce, kdo oba termíny v rámci žaloby užívá . Argumentuje-li tedy žalobce v žalobě pod bodem IV odst. 2 odkazy k pozemnímu nekódovanému celoplošnému vysílání stanice , stejně jako pod bodem IV odst. 1, a používá-li obdobný termín městský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž z kontextu napadeného rozhodnutí je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že je myšleno zemské nezakódované vysílání celoplošných programů tak, jak je má na mysli § 54 odst. 2 zákona o vysílání, neshledává Nejvyšší správní soud takto vznesenou kasační námitku důvodnou.

Stěžovatel dále městskému soudu vytýká nezákonnost jeho rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a to při interpretaci, zejména pak systematické, § 54 odst. 2 zákona o vysílání. Citované zákonné ustanovení stanoví povinnost provozovatele převzatého vysílání v kabelovém systému při vytváření nejnižší programové nabídky zajistit, aby v ní bylo zahrnuto zemské a nezakódované vysílání všech celoplošných programů provozovatelů vysílání ze zákona a všech celoplošných provozovatelů vysílání s licencí, včetně místního vysílání na sdílených kmitočtech s provozovatelem celoplošného vysílání s licencí, kromě programů vysílaných pouze digitálně. Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání se celoplošným vysíláním rozumí mimo jiné televizní vysílání, které může přijímat alespoň 70 % obyvatel České republiky, počítaných podle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá povinnost subjektu zajišťujícího celoplošné vysílání pokrýt stanovený počet obyvatel, nikoliv však určité území. Je-li pak provozovateli celoplošného vysílání v § 54 odst. 3 zákona o vysílání stanovena povinnost poskytnout své programy provozovateli převzatého vysílání bezplatně, nelze tím rozumět povinnost provozovatele celoplošného vysílání technicky zajistit přenos svých programů provozovatelům převzatého vysílání. Je třeba vycházet z , podle které provozovatel převzatého vysílání svými vlastními technickými prostředky může programy celoplošného vysílání převzít, aniž by za to byl povinen poskytovat provozovateli celoplošného vysílání úplatu.

V návaznosti na citované zákonné ustanovení pak povinnost vyplývající z § 54 odst. 2 zákona o vysílání je třeba chápat absolutně, tedy tak, že provozovatel převzatého vysílání je povinen k zahrnutí zemských a nezakódovaných vysílání všech celoplošných programů provozovatelů vysílání ze zákona a všech celoplošných provozovatelů vysílání s licencí zajistit. Volba technického řešení, stejně jako zvážení možnosti tohoto zajištění při žádosti o licenci k provozu převzatého vysílání, je pak otázkou podnikatelského rizika a zvážení technických možností jednotlivých provozovatelů převzatého vysílání. Obdobným způsobem je třeba chápat žalobcem zmiňovanou povinnost : povinnost zajištění shora zmiňovaných vysílání v rámci nejnižší programové nabídky je třeba chápat jako jednu z podmínek pro výkon provozu převzatého vysílání v kabelovém systému. Licence k provozování převzatého vysílání v kabelovém systému není veřejným subjektivním právem, které by náleželo automaticky každému jednotlivému subjektu. Tato licence je udělována za splnění stanovených podmínek, z nichž jednou je právě podmínka vyplývající z § 54 odst. 2 zákona o vysílání. S ohledem na skutečnost, že otázku možnosti technického zajištění povinnosti stanovené v § 54 odst. 2 zákona o vysílání je provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému povinen zvážit před zahájením své činnosti, v žádném případě se této povinnosti nelze vyhnout odkazem k neexistenci signálu v daném území. Z uvedeného důvodu ani tuto kasační námitku Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.

Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou rovněž kasační námitku spočívající v tvrzených vadách v řízení před správním orgánem [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Jak z obsahu správního spisu vyplývá, skutkový stav nebyl prakticky sporný, byl znám již v okamžiku zahájení správního řízení a byl obsažen již v oznámení ze dne 10. 6. 2003 adresovaném žalobci. Stěžovatel byl v uvedeném oznámení vyrozuměn o svém právu vyplývajícím z § 33 odst. 2 správního řádu a bylo mu umožněno, aby toto právo uplatnil. Za situace, kdy žalovaný neprováděl další dokazování a správní řízení se odvíjelo od následného posouzení právní otázky, nemůže kasační námitka stěžovatele obstát.

Naproti tomu poslední kasační námitka spočívala v nepřihlédnutí ke stěžovatelovu návrhu na soudní moderaci uložené pokuty. Městský soud konstatoval, že návrh byl vznesen až u ústního jednání dne 2. 11. 2004, a proto k němu soud nemohl přihlédnout; návrh byl uplatněn po uplynutí lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud ale konstatuje, že již z žaloby podané u Městského soudu v Praze dne 29. 9. 2003 (konkrétně z jejího bodu II) jednoznačně vyplývá, že se žalobce domáhá upuštění od uložení pokuty za spáchání správního deliktu, tedy moderace uložené pokuty ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že navrhl-li žalobce takový postup v žalobě, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, od tohoto trestu upustit nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených. Žalobce tedy své včas uplatnil.

Městský soud, který tuto otázku neposoudil, neboť dospěl k závěru, že návrh na moderaci byl vznesen opožděně, pochybil a Nejvyššímu správnímu soudu neumožnil, aby rozhodnutí bylo přezkoumáno. Poslední kasační námitka je tedy důvodná.

Již nad rámec odůvodnění shora k poslední kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán elementárními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Městský soud v Praze se proto v dalším řízení zaměří na žalobní návrh mířící k moderaci uložené pokuty; vezme do úvahy obsah správního spisu, včetně případných odkazů k pokutám uloženým v obdobných případech.