Vydání 4/2023

[9] Podle § 35 odst. 5 s. ř. s.,

[10] V nynější věci není sporné, že Organizace pro pomoc uprchlíkům je právnickou osobou, o které hovoří § 35 odst. 5 s. ř. s. Sporné jsou naopak hned dvě otázky, které souvisí s vymezením pojmu v § 35 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud v napadeném usnesení nepřipustil zastoupení organizací, neboť podle krajského soudu dočasná ochrana není mezinárodní ochranou podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, a nespadá proto pod pojem ani v § 35 odst. 5 s. ř. s. Především k vymezení dočasné ochrany jako pak směřuje i argumentace stěžovatelů.

[11] Fakticky ale nynější věc přináší ještě druhou otázku ohledně vymezení pojmu „věc“ pro účely § 35 odst. 5 s. ř. s. Jak Nejvyšší správní soud vysvětluje níže, totiž v jiných případech chápe pojem „věc“ (a to i v případě totožného spojení ) tak, že pod tento pojem nezahrnuje mj. řízení o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 s. ř. s. Právě tuto žalobu ale stěžovatelé podali a v řízení o ní chtějí být zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům (byť v žalobě tvrdí, že vrácení jejich žádostí žalovanou může být materiálně i rozhodnutím podle § 65 s. ř. s.). I vyřešení této otázky je pro nynější věc nezbytné. Nejvyšší správní soud proto zaprvé vysvětluje, že vzhledem ke smyslu zastoupení podle § 35 odst. 5 s. ř. s. není namístě používat výklad pojmu „věc“, který dovodila pro jiná ustanovení soudního řádu správního (). Zadruhé se Nejvyšší správní soud zabývá klíčovou otázkou, totiž zda je dočasná ochrana poskytovaná na základě rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 pro účely zastoupení právnickou osobou podle § 35 odst. 5 s. ř. s. ().

[12] Pojem se v nyní platném soudním řádu správním objevuje vedle § 35 odst. 5 ještě na dvou dalších místech. Podle § 31 odst. 2 s. ř. s. ve rozhoduje namísto tříčlenného senátu specializovaný samosoudce a podle § 56 odst. 3 s. ř. s. soud projednává a rozhoduje přednostně mj. .

[13] Pokud jde o § 31 odst. 2 s. ř. s., zaujala výklad pojmu „věc“. Do agendy rozhodované samosoudci podle § 31 odst. 2 s. ř. s. spadá pouze řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, nikoli řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nebo o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Pravidlem pro rozhodování krajských soudů je rozhodování v senátech a výjimku v podobě rozhodování samosoudcem je proto třeba vykládat restriktivně. V případě nečinnostní nebo zásahové žaloby je tedy předmětem řízení nečinnost nebo zásah správního orgánu, nikoli „věc“ (tj. věcně vymezená oblast), od níž se nečinnost nebo zásah odvíjí (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 10. 2014, čj. 4 Ans 11/2013-25, č. 3152/2015 Sb. NSS, body 12 až 13).

[14] Nejde ovšem o jediný možný výklad pojmu „věc“. Rozšířený senát např. při výkladu § 11 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, preferoval výklad širší. Osvobození od soudních poplatků se vztahuje na všechny typy soudních řízení upravené v soudním řádu správním, bez ohledu na to, zda jde např. o žalobu zásahovou nebo proti rozhodnutí (rozsudek čj. 4 Ans 11/2013-25, bod 18).

[15] Podobný výklad, jaký rozšířený senát použil pro výklad § 31 odst. 2 s. ř. s., není možný v případě § 35 odst. 5 s. ř. s., byť jde o výklad totožného pojmu téhož zákona. Nejvyšší správní soud respektuje výkladové metapravidlo, dle něhož stejný pojem použitý v různých ustanoveních téhož zákona by měl být interpretován pokud možno stejně. Rozšířený senát ale vysvětlil, že toto metapravidlo není bezvýjimečné, což je i příklad zákonného pojmu „věc“. Tento pojem je třeba vždy vykládat s ohledem na kontext a účel ustanovení, ve kterém je obsažen. Rozšířený senát v minulosti připustil různé výklady tohoto pojmu, „“ (usnesení ze dne 25. 5. 2022, čj. Nad 202/2020-59, č. 4370/2022 Sb. NSS, body 23 a 24, s odkazy na starší judikaturu).

[16] výklad pojmu „věc“ v případě § 31 odst. 2 s. ř. s. vychází z obecného pravidla senátního rozhodování a výjimky z něj (viz výše bod [13]). Žádné podobné pravidlo a výjimka z něj ale v případě § 35 odst. 5 s. ř. s. neplatí. Krajský soud takové pravidlo hledal v zastoupení podle § 35 odst. 2 s. ř. s., ze kterého má zastoupení podle § 35 odst. 5 s. ř. s. představovat výjimku. Systém zastoupení před krajskými soudy ale nelze tímto způsobem interpretovat. Jak Nejvyšší správní soud vysvětlí dále, existují dobré důvody, proč výklad pojmu „věc“ pro účely § 35 odst. 5 s. ř. s. nepoužít (srov. podobně též úvahy doktrinální, Kocourek, T. § 35. In: Kühn, Z.; Kocourek, T. a kol. Praha: Wolters Kluwer 2019, s. 223).

[17] Krajskému soudu lze dát za pravdu potud, že zástupcem účastníků v soudním řízení správním bude advokát podle § 35 odst. 2 s. ř. s. Stejně tak nelze zpochybnit, že právě na advokáty, případně další osoby v § 35 odst. 2 s. ř. s. uvedené, jsou kladeny vyšší nároky (vzdělání, délka praxe, členství v profesní komoře, větší míra odpovědnosti) než na jiné zástupce (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 1. 2011, čj. 1 As 1/2011-80, bod 24). Naopak všechny ostatní možnosti zastoupení, o kterých se zmiňuje § 35 s. ř. s., jsou nějakým způsobem omezené. Například zastoupení dalšími specializovanými právnickými osobami je v § 35 odst. 4 s. ř. s. omezeno na otázky ochrany před diskriminací, v § 35 odst. 7 s. ř. s. na spory v oblasti ochrany osobních údajů.

[18] Pro řízení před krajskými soudy však neplatí žádné obecné pravidlo zastoupení advokátem. Účastníci řízení před krajskými soudy , a to bez ohledu na typ podané žaloby. Povinné zastoupení advokátem zavádí § 105 odst. 2 s. ř. s. až pro stěžovatele v řízení o kasační stížnosti. Ani z požadavků, které kladou profesní zákony např. na advokáty (a které krajský soud zmiňuje např. v bodech 13 či 23 usnesení), nelze podobné pravidlo dovozovat. Požadavky na vzdělání, praxi či odpovědnost advokátů úzce souvisí s tím, že advokacie je podle § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, . V otázce zastoupení v soudním řízení správním před krajskými soudy se ale projevují „jen“ tak, že advokáti mohou zastupovat účastníky v věci.

[19] Naopak, i když je zastoupení podle § 35 odst. 5 s. ř. s. omezeno na určité oblasti, nesnižuje to jeho hodnotu. V těchto oblastech si totiž zákon „cení“ specializace, odbornosti a praktické zkušenosti právnických osob poskytujících právní pomoc cizincům (podobně jsou na tom zástupci v jiných „odborných“ typech zastoupení, srov. § 35 odst. 4 a odst. 7 s. ř. s.). Jakmile konkrétní případ spadá do těchto oblastí a jsou-li splněny ostatní podmínky v § 35 odst. 5 s. ř. s., advokát i právnická osoba jsou si co do zastupovat před krajským soudem v podstatě „rovni“.

[20] Právě uvedené lze podpořit důvody, proč zákonodárce vůbec zastoupení podle dnešního § 35 odst. 5 s. ř. s. zavedl. Zákonodárce novelou č. 350/2005 Sb. reagoval na to, že právníci nevládních organizací měli jak odborné znalosti, tak praktické zkušenosti se zastupováním žadatelů o mezinárodní ochranu ve správním řízení, ale stejné žadatele nemohli zastupovat dále před krajskými soudy. Zákonodárce proto přijetím § 35 odst. 5 s. ř. s. zastoupení nevládními organizacemi umožnil. Důvodová zpráva přiznává, že advokáti se „“ a že zákon má přispět „“. Zastupování advokáty a dalšími osobami podle § 35 odst. 2 s. ř. s. bylo navíc už tehdy „nabouráno“ např. zastupováním obětí diskriminace v dnešním § 35 odst. 4 s. ř. s. (srov. k tomu s. 39 důvodové zprávy k novele č. 350/2005 Sb.). Zákonodárce tak dal též nepřímo najevo, že je zbytečné v těchto případech narušit důvěru mezi cizincem-klientem a nevládní organizací (mnohdy vybudovanou v nelehké situaci) tím, že by soudní řízení musel za právnickou osobu podle § 35 odst. 5 s. ř. s. „přebírat“ např. advokát nebo že by cizinec musel vystupovat v řízení zcela sám.³⁾

[21] Krajský soud má pravdu, že Nejvyšší správní soud v minulosti označil případy zastupování v § 35 odst. 5 s. ř. s. za „[…] “ (rozsudek čj. 1 As 1/2011-80, bod 25). Právě citovaný rozsudek je spíše třeba chápat jako pokyn k tomu, aby soudy nepřekračovaly věcné hranice jednotlivých případů, které § 35 odst. 5 s. ř. s. zmiňuje (k tomu viz část dále). Pokud je soud, slovy rozšířeného senátu, „“, nedává výklad pojmu „věc“ v § 35 odst. 5 s. ř. s. smysl (viz usnesení rozšířeného senátu čj. Nad 202/2020-59, bod 24). K problémům, které vyžadují právní pomoc, může snadno dojít nečinností správního orgánu ve správním řízení, případně nezákonným zásahem. Potřeba efektivní ochrany práv cizinců je ale stejná bez ohledu na to, zda jde o žalobu proti rozhodnutí či žalobu nečinnostní nebo zásahovou.

[22] Nejvyšší správní soud tedy na tomto místě uzavírá, že právnické osoby podle § 35 odst. 5 s. ř. s. mohou zastupovat cizince též v řízeních o nečinnostní či zásahové žalobě, týká-li se žaloba oblastí vyjmenovaných v § 35 odst. 5 s. ř. s.

[23] Nejvyšší správní soud dodává, že v nynějším rozsudku neřeší otázku, jak se bránit proti postupu správních orgánů při aplikaci zákona č. 65/2022 Sb., neboť tím by překročil rozsah přezkumu, který mu napadené usnesení krajského soudu dává (krajský soud lze v tomto směru upozornit na vyvíjející se judikaturu, srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 7. 2022, čj. 59 A 45/2022-30, a rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2022, čj. 2 Azs 178/2022-46, body 26 až 28).

[24] Další část odůvodnění se již týká výkladu pojmu „mezinárodní ochrana“ a otázky, zda dočasná ochrana věcně spadá pod vymezení podle § 35 odst. 5 s. ř. s.

[25] Krajský soud se v napadeném usnesení pokusil vystavět rozdíl mezi dočasnou ochranou a mezinárodní ochranou podle zákona o azylu především na rozdílném pojmenování a odlišné právní úpravě obou institutů (srov. body 17 až 18 napadeného usnesení; krajský soud sice zmínil, že dočasná ochrana a mezinárodní ochrana mají jiný obsah, mimo použití dočasné ochrany v případě ale v podstatě žádné další rozdíly konkrétně nejmenoval). Upozornil na některá ustanovení zákona č. 65/2022 Sb., např. na § 2, který dočasnou ochranu definuje jako (Nejvyšší správní soud ale dodává, že tato definice též říká, že jde o oprávnění ). Poukázal také na již výše citovaný rozsudek čj. 1 As 1/2011-80, ve kterém Nejvyšší správní soud pro vymezení „mezinárodní ochrany“ odkázal právě na zákon o azylu. Naopak „“ mezi azylem, doplňkovou a dočasnou ochranou tyto rozdíly nemohou dle krajského soudu smazat (bod 19 napadeného usnesení).

[26] Podle Nejvyššího správního soudu však taková argumentace ohledně zařazení dočasné ochrany pod § 35 odst. 5 s. ř. s. nemůže obstát. V prvé řadě je nutné upřesnit, že k hledání hranic § 35 odst. 5 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud dostal dosud jen zřídka a jeho pro nynější otázku dosud nepřináší odpověď. V krajským soudem zmiňovaném rozsudku čj. 1 As 1/2011-80 se jen jednoduše odlišily věci „mezinárodní ochrany“ od věcí správního vyhoštění (správní vyhoštění později zákonodárce do seznamu věcí v § 35 odst. 5 s. ř. s. doplnil) a pro vymezení „mezinárodní ochrany“ v § 35 odst. 5 s. ř. s. odkázal právě na to, že mezinárodní ochranu upravuje zákon o azylu (rozsudek čj. 1 As 1/2011-80, bod 26). Tento odkaz Nejvyšší správní soud ale učinil ve chvíli, kdy porovnával mezinárodní ochranu a správní vyhoštění, mezi kterými je na první pohled patrný rozdíl. Nemusel se tak do hloubky zabývat vymezením „mezinárodní ochrany“ jako takové. V druhé řadě, což Nejvyšší správní soud podrobně vysvětluje níže, nelze v této otázce vycházet jen z českého práva. Pojem „mezinárodní ochrana“ v § 35 odst. 5 s. ř. s. je potřeba vymezit především s ohledem na unijní právo (a to hlavně již právo primární). Pojem v § 35 odst. 5 s. ř. s. je proto potřeba vyložit šířeji, než učinil krajský soud, a zahrnout do něj i věci dočasné ochrany.

[27] Pro kontext lze uvést, že dočasnou ochranu lze nejobecněji charakterizovat tak, že jde o „“⁴⁾. Soudobé evropské pojetí dočasné ochrany (angl. , franc. ) má původ v neblahých evropských událostech 90. let minulého století a v důsledcích války v rozpadající se Jugoslávii. Po zkušenostech s poskytováním dočasného útočiště uprchlíkům ze zemí bývalé Jugoslávie se členské státy EU shodly v červenci 2001 právě na přijetí směrnice 2001/55/ES a provedly ji do svých právních řádů. Jde patrně o dosud jediný mezinárodní formalizovaný režim dočasné ochrany.

[28] Podle čl. 2 písm. a) se pro účely směrnice 2001/55/ES dočasnou ochranou rozumí O aktivaci dočasné ochrany podle směrnice 2001/55/ES rozhoduje Rada EU. Ta podle čl. 5 odst. 3 směrnice dočasnou ochranu rozhodnutím, které mj. musí obsahovatnebo . Členské státy EU pak musí vymezené skupině osob poskytnout ochranu minimálně v rozsahu, který předpokládá kapitola III směrnice.

[29] Přes několik výzev k aktivaci systému dočasné ochrany se směrnice dočkala využití poprvé až po dvaceti letech, a to krátce po rozpoutání ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Rada EU na začátku března 2022 rozhodla, že nastala situace předvídaná směrnicí o dočasné ochraně, tedy že [čl. 1 rozhodnutí Rady (EU) 2022/382]. Podle čl. 2 rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 se dočasná ochrana vztahuje na několik kategorií osob, především na ukrajinské státní příslušníky, kteří na Ukrajině pobývali před začátkem ruské invaze, tj. 24. 2. 2022. Pro úplnost lze též dodat, že jen ke konci roku 2022 Česká republika poskytla dočasnou ochranu více než 450 000 lidí.

[30] K samotnému řešení sporné otázky je v prvé řadě třeba poukázat, že krajský soud v napadeném usnesení pracoval s vymezením mezinárodní ochrany jako azylu a doplňkové ochrany, tj. s definicí v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a podpůrně též v sekundárním právu EU (je však třeba dodat, že např. kvalifikační směrnice⁵⁾ takto mezinárodní ochranu vymezuje ve svém čl. 2 jen ). S pojmem „mezinárodní ochrana“ ale pracuje již primární právo EU, které všechny režimy, které krajský soud porovnával, řadí do jednoho systému a dává jim společný základ. Toto vymezení, které jinak krajský soud odmítl jako nepodstatné (bod 22 napadeného usnesení), je ale pro nynější věc klíčové.

[31] Základem pro společný evropský azylový systém je v současnosti (tj. po přijetí Lisabonské smlouvy) čl. 78 Smlouvy o fungování EU. Ten mimo jiné obsahuje výčet jednotlivých opatření, která může unijní zákonodárce v této oblasti přijmout, včetně právního základu v čl. 78 odst. 2 písm. c) SFEU. Ještě předtím ale čl. 78 odst. 1 SFEU uvádí, že Evropská unie vytváří .

[32] Článek 78 odst. 1 SFEU mezi azylem, doplňkovou ochranou a dočasnou ochranou žádný zásadní rozdíl nedělá. Případné detailnější vymezení nechává až unijnímu zákonodárci.⁶⁾ Naopak, čl. 78 odst. 1 SFEU lze mnohem logičtěji vnímat tak, že vztah mezi jednotlivými režimy a pojmem mezinárodní ochrany pojímá (oproti krajskému soudu) přesně obráceně. Tedy v tom smyslu, že určité osoby potřebují „mezinárodní ochranu“, , ať už v podobě azylu, doplňkové či dočasné ochrany. A podobně, provádět Ženevskou úmluvu z roku 1951 a Newyorský protokol z roku 1967 (Úmluva o právním postavení uprchlíků a Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, č. 208/1993 Sb.) a zajišťovat zásadu nenavracení mají všechny režimy, azyl, doplňková i dočasná ochrana (koneckonců to potvrzuje výslovně např. bod 3 odůvodnění kvalifikační směrnice).

[33] Takto popisují vztah mezinárodní ochrany i některá stanoviska generálních advokátů v případech týkajících se společného evropského azylového systému. Lze zmínit například stanovisko generálního advokáta Bota: „‘ [Ženevské] .“⁷⁾ Podobně vyznívá stanovisko generálního advokáta Mengozziho: „ […], .“⁸⁾

[34] Lze také dodat, že právním základem pro přijetí směrnice o dočasné ochraně byl čl. 63 odst. 2 písm. a) a b) Smlouvy o založení Evropského společenství (v podobě po přijetí Amsterodamské smlouvy). Ten ukládal Radě přijmout opatření týkající se uprchlíků a vysídlených osob, pokud šlo o [písm. a)] [písm. b)]. Toto ustanovení bylo místem, kde Smlouva o založení ES hovořila o „mezinárodní ochraně“ (oblast azylu naopak upravoval odděleně první odstavec čl. 63 Smlouvy o založení ES). A teprve na základě čl. 63 odst. 2 písm. a) Smlouvy o založení ES, který hovořil primárně o „dočasné ochraně“, vznikl koncept doplňkové ochrany v původní kvalifikační směrnici.⁹⁾

[35] Doplňková i dočasná ochrana tak vycházely ze stejného základu, doplňková ochrana vlastně nejprve sama byla „dočasnou ochranou“. Oddělené kompetenční pro doplňkovou a dočasnou ochranu zavedl až čl. 78 odst. 2 SFEU, a to poté, co všechny předvídané předpisy „zabalil“ do pláště jedné společné politiky popsané v čl. 78 odst. 1 SFEU.¹⁰⁾

[36] A konečně lze i zdůraznit, že již před účinností Lisabonské smlouvy Nejvyšší správní soud upozorňoval, že evropský azylový nelze redukovat jen na soubor jednotlivých azylových směrnic. Jednotlivé předpisy nelze vnímat odděleně, naopak je potřeba je vykládat ve vzájemné souvislosti (srov. blíže rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008-48, č. 1724/2008 Sb.). Byť je směrnice o dočasné ochraně poněkud „zvláštním příbuzným“, stále se jedná o součást téhož systému (srov. bod 1 odůvodnění směrnice; takto již Kosař, D. § 1. In: Kosař, D.; Molek, P.; Honusková, V.; Jurman, M.; Lupačová, H. . Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 2 až 3).

[37] Azyl, doplňková a dočasná ochrana tedy jsou podstatně provázanější, než naznačují jejich definice a formální oddělení v sekundárním právu (a případně jejich vnitrostátní implementace). Již z tohoto důvodu je namístě pod pojem řadit i záležitosti dočasné ochrany [byť dosud poskytované jen v jediném případě na základě prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382]. Tímto totiž jednak Nejvyšší správní soud dává přednost výkladu procesních norem, který efektivněji chrání práva jednotlivců (srov. shora citované usnesení rozšířeného senátu čj. Nad 202/2020-59, bod 24), jednak všechny režimy společného evropského azylového systému staví vedle sebe a nedělá mezi nimi nedůvodné rozdíly.

[38] Podpůrně lze též uvést, že ani při pohledu na konkrétnější úpravu dočasné ochrany ve směrnici 2001/55/ES (případně v prováděcím rozhodnutí Rady EU či dokonce českém právu) nemá Nejvyšší správní soud důvod výše zmíněný závěr měnit. Krajský soud má pravdu, že dočasnou ochranu od azylu či doplňkové ochrany odlišuje (též čl. 2 směrnice 2001/55/ES). Tento rozdíl ale není s to oddělit dočasnou ochranu od „mezinárodní ochrany“ tak, jak to naznačuje krajský soud. Ona „hromadnost“ vyžaduje, aby režim dočasné ochrany fungoval jinak, než poskytování azylu a doplňkové ochrany, nevytrhává jej ale ze společného systému.

[39] Směrnice předpokládá, že se dočasná ochrana uplatní ve chvíli, kdy bude v důsledku hromadného přílivu osob hrozit zahlcení azylových systémů (srov. výše citovanou definici v čl. 2 směrnice).¹¹⁾ Pak sice bude formálně možné podat žádost o azyl či doplňkovou ochranu (srov. čl. 17 odst. 1 směrnice), směrnice ale předem počítá s tím, že se tyto žádosti nestihnou ve smysluplné době vyřídit¹²⁾ (srov. čl. 17 odst. 2 směrnice: ). Dočasná ochrana v takové situaci bude nahrazovat ochranu, kterou by jinak poskytoval „standardní“ azylový systém.

[40] Na dosavadních závazcích členských států se ale nic nemění. Sama směrnice 2001/55/ES se totiž k závazkům plynoucím ze Ženevské úmluvy a případně i jiných instrumentů mezinárodní ochrany výslovně hlásí. Např. definice v čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně zahrnuje osoby, na které by se ¹³⁾ (tímto „jiným aktem“ může být např. kvalifikační směrnice, pokud jde o doplňkovou ochranu).

[41] V důsledku výše uvedeného proto musí dočasná ochrana stát nikoliv na individuálních žádostech, ale na předem daném vymezení skupiny poživatelů dočasné ochrany. Již směrnice ale vyžaduje, aby vymezení bylo , nemůže jít o neomezený režim (Rada musí podle čl. 5 odst. 3 směrnice přesně skupinu osob vymezit). A především v této skupině mohou být podle čl. 2 písm. c) směrnice jen státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, […] Tato definice přitom není daleko od definice doplňkové ochrany v čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice (založené na vážné újmě v důsledku ), a to především po rozsudku Soudního dvora ze dne 17. 2. 2009, , C-465/07 (podle kterého mj. lze takové ohrožení výjimečně považovat za prokázané, pokud během ozbrojeného konfliktu dochází k takové míře svévolného násilí, že by nebezpečí ohrožení vzniklo jen pouhou přítomností žadatele v oblasti konfliktu, srov. bod 43; podobně rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 1. 2014, , C-285/12, bod 30 a násl.).¹⁴⁾

[42] Režim, který zavádí směrnice 2001/55/ES, je proto sice mimořádný a možná nezvyklý, neřeší však zcela jinou problematiku než „standardní“ azyl a doplňková ochrana. Naopak je s poskytováním azylu a doplňkové ochrany provázaný a v případě potřeby je dočasně nahrazuje (a nepředstavuje tak důvod, proč se odchýlit od závěrů uvedených výše v bodu [37]).

[43] Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že do pojmu , jak jej používá § 35 odst. 5 s. ř. s., je proto třeba zahrnout též dočasnou ochranu. Lze dodat, že logika shora podaného výkladu samozřejmě dopadá též na jiná pravidla soudního řádu správního, která hovoří o věcech mezinárodní ochrany, tedy na § 31 odst. 2 s. ř. s. (rozhodování specializovaného samosoudce, jedná-li se o žalobu proti rozhodnutí; viz shora citovaný rozsudek rozšířeného senátu čj. 4 Ans 11/2013, body 12 až 13) a § 56 odst. 3 s. ř. s. (přednostní rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany).