Vydání 9/2012

(...) Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Konkrétně ve vztahu ke správnímu deliktu podle § 60 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 31 odst. 3 zákona o vysílání se k uvedené povinnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 3. 2011, čj. 8 As 77/2010-75. Dospěl přitom k závěru, že není nutné zařazovat do výroku rozhodnutí konkrétní přepis všech jednotlivých obsahově závadných pasáží pořadu. Míra podrobnosti popisu skutku je předmětem správního uvážení, nicméně musí jít o natolik podrobný popis, aby byly naplněny požadavky jednoznačné identifikace skutku a srozumitelnosti.

Nejvyšší správní soud má za to, že žalobou napadené rozhodnutí dostálo těmto požadavkům na řádný popis skutku. Předně je nutno podotknout, že samotným skutkem bylo odvysílání celé reportáže, v níž měly být porušeny zásady objektivity a vyváženosti, nikoliv odvysílání jejích jednotlivých pasáží, které měly zapříčinit neobjektivitu či nevyváženost celé reportáže. Přesným označením této reportáže co do času odvysílání, provozovatele vysílání, televizní stanice a názvu reportáže a dále rámcovým uvedením, v čem je spatřováno narušení zásad objektivity a vyváženosti, byl zcela naplněn požadavek nezaměnitelnosti posuzovaného skutku se skutkem jiným. Stejně jako ve shora citovaném rozsudku čj. 8 As 77/2010-75, nebylo ani zde potřeba, aby byl ve výroku rozhodnutí uváděn přepis všech závadných pasáží reportáže. Nebylo nutné uvádět, ke kterým konkrétním osobám se označení „“ či „“ v reportáži pojí a o které blíže neobjasněné kauzy se mělo v reportáži jednat. Je zcela namístě, aby bylo podrobnější vylíčení skutkového děje a jeho hodnocení obsaženo až v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatelka tak ve svém rozhodnutí učinila a v odůvodnění svého rozhodnutí přesně popsala pasáže, které shledala „“, a tyto pasáže blíže hodnotila. Z odůvodnění rozhodnutí i z reportáže samotné je zcela patrné, ke kterým osobám se vztahovala označení „“ a „“ užitá žalobkyní, a stejně tak je zřejmé, na jaké kauzy žalobkyně v reportáži odkazovala. Lze v tomto směru odkázat na citace dvou pasáží z předmětné reportáže, obsažené v žalobou napadeném rozhodnutí: „[...] “

Po formální stránce je tedy formulace výroku a vymezení skutku v žalobou napadeném rozhodnutí v pořádku. (...)

Zcela jinou otázkou je pak samotné hodnocení reportáže ze strany stěžovatelky jako neobjektivní, resp. nevyvážené. Stěžovatelka toto hodnocení učinila především na základě toho, že byly v reportáži užity dle jejího názoru hanlivé a neodargumentované výroky (slovní spojení) „“ a „“. Podle městského soudu jsou však výroky „“ a „“ hodnotové, a nelze proto posuzovat jejich pravdivost. Požadavek dokázat pravdivost hodnotového soudu podle něj sám o sobě porušuje svobodu názoru.

V kasační stížnosti nyní stěžovatelka namítá, že městský soud aplikoval nevhodnou judikaturu na posouzení hodnotových soudů obsažených v reportáži. Poukazuje na to, že sankce nebyla uložena z důvodu, že uvedené hodnotové soudy jsou lživé, nýbrž protože nejsou ničím v reportáži podloženy. Samotné užití hanlivých a neodargumentovaných výrazů podle ní činí reportáž neobjektivní a nevyváženou.

Pro posouzení této kasační námitky je stěžejní vymezení charakteru označení „“ a „“ a vlivu užití takovýchto označení na objektivitu a vyváženost reportáže.

K pojmům zpravodajství a publicistika, jakož i objektivita a vyváženost, se podrobněji vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2010, čj. 3 As 6/2010-71. Vyšel především ze žurnalistické doktríny (v podrobnostech viz odkazy na žurnalistickou literaturu obsažené v uvedeném rozsudku), podle níž je úkolem zpravodajství pohotově přinášet věcnou informaci o aktuální události, kdežto účelem publicistických sdělení je informace komentovat a hodnotit, své adresáty pak získávat, přesvědčovat a vybízet. Smyslem zpravodajství je tedy výlučně veřejnost nezaujatě informovat, teprve cílem publicistiky je veřejné mínění ovlivňovat. Objektivita je základním požadavkem kladeným na zpravodajství, které se pokouší věcně, nestranně a nemanipulativně oddělit zprávu od komentáře. Ústřední charakteristikou takového postupu je ověřování pravdivosti výpovědi. Pojem objektivita tedy v sobě zahrnuje správnost (přesnost), transparentnost (uvádění pramenů) a věcnost (absence vlastních hodnocení). Nevyvážeností je pak skrytá forma stranickosti, kdy jsou v určité kontroverzní situaci některé názory potlačovány ve prospěch názorů jiných. Zásada vyváženosti tak spočívá v požadavku na rovnoměrné zastoupení politických alternativ, co do rozsahu a úpravy zpravodajství. Důraz na důsledné dodržování zásad objektivity a vyváženosti bude u zpravodajství o poznání větší, než v případě pořadů publicistických. Minimálně aspekt věcnosti se pak v publicistice z povahy věci neuplatní vůbec. Míra tolerance vůči případným prohřeškům proti zákonem postulovaným zásadám objektivity a vyváženosti bude různá v závislosti na tom, půjde-li o pořad publicistický či o zpravodajskou relaci.

V posuzované věci se jedná o zpravodajskou relaci, na niž je nutno nahlížet „“ z pohledu dodržení zásad objektivity a vyváženosti. Z charakteristiky obou těchto zásad a popisu skutkového děje je zřejmé, že v tomto případě mělo dle stěžovatelky dojít k narušení zásady objektivity. Důvodem mělo být mimo jiné to, že byla v předmětné reportáži užita slovní spojení „“ a „“, která stěžovatelka považuje za hodnotové výroky (hanlivé a zavádějící), jejichž užití navíc nebylo v reportáži nijak podloženo.

V prvé řadě je nutno dát za pravdu stěžovatelce v tom, že městský soud v tomto ohledu poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která není na posuzovanou věc aplikovatelná. Vzhledem k absenci jasného označení této judikatury v napadeném rozsudku (městský soud uvedl pouze „“, lze pouze nepřímo dovodit, že má městský soud na mysli rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 1986, , stížnost č. 9815/82, Series A, č. 103, s. 26, a ze dne 26. 4. 1995, , stížnost č. 15974/90, Series A, č. 313, s. 19). Oba případy se však týkaly soukromoprávního sporu mezi dvěma fyzickými osobami, který vyvstal ze střetu svobody projevu a ochrany osobnosti. O takovýto spor však v projednávané věci nejde. Cílem správního řízení vedeného stěžovatelkou není posuzovat zásah do osobnostních práv v reportáži zmíněných osob (k tomu není stěžovatelka ani oprávněna), nýbrž posuzovat splnění veřejnoprávního požadavku na objektivitu a vyváženost zpravodajství ze strany provozovatele vysílání. Ze stejného důvodu není případný ani odkaz městského soudu na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, č. 111/2007 Sb. ÚS, který se navíc týkal reportáže odvysílané v rámci publicistického pořadu, tedy nikoliv zpravodajství.

Svoboda projevu nemůže být chápána jako blanketní zmocnění provozovatelů vysílání předkládat veřejnosti jakékoliv informace, bez ohledu na podústavní veřejnoprávní regulaci rozhlasového a televizního vysílání. Na základě stávající právní úpravy žalobkyni svědčí právo vyjádřit svůj názor na dění ve společnosti, nicméně toto právo by měla využívat především v publicistických pořadech, nikoliv ve zpravodajství. V něm je naopak nutno trvat na věcnosti a užívání pokud možno neutrálních výrazů.

Argumentace městského soudu, že výrazy „“ a „“ jsou hodnotovými soudy, tedy není způsobilá vyvrátit závěr stěžovatelky, že uvedená reportáž nebyla objektivní. Právě naopak, vyhodnocení uvedených označení jako hodnotových svědčí ve prospěch závěru, že reportáž nebyla objektivní, neboť užívání hodnotových soudů ze strany redakce v rámci zpravodajství výrazně objektivitu (zejména věcnost) narušuje.

Na tomto lze také demonstrovat nepřípadnost použití judikatury týkající se ochrany osobnosti na projednávaný případ. Zatímco totiž užitím hodnotících komentářů v rámci zpravodajství nemusí vůbec dojít k zásahu do osobnostních práv, může naopak dojít k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 60 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 31 odst. 3 zákona o vysílání. V důsledku předkládání hodnotících soudů totiž může reportáž zcela postrádat věcnost, jakožto jeden ze základních atributů objektivity.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu však označení „“ a „“ nejsou hodnotovými soudy (popř. hodnotícími výroky), nýbrž označení mající popisný charakter, tedy nesoucí určitou faktickou informaci.

Pojem „“ je dlouhodobě zaužívaným označením pro důležitou, vlivnou či dokonce mocnou osobu v pozadí, tedy navenek nepříliš viditelnou (viz např. Klégr, A. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 1031). Obecně není označením hanlivým, a samo o sobě tedy nenarušuje věcnost reportáže. Jakkoliv může být v souvislosti s politikou v očích veřejnosti vnímáno toto označení negativně, není tomu tak pro samotný obsah tohoto pojmu. Negativně je vnímáno spíše ovlivňování politiky osobami, které jsou v pozadí a mnohdy tak ani nenesou žádnou politickou odpovědnost (jejich působení v politice nemohou voliči příliš ovlivnit). Negativní vnímání ze strany veřejnosti proto nijak nezpochybňuje skutečnost, že označení „“ má popisný charakter. Jejich užitím v reportáži nemůže být narušena její objektivita, ledaže by bylo prokázáno, že osoba takto označená ve skutečnosti šedou eminencí není. V takovém případě by totiž reportáž obsahovala nepravdivé informace. Stěžovatelka však pravdivost v tomto směru neposuzovala, jak nakonec sama výslovně uvádí i v kasační stížnosti.

Co se týče označení „“, jedná se v souvislosti s politickou scénou o označení novější, nicméně taktéž již výrazně zaužívané a všeobecně srozumitelné. Zpravidla jsou jím označovány osoby spojující byznys s politikou či obecněji osoby s výrazným neformálním vlivem na určitou politickou stranu (v tomto případě ODS) na úrovni určitého politického regionu, často však s přesahem do jiných politických subjektů a regionů. Již z uvedeného je zřejmé, že v oblasti české politiky má pojem kmotr značně posunutý význam oproti jeho dosavadnímu užívání. Ačkoliv nejde o výraz zcela neutrální, je významovou zkratkou, umožňující rychle, stručně a výstižně popsat roli osoby v mocenském systému. Označení „“ proto nelze považovat za hanlivé či nedůvodně výrazně snižující vážnost osoby.

Přestože označení „“ není zcela neutrální, podobně jako „“ představuje především ve zpravodajství a publicistice hojně užívanou a srozumitelnou novinářskou zkratku o určitém obsahu. Užitím této zkratky nijak významně netrpí věcnost veřejnosti předkládané informace, a tudíž objektivita celé reportáže. Užívání podobných výrazů se nelze zcela vyvarovat ani ve zpravodajství, kde je právě použití novinářských zkratek vynucováno požadavkem na stručnost s ohledem na omezený časový prostor. Požadavek věcnosti nelze chápat jako požadavek absolutní „“ zpravodajství. Byť tedy nebyl žalobkyní v posuzované reportáži užit pojem zcela neutrální, bylo jeho užití legitimní, neboť lze obtížně hledat jiné významově odpovídající a zároveň neutrální označení, aniž by bylo potřeba v reportáži obsáhle vysvětlovat postavení té které osoby v mocensko-politickém systému. Ani užitím označení „“, jakožto označení popisného, tedy nemůže být narušena objektivita reportáže, ledaže by bylo prokázáno, že osoby takto označené ve skutečnosti kmotry ODS nejsou. Na prokazování této skutečnosti se však stěžovatelka taktéž nezaměřila.

Užití uvedených výrazů tedy odkazuje na konkrétní pozici označovaných osob v politickém životě. Aniž by byla posouzena oprávněnost užití těchto označení (tedy pravdivost tvrzení, že ta či ona osoba je „“ nebo „“), nemohl být učiněn závěr o tom, že reportáž byla v důsledku jejich užití neobjektivní nebo nevyvážená. Nelze přitom klást požadavek, aby samotná reportáž obsahovala všechny informace pro ověření pravdivosti veškerých tvrzení v ní obsažených; tedy aby bylo každé tvrzení v samotné reportáži zdůvodněno, jak zřejmě požaduje stěžovatelka. Naplnění znaků skutkové podstaty musí prokázat stěžovatelka a této povinnosti se nemůže zbavit požadavkem, aby provozovatel vysílání vždy předem v reportáži uvedl veškeré skutečnosti prokazující pravdivost v reportáži obsažených tvrzení. Takový požadavek je nejen neopodstatněný, ale také mnohdy nesplnitelný s ohledem na omezený prostor v rámci reportáží. Pokud by se stěžovatelka domnívala, že označení „“ nebo „“ byla užita neoprávněně, musela by vzhledem k jejich popisnému charakteru přistoupit k posouzení jejich pravdivosti. Jelikož tak stěžovatelka ve svém rozhodnutí neučinila a dospěla k závěru, že užití těchto pojmů v reportáži narušilo její objektivitu a vyváženost, nemá tento závěr oporu ve správním spise a provedeném dokazování.

Druhou skutečností, v níž stěžovatelka shledala neobjektivitu, resp. nevyváženost, reportáže byly odkazy v reportáži na blíže neosvětlené kauzy. Je předně potřeba zopakovat, že již ze samotného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (i ze samotné reportáže) je zřejmé, jaké konkrétní kauzy má stěžovatelka na mysli. V části odůvodnění věnované této otázce stěžovatelka cituje následující pasáž z přepisu reportáže: „“ Je tedy evidentní, jaké konkrétní kauzy má stěžovatelka na mysli, a spor je tudíž možné vést toliko o tom, zda použitý, blíže neosvětlený odkaz na tyto kauzy, může narušit objektivitu nebo vyváženost celé reportáže.

Je pravdou, že v citované části již reportáž přináší informace, které nejsou zcela bezprostřední součástí nosného sdělení o tom, že si Úřad regionální rady pronajal nové sídlo, za které bude platit dvojnásobný nájem oproti kancelářím, v nichž úřadoval dosud. Nelze nicméně tvrdit, že by poukaz na různé postupně vzdálenější personální vazby na Luboše M., Patrika O. a další osoby zcela postrádalo opodstatnění a souvislost s předmětem reportáže. Uvedení klíčového tématu reportáže do širších souvislostí je zcela legitimní. Reportáž chtěla zjevně poukázat na některé podezřelé okolnosti pronájmu nového sídla Úřadu regionální rady. Takovou podezřelou skutečností může být i možné personální napojení na osobu, která je mimo jiné určitým způsobem spojena s dalšími podezřelými aktivitami. Při podobném postupném rozvíjení reportáže je pochopitelné, že další informace budou podávány spíše opět ve zkratce, aby nebyla zastíněna původní nosná informace. To s sebou v posuzovaném případě neslo ten důsledek, že zmínka o kauzách „“ či „“ nebyla nijak blíže vysvětlena. Z reportáže je však patrné, že zde určitá souvislost s hlavním předmětem reportáže (pronájmem nových kanceláří) existuje a divákovi je ponechán prostor pro vlastní hodnocení předložených informací. Ty jsou předkládány jako konkrétní ověřitelná fakta. Jedná se přitom o běžný výsledek investigativní novinářské činnosti, který nelze v rámci zpravodajství označit za nežádoucí. A to i s vědomím, že kauzy a osoby, na jejichž souvislost s předkládanou informací bude poukazováno, budou představovány s ohledem na omezený prostor v rámci zpravodajství nutně ve zkratce. Je přitom potřeba zopakovat, že nelze na reportáž klást nesplnitelný požadavek, aby v sobě zahrnovala vysvětlení a doložení pravdivosti všech informací, které obsahuje. Podstatné je, aby reportáž „“ ve skutečnosti skrytě nehodnotila určité informace a nepředkládala tak divákovi vlastní hodnocení jako fakta. Tak tomu ovšem v projednávaném případě není; reportáž zůstala při popisu jednotlivých souvislostí v rovině ověřitelných fakt. I ve vztahu k tomuto aspektu posuzované reportáže je proto nutné učinit závěr, že správní delikt dle § 60 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 31 odst. 3 zákona o vysílání by byl naplněn tehdy, bylo-li by prokázáno, že předkládaná fakta či jejich souvislost nejsou založeny na pravdě.

Lze shrnout, že v rámci zpravodajství by neměly reportáže obsahovat hodnotové soudy provozovatele vysílání. V opačném případě může stěžovatelka přistoupit, v závislosti na intenzitě narušení objektivity reportáže, k uložení sankce za správní delikt dle § 60 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 31 odst. 3 zákona o vysílání. Nicméně v případě, že se jedná o užití označení popisného charakteru, byť ne zcela neutrální („“), muselo by být pro učinění závěru o naplnění uvedené skutkové podstaty zpravidla prokázáno, že dané označení bylo užito neoprávněně. Pouze v případě, že by označení přes svůj popisný charakter bylo neodůvodněně hanlivé (nebylo by například vynuceno legitimním užitím novinářské zkratky), bylo by možné uvažovat o narušení objektivity reportáže již samotným použitím tohoto označení, bez ohledu na jeho pravdivost. Tak tomu ovšem podle názoru Nejvyššího správního soudu v posuzované věci nebylo, neboť označení „“ i „“ jsou legitimními novinářskými zkratkami. Stejně tak, jestliže reportáž odkazuje na určité kauzy spojené s osobou Luboše M., je tato souvislost z reportáže patrná. Objektivita reportáže by proto mohla být narušena pouze v případě, že by bylo prokázáno, že tvrzená souvislost nebo samotná předkládaná fakta se nezakládají na pravdě. (...)