4097/2021
Rozhlasové a televizní vysílání: objektivní a vyvážené informace; uvádění zdrojů informací; ověření pravdivosti informací
Rozhlasové a televizní vysílání: objektivní a vyvážené informace; uvádění zdrojů informací; ověření pravdivosti informací
k § 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění k 13. 6. 2019 (v textu jen „zákon o vysílání“)
I. Bylo by nadbytečné, aby žurnalista ve snaze dodržet zákonný požadavek objektivity informací (zde konkrétně požadavek transparentnosti) uváděl přesné zdroje svých informací i tam, kde jde o informace pro běžného diváka snadno dohledatelné (§ 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání).
II. Otázku, zda provozovatel vysílání porušil povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace (§ 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání), nelze komplexně posoudit, pokud Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zcela ignoruje (provozovatelem tvrzenou) pravdivost sporných informací. Rada musí vzít do úvahy pravdivost informací přinejmenším tam, kde jde o údaje všeobecně známé nebo snadno dohledatelné, tím spíše pak v situaci, kdy sám provozovatel vysílání ve správním řízení usiluje o prokázání jejich pravdivosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, čj. 10 As 100/2020-35)
Prejudikatura:
č. 1685/2008 Sb. NSS, č. 2110/2010 Sb. NSS, č. 2657/2012 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 111/2007 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 23/05), č. 13/2018 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 4035/14); rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2012, Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano proti Itálii
(stížnost č. 38433/09) a ze dne 17. 9. 2009 Manole a další proti Moldavsku (
stížnost č. 13936/02).Věc:
Barrandov Televizní Studio a.s. proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o přestupku, o kasační stížnosti žalované. Rozhodnutím ze dne 13. 8. 2019 uznala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (žalovaná) žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 60 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání Žalobkyně se přestupku dopustila tím, že dne 12. 9. 2018 od 21:25 hodin odvysílala na programu Televize Barrandov pořad
Kauzy Jaromíra Soukupa
, ve kterém prezentovala pouze jeden vyhraněný pohled na problematiku působení nadnárodních společností v ČR a na státní investiční a dotační politiku. Tím žalobkyně porušila povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů ve smyslu § 31 odst. 2 zákona o vysílání. Za přestupek uložila pokutu ve výši 400 000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení. Žalovaná konstatovala, že
Kauzy Jaromíra Soukupa
jsou politicko-publicistický pořad, který uvádí a moderuje sám generální ředitel žalobkyně. Ve sporném vydání pořadu se moderátor věnoval problematice působení nadnárodních společností v ČR a dotační a investiční politice. V průběhu pořadu moderátor prezentoval data vztahující se zejména ke společnosti ŠKODA AUTO a. s., např. „za stejné období dostala Škodovka z našich daní 4,6 miliardy
“ nebo „Loni slíbila vláda na silnice a další věci pro Škodovku u jejího dalšího závodu v Kvasinách 5,6 miliardy korun
“. Podobných výroků se dopustil moderátor několikrát. V pořadu nebyl v žádném případě uveden zdroj dat. Žalovaná dovodila, že moderátor prezentuje pouze jeden vyhraněný pohled na uvedenou problematiku. Představuje jasný, předem stanovený postoj a nabízí pouze jednostranné interpretace
zveřejněných informací. Není totiž jasné, z jakého zdroje pochází předkládané informace. Žalobkyně ani neposkytla prostor protistraně k vyjádření. V tomto důsledku tak divák, který zhlédl pořad, nebyl schopen si na referované téma svobodně utvořit vlastní názor. Tím žalobkyně porušila povinnost zachovat v politicko-publicistických pořadech objektivitu a vyváženost informací. Žalobkyně se proti rozhodnutí žalované bránila žalobou. Městský soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Městský soud dovodil, že výrok rozhodnutí žalované je dostatečně určitý a má základ v odůvodnění. Žalované však vytkl, že se výslovně odmítla zabývat
přesností
předkládaných informací. Bylo úkolem žalované zjistit, zda skutková tvrzení, která v pořadu zazněla, nebyla zjevně lživá, překroucená, prezentovaná v zavádějícím kontextu, nedostatečně oddělená od hodnotících soudů, případně nedostatečně podepřená odkazy na zdroje. Bez zjištění, zda byly předkládané informace přesné, nemohla žalovaná posoudit, jestli žalobkyně porušila svou povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace. Dle městského soudu musela žalovaná zkoumat pravdivost prezentovaných informací, kontext, v němž jsou informace prezentovány, a jejich výběr. Současně městský soud upozornil na nedostatky v odůvodnění výše pokuty. Rozsudek městského soudu napadla žalovaná (stěžovatelka) kasační stížností, ve které namítala, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se zkoumání přesnosti (pravdivosti) tvrzených výroků. Dle stěžovatelky porušení objektivity a vyváženosti televizního vysílání v rozhodovaném případě spočívalo v prezentování jednostranně podaných informací, aniž dotčené subjekty dostaly prostor pro vyjádření. Stěžovatelka odmítla, že bylo její povinností ověřovat pravdivost všech tvrzení a stavět se do pozice jakéhosi „arbitra pravdy“. Úkolem stěžovatelky je dozor nad dodržováním všech standardů objektivního a vyváženého informování, které zahrnují nepředpojatý přístup, korektní zacházení s fakty, uvádění zdrojů informací a poskytnutí prostoru pro vyjádření kritizované protistraně. Až pak je na divákovi, aby si sám svobodně utvořil názor, kde je pravda. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(…)
[8] Ve věci je sporné řešení otázky, zda je povinností stěžovatelky v řízení o přestupku provozovatele televizního vysílání brát na zřetel přesnost (pravdivost) informací poskytovaných provozovatelem vysílání. Soud se zabývá též výkladem požadavků objektivity a vyváženosti informování v nynější kauze (III.B.). Předtím však soud musí zvážit též otázku přezkoumatelnosti a dostatečné určitosti odůvodnění stěžovatelčina rozhodnutí (III.A.).
Ve věci je sporné řešení otázky, zda je povinností stěžovatelky v řízení o přestupku provozovatele televizního vysílání brát na zřetel přesnost (pravdivost) informací poskytovaných provozovatelem vysílání. Soud se zabývá též výkladem požadavků objektivity a vyváženosti informování v nynější kauze (III.B.). Předtím však soud musí zvážit též otázku přezkoumatelnosti a dostatečné určitosti odůvodnění stěžovatelčina rozhodnutí (III.A.).
(…)
III.B. K výkladu § 31 odst. 2 zákona o vysílání
[24] Městský soud v rozsudku správně vymezil pojetí svobody projevu a její úlohy v médiích (srov. body 49 a 50 rozsudku městského soudu).
[25] Svoboda projevu je základním politickým právem, které požívá ústavní ochrany vyjádřené v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních lidských svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Rozhlas a televize byla tradičně média takové povahy, která z nich činí mimořádně důležitý nástroj pro svobodnou diskusi v demokratické společnosti. Mají totiž daleko bezprostřednější a silnější dopad než tištěná média (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 7. 6. 2012,
Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano proti Itálii
, stížnost č. 38433/09, § 132). Přes nástup sociálních sítí a internetu to stále platí i na začátku 21. století. [26] Evropský soud pro lidská práva v souvislosti s pluralitou v audiovizuálních médiích dospěl k závěru, že v demokracii je třeba připustit nejrůznější typy pořadů. Dokonce i takové, které zpochybňují aktuální způsob organizace státu, za předpokladu, že nepoškozují demokracii samotnou (rozsudek ESLP ze dne 17. 9. 2009, č. 13936/02,
Manole a další proti Moldavsku
, § 95). Na druhé straně však platí, že „v tak citlivém sektoru, jakým jsou audiovizuální média, má stát kromě negativní povinnosti nezasahovat také pozitivní závazek zajistit vhodný legislativní a správní rámec, který účinně garantuje
“ (výše cit. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci pluralismus
Centro Europa 7 S.r.l. a Di Stefano proti Itálii
, § 134). Pluralismem, který je stát v audiovizuálních médiích povinen garantovat, se rozumí zejména „rozmanitost programového obsahu jako celku, která odráží natolik, nakolik to je možné, pestrost názorů, s nimiž se lze setkat ve společnosti, na niž je program zaměřen
“ (tamtéž, § 130). [27] Regulace obsahu vysílání, splňuje-li výše uvedená východiska, je v souladu s ústavním pořádkem. V souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod může být svoboda projevu omezena, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Omezit svobodu projevu lze i za užití § 31 odst. 2 a 3 zákona o vysílání. Zákonem uložené požadavky nacházejí oporu v ústavně požadované ochraně nezbytných požadavků pro vedení informované a demokratické diskuse o věcech veřejného zájmu [srov. nález ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 4035/14 (N 13/88 SbNU 191),
TV Nova
, bod 53]. Současně je třeba zdůraznit, a to je též vodítkem veškerých dalších úvah, že svoboda projevu uskutečňovaná prostřednictvím pořadů vysílaných v audiovizuálních médiích požívá široké ústavní ochrany [viz nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), Česká televize
, zejm. body 30 až 32, nebo nález I. ÚS 4035/14, část IV.2].a)
Pořad Kauzy Jaromíra Soukupa je publicistickým pořadem
[28] Podle § 60 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání se provozovatel vysílání nebo provozovatel převzatého vysílání dopustí přestupku tím, „
že neplní povinnosti podle § 31 odst. 2 a 3
. Podle§ 31 odst. 2 zákona o vysílání provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru
.“* [29] Pořad
Kauzy Jaromíra Soukupa
sama žalobkyně charakterizuje takto: „Kauzy Jaromíra Soukupa - oblíbený pořad, ve kterém se Jaromír Soukup věnuje nejen aktuálním politickým kauzám, ale i nepravostem, se kterými se setkáváme v běžném životě. Jediný publicistický pořad v Česku, kde vám naprosto přehledně vysvětlíme, jak to s těmi kauzami ve skutečnosti je. Srozumitelně vám také sdělíme, kdo je darebák a kdo hrdina
“ (s. 2 a s. 8-9 rozhodnutí stěžovatelky, s odkazem na https://www.barrandov.tv/kauzy-jaromira-soukupa). [30] Pořad
Kauzy Jaromíra Soukupa
, přinejmenším tedy jejich sporný díl z 12. 9. 2018, je zjevně nízkorozpočtovou show jednoho muže, moderátora, který v onom díle divákům prezentuje svůj osobitý výklad a kritiku vládní politiky podpory zahraničních investorů. Samotný pořad trvá bezmála 50 minut, je však několikrát přerušen reklamou. Moderátor mluví rychle a expresivně, jednoduchým jazykem, svůj přednes občas prokládá obrázky, grafy, fotografiemi. Nikdo jiný krom moderátora v pořadu nemluví. Stěžovatelka zaměřila svou pozornost především na moderátorovu kritiku společnosti ŠKODA AUTO a jejích aktivit v Česku. [31] Pořad
Kauzy Jaromíra Soukupa
je s ohledem na toto vymezení pořadem publicistickým. Jinak řečeno, je pořadem, který krom sumy informací (slovy zákona informací zpravodajského charakteru
) představuje moderátorův subjektivní názor na dané téma (slovy § 31 odst. 2 zákona o vysílání názory nebo hodnotící komentáře
). [32] Smyslem zákonného rozlišení pořadů zpravodajských a pořadů publicistických je umožnit divákům učinit si vlastní názor na co nejobjektivněji prezentovaná fakta (u pořadů čistě zpravodajského charakteru, kde by provozovatel vysílání neměl divákům podsouvat žádné hodnotící soudy) na straně jedné, a poslechnout si nezřídka originální a kontroverzní názory a hodnotící soudy v publicistických pořadech na straně druhé. Jak již Nejvyšší správní soud řekl, úkolem „
zpravodajství je „pohotově přinášet věcnou informaci o aktuální události“, přičemž by tato neměla obsahovat jakékoli emotivní výrazy, vulgarismy, slangová či argotická vyjádření, účelem publicistických sdělení je informace komentovat a hodnotit, své adresáty pak „získávat, přesvědčovat a vybízet“, k čemuž jsou oprávněna využívat obrazných a expresivních vyjádření tak říkajíc dle libosti
“ [rozsudek ze dne 26. 5. 2010, čj. 3 As 6/2010-71, zde ve vztahu k TV Nova
, část V.a)].[33] Nejvyšší správní soud se proto zcela ztotožňuje s tímto názorem, který již vyslovil třetí senát:
„Smyslem zpravodajství je tedy výlučně veřejnost nezaujatě informovat, teprve cílem publicistiky veřejné mínění ovlivňovat (nikoli však manipulovat). Zájem na rozlišování obou žurnalistických odvětví je v pravém slova smyslu „veřejný“, neboť pouze kvalitním zpravodajstvím informovaná veřejnost je s to činit si na mediálně zprostředkované události názor, případně se k určitému publicistikou prezentovanému názoru „kvalifikovaně“ přiklonit. Nerozlišuje-li provozovatel vysílání mezi zpravodajstvím a publicistikou a předkládá-li divákovi (posluchači) pouze jakési hybridní „komentované zprávy“ na straně jedné a skutečné komentáře na straně druhé, výrazně tím posiluje manipulativní potenciál svého vysílání a naopak omezuje prostor pro žádoucí kvalifikované utváření názorů, na jejichž konstruktivním střetávání je demokratická společnost vybudována (viz. Vladimír Čermák: Otázka demokracie; Academia; Praha; 1992; s. 26). Ona „komentovaná zpráva“ je o to nebezpečnější, o co nepozorovaněji, subtilněji působí, neboť divák (posluchač) s názorem obsaženým v takovém sdělení vědomě nepočítá a často jej přijímá automaticky za svůj spolu s informací (je-li ve sdělení jaká).“ [cit. rozsudek 3 As 6/2010, část V. a)].
[34] Pro posouzení nynějšího případu je důležité, že stěžovatelka nevyčítá žalobkyni, že by snad sporný díl pořadu
Kauzy Jaromíra Soukupa
nebyl jasně oddělen od zpravodajské části vysílání.[35] Při sledování publicistiky divák ví, že sleduje nejenom sumu faktů, ale též jejich autorské hodnocení. Proto by si měl divák publicistiky ideálně uvědomit, že nesleduje žádnou zjevenou pravdu, ale subjektivní a osobité stanovisko, s nímž se může, ale nemusí ztotožnit. Musí však vědět, že takovou názorovou žurnalistiku sleduje, proto také platí shora analyzovaný příkaz druhé věty § 31 odst. 2 zákona o vysílání. To samozřejmě neznamená, že v rámci publicistiky je dovoleno vše: žurnalista nesmí zamlčovat či zkreslovat fakta, lhát, nedostatečně si ověřit prezentované informace, užívat vulgarismů, nepřiměřeně zasahovat do soukromí osob apod. [srov. k tomu dále část b)].
[36] Nejvyšší správní soud tudíž na rozdíl od stěžovatelky nevidí automaticky nic negativního na shora uvedené charakteristice pořadu jako „
jediného publicistického pořadu v Česku, kde vám naprosto přehledně vysvětlíme, jak to s těmi kauzami ve skutečnosti je. Srozumitelně vám také sdělíme, kdo je darebák a kdo hrdina
“ (viz bod [29] shora). Tuto charakteristiku přece nelze číst tak, jak to činí stěžovatelka na s. 2 rozhodnutí („Samotná koncepce pořadu
Kauzy Jaromíra Soukupa počítá s tím, že provozovatel, a potažmo moderátor, znají pravdu, kterou posléze přehledně představí divákům. Nikterak se tedy netají tím, že jsou v pořadu prezentována předem zformulovaná stanoviska k rozebíraným informacím či případům
.“). Rétorické obraty (srozumitelně Vám sdělíme, „kdo je darebák a kdo hrdina
“) podle Nejvyššího správního soudu ukazují spíše na zjevné přehánění (zveličování). Nejvyšší správní soud čte charakteristiku pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa
jako nadsázku – průměrný divák si přece nemůže myslet, že moderátor (a generální ředitel v jedné osobě) je vševědoucí, „zná pravdu“ a má na každé téma univerzálně platnou odpověď. Jestliže jde o pořad publicistický, jistě mu nelze ani vyčítat, že předkládá „předem zformulovaná stanoviska
“. To je přece vlastní všem publicistickým pořadům [srov. též část d)
dále]. b)
Otázku, zda žalobkyně porušila povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace, nelze komplexně posoudit, aniž by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vzala do úvahy též pravdivost sporných informací
[37] Z § 31 odst. 2 zákona o vysílání má provozovatel vysílání povinnost poskytovat „
objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů
“. Pojmy objektivity a vyváženosti jsou relativně abstraktní
, obsah jim dává rozhodovací praxe stěžovatelky. [38]
Objektivita informací
v sobě zahrnuje hned několik aspektů, zejména správnost
(či přesnost nebo pravdivost), tzn., že zpráva odpovídá skutečnosti, transparentnost
, tj. že žurnalista uvádí informační prameny, a věcnost
, tj. že novináři do zprávy nevkládají vlastní hodnocení. To však platí v plné míře jen o pořadech zpravodajských. Nároky na publicistické pořady jsou jiné, aspekt věcnosti se pak v publicistice z povahy věci neuplatní vůbec. Za nevyváženost
Nejvyšší správní soud považuje skrytou formu stranickosti, kdy jsou v určité kontroverzní situaci některé názory potlačovány ve prospěch názorů jiných [takto poprvé analýza v rozsudku NSS 3 As 6/2010, část V.a), která vychází z nauky o žurnalistice; na tento judikát
navazuje ustálená judikatura
, např. shora cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu 7 As 36/2012, č. 2657/2012 Sb. NSS, vychází z něj též nález sp. zn. I. ÚS 4035/14, bod 41]. Nejvyšší správní soud dodal, že důraz na důsledné dodržování zásad objektivity a vyváženosti bude u zpravodajství významně větší, než tomu bude v případě pořadů publicistických. [39] Výklad toho, co jsou objektivní a vyvážené informace, je v souladu též s právní doktrínou. Např. aktuální komentář k této otázce říká, že objektivitou zpravodajských a publicistických pořadů „. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2019, s. 125).
je třeba rozumět pravdivé, resp. z pravdivých a úplných podkladů vycházející informace, názory a komentáře, které tak nejsou prezentovány jednostranným a zavádějícím způsobem
.“ Pokud jde o vyváženost, „jedná se zejména o vyváženost informací a komentářů týkajících se jednotlivých témat a zároveň vyváženost ve smyslu těchto témat čili rovnoměrné poskytování informací z nejrůznějších oblastí a prezentování různých témat, aby informovanost byla ucelená a rozmanitá
.“ (viz Chaloupková, H., Holý, P., Urbánek, J. Mediální
právo. Komentář[40] Lze tedy shrnout, že míra tolerance vůči případným prohřeškům proti zákonem požadovaným zásadám objektivity a vyváženosti bude různá v závislosti na tom, půjde-li o pořad publicistický, či o zpravodajskou relaci. V nynějším případě šlo o publicistiku, tedy požadavky objektivity a vyváženosti kladené zákonem na provozovatele jsou jiné (nižší) než u zpravodajství.
[41] Stěžovatelka trestala žalobkyni za odvysílaný pořad s odkazem na ochranu práva diváků, aby jim byly informace předkládány objektivně a vyváženě, respektive kvůli obecnému zájmu na tom, aby na základě poskytovaných informací bylo možné utvořit si o věci svobodný názor. Dle městského soudu se však stěžovatelka neměla omezit pouze na posouzení, zda v pořadu dostaly prostor k vyjádření osoby, o nichž moderátor referoval, nebo zda uvedl zdroje, ze kterých čerpal informace. Podle městského soudu „
pro zjištění, zda žalobkyně skutková tvrzení v pořadu prezentovala objektivním způsobem, na základě kterého si divák může udělat na věc názor, je primárně důležité, zda skutková tvrzení, která v pořadu zazněla, nebyla zjevně lživá, překroucená, prezentovaná v zavádějícím kontextu, nedostatečně oddělená od hodnotících soudů, případně nedostatečně podepřená odkazy na zdroje
.“ [42] Stěžovatelka k tomu v kasační stížnosti uvádí, že netrestala žalobkyni za vysílání nepravdivých informací. Proto ani nezkoumala pravdivost nebo přesnost uváděných informací. Porušení objektivity a vyváženosti televizního vysílání spočívalo v prezentaci jednostranně poddaných informací, aniž dotčené subjekty dostaly prostor pro vlastní vyjádření. Moderátor vůbec neuvedl zdroj, z něhož čerpal data. Stěžovatelka nesouhlasí s tezí, že má zákonnou povinnost ověřovat pravdivost všech tvrzení, která v reportáži zazněla. Zdůrazňuje, že není jejím úkolem stavět se do pozice jakéhosi „arbitra pravdy“.
[43] Právní názor stěžovatelky je nesprávný. Nejvyšší správní soud souhlasí s právním názorem městského soudu, který dále rozvede a vysvětlí.
[44] Stěžovatelka vyčítá žalobkyni, že k vyjmenovaným výrokům moderátora nebyl v pořadu uveden zdroj jeho informací. To je pravda, moderátor vskutku zdroje informací neuvádí. V pořadu tedy chyběl jeden z aspektů objektivity, kterým je
transparentnost
, tj. že žurnalista, pokud je to možné, uvádí své zdroje informací. Nicméně skutečnost, že moderátor nepředkládá zdroje svých informací, automaticky nevede k naplnění skutkové podstaty přestupku podle zákona o vysílání. Zákon tu nefunguje mechanicky, tedy porušení objektivity není automaticky dáno, nejsou-li v pořadu uvedeny při každé příležitosti zdroje informací. Takováto mechanická aplikace zákona o vysílání je z povahy věci vyloučena, již jen s ohledem na ústavní význam svobody slova (viz body [25] až [27] shora). Posouzení objektivity informací musí probíhat individuálně, citlivě, s ohledem na svobodu projevu v mediálním prostoru. [45] Žalobkyně jistě nemá pravdu, že v pořadu vůbec nebyl prostor uvést zdroje informací (to se přímo nabízelo například v tabulkách, které moderátor do kamery ukazoval). Bylo by však nadbytečné, aby žurnalista uváděl přesné zdroje svých informací i tam, kde jde o informace pro běžného diváka snadno dohledatelné (typicky jednoduchým zadáním do webového vyhledávače, lidově řečeno tedy informace, které lze snadno „vygooglit“). Právě naopak, přehnaný důraz na uvedení zdroje pro každou jednotlivou informaci, i tu snadno dohledatelnou, by mohlo divákovi srozumitelnost pořadu ztížit. Pořad by byl totiž zahlcen v podstatě zcela zbytečnými odkazy. U obtížně dohledatelných informací neuvedení zdroje znamená, že si divák nemůže sám udělat vlastní kvalifikovaný názor na diskutovanou problematiku. Naopak u informací snadno dohledatelných nic takového nehrozí.
[46] Třeba zdůraznit, že již v řízení před stěžovatelkou se žalobkyně bránila, že správnost všech jí vytýkaných tvrzení, kde neuvedla zdroj informací, lze velmi snadno vyhledat na internetu (dokonce ve stejném podání stěžovatelce dodala internetové adresy, kde lze ony údaje ověřit). S touto obhajobou žalobkyně třeba souhlasit. Samozřejmě lze-li tedy vskutku sporné informace snadno dohledat na internetu (to Nejvyšší správní soud neověřoval). Nejvyšší správní soud připomíná, že mezi tato sporná tvrzení patří např. údaj o čistém zisku ŠKODA AUTO v roce 2017 (dle moderátora 32 mld. Kč), podpora státu společnosti ŠKODA AUTO (dle moderátora částkou 4,6 mld. Kč), zda česká vláda slíbila na „
silnice a další věci pro Škodovku
“ částku 5,6 mld. Kč atp.[47] Jak uvedeno shora, jedním z aspektů objektivity je též pravdivost (správnost či přesnost) sporných informací (viz
judikatura
cit. v bodě [38] shora, podobně např. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2010, čj. 8 As 61/2009-61, podle něhož „má-li být informace objektivní a vyvážená, musí především v maximální možné míře odpovídat skutečnosti
“, shodně komentářový názor v bodě [39] shora). Ověřování pravdivosti přece „patří k elementárním principům práce s informacemi, a to nejen ve sdělovacích prostředcích
.“ Proto provozovatel vysílání musí, v zájmu zachování objektivity vysílání, ale i v zájmu minimální profesionality, ověřit každou informaci, kterou hodlá zveřejnit (viz rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2008, čj. 7 As 19/2007-56, č. 1685/2008 Sb. NSS, zde ve vztahu k České televizi, pořadu Události). [48] Povinnost informace ověřit chrání provozovatele vysílání i proti eventuální nepravdivosti sdělované informace. Povinnosti poskytovat objektivní informace provozovatel dostojí, pokud sdělovanou informaci rozumně ověří z hodnověrných zdrojů. Třebaže se nakonec ukáže, že informace přes tuto verifikaci pravdivá není, nelze dovodit porušení zásady objektivity vysílání. Nejvyšší správní soud tedy připouští, že stoprocentní pravdivosti informací nemůže ani ten nejlepší provozovatel vysílání dosáhnout. Povinnost provozovatele vysílání rozumným způsobem ověřovat informace (a s tím spojená transparentnost, tedy podělit se s divákem o zdroje informací) je vlastně jakousi procedurální garancí snahy zákonodárce o to, aby pořady byly pokud možno založeny na pravdivých informacích.
[49] Jakkoliv se občas uvádí, že dnešek je dobou „“, Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že na správnosti (a tedy pravdivosti) informací i dnes záleží. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s městským soudem, že otázku, zda žalobkyně porušila povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace, nelze komplexně posoudit, pokud stěžovatelka zcela ignoruje (tvrzenou) pravdivost sporných informací. Nelze jistě spravedlivě požadovat po stěžovatelce, aby ověřovala každou spornou informaci, která v pořadu zazněla. Takový požadavek by zablokoval práci stěžovatelky jako správního úřadu, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání. Lze ale požadovat, aby stěžovatelka vzala do úvahy správnost informací přinejmenším tam, kde jde o údaje všeobecně známé nebo snadno dohledatelné, v situaci, kdy sama žalobkyně v řízení před stěžovatelkou usilovala o prokázání jejich pravdivosti. Stěžovatelka tedy opravdu pochybila, neboť se přesností (pravdivostí) prezentovaných informací za těchto specifických podmínek zcela odmítla zabývat.
post
-faktickounota bene
c)
Požadavek, aby byl dán všem dotčeným osobám prostor k vyjádření v každém pořadu, kde se o nich referuje, k naplnění objektivity vysílání bez dalšího vést nemusí
[50] Nejvyšší správní soud dále zvážil otázku, že žalobkyně nedala možnost vyjádřit se k obsahu reportáže dotčeným společnostem.
[51] Stěžovatelka má jistě pravdu, že obecně je třeba trvat v rámci požadavku vyváženosti na tom, aby dotčená strana dostala šanci se k určitým sporným otázkám vyjádřit. Nicméně Nejvyšší správní soud upozorňuje na správný závěr městského soudu, dle něhož bezkontextový požadavek, aby byl dán všem dotčeným osobám prostor k vyjádření v každém pořadu, kde se o nich referuje, nemusí bez dalšího vést k naplnění objektivity vysílání.
[52] Městský soud zde odkazuje na shora cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu 7 As 19/2007, který sice – jak správně uvádí stěžovatelka – řeší odlišný případ, právě uvedený závěr je však zobecnitelný nad rámec specifik tam řešené kauzy (pro shodný názor srov. též rozsudek 8 As 61/2009, podle něhož je vždy věcí zakázal.
individuálního posouzení
, zda neposkytnutí možnosti vyjádřit se vede k nevyváženosti sdělované informace). Ostatně takovýto požadavek by v nynějším případě zcela narušil koncepci zjevně nízkorozpočtového pořadu, kde mluví jen moderátor a nikdo jiný. Zákon o vysílání nelze vykládat tak, že by takovouto koncepci pořadu, kde mluví jen sám moderátor, de facto
d)
Stěžovatelka ve svém závěru, že žalobkyně nabídla jen jeden vyhraněný pohled na problematiku, pominula povahu pořadu
Kauzy Jaromíra Soukupa[53] Nejvyšší správní soud se krátce pozastavuje i nad otázkou, zda stěžovatelka přesvědčivě dovodila, že žalobkyně „
prezentovala pouze jeden vyhraněný pohled na problematiku působení nadnárodních společností v České republice a na státní investiční a dotační politiku
“, respektive, že „pořad představoval jasný, předem stanovený postoj a nabídl pouze jednostranné
“. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka pominula povahu pořadu interpretace
zveřejněných informacíKauzy Jaromíra Soukupa
, který je pořadem publicistickým. Nejvyšší správní soud připomíná, že účelem publicistiky je informace komentovat a hodnotit, adresáty vysílání pak „získávat, přesvědčovat a vybízet“. K tomu je televize oprávněna využívat obrazných a expresivních vyjádření (viz bod [31] shora).[54] Jak v jiné souvislosti Nejvyšší správní soud již uvedl, povinnost objektivity a vyváženosti publicistických pořadů neznamená příkaz, aby v publicistice „
zaznívaly toliko bezbarvé, opatrnické a hyperkorektní názory
“ (rozsudek ze dne 5. 5. 2010, čj. 7 As 23/2010-73, zde ve vztahu k reportáži České televize o církevních restitucích v pořadu „168 hodin“). Jakkoliv tento právní názor zazněl k výkladu zásad objektivity a vyváženosti podle § 31 odst. 3 zákona o vysílání, je třeba jej přiměřeně aplikovat též na § 31 odst. 2 téhož zákona.[55] Důležité v nynějším případě je, že moderátor nebyl zcela jednostranný, například se nesnažil podat téma zahraničních investicí obecně a činnosti ŠKODA AUTO zvláště černobíle ve stylu „dobro
versus
zlo“. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu upozorňuje na legitimní obranu žalobkyně, která ve správním řízení odkazovala na ty výroky moderátora, kterými upozorňoval na pozitiva činnosti společnosti ŠKODA AUTO. [56] Nejvyšší správní soud samozřejmě chápe, že některé názory moderátora vyslovené ve sporném pořadu ze dne 12. 9. 2018 může např. společnost ŠKODA AUTO (která dala podnět k zahájení správního řízení proti žalobkyni) brát úkorně a urážlivě. Ovšem lze připomenout již mnohokráte vyslovené, totiž že objektivita a vyváženost sdělovaných a rozšiřovaných informací není totožná s ochranou subjektů před zásahem do jejich osobnostní sféry, a případně dobré pověsti, která je chráněna prostředky práva soukromého (např. rozsudek ze dne 22. 5. 2008, čj. 4 As 69/2007-65,
TV Nova
, nebo cit. nález I. ÚS 4035/14, bod 45).* NSS k tomu poznamenává, že dle rozsudku ze dne 29. 8. 2007, čj. 4 As 81/2006-108, § 31 odst. 2 zákona o vysílání na publicistické pořady nedopadá, neboť na publicistiku lze aplikovat jen speciální § 31 odst. 3 zákona o vysílání. Proti rozsudku 4 As 81/2006 však stojí opačné závěry početné pozdější judikatury, která akceptuje aplikovatelnost § 31 odst. 2 též na pořady publicistické či zpravodajské. Jedná se např. o rozsudky ze dne 30. 5. 2008, čj. 7 As 38/2007-78 (k pořadu Události České televize); ze dne 16. 6. 2008, čj. 7 As 20/2007-61 (rovněž pořad Události); ze dne 17. 9. 2008, čj. 4 As 17/2008-119 (publicistický pořad TV Nova Občanské judo); ze dne 9. 9. 2011, čj. 7 As 2/2010-126, č. 2517/2012 Sb. NSS (pořad České televize 168 hodin); ze dne 30. 5. 2012, čj. 3 As 7/2011-118 (pořad Televizní noviny na TV Nova). Jak říká posléze uvedený rozsudek 3 As 7/2011, z § 31 odst. 2 zákona o vysílání nelze dovodit, že by se tam uvedená povinnost nevztahovala na zpravodajské nebo publicistické pořady: „Naopak je třeba trvat na výkladu, že pro zpravodajské pořady platí zásada objektivity a vyváženosti obsahu pořadu primárně podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. jako
lex generalis
, a v případě, že se takový zpravodajský pořad zabývá i politickou tématikou, je zapotřebí na jeho obsah vztáhnout i povinnost obsaženou v § 31 odst. 3 téhož zákona.“ NSS je v nynější kauze přesvědčen, že ve stávající judikatuře žádný rozkol neexistuje, neboť judikatura
je od roku 2008 při posuzování otázky aplikovatelnosti § 31 odst. 2 a 3 zákona o vysílání fakticky jednotná (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 29. 5. 2019, čj. 10 As 2/2018-31, č. 3896/2019 Sb. NSS, body 33 až 40, podle něhož právní názor uvedený v rozhodnutí NSS může být překonán nejen postupem podle § 17 odst. 1 s. ř. s., tedy předložením věci rozšířenému senátu, ale i fakticky tím, že se rozhodovací praxe přikloní k jednomu z konkurenčních právních názorů).Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.