Vydání 1/2009

(...) Pokud jde o otázku nákladů řízení, tu se zdejší soud musel nejprve zabývat otázkou, zda žalobce mohl být se žalobou úspěšný, pokud by sám žalovaný v mezidobí žalobcem požadované rozhodnutí nevydal. Sporu je mezi účastníky v otázce vyčerpání všech předcházejících prostředků obrany podle § 79 odst. 1 s. ř. s.

Přestože žalovaný namítá, že žalobce před podáním žaloby nevyčerpal všechny prostředky obrany, jak stanoví § 79 odst. 1 s. ř. s., neboť nevyužil institutu ochrany před nečinností podle § 80 správního řádu, zdejší soud negativní dopad na osud žaloby (ať už ve formě její nepřípustnosti, jak by dovozoval zdejší soud a část jemu známé doktríny, či nedůvodnosti, jak ve svém vyjádření dovozuje žalovaný a jiná část doktríny) z tohoto důvodu nedovozuje. Je-li žalovaným argumentováno například usnesením Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 56/2007-400 ze dne 27. 2. 2008, pak toto usnesení je pro zdejší soud dostatečným návodem pro závěr opačný, než dovozuje žalovaný. Zatímco Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení dovodil, že předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (proti jehož nečinnosti v řízení o rozkladu proti předchozímu rozhodnutí vydanému v prvním stupni správního řízení jde) nic nebrání, aby podle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu přiměřeně prodloužil lhůtu pro vydání (svého vlastního) rozhodnutí, tu s poukazem na smysl usnesení o prodloužení lhůty, jímž je ve vztahu k účastníkovi řízení jasně vyjádřit, jaké skutečnosti prozatím brání rozhodnutí a do kdy bude rozhodnuto, zároveň Nejvyšší správní soud v témže usnesení pro zdejší soud jasně podává, že tento závěr platí jen tehdy, pokud to povaha věci umožňuje; výslovně je přitom poukazováno na skutečnost, že tak tomu zřejmě nebude v případě, pokud by měl předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (sám sobě) přikazovat lhůtu k rozhodnutí podle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu. Právě toho se přitom žalobce domáhal. Za rozumný výklad podmínky vyčerpání všech předchozích prostředků obrany v případě, kdy se žalobce domáhá ukončení nečinnosti toho orgánu, který již nemá nadřízený správní orgán, je dle zdejšího soudu třeba považovat takový výklad, podle něhož opatření proti nečinnosti ze strany účastníka správního řízení (tu žalobce) sice lze využít (v některých případech to snad může mít význam, neboť zdejší soud je dostatečně vzdálen představě, že sám předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže věci, jež mu přísluší k rozhodování, sám administruje, a je tedy ve všech podrobnostech zpraven o tom, v jakých věcech má rozhodovat a v jakých lhůtách), nicméně jeho nevyužití (toliko v tomto případě – to považuje zdejší soud za nutné zvláště zdůraznit) by nemělo vyvolat závěr o nevyužití všech prostředků obrany podle § 79 odst. 1 s. ř. s. I kdyby jej totiž účastník správního řízení (tu žalobce) využil a domáhal se toho, aby konkrétní osoba (tu předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže) sama sobě uložila povinnost a ve vztahu k sobě samotné její splnění snad kontrolovala, a tím vyvolávala dojem, že „sama sebe uposlechla“, z povahy a logiky věci by se jednalo nejvýše o formální naplnění litery zákona (§ 80 správního řádu), zvláštní druh „virtuální hry“ odehrávající se na ústředním orgánu státní správy a zaměstnávající jeho administrativní aparát, nijak se však neprojevující ve faktickém smyslu „postěžování si“ na podřízený správní orgán a očekávání nápravy z pozice nadřízené autority, a tím skutečné pomoci účastníku správního řízení, k níž má § 80 správního řádu nepochybně směřovat. Procesní situaci by nadto bylo ještě možno zamlžovat úvahami o tom, že správním orgánem, který rozhoduje, je v obou stupních správního řízení „žalovaný“, jímž je podle dlouhodobě převažující a nyní již konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i zdejšího soudu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, a nikoli jeho předseda, což zdejší soud pro posouzení této právní věci nepokládá za nikterak přínosné činit; naopak je zřejmě namístě jednoduše konstatovat, že stížnost na konkrétní subjekt podávaná k němu samotnému není stížností a obrana proti postupu konkrétního subjektu uplatňovaná u něho samotného není obranou.

V této konkrétní právní věci tedy zdejší soud dovozuje, že veškeré rozumně a smysluplně využitelné prostředky právní obrany před podáním žaloby na nečinnost žalobce vyčerpal, podmínky podávané z § 79 odst. 1 s. ř. s. považuje za splněné, a proto se mohl žalobou zabývat.

Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí žalovaného; toto rozhodnutí bylo dne 15. 6. 2008 také vydáno a žalovaný o tom zdejší soud informoval podáním, které bylo zdejšímu soudu doručeno dne 18. 6. 2008. Podstatnou je pro další úvahu soudu tedy skutečnost, že žalovaný měl povinnost rozhodnutí vydat, přitom v době, kdy žaloba na nečinnost domáhající se vydání takového rozhodnutí byla u zdejšího soudu podána, takové rozhodnutí žalovaného ještě vydáno nebylo, a stalo se tak až po podání žaloby, konkrétně poté, kdy zdejší soud vyzval žalovaného k tomu, aby se k žalobě vyjádřil.

Přestože bylo tedy řízení zastaveno na základě zpětvzetí žaloby, materiálně je třeba i při takovém zastavení řízení dovozovat žalobcův úspěch ve věci, neboť nečinnost žalovaného byla ukončena po podání žaloby; nejsou-li známy žádné okolnosti, které by vylučovaly, že se tak stalo v časové i věcné souvislosti s podáním žaloby na nečinnost, jako je tomu v právě projednávané věci, pak má žalobce, i přes procesní výsledek řízení o žalobě, jímž je zastavení řízení, právo na náhradu nákladů řízení o žalobě proti žalovanému podle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Proto byla žalobci náhrada nákladů řízení přiznána ve výši žalobcem požadované. K zaplacení soud stanovil žalovanému přiměřenou lhůtu.