Vydání 11/2011

(...)

[23] Z obsahu soudního spisu vyplývá, že rozhodnutí I (o zastavení řízení o kasační stížnosti proti rozsudku ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku) bylo doručeno zástupci stěžovatelky dne 14. 3. 2011 ve 12:00 hod. Žádost o osvobození od soudního poplatku z kasační stížnosti proti rozhodnutí I byla městskému soudu doručena elektronicky dne 14. 3. 2011 v 18:49 hod. Toto elektronické podání, které nebylo opatřeno elektronickým podpisem, bylo v souladu s § 37 odst. 2 s. ř. s. potvrzeno písemným podáním shodného obsahu, které bylo soudu doručeno dne 16. 3. 2011, tj. v zákonné třídenní lhůtě. Časové účinky elektronického podání tak zůstaly zachovány.

[24] Lze tak shrnout, že ve stejný den, kdy bylo stěžovatelce doručeno usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti proti rozsudku ve věci samé, doručila stěžovatelka účinně soudu žádost o osvobození od soudních poplatků pro téže řízení. Nejvyšší správní soud se proto musel dále zabývat tím, zda má tato skutečnost nějaké účinky na zákonnost usnesení o zastavení řízení.

[25] Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že pokud je po vydání usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku soudní poplatek uhrazen, a to i v den nabytí právní moci tohoto usnesení, je povinností soudu zrušit usnesení o zastavení řízení dle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích (rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2007, čj. 5 Afs 112/2006-41, č. 1218/2007 Sb. NSS). Nejzazším časovým limitem, do něhož lze postupovat uvedeným způsobem, je nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2003, čj. 5 Afs 4/2003-29, č. 69/2004 Sb. NSS, a rozsudek ze dne 29. 5. 2008, čj. 5 Afs 147/2007-103).

[26] Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabývá právní moci dnem, kdy bylo doručeno účastníkům, a to uplynutím posledního okamžiku tohoto dne (rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2008, čj. 5 Afs 1/2007-172). Nejvyšší správní soud se zabýval tím, zda posledně uvedený právní názor ohledně okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí lze aplikovat i poté, co dne 1. 7. 2009 nabyla účinnosti nová úprava doručování obsažená v občanském soudním řádu, která se aplikuje na základě § 64 s. ř. s. i v soudním řízení správním. Dospěl přitom k závěru, že ani nyní neexistuje obecná povinnost doručovacího orgánu vyznačit na doručenku přesný čas doručení písemnosti. Přesný čas se na doručenku vyznačí jen tehdy, jestliže o to soud požádá prostřednictvím uvedení doložky "" [§ 50g odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Pokud jej doručující orgán na doručenku přesto vyznačí i v jiných případech, postupuje nad rámec svých povinností. Jestliže by Nejvyšší správní soud přistoupil na názor, že usnesení nabývá právní moci v okamžiku jeho doručení (např. vhozením do schránky, převzetím zásilky), který je uveden na doručence pomocí údaje o přesném času převzetí zásilky či vhození do schránky, akceptoval by řešení náhodné. V situaci, kdy není povinností doručujícího orgánu uvádět na doručence přesný čas doručení, by byli adresáti, v jejichž případě doručující orgán tento údaj nad rámec svých povinností uvedl, arbitrárně znevýhodnění oproti těm adresátům, u nichž doručující orgán údaj o přesném čase neuvedl, neboť k tomu nebyl povinen. Z toho důvodu dospěl zdejší soud k závěru, že východiska, na nichž je postaven právní názor vyjádřený v rozsudku čj. 5 Afs 1/2007-172, jsou stále platná, a tudíž nová právní úprava nezpochybnila validitu tohoto právního názoru.

[27] Nejvyšší správní soud dále judikoval, že § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích se vztahuje nejen na situace, kdy navrhovatel zaplatí soudní poplatek po vydání usnesení o zastavení řízení, ale rovněž na případy, kdy navrhovatel požádá o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud je v takovém případě povinen zrušit vydané rozhodnutí o zastavení řízení a rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2008, čj. 1 As 31/2008-41, body 24, 30-31).

[28] Z obsahu soudního spisu, jak byl stručně rekapitulován v bodě [23] shora, plyne, že stěžovatelka doručila městskému soudu žádost o osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti v ten stejný den, kdy jí bylo doručeno usnesení o zastavení tohoto řízení. Žádost tedy byla doručena před okamžikem nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Za této situace měl městský soud toto usnesení zrušit postupem dle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a rozhodnout o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků. Městský soud však namísto toho žádost o osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku ve věci samé odmítl výrokem II rozhodnutí II pro opožděnost, resp. předčasnost.

[29] Městský soud tak zatížil své řízení vadou, která měla vliv na zákonnost jednak rozhodnutí I (o zastavení řízení), jednak výroku II rozhodnutí II (o odmítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků). Nejvyšší správní soud musel k této vadě řízení přihlédnout i bez námitky (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Z toho důvodu zrušil výrokem VI tohoto rozsudku usnesení městského soudu o zastavení řízení (viz bod 35 rozsudku NSS čj. 1 As 31/2008-41, cit. v bodě [27] shora) a výrokem V tohoto rozsudku výrok II usnesení městského soudu o odmítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. V tomto rozsahu vrátil zdejší soud danou věc zpět městskému soudu.

[30] Nejvyšší správní soud na závěr poukazuje rovněž na skutečnost, že městský soud nepoučil stěžovatelku před zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku o jejím právu požádat o osvobození od soudních poplatků. Dle konstantní judikatury zakládá tato vada nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení (rozsudek NSS ze dne 29. 9. 2005, čj. 5 Ans 5/2005-59). Rovněž pro tuto vadu řízení muselo být rozhodnutí I zrušeno.

[31] Ačkoliv bylo rozhodnutí I zrušeno pro vadu řízení před městským soudem, která měla vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, nebrání uvedená skutečnost přezkumu rozhodnutí I z pohledu stěžovatelkou řádně uplatněných kasačních námitek (viz části V.C a V.D).

[32] Stěžovatelka namítá, že městský soud není příslušný vydat rozhodnutí o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku, neboť to § 108 odst. 2 s. ř. s. nestanoví.

[33] Nejvyšší správní soud poukazuje na § 3 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, dle něhož ve věcech poplatků za řízení o kasační stížnosti rozhoduje krajský (městský) soud. Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).

[34] Pod pojem rozhodování ve věcech poplatků nelze podřadit toliko vydání výzvy k úhradě soudního poplatku, obsahující i jeho vyčíslení, jak se domnívá stěžovatelka. Tento pojem je třeba chápat šířeji, zahrnuje všechna rozhodnutí vydávaná dle zákona o soudních poplatcích, tedy i rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Ostatně z § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích plyne, že řízení zastaví týž soud, který vydal výzvu k zaplacení soudního poplatku.

[35] Ustanovení § 108 odst. 2 s. ř. s. nelze považovat za speciální normu, která by vylučovala aplikaci § 9 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 4 zákona o soudních poplatcích. Soudní řád správní upravuje pouze dva obecné případy zastavení řízení o návrhu, a to pro zpětvzetí návrhu, nebo pro uspokojení navrhovatele [§ 47 písm. a) a b) s. ř. s.], vedle toho i některé případy speciální (§ 86 s. ř. s.). Právě v návaznosti na tuto samostatnou úpravu důvodů pro zastavení řízení je třeba vnímat normu upravenou v § 108 odst. 2 s. ř. s., která umožňuje, aby za blíže stanovených podmínek rozhodl o zastavení řízení o kasační stížnosti pro její zpětvzetí výjimečně krajský soud. V těchto intencích je třeba interpretovat i doktrinální názory, na něž odkazuje stěžovatelka (Vopálka, V.; Mikule, V.; Šimůnková, V.; Šolín, M. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 283).

[36] Úprava obecně aplikovatelného důvodu zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku obsažená v § 9 zákona o soudních poplatcích představuje zvláštní, samostatný důvod zastavení soudního řízení. Ve vztahu k důvodům pro zastavení řízení obsaženým v soudním řádu správním se jedná o úpravu speciální, neboť její předmět je užší, týká se toliko otázky soudních poplatků. O její aplikovatelnosti v soudním řízení správním svědčí i § 47 písm. c) s. ř. s., který odkazuje na další důvody pro zastavení řízení stanovené zvláštními zákony (v poznámce pod čarou je uveden zákon o soudních poplatcích).

[37] Procesní postup, včetně určení příslušnosti soudů, pro případ zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je upraven v zákoně o soudních poplatcích, nikoliv v soudním řádu správním. Ustanovení § 9 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 4 zákona o soudních poplatcích tak obstojí vedle § 108 odst. 2 s. ř. s., neboť každá z těchto norem upravuje odlišný případ. Nelze dovodit, že by § 108 odst. 2 s. ř. s. vylučoval či jakkoliv modifikoval aplikaci § 9 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 4 zákona o soudních poplatcích.

[38] Neopodstatněná je i obava stěžovatelky, že pokud by o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku rozhodoval soud, mohlo by dojít k "". V případě, že stěžovatel podá proti rozhodnutí o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku další kasační stížnost, nevybírá se za řízení o této kasační stížnosti soudní poplatek a věc je předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí (viz bod [20] shora).

[39] Městský soud tedy byl příslušný vydat rozhodnutí o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku. Jeho rozhodnutí proto není zmatečné. Kasační námitka je nedůvodná.

[40] Klíčovou námitkou stěžovatelky je, že řízení o kasační stížnosti je předmětem pouze jednoho soudního poplatku, ačkoliv byla kasační stížnost podána vícero osobami.

[41] Dle § 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích se soudní poplatky vybírají za řízení před soudy, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků. Poplatníkem je ten, kdo podal kasační stížnost [§ 2 odst. 2 písm. b) zákona o soudních poplatcích]. Dle položky 15 sazebníku soudních poplatků se poplatek ve výši 3 000 Kč platí za kasační stížnost. Vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně (§ 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích).

[42] Pro posouzení otázky, zda měly být v daném případě zaplaceny za řízení o kasační stížnosti dva soudní poplatky, každý ve výši 3 000 Kč, je rozhodující, zda dokument označený jako kasační stížnost je jediným úkonem, který museli učinit oba žalobci společně s ohledem na jejich nerozlučné společenství, nebo dvěma úkony, jež učinil každý z žalobců samostatně. Je přitom zcela nerozhodné, že úkon(y) byl(y) učiněn(y) na jednom papíře (resp. v jedné elektronické zprávě). List papíru (elektronická zpráva) je pouze materiálním nosičem úkonu a může v sobě zahrnovat několik samostatných úkonů, a to i učiněných různými osobami.

[43] Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil již ve svých předchozích rozhodnutích. Zaujal právní názor, že § 91 odst. 2 o. s. ř. upravující tzv. nerozlučné společenství účastníků nelze aplikovat na řízení ve správním soudnictví pro odlišnou povahu tohoto řízení oproti řízení civilnímu (rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2011, čj. 6 As 8/2011-145, ve věci , srov. též rozsudek ze dne 5. 5. 2010, čj. 2 As 23/2010-81). Uvedený právní závěr byl detailně odůvodněn v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, čj. 1 As 37/2005-154: "[...] ."

[44] V rozsudku ze dne 9. 12. 2010, čj. 9 As 43/2010-50, poukázal zdejší soud na skutečnost, že i spoluvlastníci nemovitosti jsou samostatnými účastníky správního řízení. Účastenství v řízení jim nezakládá skutečnost, že se jejich práva upínají k totožné věci, nýbrž to, že v řízení může být dotčeno právo každého ze spoluvlastníků. Před soukromoprávní podstatou spoluvlastnictví je třeba upřednostnit zmíněný veřejnoprávní akcent. Úkon jednoho spoluvlastníka nelze přičítat ve prospěch druhého spoluvlastníka. Na tento právní názor lze navázat tak, že procesní samostatnost ve správním řízení se odráží i do samostatnosti účastenství v soudním řízení správním.

[45] Stěžovatelka argumentuje tím, že povaha společenství účastníků (tj. zda se jedná o samostatné či nerozlučné společenství) má základ v povaze dotčeného hmotného práva. V tomto lze dozajista se stěžovatelkou v obecné rovině souhlasit. Stěžovatelka nicméně neuvedla, které konkrétní právo mělo být ve správním řízení dotčeno tak, že je třeba usuzovat na existenci nerozlučného společenství stěžovatelky a žalobce ad b) v řízení před správními soudy. Z žádosti o změnu územního rozhodnutí plyne, že vlastníkem pozemku je výlučně stěžovatelka. Stavebníkem rodinného domu je na základě vydaného stavebního povolení pouze žalobce ad b). Předmětem řízení o změně územního rozhodnutí o umístění stavby je založení veřejného subjektivního práva využít specifikované území k jeho zastavění a umístit do něj konkrétní stavbu. Jestliže v tomto řízení vystupují dva žadatelé, neznamená to, že by předmětem řízení bylo společné, nedílné veřejné právo obou žadatelů. Naopak se jedná o samostatné veřejné subjektivní právo každého z nich, byť jeho obsah je totožný. Z žádosti o změnu územního rozhodnutí nadto plyne, že stěžovatelka v řízení nevystupovala jako žadatel, jímž byl žalobce ad b), ale jako vlastník pozemku, který souhlasí s podáním žádosti žadatele - žalobce ad b). Stěžovatelka vystupovala v řízení jako žadatelka pouze v té části, v níž bylo požadováno rozdělení pozemku na dvě části [viz § 82 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)].

[46] Nejvyšší správní soud má s ohledem na shora uvedené za to, že stěžovatelka a žalobce ad b) nejsou nositeli ani společného subjektivního práva v rovině soukromoprávní, které by bylo v řízení před správními orgány dotčeno, natož pak nositeli společného veřejného subjektivního práva. Právě veřejnoprávní rovinu, která tvoří předmět správního řízení, je třeba preferovat (viz rozsudek čj. 9 As 43/2010-50, cit. v bodě [44] shora). Z toho plyne nedůvodnost tvrzení stěžovatelky, že tvoří s žalobcem ad b) nerozlučné společenství účastníků soudního řízení správního.

[47] Není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že by žaloba i kasační stížnost podaná stěžovatelkou a žalobcem ad b) musela být projednána společně. Z § 33 odst. 8 s. ř. s. plyne, že více osob může podat společný návrh, přičemž však každá z nich jedná sama za sebe. Jsou-li splněny podmínky dle § 39 odst. 1 s. ř. s., projedná soud společný návrh více osob společně. V opačném případě je třeba společný návrh rozdělit a jeho části vyloučit k samostatnému projednání (k tomu více viz rozsudek NSS ze dne 1. 2. 2006, čj. 1 Afs 24/2005-70, č. 888/2006 Sb. NSS). Pokud by každý z navrhovatelů učinil samostatný návrh proti témuž rozhodnutí, je vhodné spojit je ke společnému projednání. Teoreticky není vyloučeno, aby soud projednal žalobu (či kasační stížnost) stěžovatele a žalobce ad b) samostatně, neboť předmětem žaloby není společné veřejné subjektivní právo. Takový postup nicméně není vhodný, a to i s ohledem na zásadu hospodárnosti a plynulosti soudního řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2008, čj. 1 As 21/2007-272).

[48] Ze skutečnosti, že stěžovatelka a žalobce ad b) podali společnou žalobu i kasační stížnost, nelze nikterak dovodit, že o těchto návrzích musí být rozhodnuto stejným způsobem. Každý z navrhovatelů hájí v řízení své vlastní veřejné subjektivní právo. Jelikož podkladem tohoto veřejného subjektivního práva jsou různá práva v rovině soukromoprávní, která mohou mít vliv na veřejné subjektivní právo, lze si v obecné rovině reálně představit, že s žalobami (resp. kasačními stížnostmi) může být naloženo odlišně.

[49] Stěžovatelka poukazuje na konstrukci § 34 odst. 1 s. ř. s. vymezujícího okruh osob zúčastněných na řízení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pokud osoba, která naplňuje definici osoby zúčastněné na řízení, vystupuje v řízení jako jeho účastník (zpravidla v pozici žalobce), nepřísluší jí postavení osoby zúčastněné na řízení (viz negativní podmínka obsažená v § 34 odst. 1 s. ř. s.). To znamená, že pokud by v dané věci podala žalobu pouze stěžovatelka, příslušelo by postavení osoby zúčastněné na řízení žalobci ad b) a opačně. Takto by mohl žadatel o změnu územního rozhodnutí, který proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti nepodal žalobu, vyjádřit v soudním řízení správním své stanovisko k věci. Nemohl by ovšem disponovat s předmětem řízení, neboť toto právo je vyhrazeno výlučně žalobci. Procesní postavení účastníka (žalobce) a osoby zúčastněné na řízení se značně liší. Smyslem institutu osoby zúčastněné na řízení je umožnit těmto osobám hájit svá práva v soudním řízení správním, které bylo zahájeno k návrhu jiné osoby a jehož výsledek by se mohl přímo dotknout jejich práv a povinností, a tím zásadním způsobem přispívá k naplnění zásady kontradiktornosti řízení. Z právní úpravy institutu osoby zúčastněné na řízení nelze jakkoliv usuzovat na existenci nerozlučného společenství účastníků v soudním řízení správním. Žalobce a osoba zúčastněná na řízení jsou každý dotčen na jiném (samostatném) právu, resp. pouze na právu, která jemu náleží.

[50] Argument stěžovatelky, že soudního poplatku není v daném případě opodstatněna tím, že by náklady řízení o kasační stížnosti byly vyšší, než kdyby kasační stížnost podal jen jeden stěžovatel, je neúčinný. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že určující je pouze povaha předmětu řízení, resp. práv, o nichž se řízení vede, nikoliv skutečná výše nákladů na rozhodovací činnost soudu v posuzované věci. Ostatně v tomto se soud shoduje s tvrzením stěžovatelky.

[51] Ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích dopadá pouze na případy nerozlučného společenství účastníků (viz rozsudek čj. 2 As 23/2010-81, cit. v bodě [43] shora), a proto jej nelze v tomto řízení aplikovat. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani té výtce stěžovatelky, jíž zpochybňuje závaznost právního názoru vyřčeného v rozsudku čj. 2 As 23/2010-81, který představuje pouze . Dle dnes již konstantní judikatury není oslabena síla právní argumentace obsažená v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jen proto, že nečiní nosný důvod rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007-62, ve věci , č. 1742/2009 Sb. NSS). Ostatně rozsudek čj. 2 As 23/2010-81 není jediný, který se touto otázkou zabýval (viz cit. v bodě [43] shora).

[52] Závěrem lze shrnout, že stěžovatelka i žalobce ad b) byl každý povinen zaplatit soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 3 000 Kč. Tato kasační námitka je nedůvodná.