Ej 293/2006
Řízení před soudem: žaloba proti nečinnosti; přípustnost kasační stížnosti
k § 46 odst. 1 písm. a), § 79 a násl. a § 102 soudního řádu správního
Vydal-li správní orgán rozhodnutí tak, jak mu uložil pravomocný rozsudek krajského soudu k žalobě proti nečinnosti, nestane se tím jeho kasační stížnost proti takovému rozsudku nepřípustnou.
(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2006, čj. 8 Ans 1/2006-135)
Věc:
JUDr. Zdeněk V. proti Ministerstvu vnitra o ochranu proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalovaného.
Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhal mimo jiné vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci návrhů na obnovu řízení.
Městský soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2005 uložil žalovanému, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku o návrzích žalobce rozhodl.
Žalovaný napadl rozsudek městského soudu kasační stížností; argumentoval, že rozsudek městského soudu je v rozporu se správním řádem a se zákonem o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Současně uvedl, že i přes podání kasační stížnosti přesto - v souladu s rozsudkem - vydal rozhodnutí, kterým o návrzích rozhodl a dle § 62 odst. 1 správního řádu obnovu řízení nepovolil.
Kasační stížnost je u Nejvyššího správního soudu projednávána osmým senátem. Ten při předběžném posouzení věci zjistil, že zásadní otázku, zda kasační stížnost je v takových případech přípustná, již Nejvyšší správní soud řešil, a to usnesením ze dne 16. 8. 2005, čj. 5 Ans 1/2005-54 (dostupný na www.nssoud.cz). Vyslovil zde názor, že jestliže správní orgán poté, co podá kasační stížnost proti rozhodnutí soudu, které mu ukládá vydat rozhodnutí, takové rozhodnutí vydá, odpadá předmět kasační stížnosti, a proto Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Osmý senát dospěl k názoru opačnému a s potřebnou argumentací věc postoupil rozšířenému senátu s návrhem na rozhodnutí sporné právní otázky.
Rozšířený senát vyslovil, že věcnému projednání kasační stížnosti podané žalovaným správním orgánem proti pravomocnému rozsudku krajského soudu o žalobě na ochranu proti nečinnosti nebrání, jestliže žalovaný mezitím vydal rozhodnutí, jak mu bylo tímto rozsudkem uloženo; s tímto závazným právním názorem věc vrátil osmému senátu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Předmětem řízení o kasační stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je rozhodnutí krajského soudu, nikoliv nečinnost správního orgánu (která byla předmětem řízení před krajským soudem). Tento závěr vyplývá z povahy kasační stížnosti jako nástroje přezkumu pravomocných rozhodnutí krajských soudů a je podpořen mimo jiné rozsahem stížních bodů, které může správní orgán v takovém řízení uplatnit (srov. § 103 odst. 1 s. ř. s.).
Výklad soudního řádu správního nemůže vést správní orgán k nutnosti volby: buď jednat v souladu s pravomocným rozhodnutím krajského soudu při vědomí ztráty opravného prostředku, nebo vědomě pravomocné rozhodnutí krajského soudu ignorovat za účelem udržení přípustnosti opravného prostředku. Odepření možnosti přezkumu pravomocného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem - a to v důsledku jednání v souladu s pravomocným rozhodnutím krajského soudu - nemá oporu v zákoně.
Uložil-li by např. krajský soud správnímu orgánu v řízení o žalobě o ochraně proti nečinnosti povinnost vydat rozhodnutí a zároveň jej nezákonně zavázal k vydání rozhodnutí určitého obsahu, neměl by správní orgán prakticky možnost tuto nezákonnost zvrátit s výjimkou případů, kdy by záměrně nerespektoval pravomocné rozhodnutí krajského soudu.
Možnost stěžovatele požádat v souladu s ustanovením § 107 s. ř. s. o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti správnímu orgánu neposkytuje dostatečně účinný nástroj, jak neporušit povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím krajského soudu (tj. povinnost ve stanovené lhůtě vydat rozhodnutí) a současně se splněním této povinnosti jej nezbavit možnosti přezkumu rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem.
Pouze hypotetická účinnost odkladného účinku kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě na ochranu proti nečinnosti je zcela zjevná v posuzovaném případě. Rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci dne 1. 11. 2005 a posledním dnem soudem stanovené jednoměsíční lhůty pro vydání správního rozhodnutí byl čtvrtek 1. 12. 2005. Žalovaný správní orgán podal dne 14. 11. 2005 k poštovní přepravě kasační stížnost, jejíž součástí byl i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Městský soud, který postupoval v souladu s ustanovením § 108 odst. 1 s. ř. s., kasační stížnost spolu se spisy předložil Nejvyššímu správnímu soudu sice bez průtahů, ale až dne 10. 1. 2006. Rozhodnutí o případném přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by tak již z hlediska ochrany žalovaného správního orgánu před neporušením povinnosti uložené mu pravomocným rozhodnutím krajského soudu (tj. povinnosti ve stanovené lhůtě vydat rozhodnutí) nemělo smysl. Lhůta, v níž bylo žalovanému (stěžovateli) uloženo vydat žalobou požadované rozhodnutí, totiž uplynula již dne 1. 12. 2005.
Rozšířený senát ve svém závěru subsidiárně odkazuje k analogické situaci v případě dovolání jako mimořádného opravného prostředku v civilním soudnictví. Skutečnost, že účastník řízení splní povinnost, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (případně rozhodnutím soudu prvního stupně, které bylo potvrzeno pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu), sama o sobě není důvodem nepřípustnosti dovolání. Odepření možnosti přezkumu takového rozhodnutí k dovolání Nejvyšším soudem nemá žádnou oporu v zákoně (§ 236 a násl. o. s. ř.).
Rozšířený senát proto uzavřel, že věcnému projednání kasační stížnosti správního orgánu nebrání skutečnost, že tento orgán poté, co podal kasační stížnost proti rozhodnutí soudu, které mu ukládá vydat rozhodnutí, takové rozhodnutí vydal.