Vydání 4/2014

Rozhodnutí podle § 183n odst. 1 obchodního zákoníku o předchozím souhlasu se zdůvodněním výše protiplnění v souvislosti s uplatněním práva výkupu účastnických cenných papírů dle § 183i a násl. téhož zákona vydává žalovaná jako příslušný orgán dohledu nad kapitálovým trhem ve smyslu § 3 zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu. Je tedy zřejmé, že v předmětném řízení žalovaná postupuje podle správního řádu, pokud zákon o dohledu v oblasti kapitálového trhu či jiný zvláštní zákon nestanoví jinak, jak ostatně potvrzuje výslovné znění § 6 odst. 1 zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu. Podle věty druhé citovaného ustanovení se v řízení podle zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu nepoužije § 152 odst. 5 správního řádu, tj. ustanovení o možném způsobu ukončení řízení o rozkladu; jinak ovšem § 6 odst. 3 zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu výslovně stanoví, že proti rozhodnutí žalované v oblasti dohledu nad kapitálovým trhem lze podat rozklad, o němž rozhoduje bankovní rada žalované.

Rozklad, obdobně jako odvolání, může podle správního řádu podat ten, kdo je podle zákona účastníkem řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno (§ 152 odst. 4 ve spojení s § 81 odst. 1 správního řádu). V nyní posuzované věci přitom není rozhodné, že žalovaná se stěžovatelem jako s účastníkem řízení fakticky nejednala, ale výhradně to, zda stěžovatel měl být účastníkem daného řízení, či nikoliv. I opomenutý účastník má totiž právo podat proti rozhodnutí správního orgánu vydanému v prvním stupni odvolání, resp. rozklad, a to za podmínek, příp. ve lhůtách uvedených v § 84 správního řádu. Jestliže odvolací orgán, resp. ten, kdo rozhoduje o rozkladu, dospěje následně k závěru, že s odvolatelem či s podatelem rozkladu po právu nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, neboť mu takové postavení nepříslušelo, takové odvolání nebo rozklad zamítne podle § 92 správního řádu jako nepřípustné, aniž by se zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí vydaného v prvním stupni. Takové rozhodnutí odvolacího orgánu, resp. orgánu rozhodujícího o rozkladu, nicméně podléhá na základě případné žaloby podle § 65 a násl. s. ř. s. soudnímu přezkoumání, ovšem výlučně z hlediska toho, zda se skutečně jednalo o nepřípustné (a obdobně opožděné) odvolání (rozklad), a zda tedy byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího (rozkladového) přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, čj. 5 A 14/2002-35, č. 287/2004 Sb. NSS; usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 8 As 51/2006-105; nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 As 51/2006-112, ze dne 27. 11. 2008, čj. 2 As 53/2007-111, ze dne 23. 12. 2009, čj. 5 As 105/2008-135, ze dne 23. 4. 2010, čj. 5 As 10/2010-75, ze dne 13. 5. 2011, čj. 5 As 18/2011-8; atd.).

Stěžovatel se ovšem (shodně s žalovanou – byť z jiných důvodů) nedomníval, že měl být účastníkem daného správního řízení, a že by mu tedy příslušelo oprávnění podat proti rozhodnutí žalované rozklad, měl však za to, že byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých právech, a že tudíž byl oprávněn přímo proti němu brojit žalobou. Naopak městský soud byl toho názoru, že stěžovatel k podání rozkladu oprávněn byl, musel tedy předpokládat, že stěžovateli postavení účastníka řízení příslušelo. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel účastníkem daného řízení být neměl, a rozklad proti rozhodnutí žalované tudíž podat nemohl, nikoliv však z důvodů, které uváděl stěžovatel, ale (shodně s žalovanou) proto, že rozhodnutím žalované podle § 183n odst. 1 obchodního zákoníku o předchozím souhlasu se zdůvodněním výše protiplnění v souvislosti s uplatněním práva výkupu účastnických cenných papírů společnosti PARAMO, hlavním akcionářem, společností UNIPETROL, nebyl stěžovatel, jakožto minoritní akcionář společnosti PARAMO, přímo dotčen ve svých právech a povinnostech.

V daném ohledu je vhodné připomenout, že správní řízení vedené orgánem dohledu nad kapitálovým trhem, jímž byla dříve někdejší Komise pro cenné papíry, v souvislosti s protiplněním za uplatnění práva výkupu účastnických cenných papírů hlavním akcionářem, upravoval nejprve § 183i odst. 5 obchodního zákoníku, a to s účinností od 29. 9. 2005. Podle tohoto ustanovení se k přijetí usnesení valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů společnosti na osobu hlavního akcionáře vyžadoval předchozí souhlas Komise pro cenné papíry, který nesměl být starší než 3 měsíce. Podle věty čtvrté citovaného ustanovení Komise pro cenné papíry vždy přímo posuzovala, zda byla výše protiplnění přiměřená hodnotě účastnických cenných papírů, přitom při posuzování přiměřenosti výše protiplnění měla přihlédnout zejména ke skutečnosti, že vlastník účastnických cenných papírů je zbaven možnosti volby, zda a kdy účastnické cenné papíry převede na hlavního akcionáře; v pochybnostech měla tedy Komise pro cenné papíry vždy přihlédnout k zájmu vlastníků účastnických cenných papírů. Správní orgán tedy přímo rozhodoval o přiměřenosti výše protiplnění minoritním akcionářům, přesto podle věty třetí citovaného ustanovení byl účastníkem zmiňovaného správního řízení (pouze) hlavní akcionář. S účinností od 1. 4. 2006 přešla uvedená pravomoc na žalovanou, jinak však zůstal charakter řízení i v něm vydávaného rozhodnutí správního orgánu zachován, a to až do 31. 3. 2008. Právě uvedené znění právní úpravy vytěsnění minoritních akcionářů, účinné od 1. 4. 2006 do 31. 3. 2008, posuzoval Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, č. 257/2008 Sb., a pouze k němu tedy vztahoval své závěry, na něž poukazoval stěžovatel v žalobě a podle nichž byl přezkum přiměřenosti výše protiplnění žalovanou, který předcházel případnému soudnímu přezkumu na základě žaloby podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku, jednou z podmínek ústavnosti této právní úpravy.

S účinností od 1. 4. 2008 ovšem byla zmiňovaná pravomoc žalované výrazně omezena, a to dvojím způsobem. Jednak podle nově formulovaného § 183n odst. 1 obchodního zákoníku se k přijetí usnesení valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů společnosti na osobu hlavního akcionáře vyžadoval předchozí souhlas žalované již jen v případech, kdy účastnické papíry této společnosti byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu (v těchto případech naopak nebyl k doložení výše protiplnění třeba znalecký posudek), jednak již žalovaná neposuzovala přímo přiměřenost nabídnuté výše protiplnění, ale pouze to, jak výslovně uváděla (a nadále uvádí) věta druhá citovaného ustanovení, zda navrhovatel navrhovanou výši řádně zdůvodnil. Právě podle tohoto znění § 183n odst. 1 obchodního zákoníku účinného od 1. 4. 2008 do 14. 7. 2011 postupovala žalovaná při vydání žalobou napadeného rozhodnutí v dané věci, přičemž je třeba vzít v úvahu, že Ústavní soud ve svém plenárním stanovisku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 36/13, č. 132/2013 Sb. (jímž se Ústavní soud odchýlil od svých závěrů přijatých mimo jiné v nálezu ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 1768/09, č. 49/2011 Sb. ÚS, který přiložil stěžovatel k žalobě) a v navazujících senátních rozhodnutích (např. nález ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 3489/12) dospěl k závěru, že dohled žalované k zabezpečení požadavku nestranného odborného stanovení přiměřeného protiplnění nepředstavuje nezbytnou podmínku ústavnosti výkupu účastnických cenných papírů podle § 183i a násl. obchodního zákoníku.

Jen pro úplnost lze dodat, že podle současného znění § 183n odst. 1 obchodního zákoníku účinného od 15. 7. 2011 je předchozí souhlas žalované se zdůvodněním výše protiplnění vyžadován jen u společnosti, jejíž účastnické papíry byly přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu nebo na zahraničním trhu obdobném regulovanému trhu. Obdobnou právní úpravu omezeného dohledu žalované, pokud jde o odůvodnění výše přiměřeného protiplnění, obsahuje i zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), jenž nabývá účinnosti dne 1. 1. 2014, konkrétně jeho § 391, přičemž odstavec 4 tohoto ustanovení opět výslovně stanoví, že účastníkem řízení před žalovanou je jen hlavní akcionář.

Jakkoli tedy § 183n odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí ani jiný zvláštní právní předpis v rozhodné době výslovně nestanovil, že účastníkem daného správního řízení byl pouze hlavní akcionář, a účastenství v daném řízení je tak nutno posuzovat podle obecného § 27 správního řádu, vyplývá z již uvedeného, že stěžovateli ani ostatním minoritním akcionářům účast v daném řízení přiznána být neměla.

Je zřejmé, že účastníkem tohoto správního řízení byl podle § 27 odst. 1 správního řádu hlavní akcionář, tj. společnost UNIPETROL, jakožto žadatel o udělení předchozího souhlasu se zdůvodněním výše protiplnění a zároveň osoba, o jejímž veřejném subjektivním právu na obdržení tohoto souhlasu, při splnění zákonem stanovených podmínek, žalovaná, tj. příslušný orgán dohledu nad kapitálovým trhem, rozhodovala. Ve vztahu k hlavnímu akcionáři je tedy souhlas či naopak nesouhlas žalované se zdůvodněním výše protiplnění nepochybně rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 67 správního řádu a § 65 odst. 1 s. ř. s., a to ve věci veřejnoprávní, nikoliv soukromoprávní, jak se nesprávně domnívali stěžovatel i žalovaná (k tomu srov. analogicky usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 1. 10. 2008, čj. Konf 3/2007-6, č. 1854/2009 Sb. NSS, týkající se rozhodnutí bankovní rady ČNB, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasu s obsahem dobrovolné nabídky převzetí podle § 183e odst. 7 obchodního zákoníku). Hlavní akcionář má tedy vždy možnost podat proti rozhodnutí žalované o zdůvodnění výše protiplnění rozklad a v případě jeho neúspěchu potom žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s. ke správnímu soudu. V daném případě sice skutečně nabylo rozhodnutí žalované právní moci již dnem svého vydání, jak na to poukazoval stěžovatel v kasační stížnosti, to ovšem pouze z toho důvodu, že vzhledem k tomu, že žalovaná vydala o žádosti hlavního akcionáře rozhodnutí kladné, se zástupce hlavního akcionáře, jak vyplývá ze správního spisu, při převzetí daného rozhodnutí téhož dne, kdy bylo toto rozhodnutí vydáno, tj. dne 28. 11. 2008, práva rozkladu proti tomuto rozhodnutí vzdal, čímž toto právo zaniklo (§ 81 odst. 2 ve spojení s § 152 odst. 4 správního řádu).

Naproti tomu je zřejmé, že o žádném právu stěžovatele či dalších minoritních akcionářů v daném správním řízení rozhodováno nebylo, neboť předmětem tohoto řízení nebylo posouzení odpovídající výše protiplnění – to je až předmětem případného občanského soudního řízení na základě žaloby podané některým z akcionářů podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku, ale toliko otázka, zda navrhovatel navrhovanou výši protiplnění řádně zdůvodnil. Navíc za těchto okolností a v situaci, kdy zákon vyžaduje uvedené posouzení žalované pouze u některých společností, zatímco u ostatních navrhovatel vystačí s doložením přiměřenosti protiplnění jím zadaným znaleckým posudkem (§ 183m odst. 1 obchodního zákoníku), přičemž ovšem každý minoritní akcionář má následně možnost domoci se přímého přezkoumání a případně i jiného stanovení přiměřené výše protiplnění v občanském soudním řízení na základě žaloby podle § 183k odst. 1 občanského zákoníku a podle § 183k odst. 3 téhož zákona, je soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že udělením předběžného souhlasu či nesouhlasu žalovanou hlavnímu akcionáři se zdůvodněním výše protiplnění nejsou minoritní akcionáři vůbec přímo dotčeni na svých právech a povinnostech, nesvědčí jim tedy ani postavení účastníka řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. Stěžovatel tedy nebyl a ani neměl být účastníkem správního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí žalované, a nebyl tak ani oprávněn proti němu podat rozklad.

Ze stejného důvodu je ovšem také vyloučeno, aby minoritní akcionáři mohli ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. plausibilně tvrdit zkrácení na svých hmotných právech rozhodnutím žalované, jež se jejich práv a povinností, jak již bylo řečeno, přímo nedotýká, či zkrácení na svých právech procesních v předcházejícím správním řízení, jehož nebyli účastníky. Stěžovatel tedy podle závěrů Nejvyššího správního soudu nebyl procesně legitimován ani k podání správní žaloby proti rozhodnutí žalované, přičemž soudní ochrany jeho soukromého práva na přiměřené protiplnění se mohl domáhat v občanském soudním řízení na základě žaloby podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku.

Nejvyšší správní soud musí odmítnout argumentaci stěžovatele uvedenou v žalobě, podle níž je řádné zdůvodnění přiměřené výše protiplnění v podstatě nezbytnou podmínkou k tomu, aby minoritní akcionáři mohli zvážit, zda podají žalobu podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku. Minoritní akcionáři mohou podat tuto žalobu v každém případě, pokud jsou s nabídnutou výší protiplnění nespokojeni, ať již je doložena zdůvodněním, s nímž vyslovila souhlas žalovaná, nebo na základě znaleckého posudku, musí tak ovšem vždy učinit v prekluzívní lhůtě 1 měsíce ode dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady v obchodním rejstříku podle § 183l obchodního zákoníku. Pokud stěžovatel v řízení před městským soudem dále uváděl, že nedostatečné zdůvodnění výše protiplnění ze strany navrhovatele klade zvýšené nároky a znamená zvýšenou finanční zátěž pro minoritního akcionáře v řízení o žalobě podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku, pak podle názoru Nejvyššího správního soudu platí spíše opak. Čím důkladněji bude navrhovaná výše protiplnění hlavním akcionářem zdůvodněna a doložena, tím větší úsilí bude muset minoritní akcionář v řízení o žalobě podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku vynaložit, aby prokázal, že protiplnění má být jiné (vyšší). Jen stěží si lze naopak představit, že by si minoritní akcionář mohl „“ na hlavním akcionáři takové zdůvodnění výše protiplnění, jež by považoval pro účely žaloby podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku za dostatečné, a to nejprve ve správním řízení a pak případně správní žalobou proti rozhodnutí žalované. Takové správní žalobě by navíc musel být správním soudem v podstatě vždy přiznán, vzhledem k uvedené prekluzivní lhůtě pro podání následné žaloby v občanském soudním řízení podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku, odkladný účinek, ale i tak by její smysl zůstával nejasný.

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani Evropského soudu pro lidská práva ke stížnostem minoritních akcionářů českých akciových společností, mezi nimiž figuroval v některých případech i stěžovatel, jež se sice netýká vytěsnění podle § 183i a násl. obchodního zákoníku, ale některých obdobných situací, kdy byli minoritní akcionáři proti své vůli zbaveni účasti ve společnosti (zejména na základě zrušení společnosti a převodu veškerého jejího jmění na hlavního akcionáře). Evropský soud pro lidská práva totiž konstatoval porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) v souvislosti s tím, že stěžovatelé nemohli ani v řízení o zápisu do obchodního rejstříku ani v řízení o návrhu na neplatnost usnesení valné hromady účinně dosáhnout soudního přezkoumání jejich námitek proti platnosti usnesení valné hromady (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2009, , stížnosti č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05, a ze dne 10. 2. 2011 , stížnost č. 46677/06), případně, pokud se již věci týkaly vypořádání v penězích za akcie minoritních akcionářů, Evropský soud pro lidská práva shledal porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v tom, že minoritní akcionáři nemohli podat k soudu žalobu, v níž by tvrdili, že vypořádání za převod akcií nebylo přiměřené, a požadovali by jeho doplatek, a to vzhledem k existenci rozhodčí doložky ve smlouvě o převodu jmění, s níž minoritní akcionáři nevyslovili souhlas (např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 2010, , stížnost č. 1643/06, a ze dne 16. 2. 2012, , stížnost č. 48203/09). Ani jedna z uvedených procesních situací, o nichž rozhodoval Evropský soud pro lidská práva, se tedy netýká otázky, kterou posuzoval Nejvyšší správní soud v předmětné věci. Řízení před žalovanou nemůže pro účely článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě suplovat posouzení věci nezávislým soudem v řízení o žalobě podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku.

Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že uvedený výklad neodporuje ani čl. 15 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES o nabídkách převzetí, podle něhož členské státy zajistí, aby byla zaručena spravedlivá cena za vykupované účastnické cenné papíry. Procesní práva minoritních akcionářů, spojená s uplatňováním hmotného práva na spravedlivou cenu, jsou v souladu s principy ekvivalence a efektivity, odvozenými judikaturou Soudního dvora EU, plně zabezpečena, jak již bylo řečeno, v řízení o žalobě podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku. Uvedenou otázku lze považovat podle názoru Nejvyššího správního soudu za „“, představuje tedy Soudním dvorem uznanou výjimku z jinak existující povinnosti Nejvyššího správního soudu jakožto soudu, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek přípustný, položit dle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru předběžnou otázku ve věci výkladu unijního práva.