Vydání 8/2010

Číslo: 8/2010 · Ročník: VIII

2081/2010

Řízení před soudem: zastoupení advokátem

Řízení před soudem: zastoupení advokátem
Ustanoví-li v řízení o kasační stížnosti krajský soud účastníku řízení zástupce (§ 105 odst. 2 ve spojení s § 35 odst. 8 s. ř. s.), takto ustanovený advokát zastupuje účastníka i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo původní rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2010, čj. 4 Azs 6/2010-42)
Prejudikatura: č. 1460/2008 Sb. NSS a č. 1811/2009 Sb. NSS.
Věc: Ruslan B. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce podal dne 18. 2. 2008 žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedl, že ze své vlasti odjel v červnu 1999 za prací a od té doby se již domů nevrátil. Na území České republiky vstoupil dne 6. 6. 1999. O udělení mezinárodní ochrany žádal, protože tady má syna. V případě návratu do země původu se neobává ničeho. V České republice po svém příjezdu pobýval na základě víza, v roce 2000 zde požádal o azyl, ale s negativním výsledkem, poté zde byl již ilegálně. Oproti původní žádosti se důvody změnily tím, že zde má syna, který bydlí se svou matkou. Od roku 2005 do roku 2008 s nimi žil. O udělení mezinárodní ochrany se rozhodl požádat až poté, co byl zadržen policií, když vlezl oknem do obydlí bývalé družky, která mu nechtěla ukázat syna, a žalobce si ho chtěl půjčit. Následně byl obviněn z porušování domovní svobody a Policií ČR mu bylo rozhodnutím ze dne 12. 2. 2008 uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu tří let.
Žalovaný dne 28. 2. 2008 žádost žalobce zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). V odůvodnění konstatoval, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla snaha o legalizaci pobytu a žalobce v průběhu správního řízení neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze, ve které vyjádřil přesvědčení, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 8 zákona o azylu, jelikož je v zemi původu pronásledován ve smyslu zákona o azylu, a to ze strany mafie. Jeho vycestování je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), neboť má v České republice syna a došlo k vytvoření rodinného života na území ČR.
Žalobce současně požádal o ustanovení právního zástupce. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 3. 2008 byla zástupcem žalobce pro řízení ustanovena Organizace pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2008 žalobu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím, které bylo vydáno v tzv. zkráceném řízení podle § 16 zákona o azylu, a proto nebylo povinností žalovaného provádět dokazování o splnění podmínek § 12 nebo § 14a zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. V kasační stížnosti a doplnění jejích důvodů ze dne 27. 11. 2008, podaném prostřednictvím zástupce pro řízení o kasační stížnosti, kterým byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008 ustanoven JUDr. Karel Fousek, advokát, se sídlem Masarykovo nám. 83, Bělá pod Bezdězem, stěžovatel namítal, že v pohovoru ve věci mezinárodní ochrany uváděl azylově
relevantní
důvody dané jeho tvrzením, že má v České republice syna. Krajský soud se však v napadeném rozsudku spokojil s konstatováním žalovaného, že stěžovatel existenci svého syna v České republice žádným hodnověrným způsobem nedoložil.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2009 rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že se krajský soud vůbec nezabýval žalobní námitkou stěžovatele spočívající v tom, že má v České republice syna, a jeho vycestování by tak bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Shledal, že krajský soud neposuzoval důvodnost této námitky, ani neuvedl, proč se jí nezabýval. Krajskému soudu dále vytkl, že se nedostatečně vypořádal s námitkami porušení § 3 správního řádu z roku 2004 a pronásledováním osoby stěžovatele ze strany mafie.
Na základě zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu vydal Krajský soud v Praze rozsudek ze dne 22. 9. 2009, kterým žalobu opětovně zamítl. V odůvodnění uvedl, že o žalobě po zrušení původního rozsudku Nejvyšším správním soudem rozhodl opět bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem soudu vyjádřili souhlas ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. Poukázal na to, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Ze země původu odešel za prací, jiný důvod neuvedl a v případě návratu se ani ničeho neobává. O pronásledování mafií se ve správním řízení ani nezmínil a toto tvrzení v žalobě, kde jej uvedl poprvé, ani nijak nerozvedl. Pronásledování mafií mimoto podle soudu nenáleží mezi taxativně vyjmenované důvody pro udělení azylu uvedené v § 12 zákona o azylu. Přestože soud vycházel z tvrzení žalobce, že tento má na území České republiky dítě a že zde vytvořil rodinné vazby, nedospěl k závěru, že v případě žalobce jsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany, neboť neshledal, že by v jeho případě byly důvodné obavy, že by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, zejména pak s čl. 8 Úmluvy.
Proti posledně jmenovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, ve které především napadl skutečnost, že ačkoli bylo soudu v předchozím řízení, i ze znění zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, známo, že je zastoupen advokátem JUDr. Karlem Fouskem, nevzal soud na tuto skutečnost zřetel a rozsudek zástupci dosud nedoručil ani jej nevyzval k podání vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. O toto vyjádření nebyl požádán ani stěžovatel osobně, a proto krajský soud postupoval nesprávně, když ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Dále znovu namítal, že jeho vystěhování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky vzhledem ke splnění podmínky § 14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Druhá hlavní námitka stěžovatele směřuje vůči procesnímu postupu krajského soudu, kterému stěžovatel vytýká, že ačkoli bylo soudu v předchozím řízení, i ze znění zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu známo, že je zastoupen advokátem JUDr. Karlem Fouskem, nevzal soud na tuto skutečnost zřetel, zejména pak zástupci dosud nedoručil napadaný rozsudek. Ze spisu vyplývá, že v původním řízení byla na základě návrhu žalobce tomuto ustanovena zástupcem pro řízení usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008 Organizace pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008 byl zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti ustanoven JUDr. Karel Fousek, advokát, se sídlem Masarykovo nám. 83, Bělá pod Bezdězem. Poté, co na základě zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu vydal Krajský soud v Praze rozsudek ze dne 22. 9. 2009 a tento rozsudek byl napaden nyní projednávanou kasační stížností, krajský soud vychází z toho, že i pro nynější řízení o kasační stížnosti je stěžovatel zastoupen na základě usnesení vydaného pro účely předchozího kasačního řízení, na které v tomto bodě krajský soud odkazuje ve zprávě o předložení spisu k rozhodnutí o kasační stížnosti. Pro řízení žalobní o vydání samotného (druhého) rozsudku ve věci po zrušení předchozího rozsudku zdejším soudem však zjevně vycházel z toho, že žalobce není zastoupen. To vyplývá jak ze znění rozsudku, tak ze skutečnosti, že jej krajský soud doručoval přímo žalobci, nikoli jeho zástupci, jak by byl jinak povinen v souladu s § 42 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud shledal i tuto námitku důvodnou. Při jejím posouzení je zejména třeba poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, čj. 1 Afs 120/2006-117, č. 1460/2008 Sb. NSS, podle kterého „[u]stanoví-li ve správním soudnictví v řízení o žalobě krajský soud účastníku řízení zástupcem advokáta (§ 35 odst. 8 s. ř. s.), je takto ustanovený advokát oprávněn zastupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti a v zastoupení účastníka řízení také kasační stížnost podat“. Při vydání tohoto rozhodnutí se zdejší soud za použití § 64 s. ř. s. opřel o přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu. Podle § 28 odst. 6 o. s. ř. „[n]evyplývá-li z plné moci něco jiného, plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena“. Podle § 31 odst. 2 o. s. ř. „[b]yl-li zástupcem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc“. Přiklonil se pak s ohledem na potřeby soudně správního procesu k širšímu pojetí právního pojmu „řízení“, vycházejícímu z toho, že řízení se nevede o „podání“ (žalobě, kasační stížnosti, návrhu,
ergo
procesním úkonu), ale o „soudní věci“, přičemž „věc“ je táž v řízení na prvním, druhém, příp. i třetím stupni. Konstatoval, že v opačném případě „by v první řadě nemohla odpadnout nutnost ustanovovat advokáta dvakrát - jednou pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (toto řízení by ovšem přitom končilo až uplynutím lhůty pro podání kasační stížnosti) a podruhé pro řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu. Takto podruhé ustanovený advokát (ať už půjde o jednoho a téhož advokáta, či advokáta zcela jiného) by - kromě převzetí a přípravy zastoupení - zpravidla již nevykonal žádný jiný úkon právní služby; toliko ve výjimečných případech by k výzvě soudu odstraňoval vady kasační stížnosti sepsané advokátem předchozím (který je k podání kasační stížnosti tak jako tak oprávněn, ba povinen), podával repliku nebo se výjimečně účastnil jednání před soudem. Zdůraznil i ekonomický a administrativní aspekt celého problému. Nežádoucí je již dvojí rozhodování soudů o ustanovení advokáta (tedy dvojí hodnocení výdělkových, majetkových a osobních poměrů žalobce, dvojí hodnocení návrhu z pohledu jeho zjevné neúspěšnosti a dvojí posuzování, zda ustanovení advokáta je třeba k ochraně práv účastníka řízení). To vše se děje v relativně krátké době, kdy je málo pravděpodobná tak zásadní změna rozhodných okolností, že by oproti původnímu závěru o nutnosti advokáta ustanovit měl být zaujat závěr zcela opačný. Ekonomicky je na první pohled patrná i „úspora“ na odměně ustanovenému zástupci, a to o odměnu za úkon převzetí a přípravu zastoupení v řízení o kasační stížnosti.“
V nyní projednávané věci je výchozí situace opačná. Otázka stojí nikoli, zda advokát ustanovený krajským soudem v řízení o žalobě je oprávněn zastupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti (jak tomu bylo v citovaném usnesení rozšířeného senátu), nýbrž zda advokát ustanovený podle § 35 odst. 8 s. ř. s. krajským soudem v řízení o kasační stížnosti je oprávněn zastupovat účastníka také v dalším řízení o žalobě, následujícím po zrušení původního rozsudku kasačním soudem.
Nejvyšší správní soud dospěl po zvážení dané procesní situace k právnímu názoru, že i v tomto případě je třeba trvat na oprávnění advokáta, ustanoveného v řízení o kasační stížnosti, zastupovat účastníka i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno. Především je v návaznosti na výše uvedené usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu třeba poukázat na skutečnost, že se i v případě dalšího řízení před krajským soudem po zrušení jeho původního rozsudku Nejvyšším správním soudem pojmově jedná o tutéž „soudní věc“. Jako při výše citovaném odůvodnění rozšířeného senátu, i zde je třeba upřednostnit extenzivní pojetí právního pojmu „řízení“, vycházející z toho, že řízení se nevede o jednom konkrétním „podání“ (žalobě či kasační stížnosti), ale o „soudní věci“, přičemž „věc“ je táž v řízení o žalobě, řízení o kasační stížnosti, jakož i případném dalším řízení o žalobě před krajským soudem po zrušení původního (příp. rovněž tak v pořadí druhého, třetího či dalšího) rozsudku kasačním soudem. To odpovídá i chápání právní nauky, která totožnost věci dovozuje na základě totožnosti prvků řízení, zejmé- na účastníků, předmětu řízení (kauzy) a uplatňovaného (žalobního) nároku i důvodu (srov. Bureš, J.; Drápal, L.; Krčmář, Z. Občanský soudní řád: komentář - I. díl. 7. vyd. C. H. Beck : Praha, 2006, s. 372, 735; Winterová, A. Civilní právo procesní. 5. vyd. Linde : Praha, 2008, s. 239).
Nezanedbatelný je též procesně-ekonomický aspekt celého problému, když opakované rozhodování soudu o ustanovení advokáta včetně opakovaného hodnocení osobních, majetkových a výdělkových poměrů účastníka je spojeno s nutnými administrativními, jakož i finančními náklady. Svoji roli hraje i zájem na kontinuálním zastoupení již jednou ustanoveným zástupcem, kterým odpadají náklady spojené s převzetím a přípravou zastoupení.
Ratio decidendi
tohoto řešení spočívá v uplatnění principu právní jistoty a legitimního očekávání účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010, čj. 3 Ads 79/2009-161). Je pak třeba poukázat na § 36 odst. 3 větu třetí s. ř. s., podle kterého soud „[p]řiznané osvobození [od soudních poplatků] kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly“. Podle § 138 odst. 3 o. s. ř. „[b]yl-li účastníku osvobozenému od soudních poplatků ustanoven zástupce, vztahuje se osvobození v rozsahu, v jakém bylo přiznáno, i na hotové výdaje zástupce a na odměnu za zastupování“. Podle těchto ustanovení lze za použití § 64 s. ř. s. (přiměřené použití o. s. ř.) usnesení o ustanovení zástupce kdykoli zrušit, pakliže se v průběhu řízení ukáže, že u účastníka, jemuž byl zástupce ustanoven, došlo v mezidobí k odpovídající změně osobních a majetkových poměrů.
V návaznosti na argumentaci citovaného usnesení rozšířeného senátu je třeba upozornit na to, že chápání pojmu „řízení“ jako „řízení o soudní věci“, nikoli „řízení o podání“ se musí projevit také již v samotném rozhodnutí o ustanovení advokáta. Ve výroku usnesení o ustanovení advokáta je proto zásadně vhodné výslovně stanovit, že advokát se ustanovuje pro „řízení o soudním přezkoumání rozhodnutí správního orgánu“, nikoli „jen“ pro řízení o kasační stížnosti, resp. pro řízení o žalobě.
K právnímu názoru zde zaujatému se přitom zdejší soud přiklonil již dříve. V odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, čj. 6 Ads 133/2008-194, se praví, že „stěžovatelce byl ustanoven zástupcem advokát pro řízení o žalobě a toto řízení o žalobě - po zrušení rozhodnutí ke kasační stížnosti - dosud probíhá. Za těchto okolností městský soud neměl znovu věcně posuzovat žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce, když advokát jí již byl pro zastupování v řízení o žalobě ustanoven. Řízení o žalobě přitom stále probíhá.“ Poukázat je třeba též na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, čj. 8 Azs 16/2007-158, č. 1811/2009 Sb. NSS, podle kterého „[p]lná moc udělená advokátovi k tomu, aby účastníka ve všech právních věcech zastupoval před soudy, obsahující též výslovné zmocnění k zastupování v řízení o kasační stížnosti v konkrétní věci, opravňuje advokáta k zastupování v řízení o žalobě podle soudního řádu správního před krajským soudem i poté, kdy původní rozhodnutí krajského soudu bylo ke kasační stížnosti zrušeno“. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.