3087/2014
Řízení před soudem: žaloba proti nečinnosti
Řízení před soudem: žaloba proti nečinnosti
k § 80 odst. 1 soudního řádu správního
Bylo by rozporné s účelem restitučního zákonodárství upírat oprávněným osobám procesní ochranu proti nečinnosti pozemkových úřadů v řízení o jejich žádostech. Je-li příčinou uplynutí žalobní lhůty porušení procesních povinností pozemkovými úřady, pak s přihlédnutím k zásadě (nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti) a v respektu k ochraně dobré víry oprávněných osob je třeba za výjimečných okolností takových případů k věci přistupovat z pozice, jako by lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti (§ 80 odst. 1 s. ř. s.) počala běžet až v návaznosti na uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí navázané na okamžik podání dílčích žádostí o vydání konkrétních pozemků, byť takové žádosti ve skutečnosti jsou pouhým upřesněním prvotní neúplné žádosti.
nemo
turpitudinem suam allegans auditur (Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, čj. 45 A 10/2014-51)
Prejudikatura:
č. 491/2005 Sb. NSS, č. 931/2006 Sb. NSS, č. 1683/2008 Sb. NSS a č. 2871/2013 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 75/1997 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 73/97).Věc:
a) Jana B., b) Přemysl M. a c) Pavla I. proti Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Středočeský kraj, o vydání rozhodnutí.Žalobci se u Krajského soudu v Praze žalobou domáhali ochrany proti nečinnosti žalovaného, který dosud nerozhodl o jejich návrhu ze dne 18. 4. 2013 na vydání doplňujícího rozhodnutí, jímž by byly podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), žalobcům vydány pozemky v katastrálním území Přestavlky u Slap, a o jejich návrhu ze dne 17. 6. 2013 na vydání rozhodnutí, jímž by podle téhož ustanovení zákona o půdě bylo stanoveno, že žalobci nejsou vlastníky částí původních pozemků evidovaných v pozemkových knihách, jež se staly součástí dnešních pozemků v katastrálním území Přestavlky u Slap.
Žalobci uvedli, že restituční řízení o jejich nárocích bylo zahájeno v roce 1992, a protože doposud nebylo skončeno, řídí se správním řádem z roku 1967. Šedesátidenní lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 49 odst. 2 správního řádu 1967 v případě prvního návrhu uplynula dne 20. 6. 2013, v případě druhého z návrhů dne 18. 8. 2013, žalovaný však ani k datu podání žaloby žádné rozhodnutí ve věci nevydal a ani žalobcům nesdělil, že požádal nadřízený orgán o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí a že dojde k překročení zákonem stanovené lhůty. Teprve dne 1. 1. 2014 zmocněnec žalobců obdržel rozhodnutí žalovaného o přerušení řízení ve věci jejich restitučního nároku do doby vyřešení předběžné otázky (restitučního titulu). Určení restitučního titulu žalovaným ztotožňované s řízením o jeho vlastním návrhu na provedení přezkumného řízení ve vztahu k rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ (dále jen "právní předchůdce žalovaného") však podle žalobců nemůže být
prejudiciální
otázkou, neboť její vyřešení zcela spadá do kompetence
žalovaného. Samotné rozhodnutí o přerušení řízení přitom žalovaný vydal až dne 23. 12. 2013, tj. v obou případech více než 100 dnů po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí, čímž pouze nedůvodně a svévolně porušuje zákonná práva oprávněných osob. Žalobci navíc namítají, že přerušení řízení se týká pozemků, jež přešly do vlastnictví státu shodným způsobem jako pozemky, ve vztahu k nimž již byl restituční titul závazně a nezměnitelně přiřazen rozhodnutím právního předchůdce žalovaného ze dne 16. 12. 2012. Závěrem uvedeného rozhodnutí je totiž podle § 40 odst. 1 věty prvé správního řádu z roku 1967 otázka restitučního titulu závazně vyřešena, a žalovaný tak řešení této otázky přenesl na vyšší správní orgán bez opory v zákoně. V důsledku nevydání rozhodnutí o jejich žádostech a nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení je žalobcům způsobována značná škoda a jsou zasažena jejich ústavní práva.Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 24. 2. 2014 uvedl, že žaloba se týká restitučního nároku na vydání majetku v k. ú. Přestavlky u Slap původních vlastníků, manželů A., jenž byl zaevidován a byl vyřizován právním předchůdcem žalovaného. Nárok byl dle všeho kompletně vyřízen, o čemž svědčí negativní lustrace pozemku vydaná Okresním úřadem Praha-západ, pozemkovým úřadem (dále jen "okresní úřad") dne 11. 10. 1999 i dopis právního předchůdce žalovaného ze dne 24. 7. 2012 v reakci na rozšíření nároku o další doklady (kupní smlouvy). S ohledem na obecnou formulaci nároku se právní předchůdce žalovaného tímto podáním zabýval a v roce 2012 vydal několik rozhodnutí, mj. i rozhodnutí ze dne 31. 12. 2012, k němuž se podaná žaloba vztahuje. V důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém fondu, byla
agenda
převzata pobočkou žalovaného v Kladně, přičemž spis byl převzat dne 26. 3. 2013 s tím, že podstatná část spisu z předchozí doby chyběla, neboť rozhodnutí z roku 1992 byla napadena u Obvodního soudu pro Prahu 5 a Okresního soudu Praha-západ a spis byl těmto soudům zapůjčen.Návrhy žalobců citované v žalobě měly být žalovanému doručeny dne 22. 4. 2013 a 24. 6. 2013 a s výjimkou jednoho pozemku se týkají částí pozemku, který byl předmětem rozhodnutí právního předchůdce žalovaného ze dne 31. 12. 2012 (dále též "zpochybněné rozhodnutí"). Žalobci se uvedenými návrhy domáhali jednak rozhodnutí o částech pozemku, na něž se ve zpochybněném rozhodnutí zapomnělo, a jednak rozhodnutí o nevydání částí pozemku, které jsou zatopené přehradní nádrží Slapy, a nelze je tedy vydat. Žalovaný po prostudování spisu a získání podkladů zjistil, že zpochybněné rozhodnutí v rozporu se skutečností vycházelo z restitučního titulu v podobě vyvlastnění pozemků bez náhrady a že rozhodnutí nebylo zapsáno do katastru, neboť v mezidobí povinná osoba převedla pozemky na fyzické osoby. Proto podal návrh na přezkum rozhodnutí mimo odvolací rozhodnutí, jenž byl postoupen odboru řízení restitucí Státního pozemkového úřadu, který dne 27. 12. 2013 návrhu vyhověl a rozhodnutím zpochybněné rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, nicméně jeho rozhodnutí žalobci napadli odvoláním, takže věcí se bude zabývat Ministerstvo zemědělství. S ohledem na běh přezkumného řízení žalovaný dne 23. 12. 2013 přerušil řízení.
V případě jednoho z pozemků nebyly dlouho k dispozici žádné doklady o jeho přechodu na stát a smlouva byla teprve nedávno dohledána v archivu Povodí Vltavy. S ohledem na její nalezení byl zmocněnec žalovaných dne 19. 2. 2014 vyzván k doplnění žádosti k prokázání jiného restitučního titulu. Podle žalovaného proto v současnosti nelze vydat rozhodnutí ve věci podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, jak se žalobci podanou žalobou domáhají. Žalovaný dále dodal, že se nárokem zabýval průběžně, komunikoval se žalobci, soudy, povinnou osobou a reagoval též na podání současných vlastníků dotčených nemovitostí, a to i osobně a telefonicky.
Žalobci v replice uvedli, že vyjádření žalovaného se míjí s meritem věci. Předmětu žaloby se týká pouze informace o přechodu působnosti v dané věci na žalovaného a s tím spjaté těžkosti při přebírání agendy, což se ovšem podle žalobců nijak neprojevilo v zákonné úpravě lhůt pro vydání rozhodnutí, a ani to nemůže omluvit další protahování vyřizování jejich žádosti, jež trvá již téměř 22 let. Pokud dále žalovaný uvádí, že žalobci byli o postupu správního orgánu informováni, tyto informace o práci na pozitivním vyřízení jejich žádostí byly nepravdivé, neboť se ve skutečnosti pracovalo na popření nároku žalobců. Žalobci navíc přiložili k replice též dopis odeslaný dne 26. 11. 2013, jímž si na přetrvávající průtahy ve vyřizování jejich nároku stěžovali přímo ústřednímu řediteli žalovaného.
Krajský soud v Praze žalobě vyhověl a uložil žalovanému, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí rozhodl o návrzích žalobců.
Z odůvodnění:
Pro posouzení podané žaloby je klíčové nejdříve určit právní úpravu, jíž se správní řízení o žádostech žalobců řídí. Řízení v posuzované věci bylo zahájeno žádostí žalobců ze dne 15. 1. 1993. Byť ze spisu není zřejmé, kdy byla žádost doručena okresnímu úřadu, a není zřejmé, zda jí nepředcházelo eventuální dřívější podání s ohledem na připsanou spisovou značku, je evidentní, že řízení bylo zahájeno ještě za účinnosti správního řádu z roku 1967. V tomto směru je rozhodující fakt, že žalovaný nerozporuje skutečnost, že žádost ze dne 15. 1. 1993 skutečně tehdejší okresní úřad obdržel. S ohledem na § 179 odst. 1 větu první správního řádu z roku 2004 se tak v řízení o podané žádosti nadále postupuje podle správního řádu z roku 1967. Na tomto závěru k datu podání žaloby nic nezměnilo ani zrušení zpochybněného rozhodnutí v přezkumném řízení, neboť zrušovací rozhodnutí s ohledem na podané odvolání dosud nenabylo právní moci, a nemohlo tak dojít ve smyslu § 179 odst. 2 věty druhé správního řádu z roku 2004 (srov. obdobně též závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007, čj. 7 Ans 1/2007-100, č. 1683/2008 Sb. NSS) ke změně aplikovatelného procesního předpisu na správní řád z roku 2004. Navíc obě žádosti, jež jsou předmětem této žaloby, mají k původní žádosti, o níž bylo rozhodnuto zpochybněným rozhodnutím, doplňující charakter, tj. na ně změna procesního režimu v důsledku zrušení zpochybněného rozhodnutí v přezkumném řízení nedopadá a jejich vyřízení se i nadále řídí správním řádem z roku 1967.
a contrario
Vlastní řízení o restituční žádosti žalobců se řídí skromnou procesní úpravou v § 9 zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení "n
árok uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. Dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody přezkoumá na návrh účastníka soud. Jestliže ani soud dohodu neschválí, vrátí věc pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci
." (odstavce 1 až 3)."
Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad
" (odstavec 4). "Pokud je toho nezbytně třeba, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků
" (odstavec 5). "Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle odstavců 3, 4 a 5 je možno podat žalobu k soudu
" (odstavec 6); poznámka pod čarou u tohoto odstavce odkazuje na část pátou občanského soudního řádu. "V rozhodnutí podle odstavců 2 a 4 musí být uvedena výše pohledávek podle § 6 odst. 3 a 4 a lhůta k jejich zaplacení. Toto rozhodnutí může pozemkový úřad vydat i dodatečně, nejdéle však do tří let od právní moci rozhodnutí dle odstavců 2 a 6
." (odstavec 7). "Účastníky řízení podle tohoto ustanovení jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu a povinná osoba
" (odstavec 8). "Řízení podle odstavce 2 je zahájeno dnem doručení dohody uzavřené dle odstavce 1 pozemkovému úřadu. Řízení podle odstavce 4 je zahájeno uplynutím lhůty dle odstavce 1 nebo oznámením některého účastníka, že k dohodě nedojde
." (odstavec 9).Ustanovení odstavců 7 až 9 byla do zákona o půdě vložena novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb. s účinností od 1. 7. 1993. S ohledem na datum prvotní žádosti, resp. i tvrzení žalobců o zahájení řízení již v roce 1992 je tak zjevné, že okamžik zahájení řízení podle odstavce 4 se nemůže zpětně řídit touto speciální úpravou a v souladu s § 18 odst. 2 správního řádu z roku 1967 bylo řízení zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušnému ve věci rozhodnout.
Bylo-li podání ze dne 15. 1. 1993 prvotním podáním, je zřejmé, že bylo podáním neúplným a okresní úřad měl žalobce vyzvat k jeho doplnění a současně řízení přerušit, čímž by přerušil běh lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 19 odst. 3 a § 29 odst. 1 a odst. 5 správního řádu z roku 1967). Z § 9 odst. 1 i 4 zákona o půdě totiž lze dovodit, že nezbytnou náležitostí podané žádosti musí být i specifikace konkrétních nemovitostí, o jejichž vydání je žádáno. Zcela obecná specifikace odkazem na původní vlastníky pro projednání žádosti nepostačovala.
S ohledem na účel restitučního zákonodárství a specifické postavení oprávněných osob, které v důsledku příkoří páchaných komunistickým režimem mnohdy postrádají finanční prostředky k zajištění právní a jiné pomoci, vzdělání, popř. i původní dokumentaci k odebranému majetku, a též s ohledem na § 4a zákona o půdě, podle nějž jsou při prosazování nároku dotčené orgány státní správy povinny poskytnout tomu, kdo tvrdí, že je oprávněnou osobou, pomoc zejména tím, že poskytují výpisy z evidence a kopie listin, jakož i jiné prostředky, které mohou přispět k objasnění věci, však nebylo možné neúplnou žádost podrobit striktním lhůtám pro doplnění žádosti, v návaznosti na něž by byla žádost zamítnuta (zastavení řízení či jiné nemeritorní ukončení řízení správní řád z roku 1967 neupravoval, přičemž komentářová literatura připouštěla v takovém případě zamítnutí žádosti - viz Vopálka, V.; Šimůnková V.; Šolín, M.
Správní řád. Komentář
. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 97; takový postup ve vztahu k vadné žádosti akceptovala i judikatura
v podobě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1996, čj. 29 Ca 430/95-12, a na něj navazujícího nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 73/97, č. 75/1997 Sb. ÚS). Stejně tak nebylo možno oprávněným osobám vyčítat prvotní neúplnost žádosti a z této neúplnosti dovozovat nepodání včasné žádosti z hlediska lhůty stanovené v § 13 zákona o půdě (tzv. restituční tečka).Okresní úřad (a stejně tak právní předchůdce žalovaného a žalovaný sám) tedy měl žalobcům poskytnout potřebná poučení, že je třeba blíže jmenovitým způsobem (parcelním číslem a katastrálním územím) specifikovat pozemky, jejichž vydání se domáhají, a popsat způsob, jakým se dostaly do rukou státu, poskytnout jim k tomu ve smyslu § 4a zákona o půdě, ale i § 3 odst. 2 správního řádu z roku 1967 zevrubnou součinnost sdělením, jakým způsobem a u kterých orgánů mají vyhledávat potřebné podklady, a řízení přerušit. Současně nebo alespoň následně po delší době neaktivity žalobců měl dále žalobcům stanovit konkrétní lhůtu pro splnění povinnosti v podobě konkretizace žádosti o vydání pozemků, a to s ohledem na specifické postavení oprávněných osob i v trvání několika měsíců (třeba i delší jednoho roku). Tuto lhůtu samozřejmě mohl na odůvodněnou a doloženou žádost žalobcům i opakovaně prodloužit, popř. i její zmeškání prominout. V návaznosti na uplynutí lhůty bylo vhodné, aby se žalobců dotázal, zda již byla jejich restituční žádost vyčerpána. V případě souhlasného prohlášení všech mohlo být řízení jako celek podle § 30 správního řádu z roku 1967 s konečnou platností zastaveno. V případě neodůvodněného nesouhlasu či při neaktivitě žalobců v této lhůtě bylo namístě o obecné žádosti žalobců rozhodnout tak, že se žalobci nestávají vlastníky zbylých pozemků dříve vlastněných manžely A. v okrese Praha-západ, následně po roce 1948 vyvlastněných nebo proti vůli vykoupených. Tímto postupem by byla řádným způsobem restituční žádost v plném rozsahu projednána, aniž by byla dotčena práva oprávněných osob a aniž by zde zůstala pochybnost o úplném vyčerpání restituční žádosti, přičemž by současně s ohledem na § 29 odst. 5 správního řádu z roku 1967 až do okamžiku (dílčí) konkretizace žádosti nemohl být správní orgán nečinný.
Podle § 49 správního řádu z roku 1967 rozhodne správní orgán "
v jednoduchých věcech, zejména lze-li rozhodnout na podkladě dokladů předložených účastníkem řízení
", bezodkladně (odst. 1). "V ostatních případech, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, je správní orgán povinen rozhodnout ve věci do 30 dnů od zahájení řízení; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji přiměřeně prodloužit odvolací orgán (orgán příslušný rozhodnout o rozkladu). Nemůže-li správní orgán rozhodnout do 30, popřípadě do 60 dnů, je povinen o tom účastníka řízení s uvedením důvodů uvědomit.
" (odst. 2).Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podat "
nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon
".Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2006, čj. 8 Ans 3/2005-107, č. 931/2006 Sb. NSS., přitom v případě žaloby směřující proti nečinnosti správního orgánu, jemuž lhůta pro vydání rozhodnutí uplynula před nabytím účinnosti soudního řádu správního, běží žalobní lhůta ode dne 1. 1. 2003, kdy soudní řád správní nabyl účinnosti, a tudíž tato lhůta uplynula nejpozději dnem 31. 12. 2003.
V situaci, kdy správní orgán v návaznosti na případné poučení žalobců o způsobu doplnění žádosti řízení nepřerušil, lhůta pro vydání rozhodnutí bez dalšího uplynutím 60 dnů uběhla již v návaznosti na podání původní neúplné žádosti, a v návaznosti na přijetí soudního řádu správního by tak žalobní lhůta uplynula v roce 2003. Samotná jednotlivá upřesnění původní žádosti o vydání nemovitostí, kterými jsou i obě podání, ve vztahu k jejichž projednání se žalobci nyní u soudu domáhají ochrany proti nečinnosti, totiž nezahajují nové správní řízení, ale dožadují se pouze vydání jednoho z řady částečných rozhodnutí o původní žádosti ze dne 15. 1. 1993. Opačný přístup, tj. posouzení žádostí ze dne 18. 4. 2013 a 17. 6. 2013 jako samostatných návrhů na zahájení řízení by jinak nutně vedl k závěru, že žádosti žalobců jsou z hlediska § 13 zákona o půdě zjevně opožděné, což by však byl výklad k tíži oprávněných osob, jenž je z hlediska účelu restitučních norem nežádoucí a jejž nezastává ani žalovaný.
Podle názoru soudu je však namístě stejný výkladový princip užít i ve vztahu k běhu žalobní lhůty podle § 80 s. ř. s. Důsledkem procesních pochybení právních předchůdců žalovaného totiž lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 49 správního řádu z roku 1967 uplynula dříve, než by k tomu došlo při řádném, shora popsaném postupu v řízení. V případě přerušení řízení by totiž lhůty pro vydání rozhodnutí počaly vždy běžet až v návaznosti na doručení upřesněné žádosti. Bylo by rozporné s účelem restitučního zákonodárství upírat oprávněným osobám procesní ochranu proti nečinnosti pozemkových úřadů v řízení o jejich žádostech. Tato ztráta soudní ochrany pro oprávněné osoby a z ní plynoucí nedotknutelnost pozemkových úřadů by přitom měla svou příčinu v porušení procesních povinností pozemkovými úřady, což by odporovalo i obecné právní zásadě , podle níž se nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti, resp. z vlastního protiprávního jednání pro sebe nemůže úspěšně dovozovat výhody. S ohledem na uvedené a s přihlédnutím k ochraně dobré víry oprávněných osob tedy soud dospěl k závěru plynoucímu z výjimečných okolností tohoto případu, že žalobní lhůta bez ohledu na skutečnost, že v minulosti nedošlo k přerušení řízení před správním orgánem, počala nejdříve běžet až v návaznosti na uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí navázané na okamžik podání každé z upřesňujících žádostí o vydání pozemků (tj. jako by řízení o každé z těchto dílčích žádostí bylo řízením samostatným).
nemo
turpitudinem suam allegans auditurV tomto ohledu soud musel zkonstatovat, že roční lhůty pro podání žaloby s ohledem na podání doplňujících žádostí v březnu a červnu 2013 ještě nemohly uplynout, a proto je žaloba včasná. S ohledem na skutečnost, že v předmětném řízení se postupuje ještě podle správního řádu z roku 1967, se žalobci mohli obrátit na soud s žalobou přímo, aniž by byli povinni předtím použít nenárokového institutu opatření proti nečinnosti podle § 50 správního řádu z roku 1967 (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, čj. 5 As 21/2003-40, č. 491/2005 Sb. NSS). Je tak splněna i tato podmínka řízení.
V návaznosti na to proto soud přistoupil k posouzení merita věci a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Její důvodnost plyne primárně již z toho, že skutečná lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 49 správního řádu z roku 1967 musela s ohledem na skutečnost, že k přerušení řízení došlo teprve na konci roku 2013, marně uplynout již před dvaceti lety (v roce 1993). Nečinnost žalobce ve vztahu k žádosti z 15. 1. 1993 (návrhy ze dne 18. 4. 2013 a 17. 6. 2013 jsou jejím pouhým upřesněním) je zcela zjevná (srov. shodné hodnocení analogické situace v usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 626/05). Rozhodnutí o přerušení řízení má za účinek to, že procesní lhůty neběží (§ 29 odst. 5 správního řádu z roku 1967). Nemůže však ovlivnit běh lhůt, které již předtím zcela uběhly, neboť z žádného ustanovení správního řádu z roku 1967 neplyne, že by ukončením přerušení počala běžet nová lhůta pro vydání rozhodnutí (pouze v případě lhůty ještě neuplynulé by doběhl zbytek lhůty). V tomto směru lze připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013, čj. 5 Ans 4/2012-20, č. 2871/2013 Sb. NSS, jehož dílčí závěr o neúčinnosti opožděného přerušení řízení je aplikovatelný i pro správní řád z roku 1967.
Žaloba je však důvodná i v případě, že se optika soudu úzce zaměří pouze na obě dílčí doplnění původní žádosti ze dne 18. 4. 2013 a 17. 6. 2013. Jak vyplynulo z kopie doručenek předložených žalobci, tato podání žalovaný obdržel dne 22. 4. 2013 a 19. 6. 2013. Šedesátidenní lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 49 odst. 2 správního řádu z roku 1967 proto v případě prvního návrhu uplynula dne 20. 6. 2013, v případě druhého z návrhů dne 18. 8. 2013. Ve spisu není založeno žádné rozhodnutí o přerušení řízení, jež by bylo vydáno v mezidobí mezi doručením žádostí a uplynutím lhůty pro rozhodnutí o nich, nic tedy nenasvědčuje tomu, že by došlo k přerušení běhu lhůty. Žalovaný nepopírá, že dosud žádné rozhodnutí o žádostech nevydal. Podle obsahu spisu žalovaný ani žalobcům nesdělil, že před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí požádal nadřízený orgán o její prodloužení a že dojde k překročení zákonem stanovené lhůty. Je tak zjevné, že rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě vydána nebyla a lhůta nebyla včas a důvodně ani přerušena ani prodloužena.
Důvodností pozdějšího přerušení řízení se soud nezabýval, neboť s ohledem na okamžik jeho vydání je pro konstatování nečinnosti (i pro návaznou povinnost žalovaného postupovat v souladu s výrokem tohoto rozsudku) irelevantní. Stejně tak je irelevantní skutečnost, že v řízení dosud žalovaný ani žalobci neobstarali dostačující podklady pro rozhodnutí ve věci. To může mít vliv na konstatování prodlevy žalovaného pouze tehdy, jestliže na tuto situaci žalovaný v souladu se zákonem zareaguje včasným rozhodnutím o přerušení řízení podle § 29 správního řádu z roku 1967, resp. včasnou žádostí o přiměřené prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí podle § 49 správního řádu z roku 1967.
Z uvedeného je tudíž zřejmé, že žaloba na ochranu proti nečinnosti je důvodná. Proto soud podané žalobě vyhověl a uložil žalovanému, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku o obou podaných žádostech rozhodl. K prodloužení lhůty na 30 dnů soud nepřistoupil, a to s ohledem na fakt, že žalovaný a jeho právní předchůdci nedokázali řízení o žádosti žalobců (resp. jejich právních předchůdců) ukončit ani po 20 letech. Ve věci je již proto třeba jednat s velkým urychlením, aby nebyla dále poškozována práva žalobců a byla nastolena (byť neradostná) právní jistota i dalších osob, které v důsledku procesních vad předchozího postupu správních orgánů nabyly dotčené nemovitosti v dobré víře neplatnými právními úkony.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.