Rozhlasové a televizní vysílání: k pojmu „pořad“; ohrožení vývoje u dětí a
mladistvých
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2009, čj.
5 Ca 331/2007-32)
Prejudikatura: č. 1686/2008 Sb. NSS.
Věc: Česká televize proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení
pokuty.
Žalobkyně odvysílala ve dnech 13. - 15. května 2006 na programu ČT 1 reklamu v trvání třiceti
vteřin na časopis TV Max využívající motiv z hororového filmu Vetřelec. V poklidné atmosféře
stolování pětice lidí se náhle začne jeden z přítomných mladíků svíjet bolestí; poté, co ho ostatní
povalí na stůl, se z jeho břicha - za stříkání krve, řinkotu nádobí a křiku přihlížející dívky -
prodere válcovitý předmět. Ten se při následném ohledání ukáže být svinutým výtiskem časopisu TV
Max.
Žalovaná uložila žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení zákazu zařazovat v době od
06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých [§ 32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.].
Městský soud v Praze k žalobě žalobkyně zrušil toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 23. 2.
2007 pro nepřezkoumatelnost a pro rozpor výroku s podklady pro rozhodnutí. Žalovaná podle něj
nemohla porušit povinnost podle
§ 32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. tím, že odvysílala reklamu dne 15. 5. 2006 ve 22:21:08 hodin; pokuta jí nemohla
být uložena podle § 60 odst. 1
písm. l) citovaného zákona, neboť k porušení povinnosti podle
§ 32 odst. 1 písm. g)
cit. zákona se vztahuje jiné sankční ustanovení; žalovaná neobjasnila, jak může postihovat žalobkyni
za vysílání „reklamy“, pokud §
32 odst. 1 písm. g) dopadá pouze na „pořady“ a „upoutávky“; a konečně žalovaná řádně
nezdůvodnila výši uložené pokuty, zejména s ohledem na četnost vysílání reklamy.
Žalovaná v novém řízení rozhodla a opětovně uložila žalobkyni za výše popsané jednání -
tentokrát již omezené na dny 13. a 14. května 2006 - pokutu ve výši 100 000 Kč.
Žalobkyně proto opětovně podala žalobu proti tomuto rozhodnutí. Namítla, že žalovaná nesprávně
právně kvalifikovala vytýkané jednání. Povinnost zdržet se určitého obsahu vysílání v době od 06.00
hodin do 22.00 hodin s ohledem na možné ohrožení vývoje dětí a mladistvých se týká jen „pořadů“ [což
je podle § 2 odst. 1 písm. l)
zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném v době podání žaloby, „obsahově souvislá, celistvá a
časově ohraničená část rozhlasového nebo televizního vysílání“] a „upoutávek“. Zde jde ale o reklamu
- tedy o „jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané za
účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu
výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků“ [
§ 2 odst. 1 písm. n) zákona č.
231/2001 Sb., ve znění účinném v době podání žaloby]; na tento typ vysílání se povinnost
stanovená v § 32 odst. 1 písm.
g) zákona nevztahuje. K tomu žalobkyně poukázala na
§ 32 odst. 1 písm. j)
zákona, ve znění účinném v době podání žaloby, který výslovně uvádí jako dva odlišné typy vysílání
„pořady“ a „reklamy“.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že nemohla žalobkyni postihnout podle
§ 32 odst. 1 písm. j) zákona č.
231/2001 Sb. Ten zakazuje zařazovat do programů pouze takové pořady a reklamy, které obsahují
vulgarismy a nadávky, kromě uměleckých děl, v nichž je to z hlediska líčeného kontextu nutné; taková
díla je však možné vysílat pouze v době od 22.00 hodin do 06.00 hodin druhého dne. Ustanovení tak
nedopadá na jiné aspekty pořadů a reklam, které by mohly ohrozit vývoj dětí a mladistvých, jako
například zobrazení násilí. Žalovaná při svém rozhodování použila argumentaci e ratione legis, tj.
smyslem a účelem zákona; podle ní je nutné chránit děti a mladistvé před souborem skutečností, které
by mohly ohrozit jejich vývoj. Je-li zapotřebí chránit děti před pořady, které mohou ohrozit jejich
fyzický, psychický nebo mravní vývoj, je tato ochrana nutná i před reklamou.
Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu
řízení.
Z odůvodnění:
(...) Žalovaná v novém rozhodnutí již řádně vymezila skutek, za nějž je ukládána pokuta:
vypustila tedy z výroku rozhodnutí údaj o vysílání dne 15. května, které se odehrálo až po 22.
hodině, tj. v souladu se zákonem. Žalovaná se pak opětovně - jak jí soud uložil - věnovala výkladu
§ 32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. [„Provozovatel vysílání je povinen (-) nezařazovat v době od 06.00 hodin do
22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a
mladistvých“]. Stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí shledala, že toto ustanovení dopadá na
danou reklamu: poté, co citovala definice „pořadu“ a „reklamy“ podle
§ 2 odst. 1 písm. l) a n) zákona
č. 231/2001 Sb., ve znění zákona č.
235/2006 Sb. [pozn. soudu: podle
znění zákona účinného v době vysílání reklamy se jednalo o písmena j) a l) citovaného ustanovení, po
obsahové stránce však tyto definice nedoznaly následnými novelizacemi žádných změn], konstatovala,
že v rámci její působnosti je její povinností chránit děti a mladistvé před možným ohrožením na
jejich vývoji. Pokud je pak vysílána reklama, nemá žalovaná jinou možnost, jak tuto ochranu
poskytnout, než aplikací § 32
odst. 1 písm. g) zákona. Co se týče kritérií pro uložení pokuty, uvedla žalovaná, že
žalobkyně provozuje celoplošné vysílání dostupné alespoň 70 % obyvatel České republiky, které
zaujímá vysoký podíl sledovanosti, a že bylo na ní, zda a v jakém čase zařadí reklamu do vysílání
(ač nebyla jejím zpracovatelem). Porušení povinnosti podle
§ 32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. považuje žalovaná za závažné, polehčující okolností je pak délka reklamy v
trvání pouhých třiceti vteřin. Na výši pokuty mělo vliv i to, že žalobkyně porušila povinnost
upravenou v tomto ustanovení opakovaně, a upozornění ani sankce ji neodradily od dalšího spáchání
deliktu. Zjistit případný finanční prospěch není v této věci možné, a toto kritérium tak nemělo na
výši pokuty vliv.
Z odůvodnění nového rozhodnutí, jak je rekapitulováno shora, je patrné, že ani v tomto rozhodnutí
se žalovaná řádně nevypořádala s otázkou aplikace
§ 32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. a neuvedla žádné konkrétní důvody, pro něž má být podle tohoto ustanovení
zakázáno i vysílání reklamy. Ve svém původním rozhodnutí žalovaná uvedla, že rozšířeným výkladem a z
logiky věci lze hodnotit reklamu jako „upoutávku“; soud ji však ve zrušujícím rozsudku upozornil na
to, že v oblasti správního trestání nelze přistoupit na rozšiřující (extenzivní) výklad vymezení
zákonné povinnosti. To platí tím spíše, pokud zákon rovněž výslovně vyjmenovává povinnosti spjaté s
vysíláním „reklamy“ a pokud stanoví skutkové podstaty správních deliktů, v nichž odlišuje postih za
neplnění povinností vážících se k vysílání „pořadů“ a k vysílání „reklam“. Soud tedy shledal, že
žalovaná se řádně nevypořádala s námitkou žalobkyně, podle níž
§ 32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. výslovně ukládá povinnost ohledně vysílání „pořadů“ a „upoutávek“, ovšem nikoli
„reklamy“. Vyzval také žalovanou, aby případně zvážila možné porušení zákona ve vztahu k povinnostem
pro provozovatele vysílání podle §
48 a násl. zákona č. 231/2001 Sb., popř. podle
§ 66a ohledně povinností
upravených v zákoně č. 40/1995
Sb., o regulaci reklamy, eventuálně aby posoudila použití
§ 67 zákona č. 231/2001
Sb.
Tyto argumenty soudu však žalovaná dále nerozvinula; setrvala na tom, že ve věci je nutno
aplikovat § 32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb. - nyní už nikoli proto, že „reklamu“ lze zahrnout pod pojem
„upoutávka“ (tedy formou extenzivního výkladu pojmu „upoutávka“), nýbrž se zdůvodněním, že jiné
ustanovení použít nelze, protože by jinak nebylo možno zajistit ochranu fyzického, psychického a
mravního vývoje dětí a mladistvých. Taková argumentace, která v podstatě formou analogie vytváří
novou skutkovou podstatu (podle níž má provozovatel povinnost zdržet se vysílání nejen pořadů a
upoutávek, ale též reklam určitého obsahu), ovšem neobstojí. Obecně ve veřejném právu platí, že
pokud se nabízí více možností výkladu právní normy ukládající povinnost, nelze zvolit výklad, který
je k tíži adresáta povinnosti; v oblasti správního trestání je tato zásada ještě zvýrazněna, jak
ostatně městský soud uvedl ve svém předchozím rozsudku. Trestněprávní princip
nullum crimen sine
lege
- podle nějž jen zákon může stanovit, jaké jednání je trestným činem (a musí tak učinit
jednoznačným způsobem) - se obdobně uplatní i při správním trestání: správním deliktem tak nemůže
být jednání, jehož znaky nejsou jasně popsány v zákoně. Za takové jednání pak nelze účastníka
trestat jen proto, že se toto jednání podobá jednání jinému, zákonem výslovně sankcionovanému; že by
mohlo mít podobně neblahé dopady jako ono jednání explicitně popsané; a že zákonodárce patrně myslel
i na tyto případy, jen se mu tak úplně nepodařilo je vtělit do textu zákona. Tyto myšlenkové postupy
popírají jak zásadu správního trestání, tak v nejobecnější rovině i zásadu právní jistoty, a soud
jim nemůže přisvědčit.
„Reklama“ nemůže být podle soudu považována za druh či podkategorii upoutávky. Zákon upoutávku
nedefinuje a žalovaná ve svém předchozím rozhodnutí nepopsala, v čem spatřuje blízkost obou těchto
pojmů. Ta spočívá patrně v tom, že jak reklama, tak upoutávka mají za cíl vzbudit zájem diváka o
propagovaný předmět, službu či činnost a motivovat jej k tomu, aby si předmět, službu či činnost
obstaral. Upoutávka však - podle svého obecného jazykového významu - má poměrně úzké pole
působnosti, neboť upozorňuje diváka na pořady, které provozovatel bude vysílat. Pokud by už tedy
bylo nutno popisovat vztah mezi reklamou a upoutávkou, byla by reklama pojmem nadřazeným a upoutávka
určitým druhem reklamy, kterou provozovatel vysílá s cílem propagovat své vlastní (resp. jím
vysílané) pořady [srov. formulaci „oznámení (-) vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele
vysílání“, obsaženou v definici „reklamy“ podle
§ 2 odst. 1 písm. l) zákona č.
231/2001 Sb., ve znění před 30. 5. 2006]. Není přitom bez významu, že zákon v
§ 32 odst. 1 písm. g)
používá pojem „upoutávka“, který se už jinde v zákoně nevyskytuje. Kdyby zákonodárce chtěl tímto
zákazem postihnout přímo „reklamu“, což je pojem zákonem definovaný a též hojně používaný,
nepochybně by tak učinil.
Soud dává žalobkyni za pravdu v tom, že „reklama“ není ani „pořadem“. Odlišnost těchto dvou pojmů
ale neplyne jen z toho, že každý má svou vlastní definici v
§ 2 odst. 1 zákona č. 231/2001
Sb. Pro „pořad“ je typické, že je určitou „částí vysílání“, vyznačující se jistými formálními
a obsahovými znaky; naproti tomu u reklamy jde o „oznámení“ zařazované do programu za účelem
propagace výrobků či služeb. Na těchto odlišných charakteristikách je dobře vidno, že nelze klást
mezi oba pojmy rovnítko - v tom smyslu, že oba pojmy by se plně překrývaly, resp. že obsah jednoho
pojmu by se vyčerpával obsahem druhého. Zároveň je však ze srovnání obou rozdílných definic, jak
jsou uvedeny shora, zřejmé, že se nejedná o definice stejné kategorie. Zatímco „pořad“ je vymezen
spíše parametry formálně technickými („celistvá a časově ohraničená část“), a to co i do požadavků
na obsah (požadavek, aby pořad byl „obsahově souvislý“, totiž dopadá jen na vztahy mezi jeho
jednotlivými prvky či složkami a nijak nepředurčuje, jakou konkrétní tématikou bude pořad naplněn),
„reklama“ není podle své definice svázána jakýmikoliv formálními znaky: charakterizuje ji výlučně
její obsah, který míří k podpoře prodeje výrobků či služeb. I reklama je ale přitom s to být
obsahově souvislou, celistvou a časově ohraničenou částí televizního vysílání (která se vyznačuje
začátkem a koncem, vnitřní výstavbou prvků, a navíc pak specificky zaměřeným obsahem, resp.
účelem).
To však není pro vztah obou pojmů podstatné; jak již zdejší soud uvedl ve svých dřívějších
rozhodnutích (například v rozsudku ve věci 8 Ca
234/2008 ze dne 24. 2. 2009, nebo ve věci 10 Ca
90/2009 ze dne 17. 6. 2009), obsahová souvislost a časová ohraničenost reklamy je dána
povahou věci a technickými charakteristikami vysílání. Ze systematického výkladu zákona č.
231/2001 Sb. plyne, že reklama
je sice považována za část vysílání, jedná se však o část odlišnou od pořadu. „Program“ je uspořádán
z „jednotlivých (-) pořadů a dalších částí vysílání“
[§ 2 odst. 1 písm. i) zákona č.
231/2001 Sb.]; stejně jako zákon obsahuje zvláštní povinnosti vztahující se k vysílání pořadů
[zejména v § 32 odst. 1 písm.
b) - písm. e),
písm. g),
písm. h),
písm. j),
písm. k),
písm. m),
písm. n)], stanoví i
zvláštní pravidla pro vysílání reklamy, resp. reklamy a teleshoppingu (zejména v
§ 48 - § 51 zákona č. 231/2001
Sb.). Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby reklamy a teleshoppingové šoty byly
zásadně vysílány v blocích mezi jednotlivými pořady, přičemž musí být vyloučen vliv zadavatele
reklamy a teleshoppingu na obsah vysílaných pořadů
[§ 48 odst. 4 písm. b) a
odst. 6 zákona]. Ustanovení
§ 49 pak upravuje povinnosti
provozovatele vysílání pro zařazování reklamy a teleshoppingových šotů do pořadů, jakož i pro
přerušování vysílání televizních pořadů reklamou a teleshoppingovými šoty. Je zde tedy zřejmá nejen
odlišnost mezi „pořady“ a jinými částmi vysílání - reklamami a teleshoppingovými šoty - ale i jistá
hierarchie co do jejich významu a míry, v níž utvářejí program, a z toho plynoucí rozdílnost
požadavků či omezení na ně kladených. Reklama tedy není pořadem jen proto, že má obsahovou náplň a
určité trvání; jedná se o odlišnou část vysílání, která může zasahovat do průběhu pořadů jen v míře,
v jaké jí to zákon umožňuje.
Jelikož reklama není ani pořadem ani upoutávkou, nevztahuje se v případě vysílání reklamy na
provozovatele vysílání zákaz stanovený v
§ 32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. To pochopitelně neznamená, že obsah vysílaných reklam není nijak regulován.
Pravidla pro vysílání reklam jsou obsažena zejména ve čtvrté hlavě zákona č.
231/2001 Sb. (Reklama,
teleshopping a sponzorování pořadů); obecněji šíření reklam (nejen prostřednictvím rozhlasového a
televizního vysílání) pak upravuje zákon č.
40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
Tento zákon je obecným předpisem upravujícím reklamu a nakládání s ní; pokud zákon č.
231/2001 Sb. jakožto
lex
specialis
nestanoví jinak, postupuje se při regulaci reklamy podle právě zmíněného zákona.
Zákon o regulaci reklamy definuje
tři kategorie osob, které mohou nést odpovědnost za porušení povinností vztahujících se k reklamě:
zadavatele, zpracovatele a šiřitele
(§ 1 odst. 5,
odst. 6 a
odst. 7 zákona). Za
povšimnutí stojí, že za obsah reklamy mohou být podle tohoto zákona činěni odpovědnými pouze
zadavatel či zpracovatel reklamy, nikoli už šiřitel [srov.
§ 8 odst. 2 písm. b),
§ 8a odst. 2 písm. g) a
odst. 3 písm. f) zákona,
kterým neodpovídá obdobný správní delikt v ustanoveních týkajících se šiřitele - tedy v
§ 8 odst. 1 a v
§ 8a odst. 1 zákona].
Z toho plyne, že sankce za nerespektování obsahových požadavků kladených na reklamu je žalovaná
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání oprávněna ukládat zadavatelům, zpracovatelům i šiřitelům
reklamy; na šiřitele, jimiž jsou provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání, ovšem v tomto
ohledu dopadá jen zákon č. 231/2001
Sb. Za vysílání mezi 6. a 22. hodinou, které by mohlo ohrozit vývoj dětí a mladistvých, je
pak provozovatel podle § 32
odst. 1 písm. g) tohoto zákona odpovědný jen tehdy, jedná-li se o vysílání charakteru pořadu
nebo upoutávky. Stejně tak další písmena [b) - e), h)] tohoto ustanovení, která omezují
provozovatele co do obsahových charakteristik vysílání, dopadají jen na pořady; speciální úprava
obsahu rozhlasových a televizních reklam zase neobsahuje ustanovení, které by postihovalo reklamy
způsobilé ohrozit vývoj dětí a mladistvých. [Jen pro úplnost soud připomíná, že zákaz vysílat
reklamy a teleshopping „určené dětem nebo v nichž vystupují děti, pokud podporují chování ohrožující
jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj“ podle
§ 48 odst. 1 písm. b) zákona č.
231/2001 Sb. je podstatně užší hned v několika ohledech, a na jednání sankcionované žalovanou
v projednávané věci se zjevně nevztahuje.]
Pokud žalovaná ve vyjádření v žalobě objasňovala smysl
§ 32 odst. 1 písm. j) zákona č.
231/2001 Sb. a důvod, proč jej nemohla použít, nebylo to ani nutné: žalobkyně se totiž v
žalobě nezmínila o tomto ustanovení (ostatně v době vysílání inkriminované reklamy ještě
neexistující) proto, že ho považovala za přiléhavější pro svou věc, nýbrž aby poukázala na to, že
zákon rozlišuje mezi „pořadem“ a „reklamou“ a že uvádí tyto pojmy kumulativně, pokud chce vztáhnout
určitý zákaz na oba tyto typy vysílání. Je možné, že žalovaná pociťuje zákaz vysílání způsobilého
ohrozit vývoj dětí a mladistvých, který se omezuje jen na „pořady“ a „upoutávky“, jako nedostatek
současné právní úpravy; není však její věcí, aby tuto úpravu dotvářela způsobem, který rozšiřuje
povinnosti adresátů nad rámec zákona. Argumentace žalované není vedena e ratione legis, nýbrž
per
analogiam
legis; analogie v oblasti správního trestání je ale nepřípustná.
Soudu je znám dřívější rozsudek tohoto soudu ve věci 7
Ca 341/2006 ze dne 21. 5. 2008, kterým byla zamítnuta žaloba společnosti CET 21, spol. s r.
o., proti rozhodnutí, jímž jí žalovaná uložila totožnou pokutu za vysílání totožné reklamy. Soud v
tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že reklama je pro svou obsahovou souvislost a časovou ohraničenost
druhem pořadu, a i na reklamu se tedy vztahuje zákaz stanovený v
§ 32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. S tímto závěrem se ale nelze ztotožnit z důvodů právě uvedených. Určitá formální
či technická podobnost reklamy a pořadu není dostatečným důvodem pro to, aby provozovatelé vysílání
byli postihováni i za jednání, které jim zákon výslovně nezakazuje.