Vydání 2/2022

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, čj. 8 A 26/2021-42)

Dne 7. 3. 2021 v 14:00 hodin se měla na Staroměstském náměstí v Praze konat demonstrace iniciativy „Chcípl pes“. Žalobce měl v úmyslu se této hromadné akce zúčastnit a realizovat své Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zaručené právo se shromažďovat a své právo vyjádřit svůj názor.

Žalobce uvedl, že se ke Staroměstskému náměstí dostavil v 13:55 hod., přičemž zjistil, že všechny veřejné komunikace jsou zahrazeny zábranami střeženými příslušníky Policie ČR a strážníky obecní policie Hlavního města Prahy. Když se pokoušel na místo svolaného shromáždění dostat nejprve ulicí Dlouhá, následně ulicí Týnská a Celetná, vždy byl bez dalšího příslušníky Policie ČR nebo strážníky obecní policie zastaven a nebyl mu umožněn přístup na místo shromáždění. Bylo mu pouze sděleno, že přístup všem osobám do prostoru náměstí je zakázán, neboť „“. Na přímý dotaz, kolik osob to je, mu bylo sděleno, že „“.

Dle žalobce tím, že mu nebyl umožněn příslušníky Policie ČR a strážníky obecní policie vstup do prostoru Staroměstského náměstí, a tedy ani účast na řádně svolaném a řádně schváleném shromáždění, aniž by bylo příslušníky policie nebo obecní police v této věci vydáno jakékoli úřední rozhodnutí, žalovaní společně přímo zasáhli do jeho Listinou zaručených základních a politických práv a svobod, a to do práva na svobodu pohybu, práva shromažďovacího a práva na svobodu projevu a tato práva mu byla nezákonně upřena, a to jinak, než úředním rozhodnutím.

Žalobce proto žalobou podanou dne 8. 3. 2021 vzhledem k namítané nezákonnosti zásahu, který již netrvá, ale dle žalobce se lze důvodně domnívat, že se bude opakovat, navrhl, aby soud vydal rozsudek, jímž bude konstatováno, že:

I. Zásah příslušníků Policie ČR a strážníků Městské policie Hlavního města Prahy provedený dne 7. 3. 2021 na pozemních komunikacích bezprostředně vedoucích na Staroměstské náměstí v Praze spočívající v neumožnění vstupu všem osobám, včetně žalobce, na Staroměstské náměstí, k výkonu jejich práva se pokojně shromažďovat, byl nezákonný.

II. Žalovaným se zakazuje nadále porušovat žalobcovo právo na svobodu pohybu a právo na pokojné shromažďování.

Žalobce spatřoval nezákonnost shora popsaného zásahu v tom, že tyto úkony byly vykonány na základě krizového opatření vydaného formou usnesení vlády České republiky č. 198 ze dne 26. 2. 2021, č. 98/2021 Sb., o přijetí krizového opatření, kterým byl zakázán „.“ s určitými výjimkami zde uvedenými. V bodě II. písm. a) tohoto usnesení bylo omezeno „“.

Toto krizové opatření však bylo vydáno v návaznosti na usnesení vlády České republiky č. 196 ze dne 26. 2. 2021, č. 96/2021 Sb., kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS-CoV-2) na území České republiky nouzový stav na dobu 30 dnů od 00:00 hodin dne 27. 2. 2021, které však žalobce považoval za nezákonné z následujících důvodů:

Nouzový stav platil na území České republiky nepřetržitě od 5. 10. 2020, kdy byl vyhlášen usnesením vlády České republiky č. 957 ze dne 30. 9. 2020, č. 391/2020 Sb. Následně byl usneseními vlády se souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nouzový stav prodloužen do 20. 11. 2020 (č. 439/2020 Sb.), do 12. 12. 2020 (č. 471/2020 Sb.), do 23. 12. 2020 (č. 521/2020 Sb.), do 22. 1. 2021 (č. 593/2020 Sb.) a do 14. 2. 2021 (č. 21/2021 Sb.).

S dalším prodloužením nouzového stavu nevyslovila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dne 11. 2. 2021 souhlas. I přes tento nesouhlas vláda vyhlásila další nouzový stav usnesením vlády č. 125, č. 59/2021 Sb., který časově bezprostředně navazoval a svým důvodem se nijak nelišil od nouzového stavu platného od 5. 10. 2020. Dne 18. 2. 2021 se Poslanecká sněmovna usnesla usnesením č. 1530 na zrušení nouzového stavu k datu účinnosti zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, nejpozději však k 27. 2. 2021.

Dne 26. 2. 2021 následně Poslanecká sněmovna přijala usnesení č. 1539, kterým konstatovala, že po ukončení nouzového stavu ke dni 27. 2. 2021 je v návaznosti na šíření nových mutací koronaviru a snižující se kapacitu zdravotního systému v kompetenci vlády vyhlásit nový nouzový stav za účelem přijetí opatření proti šíření epidemie nad rámec pandemického zákona. Poté, s účinností bezprostředně navazující na skončení nouzového stavu dne 27. 2. 2021, vyhlásila vláda nouzový stav, a to z důvodu zcela totožného, z jakého platil na území České republiky nouzový stav od 5. 10. 2020.

Nouzový stav tak byl vyhlášen opakovaně po vyslovení nesouhlasu Poslanecké sněmovny s vyhlášením nouzového stavu, a dokonce po zrušení nouzového stavu Poslaneckou sněmovnou ke dni 27. 2. 2021, tedy v rozporu s čl. 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, dle kterého lze nouzový stav vyhlásit nejdéle na dobu 30 dnů a jeho prodloužení je možné pouze po předchozím souhlasu poslanecké sněmovny a dle čl. 5 odst. 4 může Poslanecká sněmovna nouzový stav zrušit. Pokud vláda nouzový stav vyhlašuje opakovaně znovu, i přes nesouhlas sněmovny a přes jeho zrušení sněmovnou, pak ustanovení ústavního zákona o bezpečnosti České republiky obchází, a nejedná tak v souladu s ústavním pořádkem. by tak mohlo dojít k situaci, že sněmovna opakovaně bude nouzový stav rušit a vláda jej bude opakovaně vyhlašovat znovu, čímž se z kontrolní funkce sněmovny stane pouze formalita nemající žádný vliv na jednání vlády. Tím by došlo k popření základů parlamentní demokracie, ve které je vláda odpovědná poslanecké sněmovně. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že se sněmovna usnesla na konstatování, že vláda může vyhlásit nový nouzový stav po jeho skončení dne 27. 2. 2021. Jednak se usnesla tak, že je možné nouzový stav vyhlásit v návaznosti na šíření nových mutací koronaviru a snižující se kapacitu zdravotního systému, o čemž jednak v důvodech vyhlášení nouzového stavu vyhlášeného ode dne 27. 02. 2021 není žádná zmínka a jednak takové usnesení nemůže v žádném případě nahradit ustanovení ústavního zákona.

První žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, jelikož považoval postup Policie České republiky za zcela přiměřený dané situaci a zcela v souladu se zákonem. Dále poukázal na to, že veškerá činnost zasahujících policistů souvisela s plněním úkolů Policie České republiky dle § 2 a § 10 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“) a zákona č. 243/2020 Sb., o pravomoci Policie České republiky a obecní policie postihovat porušení krizových opatření a mimořádných opatření nařízených v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2 na území České republiky, tedy dohledu nad dodržováním krizových opatření vlády vydávaných v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), a vymáhání uložených povinností.

První žalovaný dále uvedl, že omezení výkonu shromažďovacího práva, k němuž došlo dne 7. 3. 2021 v okolí Staroměstského náměstí v Praze, nebylo žádným svévolným aktem Policie České republiky, ale vycházelo z plnění úkolů Policie České republiky při dohledu a vymáhání příslušných krizových opatření vlády vydaných v době vyhlášeného nouzového stavu. Pravidla a podmínky pro konání shromáždění podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, nestanovila Policie České republiky, ale vláda České republiky, přičemž právě na základě plnění zákonných úkolů podle § 2 a zásady iniciativy podle § 10 zákona o policii je Policie České republiky povinna dohlížet na dodržování těchto povinností.

První žalovaný dále uvedl, že stav, kdy docházelo k nerespektování omezení stanovených krizovým opatřením vlády – navíc jednáním vysoce rizikovým, kdy se v jednom místě a čase shromažďují osoby většinově bez ochranných prostředků dýchacích cest, bez dodržení povinných rozestupů a při překročení dovolené kapacity shromáždění – bylo nutné jednoznačně vnímat jako významné narušení veřejného pořádku a ohrožení života a zdraví. Veřejný pořádek, mimo jiné, předpokládá respekt a dodržování nejen právních norem, ale rovněž jiných rozhodnutí orgánů veřejné správy a samosprávy vydaných v souladu se zákonem. Krizová opatření vlády přijímaná v době nouzového stavu na základě krizového zákona, kterými jsou ukládány omezení a povinnosti, mají povahu tzv. jiného právního předpisu (viz usnesení ÚS ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20); každý byl tedy povinen se jimi řídit.

Na povinnost dodržovat veškeré povinnosti plynoucí z krizového opatření č. 216 byli účastníci a svolavatelé upozorněni, mimo jiné i veřejně na webových stránkách Policie České republiky. I s ohledem na veřejně dostupné informace, včetně těch, které předkládal sám žalobce, považoval za nesporné, že v čase kolem 14:00 hodin, kdy se na Staroměstském náměstí připravovalo a následně započalo dotčené shromáždění, docházelo v tomto prostoru k závažnému narušení veřejného pořádku ze strany svolavatele, ale i jednotlivých účastníků, a to ve výše uvedeném smyslu nedodržování podmínek stanovených pro konání shromáždění krizovým opatřením č. 216. Takovým jednáním bylo dáno podezření na nerespektování povinností uložených krizovým opatřením č. 216 a naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 31 odst. 1 písm. a) krizového zákona. Stejně tak docházelo k porušování obecné povinnosti používat v zastavěné části obce a při kontaktu s ostatními osobami ochranu dýchacích cest dle mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví (usnesení vlády č. 214 ze dne 26. 2. 2021).

Policie České republiky, která v daném místě řešila tyto formy narušení veřejného pořádku, a to mimo jiné zamezením vstupu dalších osob na shromáždění při výrazném překročení dovoleného počtu účastníků shromáždění, tak postupovala zcela v limitech jí svěřených úkolů a pravomocí a plně v souladu s účelem krizového opatření č. 216.

Podle prvního žalovaného byla dílčí újma na realizaci politických práv zcela přiměřená ve vztahu k mnohem závažnější možné újmě na životech a zdraví, která hrozila při akceptaci epidemiologicky vysoce rizikového jednání svolavatele a účastníků shromáždění, k němuž docházelo při nerespektování alespoň základních ochranných hygienických podmínek při překročení povoleného počtu účastníků shromáždění. Z výše popsaných skutkových okolností zřejmé, že zásah do práv a svobod žalobce nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem. Právě z důvodu nerespektování podmínek konání shromáždění podle krizového opatření vlády č. 216 a nečinnosti svolavatele ke sjednání nápravy došlo ze strany Magistrátu hlavního města Prahy k rozpuštění tohoto shromáždění podle § 12 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím.

Druhý žalovaný zdůraznil, že ačkoliv je žaloba označena jako žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. je z převážné části (dle svého obsahu) polemikou se zákonností vyhlášení nouzového stavu a na něj navazujících krizových opatření vydaných vládou.

Druhý žalovaný dále uvedl, že i pokud vezme tvrzený stav žalobcem za pravdivý, tak strážníci žalované vyžadovali dodržování platného krizového opatření, tedy stav, který je souladný s právem. Při svém jednání nikterak nevybočili z rámce stanoveného krizovým opatřením či jejich povinností vyplývajících ze zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. V jejich jednání bylo možné shledat nezákonný zásah do práv jednotlivce.

Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaných uvedl, že žalované ministerstvo vnitra argumentuje tím, že pouze plnilo svoji povinnost vyplývající z právních předpisů. Podstata tvrzené nezákonnosti zásahu spočívá právě v tom, že právní předpisy, jejichž dodržování žalovaná prostřednictvím své ozbrojené složky vynucovala, byly nezákonné, neboť nouzový stav byl vyhlášen v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. K samotné podstatě nezákonnosti se tedy žalovaný nevyjádřil, resp. jej nevyvrací.

Žalobce následně doplnil svou argumentaci takto: Krizové opatření vlády bylo přijato usnesením vlády č. 198 a podepsáno předsedou vlády. Dle čl. 78 Ústavy „[k] “. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády. Vydávání nařízení vlády se řídí Legislativními pravidly vlády (usnesení vlády č. 188/1998). Vláda k provedení zákona není oprávněna vydávat usnesení. Usnesením vláda rozhoduje podle Jednacího řádu vlády (usnesení vlády č. 610/1998 ). Dle čl. I. odst. 3 Jednacího řádu vlády rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády. Usnesení vlády zavazují všechny členy vlády, ministerstva, jiné ústřední orgány státní správy, ostatní správní úřady a další subjekty, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Usnesení vlády podepisuje pouze předseda vlády, příp. předseda schůze vlády. Vzhledem k tomu, že krizové opatření mělo formu usnesení a bylo podepsáno pouze předsedou vlády, nemohlo být pochyb o tom, že se jednalo o usnesení vlády podle Jednacího řádu vlády, nikoli tedy snad o nařízení, které by bylo jen chybně označeno jako usnesení. Usnesení vlády nezavazuje občany České republiky, ale toliko subjekty uvedené v čl. I. odst. 3 Jednacího řádu vlády. Usnesením vlády tak nebylo možno upravovat podmínky práva shromažďovacího ani ukládat občanům jakékoli povinnosti nebo zákazy. Pokud pak orgán Policie České republiky nebo strážníci obecní policie povinnosti nebo zákazy z usnesení vlády vymáhali po občanech, činili tak bez právního důvodu, neboť občan České republiky není adresátem norem obsažených v usnesení vlády, a nemůže tak být po něm žádná povinnost ani zákaz obsažený v usnesení vlády vymáhán.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.