Vydání 9/2006

Napadenými soudními rozhodnutími jsou usnesení, kterými byly žaloby odmítnuty proto, že měly být podány zjevně neoprávněnou osobou. Tvrzená nezákonnost těchto rozhodnutí pro porušení procesního práva, tedy soudního řádu správního, zakládá důvod obsažený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Kasační stížnosti podala osoba oprávněná, jež byla účastníkem řízení o žalobách před krajským soudem (§ 102 s. ř. s.); důvody, které namítá, jsou důvody přípustnými (§ 103, § 104 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud projednává kasační stížnosti vázán rozsahem a důvody uplatněnými v podání stěžovatele (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), pokud nezjistí, že jsou rovněž dány důvody, pro které může napadená rozhodnutí posoudit i z moci úřední (zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, vady řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nicotnost správního aktu - § 109 odst. 3 s. ř. s., věta za středníkem). V projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal jak důvodnost podaných kasačních stížností, tak prvky zmatečnosti řízení, které posoudil z moci mu zákonem svěřené.

Poněvadž Nejvyšší správní soud vzal za skutkově nepochybné, že stěžovatel trpí dlouhodobě (od narození) postižením, které mu brání posoudit následky takového jednání, jakým je vedení soudního řízení v oboru jeho sociálních práv (lékařský nález z roku 2001 založený v soudním spise svědčí o vážném duševním postižení stěžovatele), třebaže stěžovatel není zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům, usoudil, že u stěžovatele není splněna podmínka řízení spočívající v jeho procesní způsobilosti (§ 33 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.), a proto mu pro řízení o kasačních stížnostech ustanovil při splnění podmínek stanovených v § 29 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 120 a § 64 s. ř. s. opatrovnicí Marii S., jeho matku, která rovněž pro řízení o kasačních stížnostech jménem stěžovatele jako jeho zákonná zástupkyně zmocnila advokátku JUDr. Blanku P. k zastupování stěžovatele v těchto řízeních (posléze sloučených do řízení jediného). Nejvyšší správní soud usoudil, že postavit najisto stav ohledně stěžovatelových sociálních práv nesnese odkladu, a tedy považoval i podmínku vyjádřenou v § 29 odst. 1 o. s. ř. slovy, že ustanovení opatrovníka procesním soudem vyloučí nebezpečí z prodlení, za splněnou.

Ze soudních spisů Krajského soudu v Brně Nejvyšší správní soud zjistil, že žaloby proti rozhodnutím žalované podala Marie S. jménem Petra S., nar. 1979, který trpí duševním postižením, o kterém svědčí nález přiložený k žalobám ze dne 14. 5. 2001; v žalobách byly uváděny důvody, pro které se stěžovatel domáhá jejich přezkumu soudem, přičemž bylo navrhováno zrušení napadených správních aktů.

Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že i ve správním soudnictví se v důsledku § 64 s. ř. s. použijí ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu, nestanoví-li soudní řád správní jinak. Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení na straně účastníků je jejich procesní způsobilost: účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony, jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (§ 33 odst. 3 s. ř. s.). Touto úpravou se procesní způsobilost ztotožňuje se způsobilostí k právním úkonům podle občanského zákoníku (§ 8). Rozsah procesní způsobilosti je tedy závislý na rozsahu způsobilosti k právním úkonům; podle úpravy v soudním řádu správním (srov. § 33 odst. 3 s. ř. s. shora citovaný) nemají ve věcech správního soudnictví procesní způsobilost ani osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům, ani osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla omezena. Podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku jsou právní úkony osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto úkonu neschopnou, neplatné; taková osoba bude tedy rovněž procesně nezpůsobilá, i když nebude zbavena způsobilosti k právním úkonům. Právní úkony jsou projevy vůle, které vyžadují jednak neporušenost vůle a jednak určitý stupeň intelektuální vyspělosti. Podle § 35 odst. 1 s. ř. s. účastník, který nemá procesní způsobilost, musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem. Jakmile soudu vzejde pochybnost o procesní způsobilosti účastníka řízení, musí si o tom zjednat spolehlivý skutkový základ. Nabude-li přesvědčení, že tato podmínka řízení splněna není, je na místě postup podle § 104 odst. 2 věty první o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s., tedy soud učiní potřebná opatření (k tomu vhodná), aby tento nedostatek podmínky byl odstraněn. Nemá-li takový účastník doposud zákonného zástupce, soud se obrací na opatrovnický soud, anebo, je-li nebezpečí z prodlení, ustanoví opatrovníka procesně nezpůsobilému účastníkovi předseda senátu podle § 29 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 64 s. ř. s.).

V projednávané věci šlo o přezkum rozhodnutí žalované o plném invalidním důchodu a sirotčím důchodu stěžovatele; v době zahájení soudního řízení bylo stěžovateli (narozen 1979) 25 let. Přestože si krajský soud nevyžádal příslušné správní spisy, ze žaloby a lékařského nálezu přiloženého k žalobě (odborného lékaře psychiatra) z roku 2001 plynulo, že stěžovatel je osobou trpící zdravotním postižením, retardací psychomotorického vývoje v důsledku perinatální encefalopatie, podle citovaného nálezu s diagnózou těžké debility. Pokud podle uvedeného vyšetření stěžovatel nezvládá testové úkoly z testu školní zralosti, přičemž jde o stav trvalý, pak lze mít za prokázané, že stěžovatelovy právní úkony jsou ohroženy neplatností ve smyslu § 38 odst. 2 občanského zákoníku. Jeho procesní způsobilost, tedy způsobilost jednat samostatně před soudem, je tedy za výše uvedených skutkových okolností vyloučena. Pokud krajský soud za těchto okolností vyzýval matku stěžovatele, aby doložila soudu plnou moc udělenou jí stěžovatelem k zastupování, zatížil řízení o žalobě zmatečností definovanou v § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (tedy jako řízení, v němž chyběly podmínky řízení), neboť tak učinil, aniž se zabýval procesní způsobilostí stěžovatele. Otázka zastoupení v řízení mohla být z logiky věci až další v pořadí podmínek řízení; k tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že nedostatek plné moci je nedostatkem podmínky řízení, nikoliv vadou podání. Podání toho, kdo zastupuje jako zástupce účastníka, aniž by bylo oprávnění k zastupování doloženo, nelze pojímat jako podání osoby neoprávněné. Není významné, kdo podání učinil, podstatné je to, zda sám hodlá vstoupit do procesněprávního vztahu, anebo zda procesněprávní úkon činí za jiného (jako jeho zástupce). Jestliže taková osoba učinila úkon, z něhož je zjevné, že tak činí za jiného jako zástupce, neuplatňuje logicky procesní práva vlastní, nýbrž toho, koho zastupuje. Nedostatek plné moci tak zakládá nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit. Povinným opatřením soudu k odstranění tohoto nedostatku je zpravidla výzva účastníku, popřípadě tomu, kdo žalobu podal, aby ve stanovené lhůtě soudu předložil plnou moc; přestože taková výzva nesměřuje k odstranění nedostatků podání, nýbrž k odstranění nedostatků v podmínkách řízení, přisvědčuje Nejvyšší správní soud stěžovateli v tom, že je v rozporu se soudním řádem správním, konkrétně s § 36 odst. 1 s. ř. s., jenž stanoví, že soud poskytuje účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu, pokud soud vyzve zmocněnce k předložení průkazu plné moci, aniž jej poučí o důsledcích, které nevyhovění této výzvě bude mít za následek. Naopak, nedostatky formy výzvy nepovažuje Nejvyšší správní soud za rozhodující. Z hlediska procesního postupu lze krajskému soud vytknout dále i to, že (pokud by se jednalo o účastníka nepochybně procesně způsobilého) výzvu nedoručil tomuto účastníku, který by za takové situace mohl spoléhat na to, že úkony soudu jsou zprostředkovávány zástupci, který na ně reaguje náležitě. Konečně ani napadená usnesení nebyla doručena osobě, která tvrdila, že je zástupcem, takže této osobě nebyl dán žádný procesní prostor pro další obranu. Krajský soud tedy na jedné straně nepochyboval, že účastníkem řízení je stěžovatel (to plyne i z formulace napadených usnesení, kde je za žalobce označen), jemu také doručoval tato usnesení o odmítnutí žalob, na straně druhé jej k odstranění nedostatku žalob spočívajících v nedostatku plné moci vůbec nevyzval a tento krok učinil pouze vůči osobě, jež tvrdila, že je zástupcem stěžovatele. Konečný procesní důsledek, tedy odmítnutí pro podání žaloby zjevně neoprávněnou osobou, tak nekoresponduje s úvahou soudu o tom, koho považoval za žalobce (tedy stěžovatele); pokud by v řízení nebyly jiné nedostatky, pak by v úvahu přicházelo odmítnutí podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nedostatek podmínky řízení, jenž nebyl odstraněn a brání pokračování v řízení. Tato poznámka Nejvyššího správního soud je však již činěna mimo stěžejní rozhodovací důvody tohoto rozsudku.

Krajský soud v Brně zatížil řízení o žalobách proti rozhodnutím žalované zmatečností, k níž Nejvyšší správní soud přihlédl , je tedy naplněn důvod ke zrušení napadených usnesení podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jakož i nesprávným procesním postupem, který měl za následek vydání nezákonných usnesení o odmítnutí žalob [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]; soud se v dalším řízení bude zabývat procesní způsobilostí stěžovatele, přičemž Nejvyšší správní soud nevylučuje, že z hlediska skutkového krajský soud opatří další aktuální podklady k duševnímu stavu stěžovatele, zejména plynoucí ze správních spisů žalované a příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, a poté provede vhodná opatření předvídaná v § 104 odst. 2 větě první o. s. ř. (ve spojení s § 64 s. ř. s.) směřující k tomu, aby stěžovatelova sociální práva zaručená předpisy ústavního pořádku mohla být předmětem soudní ochrany ve správním soudnictví a aby stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu proto, že trpí vážným zdravotním postižením, které jeho možnosti vlastními úkony střežit svá práva značně omezuje. Takové opatření může spočívat v podnětu opatrovnickému soudu, anebo v ustanovení opatrovníka procesním soudem, přičemž Nejvyšší správní soud výše vyložil svůj náhled na aplikaci podmínky naléhavosti vyjádřené v § 29 odst. 1 o. s. ř. Pokud by v dalším řízení soud vyzýval toho, kdo vystupuje jako zástupce účastníka, k doložení plné moci, poučí jej rovněž o následcích, které procesní předpis spojuje s nevyhověním této výzvě.