Vydání 2/2008

Magistrát města Hradec Králové, odbor stavební a dopravní, povolil kolaudačním rozhodnutím ze dne 30. 12. 2002 užívání stavby .

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové. Návrh odůvodnila zejména tím, že stavební povolení a dodatečné povolení stavebních úprav, na jejichž základě došlo k realizaci předmětné stavby, zrušil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 5. 2003. Kolaudační rozhodnutí, vydané stejným orgánem dne 30. 12. 2002, jímž bylo povoleno stavbu užívat, zůstalo v platnosti, byť bylo rovněž vydáno v rozporu se zákonem. Žalobkyně pak měla za to, že bez odstranění kolaudačního rozhodnutí by byl citovaný zrušující rozsudek krajského soudu zcela formálním aktem.

Krajský soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 31. 1. 2006 napadené kolaudační rozhodnutí zrušil. Konstatoval, že parcelu č. 934/34 je nutno považovat za stavební pozemek rodinného domu č. p. 658, stojícího na parcele č. 2934, bez ohledu na jeho dělení. Žalovaný závažným způsobem pochybil, jak bylo zjištěno v jiném řízení i u stavebního povolení, a tato skutečnost se projevila i v napadeném kolaudačním rozhodnutí. Krajský soud posoudil žalobou napadené rozhodnutí o povolení užívání stavby jako nezákonné, neboť i při kolaudaci je žalovaný povinen řídit se § 138a odst. 1 stavebního zákona a limity stanovenými § 50 odst. 8 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu (dále jen "vyhláška"). Správní orgány postupovaly v rozporu i s tehdy platným § 139 písm. c) stavebního zákona, který vyložily a aplikovaly naprosto nepřijatelným způsobem. Stejně tak správní orgány pochybily při posuzování účastenství u vlastníků sousedních nemovitostí v řízení o povolení užívání stavby, absolutizovaly technickou stránku věci a posuzovaly sousedství jen s ohledem na společné hranice parcel podle parcelních čísel. Již ve stavebním řízení mělo být jednáno jako s účastníky i s vlastníky sousedních nemovitostí, a to i přes provedené dělení pozemků.

Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové kasační stížností. Stěžovatel se domnívá, že nedošlo k porušení § 50 odst. 8 vyhlášky. Krajský soud totiž nesprávně vyložil a aplikoval pojem . Stavba prodejny uměleckých předmětů s barem stojí na pozemku, který byl v době ukončení kolaudačního řízení zapsán v katastru nemovitostí jako p. č. 934/112, zatímco rodinný dům č. p. 658 stojí na odlišném pozemku - zapsaném v katastru nemovitostí jako p. č. 2934. Jednotlivé pozemky vznikly dělením podle geometrického plánu, kdy pozemek p. č. 2934 vznikl oddělením od pozemku p. č. 934/34 (původní stavební parcela pro rodinný dům) a pozemek p. č. 934/112 vznikl oddělením od pozemku p. č. 934/34. Z výpisu z listu vlastnictví, předloženého ve správním řízení, plyne, že pozemky byly takto zapsány v katastru nemovitostí již před zahájením stavebního řízení, a stěžovatel byl proto povinen respektovat tuto skutečnost a zohlednit existenci nových pozemků. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že stavebním pozemkem rodinného domu č. p. 658 byla a je parcela p. č. 934/34, neboť tuto skutečnost soud chybně dovodil ze stavu před dělením pozemku. Stěžovatel je přesvědčen, že pro definování pozemku se stavbou rodinného domu není napojení inženýrských sítí rodinného domu ani název nově vybudované stavby, ale skutečný stav rozdělení pozemků. Krajský soud tak podle stěžovatele odmítl respektovat skutečnost, že k dělení pozemku p. č. 934/34 došlo před zahájením stavebního řízení o povolení předmětné stavby. Stěžovatel odkázal též na § 46 správního řádu (č. 71/1967 Sb.), podle nějž se při vydání rozhodnutí vychází ze stavu existujícího v době rozhodnutí. Opačný přístup a výklad by pak vedl k absurdním závěrům a k porušení § 20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"). Pozemek a stavba a na něm stojící mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní osud tak nemusí být shodný se stavbou rodinného domu. Pozemek, na němž stojí rodinný dům, a pozemek, na němž stojí předmětná stavba, jsou od sebe odděleny pozemkem p. č. 934/113, který vlastní Aleš H. Pozemky p. č. 934/112 a p. č. 2934 od sebe byly v době stavebního řízení, v době řízení o dodatečném povolení stavebních úprav a v době vydání kolaudačního rozhodnutí odděleny pozemkem, vlastněným osobou odlišnou od vlastníka pozemku, na němž je předmětná stavba umístěna. S tímto faktem se krajský soud podle stěžovatele nevypořádal v napadeném rozsudku, ani v předcházejícím rozsudku, jímž bylo zrušeno odpovídající stavební povolení. Stavební úřad byl podle stěžovatele povinen zohlednit tuto skutečnost ve stavebním řízení a v řízení o dodatečném povolení stavby při výkladu pojmu a při vymezení účastníků stavebního řízení. Pojmem sousední pozemky a stavby na nich se podle tehdy účinného znění § 139 písm. c) stavebního zákona rozuměly pozemky mající společnou hranici s pozemkem, který byl předmětem správního řízení vedeného podle stavebního zákona, a stavby postavené na těchto pozemcích. Uvádí-li krajský soud, že stěžovatel nesprávně úzce dle doslovného znění interpretoval a aplikoval § 139 písm. c) stavebního zákona a nepřihlédl k jednotě vlastnické držby, není jeho argument případný s ohledem na odlišného vlastníka. Navíc není podle stěžovatele namístě aplikovat v daném případě § 8 odst. 2) vyhlášky, stanovící vzájemné odstupy staveb, neboť toto ustanovení se týká pouze odstupu vzdálenosti rodinných domů. Stěžovatel nesouhlasil ani s vypořádáním žalobních námitek o nedostatku aktivní žalobní legitimace žalobkyně. Domnívá se přitom, že nebyl dán závažný veřejný zájem na zrušení kolaudačního rozhodnutí, a to především s ohledem na obnovené kolaudační řízení, v němž měla být zjednána případná náprava. Krajský soud měl při hodnocení ohrožení veřejného zájmu přihlédnout i ke kladným stanoviskům dotčených orgánů státní správy k udělení výjimky.

Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti k tvrzenému nedostatku své žalobní legitimace odkázala na § 66 odst. 2 s. ř. s. s tím, že její oprávnění vyplývá přímo z textu tohoto zákonného ustanovení a posouzení, zda je dán závažný veřejný zájem na podání žaloby, náleží pouze do její .

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.