Vydání 7/2010

Číslo: 7/2010 · Ročník: VIII

2065/2010

Řízení před soudem: zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku; skutkově a právně totožné věci

Řízení před soudem: zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku; skutkově a právně totožné věci
I. Účastník řízení není povinen platit soudní poplatek za každou žalobu proti každému ze správních rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela srovnatelná, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den a stejným správním orgánem.
II. Při posuzování poplatkové povinnosti účastníka řízení má soud povinnost ověřit, zda žalobce svými žalobami nenapadá rozhodnutí správního orgánu, která naplňují podmínky srovnatelnosti věcí popsané v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03. V případě, že by se jednalo o skutkově a právně srovnatelné věci, by totiž žalobce nestíhala povinnost platit soudní poplatek za každou jednotlivou žalobu, postačovalo by zaplacení soudního poplatku v jedné věci. V ostatních věcech by pak již soud nebyl oprávněn po žalobci jeho zaplacení požadovat.
III. Namítá-li žalobce, že se v případě jím podaných žalob jedná o srovnatelné věci, pak má soud povinnost se s těmito námitkami vypořádat, a to přinejmenším v usneseních, jimiž zastavuje řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Nevypořádá- li se s nimi, zatíží svá rozhodnutí vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, čj. 1 Afs 113/2009-69)
Prejudikatura: nálezy č. 104/1999 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 162/99), č. 56/2006 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 664/03), č. 83/2007 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 745/06), č. 149/2007 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 43/07) a č. 22/2008 Sb. ÚS (sp. zn. Pl. ÚS 69/06).
Věc: Společnost s ručením omezeným VÚN-AQUAHOLDING proti Finančnímu ředitelství v Praze o zaplacení soudního poplatku, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný vydal dne 12. 12. 2008 čtyři rozhodnutí, kterými změnil dodatečné platební výměry vydané vůči žalobkyni na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2002, 3. čtvrtletí 2002, 4. čtvrtletí 2002 a 1. čtvrtletí 2003.
Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně čtyři žaloby k Městskému soudu v Praze. Podáními ze dne 17. 3. 2009 požádala žalobkyně o osvobození od soudních poplatků v těchto řízeních s tím, že zaplatila soudní poplatky za žalobu týkající se daně z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2003 a dále za další žalobu proti rozhodnutí žalovaného týkající se daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002. Dle žalobkyně ostatní správní žaloby stran dalších zdaňovacích období jsou totožné svým obsahem a liší se jen v detailech posouzených a uznaných důkazů žalovaným a orgánem I. stupně. Žalobkyně zároveň uvedla, že své žádosti doloží příslušnými doklady po zaslání formuláře pro přiznání osvobození soudem. Městský soud následně zaslal žalobkyni formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ spolu s výzvou k jejich vyplnění a doložení do 14 dnů od doručení. Žalobkyně reagovala na uvedené přípisy soudu zasláním formulářů, v nichž všechny kolonky proškrtala. Zároveň uvedla, že tyto formuláře jsou určeny pro fyzické osoby. Dále poukázala „na veškeré uvedené důvody, zejména na spor s ITC-VÚK, a. s.“ Městský soud následně svými usneseními ze dne 20. 5. 2009 žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků zamítl. V odůvodnění uvedených rozhodnutí uvedl, že žalobkyně soudu předložila předmětné formuláře, které ve všech částech proškrtala, aniž by se jakkoli vyjádřila k okolnostem, které by mohly mít vliv na osvobození (zejména k její hospodářské situaci), a aniž by jakkoli jinak prokázala, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Usneseními ze dne 17. 6. 2009 vyzval městský soud žalobkyni k zaplacení soudních poplatků v daných věcech, a to do 10 dnů od doručení těchto usnesení. Usneseními ze dne 21. 8. 2009 a 27. 8. 2009 městský soud řízení o jednotlivých žalobách podaných žalobkyní zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
Proti usnesením o zastavení řízení podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnosti. V těch namítla, že městský soud při svém rozhodování nevzal v úvahu, že po doručení usnesení o zamítnutí žádostí o osvobození od soudních poplatků podala žádost o spojení věcí žalobkyně pod spisovou značku 8 Ca 42/2009, kde soudní poplatek zaplacen byl, neboť se jedná o obsahově obdobné spory. Stěžovatelka totiž uvedla soudu již dříve, že vede několik zcela identických sporů rozdělených žalovaným jen podle zdaňovacích období (celkem 10 sporů), přičemž v každém příkladném sporu soudní poplatek zaplatila a již dříve žádala o spojení všech těchto řízení. Podle stěžovatelky tak do rozhodnutí o žádosti o spojení věcí neměl soud řízení pro nezaplacení soudních poplatků zastavovat.
Nejvyšší správní soud podle § 39 odst. 1 a § 120 s. ř. s. spojil řízení o čtyřech kasačních stížnostech ve věcech daně z přidané hodnoty ke společnému projednání. Napadená usnesení městského soudu o zastavení řízení zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[9] Jak plyne ze soudních spisů, stěžovatelka podala jednotlivě žaloby proti většímu množství rozhodnutí žalovaného (dle jejího tvrzení bylo těchto žalob celkem deset). Následně požádala o osvobození od soudních poplatků v některých z městským soudem zahájených řízeních (mezi něž náleží i všechna nyní přezkoumávaná řízení) mimo jiné s tím, že se jedná o totožné věci lišící se jen v detailech a v příkladných věcech soudní poplatek zaplatila. Konkrétně odkázala na žalobu vedenou pod sp. zn. 8 Ca 46/2009, týkající se 2. čtvrtletí roku 2003 (Nejvyšší správní soud se nicméně nikterak nevyjadřuje k tomu, zda žalobkyně soudní poplatek za danou žalobu skutečně zaplatila, to není zdejšímu soudu z jemu nyní dostupných soudních spisů patrno).
[10] Městský soud tyto žádosti o osvobození od soudních poplatků usneseními ze dne 20. 5. 2009 zamítl. Stěžovatelka ve svých kasačních stížnostech uvedla, že poté (dne 4. 6. 2009) zaslala městskému soudu žádost o spojení věcí vedených pod sp. zn. 8 Ca 41/2009, sp. zn. 8 Ca 42/2009, sp. zn. 8 Ca 43/2009, sp. zn. 8 Ca 44/2009, sp. zn. 8 Ca 45/2009, sp. zn. 8 Ca 46/2009, sp. zn. 8 Ca 47/2009 a sp. zn. 8 Ca 48/2009 pod spisovou značku 8 Ca 42/2009. Tato žádost však nebyla součástí žádného ze soudních spisů vedených k nyní posuzovaným věcem a městský soud se o ní nikterak nezmínil ani v žádném z napadených usnesení, a tak si Nejvyšší správní soud vyžádal od městského soudu spis 8 Ca 42/2009. Z něj ověřil, že stěžovatelka uvedenou žádost o spojení věcí skutečně podala. Městskému soudu byla doručena dne 8. 6. 2009 a stěžovatelka v ní poukázala na podobnost případů a na to, že u této spisové značky byl soudní poplatek zaplacen (poznámka Nejvyššího správního soudu - stěžovatelka se zde zřejmě dopustila omylu ve spisové značce, neboť původně uváděla, že soudní poplatek zaplatila u žaloby vedené pod sp. zn. 8 Ca 46/2009; ve věci 8 Ca 42/2009 soudní poplatek zaplacen nebyl).
[11] Nejprve je tedy nutno posoudit otázku, zda měl městský soud za popsané situace povinnost rozhodnout o návrhu stěžovatelky na spojení věcí ke společnému projednání.
[12] Podle § 39 odst. 1 s. ř. s. samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání. Posouzení důvodnosti spojení věcí závisí na úvaze předsedy senátu (popřípadě specializovaného samosoudce) a jedná se o
fakultativní
, nikoliv
obligatorní
rozhodovací pravomoc. Proti případnému rozhodnutí o spojení věcí ke společnému projednání není kasační stížnost přípustná, jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 14. 7. 2004, čj. 2 Afs 3/2003-45 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud tedy žalobce podá žaloby jednotlivě proti více rozhodnutím správního orgánu, soud zahájí samostatné řízení o každé z těchto žalob, žalobce následně podá návrh na spojení věcí ke společnému projednání a předseda senátu dospěje k závěru, že není vhodné tak učinit, pak z žádného ustanovení soudního řádu správního neplyne jeho povinnost rozhodnout o tomto závěru samostatným usnesením.
[13] Městský soud tedy nepochybil, jestliže o žádosti stěžovatelky o spojení věcí nevydal rozhodnutí. Stěžovatelce lze nicméně přisvědčit v tom, že se měl s touto žádostí vypořádat alespoň v odůvodnění svých rozhodnutí, kterými zastavil daná řízení.
[14] V této souvislosti je třeba poukázat na judikaturu, v níž se Ústavní soud zabýval ústavně konformním výkladem položky 14a bod 2 písm. a) Sazebníku poplatků uvedeného v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle níž „za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu činí soudní poplatek 2 000 Kč“. Odkázat lze zejména na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547; všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zde Ústavní soud navázal na svou předchozí judikaturu k poplatkové povinnosti (nález ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, N 104/15 SbNU 53), v níž zdůraznil, že úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem o soudních poplatcích, „představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl.36 odst. 1 Listiny“. Z uvedené teze pak v daném nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 vyvodil závěr, dle něhož „exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. může dosáhnout takové míry, že zasáhne i do základního práva podle čl. 36 odst. 1 či čl. 36 odst. 2 Listiny“. V klíčové pasáži citovaného nálezu Ústavní soud uvedl, že „interpretace zákona č. 549/1991 Sb., podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem, je nejen disproporční, ale také protiústavní“.
[15] Uvedený právní názor Ústavní soud následně opakovaně potvrdil, viz např. jeho nálezy ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 745/06 (N 83/45 SbNU 239), ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481), a zejména pak ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 69/06 (N 22/48 SbNU 243). V posledně zmíněném nálezu shledalo plénum Ústavního soudu nedůvodnými námitky, jimiž Městský soud v Praze ve svém návrhu na zrušení ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona o soudních poplatcích polemizoval se závěry uvedenými v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03.
[16] Z těchto závěrů vyslovených Ústavním soudem dle Nejvyššího správního soudu plyne, že městský soud měl ve stěžovatelčině případě povinnost ověřit, zda svými žalobami nenapadá rozhodnutí správního orgánu, která naplňují podmínky popsané v citovaných nálezech. V případě, že by se jednalo o skutkově a právně plně srovnatelné věci, by totiž stěžovatelku nestíhala povinnost platit soudní poplatek za každou jednotlivou žalobu. Plně by postačovalo zaplacení soudního poplatku v jedné věci, v ostatních věcech by pak již městský soud nebyl oprávněn po stěžovatelce jeho zaplacení požadovat. Jestliže tak přesto činil, navzdory opakovaným námitkám stěžovatelky, že se jedná o totožné věci, pak měl městský soud povinnost se s těmito námitkami vypořádat, a to přinejmenším v usneseních, jimiž zastavil řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Uvedení důvodů, pro něž městský soud považoval za případné požadovat po stěžovatelce zaplacení soudních poplatků za všechny žaloby, však v odůvodněních předmětných usnesení absentuje. Rozhodnutí městského soudu jsou tak zatížena vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů).
[17] Shledá-li totiž soud srovnatelnost věcí (ve výše popsaném smyslu), pak žalobci vzniká poplatková povinnost pouze u jedné z nich. Tam, kde poplatková povinnost dána není, nelze žalobce k úhradě soudního poplatku ani vyzývat, ani zastavit řízení pro jeho nezaplacení.
[18] Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného podotýká, že Ústavní soud dospěl k výše shrnutému právnímu názoru na podkladě věcí, v nichž bylo možno učinit závěr o jejich skutkové a právní srovnatelnosti zcela jednoznačně (např. v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 žalobkyně napadala 76 platebních výměrů na daň z převodu nemovitostí, jež se odvíjela z hodnoty jediné budovy, v případě nálezu II. ÚS 745/06 žalobce podal žalobu proti 18 rozhodnutím finančního úřadu ve věci daňového penále, resp. neuznání stěžovatelem uplatněné námitky promlčení). I samotný Ústavní soud tak vymezil okolnosti, za nichž je nepřípustné požadovat po účastníkovi řízení zaplacení soudního poplatku za každé správní rozhodnutí, poměrně restriktivně. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v nyní posuzovaných případech podala stěžovatelka žaloby proti rozhodnutím týkajícím se platebních výměrů na daň z přidané hodnoty. Obecně lze přitom konstatovat, že v takových případech věci zpravidla skutkově a právně zcela srovnatelné nejsou (neboť žaloby vztahující se k různým zdaňovacím obdobím se liší v osobách svědků apod.), avšak nelze
a priori
vyloučit, že k obdobě Ústavním soudem popsané situace může dojít i v případě žalob proti rozhodnutím týkajícím se platebních výměrů na daň z přidané hodnoty (lze si například představit situaci, kdy žalobce rozporuje toliko výklad určité právní otázky provedený žalovaným, jejíž posouzení bude totožné pro všechna dotčená zdaňovací období). Nejvyšší správní soud tak nikterak nepředjímá, zda jsou podmínky pro to, aby postačovalo zaplatit soudní poplatek za jednu „příkladnou“ žalobu, splněny i v případě stěžovatelky. Tuto úvahu musí nejprve provést a ve svých rozhodnutích přezkoumatelným způsobem vyslovit městský soud.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.