Vydání 10/2008

V posuzované věci stěžovatelka ukládala pokutu za správní delikt podle § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, podle něhož se pokuta uloží provozovateli vysílání, pokud zařazuje do vysílání od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle § 66 zákona o vysílání se v tomto řízení postupuje podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.).

K uplatnění odpovědnosti za správní delikt je třeba, aby jednání naplnilo znaky skutkové podstaty (znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu). Vedle toho je nezbytné naplnit materiální znak (společenská nebezpečnost). O subjektu deliktu a subjektivní stránce není v posuzované věci nejasností. Předmětem útoku jsou děti a mladiství, tedy osoby ve věku do 18 let. Bližší specifikaci věku skutková podstata nezná. Pokud jde o objekt deliktu, Nejvyšší správní soud jej spatřuje v zájmu na ochraně řádného fyzického, psychického a morálního vývoje dětí a mladistvých, tedy na zdárném vývoji dítěte ve všech jeho komponentech. Objektivní stránka deliktu je charakterizována jednáním, následkem a příčinným vztahem mezi nimi. V posuzované věci objektivní stránka záleží v tom, že provozovatel vysílání zařadí ve vymezené denní době (kdykoliv mezi 6. až 22. hodinou) do vysílání pořad, který svým obsahem, vyzněním, a to ať už dílčích sekvencí či pořadu jako celku, zakládá možnost ohrožení chráněného zájmu. Následkem je možnost ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Ze zákonného znaku plyne, že delikt je spáchán (dokonán) již provedením zakázaného jednání (tedy odvysíláním pořadu určitého obsahu), přičemž ohrožení chráněných zájmů nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně – stačí ještě vzdálená možnost poruchy daná již tím, že subjekt deliktu vykonal určitou činnost. V posuzované skutkové podstatě tedy jde (z hlediska teorie trestního práva) o nebezpečí , tedy situaci, v níž konkrétní nebezpečí zpravidla vzniká, ale nezáleží na tom, zda skutečně vzniklo. Jde tedy o delikt ohrožovací, který je spáchán již vyvoláním možnosti vzniku následků, které má na zřeteli ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání.

Městský soud v Praze tedy pochybil, když do znaků skutkové podstaty deliktu zařadil potřebu zjišťovat, ve kterou konkrétní hodinu ve vymezeném časovém úseku k vysílání došlo, určovat skupinu dětí, která se skutečně na pořad dívala, hodnotit znak výraznosti dojmu, ba dokonce zkoumat reálnost a konkrétnost nebezpečí. Takové znaky skutková podstata neobsahuje.

Ke vztahu skutkové podstaty posuzovaného deliktu a práva na svobodu projevu, který městský soud ve svých rozhodnutích akcentoval, Nejvyšší správní soud uvádí tento pohled:

Ochrana dětí a mladistvých požívá záruk jednak v předpisech ústavního pořádku, jednak v různých mezinárodněprávních instrumentech, k nimž Česká republika přistoupila. Podle čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zaručena zvláštní ochrana dětí a mladistvých. Rovněž je možno poukázat na čl. 16 Deklarace lidských práv, čl. 12 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Článek 17 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) uznává důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků a zajišťuje právo dítěte na přístup k informacím a materiálům z různých národních a mezinárodních zdrojů, zejména takovým, které jsou zaměřeny na rozvoj sociálního, duchovního a mravního blaha dítěte a také jeho tělesného a duševního zdraví. Podle téhož článku smluvní strany Úmluvy povzbuzují tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho. Článek 24 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. 12. 2000 v Nice (Úř. Věst. C 364) stanoví, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. V rámci Evropské unie právo členských států přijmout opatření nezbytná z důvodů týkajících se ochrany nezletilých pak plyne i z dalších instrumentů, například je možno poukázat na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách), v jejíž preambuli se výslovně jako motiv uvádí nezbytnost zavést pravidla pro ochranu tělesného, duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých, načež v čl. 22 stanoví, že členské státy přijmou vhodná opatření, aby vysílání neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Toto opatření se rozšíří i na jiné pořady, které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů, kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nemají možnost tyto pořady vidět nebo slyšet. Evropská úmluva o přeshraniční televizi (č. 57/2004 Sb. m. s.), kterou Česká republika ratifikovala a která vstoupila v platnost 1. 3. 2004, v čl. 7 odst. 1 obecně vyžaduje, aby programové služby nebyly neslušné (orig. francouzsky ), a zvláště stanoví (odst. 2), že všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat. Důvodová zpráva k této Evropské úmluvě (dostupná na http://convetions.coe.int/) osvětluje, že toto ustanovení je inspirováno zejména Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a mělo by být interpretováno ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Vyjadřuje se zde úsilí o respekt k základním společným hodnotám všech členských států Rady Evropy. Pro pojem dobrých mravů (v českém překladu Úmluvy vyjádřeno jako ) jako interpretační vodítka mají sloužit rozhodnutí ESLP ve věci (1976) a (1988). Svoboda projevu je v právním řádu České republiky zakotvena v čl. 17 Listiny a vztahuje se i na projevy výsostně komerční. Omezení svobody projevu je předvídáno v čl. 17 odst. 4 Listiny (omezení se musí dít zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné např. pro ochranu práv a svobod druhých či ochranu mravnosti, tedy musí sledovat legitimní cíl a omezující opatření je v demokratické společnosti k dosažení tohoto cíle nezbytné). Obdobně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 10 odst. 2 umožňuje omezení svobody projevu mimo jiné v zájmu ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných. Pokud jde o právo dětí na zvláštní ochranu a svobodu projevu, jde o situaci, kdy svým významem, obsahem a stupněm právní ochrany se jedná o kolizi právních zájmů na stejné úrovni. Žádný z nich nepožívá práva přednosti. Při střetu garantovaných práv a svobod je věcí soudu, aby zvážil význam proti sobě stojících zájmů na principu proporcionality.

Nástrojem vyjadřujícím zájem na ochraně zdravého vývoje dětí v oblasti přijímání informací je skutková podstata deliktu upraveného v § 60 odst. 3 písm. d) ve vztahu k § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Zákonodárce tak jednoznačně vyjádřil ústavně zcela akceptovatelný zájem přijmout ochranná opatření ve vztahu k právu na svobodu projevu. Nejvyšší správní soud tento nástroj považuje za nezbytné opatření k dosažení legitimního cíle. V jiných řízeních, která jsou Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známa, žalobkyně poukazovala na fakt, že tato skutková podstata je velmi mírná a představuje vlastně vysokou míru tolerance naší společnosti ve vztahu k případné ochraně zdravého vývoje dětí. Tuto představu Nejvyšší správní soud nesdílí: znaky uvedeného správního deliktu totiž budou naplněny již odvysíláním určitého pořadu (k charakteru tohoto ohrožovacího deliktu byl podán výklad shora), k reálnému ohrožení v určitém čase tedy vůbec nemusí dojít. Skutková podstata by nebyla naplněna pouze v případě, kdy by bylo možno vyloučit, že ani jediné dítě kdykoliv (v jakémkoli budoucím čase) a v jakémkoliv prostředí ani hypoteticky nemůže být vysílaným pořadem ohroženo na některé z komponent zdravého vývoje. Pokud takový závěr nebude možno učinit, pak při určitém obsahu vysílání ve vymezeném čase bude závěr o vině žalobkyně nasnadě. Jinou otázkou bude společenská nebezpečnost jako materiální znak skutkové podstaty a intenzita naplnění znaků skutkové podstaty jako kritérium závažnosti deliktu pro výši sankce.

Svůj závěr o legitimnosti zařazení této skutkové podstaty do regulace vysílání televize opírá Nejvyšší správní soud nejen o shora podanou stručnou analýzu mezinárodněprávních souvislostí, z níž je zřejmo, že v tomto ohledu se Česká republika řadí zcela do běžného proudu regulace v zemích kontinentálních právních zvyklostí. Poněvadž soud a jeho soudci nežijí ve vzduchoprázdnu a sdílejí s dalšími obyvateli státu působení a diskuse, jež ve společnosti vyvolal fenomén reality show (v čemž, jak soud z veřejně dostupných zdrojů zjistil, se nijak nelišíme od evropských zemí, které byly působení takovýchto pořadů vystaveny dříve než Česká republika), zajímal se soud rovněž o průběh a obsah veřejné diskuse v médiích a základní teoreticko odborná východiska nutná pro právní závěry, které je povinen vyslovit. Nejvyšší správní soud totiž velmi dobře vnímá jistou delikátnost samé podstaty předložené právní věci, která se zde vyjevuje více než v jakémkoli jiném případě či jiné oblasti jeho činnosti: jde o vyslovení názoru na hodnotové směřování společnosti. Právo je systémem, jenž ve své samé podstatě obsahuje hodnotové postoje, nicméně v této předložené věci jde o hodnoty velmi závažné: na prvém místě morální základy společnosti, které se zde ocitají vtaženy, byť představovány neprávním systémem, do zorného pole orgánu moci soudní. Odtud patrně ona rezervovanost městského soudu, jenž vyjádřil obavu, aby ani správní orgán nevystupoval jako arbitr mravů a vhodného chování. Nejvyšší správní soud velmi jasně vnímá, že se zde moc soudní dostává z obvyklých „mantinelů“, v nichž je zvyklá se pohybovat, a je mu také zřejmo, že rozhodnutí správních soudů svým způsobem mohou významně ovlivnit společenské prostředí, v němž vyrůstají děti a mladiství, a to v té míře, v jaké je toto prostředí zasaženo mediálním vlivem televize; proto Nejvyšší správní soud upřel svou pozornost také na obsah veřejné diskuse vedené k fenoménu reality show a k působení médií a televize na děti zvláště, byť tak z povahy věci nemohl učinit systematicky a vyčerpávajícím způsobem.

Soud se tak v případě přezkumu rozhodnutí regulátora v oblasti mediálního působení ocitá vpravdě mezi Scyllou a Charybdou: jak vážit vliv takového média, jakým se stala televize na počátku 3. tisíciletí, na vývoj dětí a nebýt přitom nařčen z apokalyptického přístupu, moralizování a povýšenectví vůči popkultuře, stranění pozicím kulturní elity (těch ) na úkor masy těch) – srov. obsah diskusí na www.cinepur.cz (Helena Bendová: Editorial č. 42/), http://psychoanalyza.sblog.cz (psychoanalytické sdružení Theseus epi Kolonoi – esej jako reakce na Pražské vysoké školy psychosociálních studií), www.blisty.cz (Darina Markytánová: ).

Ale ani za této situace nemůže soud rezignovat na svou funkci a musí za použití veškerých rozumně dostupných a shromážděných znalostí posoudit, zda regulátor jednal se znalostí potřebných skutkových i právních okolností. Otázka vlivu médií, televize zvláště, na lidi obecně a děti a mladistvé se zvláštním zřetelem, byla, je a bude předmětem studia řady oborů, hovoří se o potřebě multidisciplinární reflexe [sociologie, politologie, psychologie, kriminologie; v českém prostředí se vytváří nový obor – pedagogika – (srov. sborník příspěvků z 2. doktorandské sociologické konference pořádané FSV UK a FF UK v květnu 2006 a příspěvek Zdeňka Slobody: dostupný na www.fsv.cuni.cz)]; potřeba výzkumu médií, jejich produkce, obsahů a účinků kombinující sociologické metody a metody výzkumu mediálních studií s psychologickými nástroji je nezpochybnitelná. Právo, které vstupuje do oblasti účinků médií svými regulatorními nástroji, tak vstupuje do oblasti nesmírně složité. Orgán takovou právní úpravu aplikující bude začasté jednat za pomocí expertů v řadě oborů – při vysoké dynamice proměny společnosti vznikají zcela nové jevy (sociální, pedagogické), které v takových oborech, jakými jsou pedagogika volného času, pedagogika a didaktika budou muset být studovány v podmínkách informační společnosti digitálního věku – nicméně není možné přisvědčit žalobkyni, že jsou to výlučně znalci, kteří mohou správnímu orgánu, popřípadě soudu, zprostředkovat vědomosti nezbytné k rozhodnutí. Soud (ani správní orgán) nemůže přenášet odpovědnost za vlastní rozhodnutí na znalce, zvláště jedná-li se o posouzení jevů, s nimiž se ve svém životě setká v podstatě každý člověk (agrese, verbální vulgarita, opilost a jednání v opilosti, kouření, manipulativní praktiky), byť specifikum mediálního působení je značné. U orgánu typu regulátora v oblasti televizního vysílání a jeho aparátu pak nutno předpokládat všeobecnou odbornou erudici v oblasti, pro kterou byl ustanoven. V obecné rovině je však jistě nepochybně žádoucí, aby se příslušní experti řady shora zmíněných oborů vyslovili k účinkům mediálního působení na proces socializace dětí (což se koneckonců v posuzované věci i stalo); teoretické zázemí shora uvedených vědních oborů je a bude pro aplikační praxi regulátora v oblasti médií velmi potřebné. Sociolog Petr Sak ve svých pracích (např. , referát přednesený na mezinárodní konferenci O výchově a volném čase, Brno, červen 2006 – dostupný na www.insoma.cz) uvádí, že

Televize v období po II. světové válce nabídla svébytné, senzuální a „zábavnější“ vnímání reality (dítě mámy zábavy a táty informace) – srov. příspěvek dramaturga České televize Michaela Otřísala na jedné z konferencí Člověk a média (dostupný na www.clovekamedia.cz):

Pronikavou analýzu vlivu televize na lidskou společnost přinesl Neil Postman (1931 – 2003, teoretik, vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzity); v často citovaném díle popsal svět po nástupu televize jako prostor bez paměti, kterému vládne povrchnost, pasivita a kde není důležitá myšlenka, nýbrž vnější projev, a kde nejsou rozhodující intelektuální schopnosti, nýbrž fotogeničnost a image. Svou knihu uvádí srovnáním protikladných vizí G. Orwella a A. Huxleyho: Podle Huxleyho se totiž nebere dostatečně v potaz Postman dává za pravdu Huxleymu: televize vycházejíc z předpokladu, že nás nesmí nudit, ale přitahovat, baví nás. Veškeré pořady nabízí v pestrobarevném hávu, stále zábavnějším. A my se .

Nejvyšší správní soud, jak shora uvedl, se snažil sledovat obsah veřejné diskuse, názory odborníků i laiků – jakkoli si nemůže činit nárok na vyčerpávající přehled o projevených názorech, zaznamenal jen minimum názorů, jež pořadům typu reality show přiznávaly alespoň hodnotu neškodné zábavy. V převažující míře se veřejnost vyjadřovala negativně. Současně se Nejvyšší správní soud zajímal o základní teoretické vymezení působení médií na člověka. Byť to v rozhodnutích správního soudu není obvyklým zjevem, považuje soud za vhodné citovat výňatky z publikovaných názorů (a činí tak pouze jako vyřčeného právního názoru):

Rozsáhlá diskuse v průběhu vysílání reality show VyVolení probíhala na www.blisty.cz – většina ohlasů byla značně kritická:

(Štěpán Kotrba: 29. 11. 2005).

(Jiří Krombholz: , 22. 3. 2006).

V rozhovoru v Lidových novinách 2. 1. 2006 sociolog Tomáš Halík řekl:

Publicista, psychiatr, sociolog z různých částí spektra naší společnosti, a přesto jedno vidění pořadů typu reality show VyVolení: prvoplánové dekultivační působení, druhoplánové – programování diváků a zbavování vnitřní svobody.

K vlivům reality show na vývoj dětí uvedl sociolog médií Jaromír Volek 14. 9. 2005 v rozhovoru pro BBC (www.bbc.co.uk):

Spisovatel Jan Balabán v Lidových novinách (nezjištěného data):

Sociolog Petr Suk (na www.insoma.cz) v referátu na semináři Média a násilí u příležitosti festivalu animovaných filmů Anifest 2005 v Třeboni

Mgr. Jan Vyhnálek, psycholog (www.rodina.cz), –

Nejvyšší správní soud je dalek toho přejímat závěry veřejnosti, s nimiž se v této diskusi setkal. Je povinen učinit a odůvodnit své závěry. Pokládá však za nezpochybnitelná následující fakta: televize se stala nástrojem socializace dětí, přičemž mnoho z procesu působení na psychiku a myšlení ze strany televize zůstává ještě zcela neodhaleno. Některé však již prokázány byly (vliv sledování násilí). Není žádného důvodu domnívat se, že ze strany dětí se – slovy prof. T. Halíka – nevpaluje do jejich podvědomí. Přitom právě nadcházející éra bude vyžadovat od mladých lidí nejen vědomosti, ale i moudrost, jež vyžaduje pro svůj rozvoj konverzaci, přemýšlení, představivost, vcítění, reflexi. Lidská společnost přežije nejen za předpokladu, že bude tvořena lidmi s potřebným kvantem vědomostí a moudrosti, ale rovněž jen tehdy, pokud její příslušníci budou zachovávat generacemi vytvořené normy slušnosti (základní morální imperativy). Nejvyšší správní soud nezpochybňuje fakt, že děti se mohou s obdobnými projevy, jež generuje umělé prostředí uměle vybraných jedinců, kteří se v naději na finanční odměnu představující pro ně jinak nedostižnou metu nudí, pomlouvají, všelijak hanobí, mohou neomezeně pít alkohol a v opilosti dělat cokoli, zato číst nemohou, nesmějí mluvit o společenských tématech, zato mohou bezobsažně a prázdně hovořit o sexu, a vyjadřovat se sprostě a zcela poklesle, setkat i v „běžné realitě“. Působení televizní obrazovky je však výjimečné, jak dokládají shora citované názory. Odpovědnost provozovatele vysílání je tomu úměrná, a nejedná se o přenášení odpovědnosti rodičů, rodiny, ostatních vychovatelů. Problémem ve všech případech, kdy stěžovatelka udělovala žalobkyni sankce, nebylo, že takový pořad vůbec vysílala, ale kdy, v jakém čase ho vysílala. Nejvyššímu správnímu soudu je známo – pokud je možné takové zjištění učinit z veřejně dostupných zdrojů – že v evropském kulturním prostoru pořad takovéhoto obsahu nebyl celoplošně vysílán v hlavním večerním vysílacím čase, kdy děti televizi nepochybně sledují. Některé regulatorní orgány v Evropě mají takové nástroje, že docílí relativně snadno, aby obdobný pořad z takového vysílacího času (okolo 20.00 hodiny, sestřihy pořadů s obsahem obdobným jako v posuzovaných věcech však byly vysílány běžně i v sobotu ve 12.00 hodin) zmizel; uplatňuje se také autoregulace ze strany provozovatelů vysílání. Nejvyššímu správnímu soudu je rovněž známo, že Senát Parlamentu České republiky projednával v roce 2006 petici adresovanou této horní komoře, kterou ve věci vysílání reality show podepsalo okolo 16 000 lidí (tisk č. 246). Ani tato skutečnost neměla na přístup provozovatele vysílání žádný vliv – odvysílal ještě třetí řadu VyVolených. Komerční médium svou činnost jistě poměřuje ziskem, neboť to je zákonitost trhu, byť námitka vždy bude vedena principem svobody projevu a právem šířit i znepokojivé a pohoršující informace, veřejná sféra však musí poměřovat zásah do práv provozovatele právy dětí na zdravý vývoj a v širším dosahu právem celé společnosti na přijatelně zdravý vývoj v oblasti duchovní. Tuto druhou misku vah shledal Nejvyšší správní soud tou, která převážila. Tento soud vyjadřuje své jasné přesvědčení (které nepochybně odráží i hodnotové postoje soudců, kteří v tomto ohledu nemohou své osobnosti popřít, aniž by současně na druhé straně jakkoli vyzvedali své osobní morální maximy získané vzděláním, prostředím, v němž žili a žijí, životními zkušenostmi), k němuž došel analýzou předloženého problému: Nezískají-li děti od raného věku v nejobecnějším slova smyslu vztah k jiným lidem, ztrácí společnost zdroj porozumění. Pokud by to společnost dopustila, ocitla by se na samém prahu svého zániku. To, že určitý úpadek všeobecně nastává, nelze nezaznamenat. Tím spíše však ti, kterým zákonodárce svěřil příslušné pravomoci, nemohou mlčeti. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není , je to správní orgán, jenž zákonodárce vytvořil, aby plnil na mediálním trhu příslušné funkce. Je povinen obstarávat si pro svá rozhodnutí příslušné podklady způsobem, který z hlediska právního Nejvyšší správní soud dále ozřejmí. V oblasti ochrany životního prostředí se běžně užívá princip Efekty současného způsobu života lidské společnosti na ekologické systémy nejsou zcela probádány (srov. diskusi o globálním oteplování). V souvislosti s působením médií se již také běžně hovoří o . Shora citovaný závěr odborníka v oboru sociologie médií J. Volka lze považovat za potřebné prizma nazírání na vliv určitých typů pořadů na zdravý vývoj dítěte: Působení médií má charakter multidisciplinární; představa žalobkyně, že nějaký posudek vyjasní přehledně mechanismy tohoto působení, je naivní. Nejvyšší správní soud za nejúčelnější považuje trvalý rozvoj teoretického poznání zejména prostřednictvím oborů sociologie, psychologie, pedagogiky, mediálních studií, popřípadě psychiatrie, které by kontinuálně vytvářelo zdroj poznatků jak pro správní orgány, tak pro soudy působící v této oblasti. Konkrétní aplikace právní normy na konkrétní případ by pak při existenci doktrinálních poznatků byla v řadě ohledů snazší; teoretické zázemí pak také nesvádí ty, kteří mají rozhodovat, k přenášení jejich odpovědnosti na znalce, kterého se pak koneckonců ani neumějí zeptat, popřípadě mu kladou otázky právní povahy.

K úplnosti skutkových zjištění, která městský soud shledal nedostatečnými, Nejvyšší správní soud uvádí:

Správní řízení je ve smyslu ustanovení § 3, § 50 a § 68 správního řádu vázáno na úplné a spolehlivé zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, přičemž není vázán jen návrhy účastníků, ale je povinen si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán musí umožnit účastníkům řízení navrhovat důkazy na podporu jejich tvrzení, ale tyto důkazy je povinen provést pouze tehdy, pokud by mohly mít vliv na stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který je základním kritériem rozsahu a způsobu zjišťovaných podkladů.

Zákonitosti fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné straně předmětem zkoumání několika oborů (medicíny, psychologie, pedagogiky), na druhé straně jde o zákonitosti, s nimiž je konfrontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte, ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující standardy současné společnosti v této oblasti. Posoudit možný vliv na fyzický, psychický či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci každý s běžnými znalostmi a praktickými zkušenostmi získanými školním vzděláním, výchovou a životními prožitky, nepůjde-li o složitý hraniční případ úsudku ve vztahu ke konkrétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší správní soud se již v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte, přičemž zdůraznil, že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na daném stupni jejího vývoje představuje tzv. (srov. zejména rozsudky sp. zn. 6 As 14/2004 a sp. zn. 8 As 62/2005).

Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských hodnot, nikoliv jako vlastní maximy těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte posuzují (zde soud nahlíží mravnost jako kategorii morální a odhlíží od skutečnosti, že je též nesporně kategorií filozofickou a sociologickou). Vždy půjde o reflexi určitého místního společenského řádu, jenž podléhá z hlediska času určité proměnlivosti. Konkrétní obsah a význam tomuto pojmu přiřazuje správní orgán a posléze soud. Obsahové naplnění pojmu mravnosti tedy nenáleží znalci v jakémkoli oboru lidské činnosti.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je regulačním orgánem, jenž „nastavuje“ standardy týkající se vysílání; její rozhodnutí není subjektivním názorem jedince, nýbrž názorem skupiny vycházející z průměrného vnímání společnosti. Jestliže je předmětem posouzení pořad typu , pro nějž je typické, že osoby v něm jednající neúměrně konzumují alkohol, opilí se chovají poklesle a nemravně, hovoří primitivním jazykem plným vulgarismů a sprostot a neustále u toho všeho kouří, to vše při uměle vytvářeném chování ovlivňovaném manipulativními zásahy organizátora (v posuzované věci dokonce bránění ve spánku, což je běžně uznáváno jako druh mučení, či umělé vyvolávání konfliktů jako prostředí pro ), pak vyhodnocení vlivu na vývoj dítěte prizmatem průměrného vnímání je schopen v zásadě každý. Tímto závěrem není vyloučeno, aby příslušný odborník byl povolán k posouzení možného v případě, kdy obsah pořadu bude sofistikovaný a vyhodnocení možného vlivu na vývoj dítěte bude například vyžadovat vysoké odborné znalosti např. vývojové psychologie, anebo metod, kterými média zkoumá pedagogika jako průřezová disciplína. Z tohoto pohledu také zcela obstojí postup stěžovatelky, která na jedné straně vyšla z obecných odborných vyjádření specialistů z oboru psychologie a mediálních studií, kteří zkoumali fenomén tzv. reality show obecně, a medicíny pro oblast vlivu alkoholu a kouření, a poté obecné odborné poznatky aplikovala svou úvahou na konkrétní pořad vysílaný v konkrétní den a konkrétní čas. To, že úvaha by mohla být podrobnější, například pokud jde o objasnění mechanismu, kterým si dítě otiskuje to, co vidělo a slyšelo do vnitřních norem chování, může být pravdou. Úlohou soudu však v případě dílčích nedostatků rozhodnutí je posoudit, zda ve svém celku mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Městský soud ve vztahu k tvrzeným nedostatkům skutkových zjištění zůstal na úrovni obecných proklamací. Pokud měl za to, že skutková zjištění jsou nedostatečná, pak měl přesně říci, ohledně kterých skutkových okolností se tak stalo a jak je třeba tento stav napravit. Tento názor ovšem Nejvyšší správní soud nesdílí, jakkoli si umí představit rozhodnutí žalobkyně odůvodněné. Úlohou správních soudů však není přikazovat orgánům moci výkonné či nezávislým správním úřadům, že mají . Stěžovatelka obstarala odborná vyjádření z oborů psychologie, mediálních studií a medicíny; žádná z těchto studií nevyloučila, že pořady typu reality show mohou mít negativní vliv na vývoj dětí. Stěžovatelka pak tyto obecné poznatky aplikovala na konkrétní děje ve vysílaném pořadu. S konkurujícím znaleckým posudkem MUDr. P. Weisse se stěžovatelka v rozhodnutí podrobně vypořádala – k tomu lze jen poznamenat, že znalec nemůže přijímat právní závěry; zde ovšem hlavní problém tkvěl v položených otázkách, které znalce takto navedly. Na rozdíl od ostatních vyjádření se pak tento posudek výslovně vztahoval pouze na dva pořady, které se s posuzovanými v čase míjely.

Pro úplnost lze dodat, že obdobný názor ve vztahu k zákonu o vysílání zaujal zdejší soud i v rozsudku ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 8 As 62/2005, a ve vztahu k morálním otázkám při posouzení reklamy též v rozhodnutí publikovaném pod č. 604/2005 Sb. NSS.

Skutkový stav byl v posuzované věci ze strany stěžovatelky zjištěn způsobem nebudícím důvodné pochybnosti, výklad skutkové podstaty deliktu byl podán přiléhavě; rozhodnutí stěžovatelky z těchto hledisek obstojí.