Vydání 6/2022

[8] Podle § 2 soudního řádu správního

[9] Podle § 4 odst. 1 soudního řádu správního

[10] V dané věci je především otázkou, zda žalovaný při namítaném zásahu vystupoval jako správní orgán ve smyslu právě citovaného § 4 odst. 1 soudního řádu správního. „ “ v tomto ustanovení je legislativní zkratkou, která obsahuje tři prvky. „ “ (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197, č. 1717/2008 Sb. NSS).

[11] Soud nemá pochyb o tom, že žalovaná v některých situacích správním orgánem je a proti jejím rozhodnutím je možno domáhat se ochrany ve správním soudnictví. Soudy tak například dovodily, že Kancelář poslanecké sněmovny je správním orgán v případě žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2020, čj. 9 As 189/2020-35). To však neznamená, že jím je vždy. Zásadní otázkou v každém případě je, zda se jedná o rozhodování v oblasti „ “.

[12] Podle doktríny je pojem „ “ velmi složité definovat. Velká část doktríny se pak uchyluje k tzv. negativní definici. Podle ní je veřejná správa souhrnem činností veřejných orgánů, „ “ (Hendrych, D. a kol. . 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 3); či „ “ (Sládeček, V. . Praha : ASPI, 2005, s. 19-20). Pokud se již v doktríně podává pozitivní definice veřejné správy, tak se zaměřuje na souvislost s mocí výkonnou. Veřejná správa je činností podzákonnou či „ “ (Hendrych, D. a kol. . 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 5).

[13] správních soudů z této doktríny vychází a veřejnou správu definuje takto: „ “ (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2010, čj. 2 As 24/2010-53).

[14] Z daného tedy vyplývá, že veřejnou správou není činnost soudní ani zákonodárná. Musí se jednat o realizaci moci výkonné. Zásadní rozdíl mezi mocí výkonnou a zákonodárnou je ten, že moc výkonná zákony nevytváří, ale provádí.

[15] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2012, čj. 3 As 11/2012-28, č. 2651/2012 Sb. NSS, dospěl k závěru, že Poslanecká sněmovna není správním orgánem v případě rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí mandátového a imunitního výboru za disciplinární provinění za urážku ve Sněmovně. Podle Nejvyššího správního soudu „ “.

[16] V nyní posuzované věci se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem, který měl spočívat v tom, že mu nebylo umožněno účastnit se veřejného jednání výboru Poslanecké sněmovny. Žalobce se účasti domáhal, neboť je konzultantem pro oblast veřejných politik pro Hnutí Pro život ČR, z.s. Jeho úkolem je detailně monitorovat průběh legislativního procesu. V daný den Výbor pro sociální politiky dle programu projednával dva vládní návrhy zákona.

[17] V nyní posuzovaném případě jde o obecnou otázku přístupu do budovy Poslanecké sněmovny. Přítomnost veřejnosti v budově orgánu veřejné moci, byť se jedná o komoru Parlamentu, nemá přímou souvislost s výkonem moci zákonodárné. K přítomnosti osob v budově dochází z různých důvodů a ne nutně za účelem výkonu moci zákonodárné.

[18] Žalobce sám se sice domáhal vstupu za účelem jednání výboru o návrzích zákonů, nicméně obecně ani účast veřejnosti na takovém jednání nelze považovat za výkon moci zákonodárné. Veřejnost při jednání parlamentních orgánů žádnou moc nevykonává a ani nijak do výkonu funkcí těchto orgánů nevstupuje. Veřejnost pouze proces sleduje.

[19] V dané věci jde o odlišnou situaci, než kdyby účast veřejnosti na jednání omezil sám výbor podle § 37 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (dále jen „Jednací řád“). Takové rozhodnutí by bezpochyby soudně přezkoumatelné ve správním soudnictví nebylo. Jednalo by se o autonomní rozhodnutí orgánu zákonodárného sboru, který nemá nic společného s výkonem veřejné správy ve smyslu § 4 soudního řádu správního

[20] Navíc sám žalovaný argumentuje, že omezením vstupu do budovy pouze vykonával platná krizová opatření vlády. I podle jeho vyjádření jde tedy o činnost nikoliv zákonodárnou, ale o provádění a aplikaci platných právních předpisů.

[21] Z výše uvedených důvodů tedy městský soud dospěl k závěru, že má pravomoc podanou žalobu věcně přezkoumat.

[22] Podle § 82 soudního řádu správního se může

[23] Podle § 87 odst. 1 soudního řádu správního

[24] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 9. 2017, čj. 1 Afs 217/2017-34, a tam citovanou judikaturu) je namístě ochranu v procesním režimu podle § 82 a násl. soudního řádu správního poskytnout „

tehdy,

pokud jsou kumulativně splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka).

“

[25] V nyní projednávaném případě je spornou otázkou mezi účastníky zejména splnění 3. podmínky, tedy zda postup žalované byl nezákonný. Podle soudu je zřejmé, že ostatní podmínky splněny jsou.

[26] Žalobce byl přímo omezen ve svém právu účastnit se jednání výboru. Podle § 37 Jednacího řádu Ke zkrácení žalobce na tomto právu došlo bez ohledu na to, že záznamy ze schůzí jsou krátce po skončení schůze zveřejněny, jak uvádí žalovaná. Veřejnost jednání nelze ztotožňovat s možností se seznámit s obsahem a výsledky jednání, které nadto neprobíhá v reálném čase. Pokud jde o živý přenos jednání, tak žalovaná netvrdí a nedokládá, že i jednání Výboru pro sociální politiku bylo dne 1. 12. 2021 přenášeno živě na internetu. V každém případě veřejnost jednání výboru podle § 37 Jednacího řádu zahrnuje možnost osobní přítomnosti u jednání. Možnost osobního kontaktu se zákonodárci je také podstatnou součástí transparentnosti a otevřenosti zákonodárné moci, která vyplývá z požadavku na veřejnost jednání.

[27] Na druhou stranu soud podotýká, že nejde o právo ústavní. Ustanovení čl. 36 Ústavy stanoví, že schůze komor jsou veřejné, nikoliv výborů. Žalobci nebyla účast na veřejném jednání výboru umožněna zásahem zaměstnankyně žalované, tedy úkonem, který byl namířen přímo proti němu. Soud se tedy omezí pouze na bližší zkoumání, zda tento zásah žalované vůči žalobci byl zákonný, či nikoliv.

[28] K zásahu do práv žalobce došlo dne 1. 12. 2021. V tento den v Česku platil nouzový stav podle čl. 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Vláda České republiky usnesením č. 1065/2021 ze dne 25. 11. 2021 vyhlásila nouzový stav pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2 na dobu 30 dnů od 00:00 hodin dne 26. listopadu 2021.

[29] Krizové opatření vlády ze dne 25. listopadu 2021 č. 1066 (dále jen „krizové opatření“) omezovalo v bodě II.14 Podle bodu II.17 tohoto krizového opatření byla účast na těchto akcích omezena na osoby očkované nebo po prodělání nemoci Covid-19. Výjimky (vstup s negativním PCR testem) byl možný pouze pro osoby do 18 let věku nebo osoby, které se nemohly podrobit očkování z důvodu kontraindikace

[30] Z právě uvedeného bodu II.14 krizového opatření je zřejmé, že se omezení konání veřejných akcí nevztahovalo na „ “. Z bodu II.14 nijak nevyplývá, že by tato výjimka platila pouze pro členy ústavních orgánů. Naopak z textu je zřejmé, že omezení veřejných akcí stanovené krizovým opatřením jako celek se na akce ústavních orgánů nevtahuje.

[31] Pokud zákon zaručuje právo účasti veřejnosti na jednání ústavního orgánu, jde o neoddělitelnou součást takové schůze. Účast veřejnosti na jednání ústavních orgánů je důležitým nástrojem kontroly činnosti těchto orgánů. Transparentnost a možnost veřejné kontroly fungování ústavních orgánů je v demokratickém právním státě zásadní hodnotou. Pokud má být toto právo omezeno, tak základní a nezbytnou podmínkou je, aby se tak stalo výslovně. Dle soudu je nepřípustné, aby k omezení tohoto práva docházelo extenzivním výkladem krizového opatření. Tento výklad navíc není podpořen vůbec ničím. Odůvodnění krizového opatření k dispozici není a žalovaný nedokládá ani žádná vyjádření členů vlády z dané doby, že takto byla výjimka míněna. Omezení práv žalobce tedy z krizového opatření přímo nevyplývá.

[32] Je nakonec zcela pochopitelné, že krizové opatření přijaté vládou se na akce ústavních orgánů vůbec nevztahuje. Vláda i v případě nouzového stavu by totiž mohla těžko takto ingerovat do působnosti moci zákonodárné. I omezení přístupu veřejnosti na schůze ústavních orgánů je zásahem do činnosti těchto orgánů. S ohledem na princip dělby moci je vyloučené, aby vláda takto do činnosti zákonodárného sboru vstupovala. Je nutno připomenout, že dělba moci je „ “ zakotveným v čl. 2 odst. 1 Ústavy (srov. usnesení ÚS ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 17/14, bod 45). I z tohoto důvodu je dle soudu správný výklad, že bod II.14 krizového opatření se nevztahoval na účast veřejnosti na jednání výboru. Krizové opatření tedy neposkytuje zákonný podklad pro omezení práv žalobce.

[33] Účast veřejnosti na jednání výboru dne 1. 12. 2021 nebyla omezena ani usnesením samotného výboru vydaným podle § 37 Jednacího řádu.

[34] Zákonným podkladem nemohou být ani platná protiepidemická opatření v budovách Poslanecké sněmovny. Nejedná se o žádný právní akt, který by mohl být zákonným podkladem pro zásah do práv žalobce. Jak vyplývá i z argumentace žalované, šlo pouze o informaci o omezeních vyplývajících z platných protiepidemických opatření. Respektive tedy šlo o výklad žalované, jak se tato platná opatření promítají do podmínek vstupu a pobytu v budově Poslanecké sněmovny.

[35] Soud se již nezabýval otázkou, zda přístup na jednání výborů může omezit sama Sněmovna, či funkcionář sněmovny nebo některý z jiných orgánů. Žalovaná totiž takto neargumentovala.

[36] Soud rekapituluje, že v dané věci je zásadní, že účast žalobce nebyla omezena na základě krizového opatření vlády ani samostatného rozhodnutí výboru přijatého podle § 37 Jednacího řádu. Soud tedy dospěl k závěru, že k zásahu do práv žalobce nedošlo v souladu se zákonem. Zásah žalované spočívající v odepření vstupu žalobci dne 1. 12. 2021 do budovy Poslanecké sněmovny za účelem návštěvy schůze Výboru pro sociální politiku byl tedy nezákonný.