Vydání 12/2013

(...) [15] V předmětné věci není pochyb o tom, že okamžikem, kdy rozsudek krajského soudu ze dne 19. 1. 2011, čj. 10 A 77/2010-38, jenž zrušil rozhodnutí rektora, nabyl právní moci (3. 2. 2011), se předmětná věc vrátila znovu do stadia řízení, ve kterém rektor rozhoduje o odvolání žalobce proti rozhodnutí děkana Jihočeské univerzity ze dne 7. 12. 2009 o ukončení studia žalobce. Správní řízení tak dosud nebylo ukončeno.

[16] Předmětem předložené kasační stížnosti, jak jej vymezila stěžovatelka, je otázka posouzení včasnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti. Včasnost žaloby na ochranu proti nečinnosti je upravena v § 80 odst. 1 s. ř. s. stanovením lhůty k podání žaloby. Dle § 80 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu „-“. Tato lhůta se považuje za lhůtu objektivní a její zmeškání nelze prominout [§ 80 odst. 2 s. ř. s; viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2006 čj. 8 Ans 3/2005-107, č. 931/2006 Sb. NSS]. Úkolem Nejvyššího správního soudu je tedy nejprve posoudit, zda rozhodnou skutečností pro začátek běhu lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti bylo v předmětné věci uplynutí lhůty stanovené zvláštním zákonem, či pokud takové lhůty nebylo, zda bylo rozhodnou skutečností učinění posledního procesního úkonu v předmětné věci. V posléze uvedeném případě je nutno též posoudit, který procesní úkon byl ve smyslu citovaného zákonného ustanovení tím posledním.

[17] Z argumentace stěžovatelky plyne, že stěžovatelka za rozhodnou skutečnost pro začátek běhu lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti považovala uplynutí lhůt stanovených zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí rektora o odvolání. Dle názoru stěžovatelky začaly lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí rektora běžet dnem nabytí právní moci kasačního rozsudku krajského soudu (stěžovatelka zde analogicky odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, čj. 2 Ans 11/2011-95). Předmětným zvláštním zákonem je v nyní posuzovaném případě, dle názoru stěžovatelky, podobně jako v citovaném v rozsudku Nejvyššího správního soudu, rovněž správní řád, konkrétně § 71, který lhůtu pro vydání rozhodnutí stanoví jako lhůtu bezodkladnou (§ 71 odst. 1 správního řádu). Pokud nelze rozhodnout bezodkladně, činí lhůta pro vydání rozhodnutí 30 dnů (§ 71 odst. 3 správního řádu). Ve výjimečných případech, taxativně uvedených v § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu, lze tuto lhůtu prodloužit o dalších 30 dnů či dle § 71 odst. 3 písm. b) správního řádu o lhůtu nutnou k provedení konkrétních procesních úkonů. Po marném uplynutí této lhůty, která mohla činit nejvýše 60 dnů, tj. dne 4. 4. 2011, začala běžet lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, která marně uplynula dnem 4. 4. 2012.

[18] Tento názor stěžovatelky je třeba odmítnout z následujících důvodů. Rozhodnutí o ukončení studia je rozhodováním o právech a povinnostech studentů, které jako speciální právní předpis upravuje zákon o vysokých školách. Dle § 68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách se „[n]“. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách se studium ukončuje, „-“. Ve smyslu § 68 odst. 1 věty druhé zákona o vysokých školách musí být předmětné rozhodnutí vydáno do 30 dnů ode dne oznámení předmětné skutečnosti a proti tomuto rozhodnutí může student do 30 dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno, požádat o přezkoumání rozhodnutí. Žádost se podává orgánu, který rozhodnutí vydal. Pokud je tímto orgánem děkan, může sám žádosti v rámci autoremedury pouze vyhovět a rozhodnutí změnit nebo zrušit, jinak žádost předá k rozhodnutí rektorovi. „“ (§ 68 odst. 4 zákona o vysokých školách).

[19] V předmětné věci se tak na rozhodování orgánů vysoké školy o ukončení studia dle § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách správní řád jako obecný předpis o správním řízení nepoužije (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2011, čj. 8 Ans 12/2011-132). Na rozhodování orgánů vysoké školy se proto nevztahují ani lhůty uvedené v § 71 správního řádu. Ze znění § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách vyplývá, že v předmětné věci měl děkan pro své rozhodnutí o ukončení studia žalobce zákonem o vysokých školách, jako speciálním právním předpisem, stanovenu lhůtu 30 dnů ode dne oznámení předmětné skutečnosti. Z doslovného znění § 68 odst. 4 rovněž vyplývá, že zákon o vysokých školách tuto, ani žádnou jinou lhůtu pro následné přezkumné rozhodování rektora o rozhodnutí děkana nestanoví.

[20] Po shora citovaném kasačním rozsudku krajského soudu čj. 10 A 77/2010-38 se posuzované řízení vrátilo do stadia, kdy rektor rozhoduje o odvolání žalobce proti rozhodnutí děkana, avšak žádným právním předpisem nebyla stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí rektora. Ve smyslu § 80 odst. 1 in fine s. ř. s. se tak počátek běhu lhůty, rozhodný pro posouzení včasnosti podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, odvíjí ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem vůči žalobci učiněn poslední úkon. Nutno tedy nyní posoudit, který úkon je ve smyslu § 80 odst. 1 in fine s. ř. s. považován za úkon poslední.

[21] K požadavkům na charakter úkonů rozhodných k určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti dle § 81 odst. 1 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve shora citovaném rozsudku čj. 8 Ans 3/2005-107. „“

[22] Ve smyslu citovaného rozsudku se proto nelze ztotožnit s argumentací žalobce, že výzvy adresované rektorovi ze dne 18. 5. 2011, 14. 9. 2011 a 28. 12. 2011, urgující vydání rozhodnutí, lze ve smyslu § 80 odst. 1 in fine s. ř. s. považovat za poslední úkony učiněné žalobcem vůči správnímu orgánu. Tyto výzvy jsou pouhými úkony mimoprocesními, které samy o sobě v probíhajícím správním řízení nemají žádné účinky. Z tohoto důvodu je nelze považovat za procesní úkony učiněné v rámci správního řízení, které by ve své podstatě přerušily běh lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti.

[23] Nelze se rovněž ztotožnit s argumentem žalobce, že by poslední rozhodnou skutečností, od které by se odvíjela lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, byl den, kdy nabylo právní moci usnesení krajského soudu o odmítnutí (žalobcovy první) žaloby na ochranu proti nečinnosti. Již ze samotného znění § 80 odst. 1 in fine s. ř. s. vyplývá, že takovým úkonem je poslední úkon žalobce vůči správnímu orgánu nebo správního orgánu proti žalobci, tedy úkon v předmětném správním řízení, resp. úkon pro správní řízení rozhodný. Takovým správním orgánem nemůže být správní soud v rozhodování o žalobě na ochranu proti nečinnosti, neboť soud daný skutkový stav posuzuje v samostatném řízení dle soudního řádu správního. Jiný výklad by ostatně popřel samotný institut objektivní lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Tuto situaci, kdy běh lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti nelze odvozovat od posledního procesního úkonu žalobce vůči správnímu soudu ve smyslu § 80 odst. 1 in fine s. ř. s., je však samozřejmě třeba odlišovat od situace, kdy vydáním meritorního kasačního rozsudku správního soudu vznikne správnímu orgánu nová povinnost vydat rozhodnutí (viz odstavec [15] odůvodnění tohoto rozsudku), jinak by došlo k popření smyslu a účelu soudní ochrany před nečinností správního orgánu (srov. analogicky shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Ans 11/2011-95).

[24] V uvedené věci byla fakticky posledním úkonem, který žalobce učinil vůči správním orgánům, žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti k MŠMT ve smyslu § 80 správního řádu. Zbývá proto posoudit, zda tato žádost měla účinky posledního procesního úkonu ve smyslu § 80 odst. 1 in fine s. ř. s., a to zejména s ohledem na skutečnost, že jde o procesní úkon vůči nadřízenému správnímu orgánu, a nikoli přímo vůči žalovanému správnímu orgánu, jenž má povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (§ 79 odst. 2 ve spojení s § 80 odst. 1 s. ř. s.).

[25] Při hledání odpovědi na tuto otázku byl Nejvyšší správní soud veden následujícími úvahami.

[26] Přestože se dle § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách obecné předpisy o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studentů nevztahují, neplatí toto tvrzení absolutně. Dle § 177 správního řádu „[z]“. Uvedené se vztahuje rovněž na rozhodování dle § 68 a násl. zákona o vysokých školách, neboť zákon o vysokých školách samostatné zásady pro činnost správních orgánů podobné zásadám uvedeným v § 2 až § 8 správního řádu neobsahuje. Dle § 6 správního řádu, „[n]“. Dle § 80 odst. 3 správního řádu může po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí podat „“. Podání žádosti dává účastníku nárok na to, aby se nadřízený správní orgán touto žádostí zabýval a rozhodl o ní. Jestliže se nadřízený správní orgán touto žádostí zabývat nebude, má účastník možnost podat žalobu na ochranu proti nečinnosti dle § 79 s. ř. s. (viz Vedral, J. 2. vyd. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polygon, 2012, s. 701). Usnesení nadřízeného správního orgánu dle § 80 odst. 4 správního řádu však není rozhodnutím ve věci samé, proto se jeho vydání na nadřízeném správním orgánu nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti dle § 79 a násl. s. ř. s. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 Ans 2/2010-127).

[27] Ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. stanoví podmínku přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti tak, že „[t]“. Uvedená podmínka vychází z celkové koncepce správního soudnictví v České republice, která je založena na subsidiaritě ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob ve správním soudnictví proti ochraně, která je těmto právům poskytována v rámci veřejné správy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007, čj. 7 Ans 1/2007-100, č. 1683/2008 Sb. NSS). Bezvýsledné vyčerpání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu je tak ve smyslu § 79 s. ř. s. procesní podmínkou řízení o žalobě proti nečinnosti, rozhodnou pro posouzení její přípustnosti.

[28] Nejvyšší správní soud tak musel posoudit, zda podání žádosti na ochranu proti nečinnosti k MŠMT představovalo ve smyslu § 80 odst. 1 in fine s. ř. s. rovněž úkon rozhodný pro posouzení včasnosti podané žaloby na ochranu proti nečinnosti. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud musel v situaci, kdy pro rozhodnutí rektora nebyla zvláštním zákonem stanovena žádná lhůta a tento orgán zůstal po kasaci prvního rozhodnutí nečinný, určit, od kterého úkonu ve věci se odvíjela roční lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti; zda ode dne 3. 2. 2011, kdy nabyl právní moci rozsudek krajského soudu ze dne 19. 1. 2011, čj. 10 A 77/2010-38, či až ode dne 11. 5. 2012, kdy žalobce podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti vůči nadřízenému správnímu orgánu, která byla zároveň podmínkou přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti ve smyslu § 79 s. ř. s.

[29] K posouzení této otázky měl Nejvyšší správní soud i s ohledem na dikci § 80 odst. 1 in fine s. ř. s. k dispozici následující výkladové varianty.

[30] Dle první výkladové varianty by žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti v předmětné věci představovala pouze podmínku přípustnosti žaloby, avšak nemohla by mít žádné účinky posledního procesního úkonu ve věci, který by ovlivnil běh lhůty pro podání žaloby (podmínka včasnosti). Pokud zvláštní zákon pro rozhodnutí rektora nestanovil žádnou lhůtu, roční lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti by dle první varianty běžela od právní moci kasačního rozsudku. V rámci této lhůty by musel být neúspěšně uplatněn prostředek proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu, a to zřejmě v dostatečném časovém předstihu před uplynutím roční lhůty, umožňujícím nadřízenému správnímu orgánu opatření proti nečinnosti uplatnit.

[31] Pokud by tedy lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti běžela již od právní moci kasačního rozsudku správního soudu, kdy byla žalovanému obnovena povinnost rozhodnout ve věci (podmínka včasnosti), bylo by fakticky možné podat žalobu na ochranu proti nečinnosti až poté, co došlo k následnému naplnění podmínek přípustnosti (vyčkání přiměřené doby na rozhodnutí rektora po vydání rozsudku krajského soudu a rovněž vyčkání, zda prostředek uplatněný u nadřízeného správního orgánu bude bezvýsledně vyčerpán). V takové situaci by v důsledku skutečnosti, že zvláštní zákon nestanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí rektora, došlo fakticky a toliko výkladem ke zkrácení lhůty pro podání žaloby v neprospěch účastníka řízení. Takový výklad, jenž omezuje základní právo na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, je třeba jako ústavně nekonformní odmítnout (srov. čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listiny“).

[32] Pro úplnost nutno zmínit též druhou výkladovou variantu naznačenou žalobcem v jeho vyjádření ke kasační stížnosti, podle které by roční lhůta pro podání žaloby běžela od kasačního rozsudku, v jejímž průběhu musela být žalobcem uplatněna žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti vůči MŠMT (podmínka přípustnosti následné žaloby proti nečinnosti), přičemž podání takové žádosti by roční lhůtu stavilo po dobu rozhodování MŠMT o opatření proti nečinnosti. Tuto výkladovou variantu je však třeba také odmítnout, byť se na první pohled jeví jako přitažlivá, neboť nekrátí roční objektivní lhůtu k podání žaloby o čas nutný k absolvování „“ s opatřením proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu a současně brání nekonečnému obnovování žalobní lhůty ve smyslu výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ans 3/2005-107. Tento výklad totiž již zcela opouští půdorys vymezený zákonným textem (§ 80 odst. 1 a 2 s. ř. s.) a není ani praktický, neboť vzhledem k absenci jednoznačné zákonné lhůty pro rozhodnutí rektora (od níž by se odvíjel počátek běhu lhůty pro podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti) a zejména pro rozhodnutí MŠMT o opatření proti nečinnosti by se stalo stanovení okamžiku opětovného rozběhu a konce roční lhůty pro podání žaloby značně nejistým. Nepraktičnost tohoto výkladu, resp. nejistota o konci roční lhůty pro podání žaloby by nadto vedla k závěru o protiústavnosti takového výkladu, neboť ze základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny plyne požadavek na přesnost a určitost lhůt, s nimiž je spojen důsledek odmítnutí žaloby, resp. ztráty možnosti předestřít věc nezávislému a nestrannému soudu [srov. v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399, č. 30/1998 Sb., podle něhož je smyslem zavedení lhůt v procesním právu „“].

[33] Dostáváme se tak k výkladové variantě třetí, v rámci které by žádost o uplatnění prostředku na ochranu proti nečinnosti ve smyslu § 80 správního řádu byla považována za takový procesní úkon, který ve smyslu § 80 odst. 1 s. ř. s. znovu založí běh lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, a to i po uplynutí roční lhůty od právní moci kasačního rozsudku.

[34] Z obsahu rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že krajský soud jako výkladovou variantu zvolil právě tuto třetí variantu, neboť za poslední procesní úkon v řízení považoval bez dalšího právě žádost žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti vůči nadřízenému správnímu orgánu.

[35] K tomuto výkladu se Nejvyšší správní soud přiklání, a to z následujících důvodů.

[36] Nutno předeslat, že podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu není žádnou lhůtou ohraničeno. Lhůta jednoho roku omezuje z hlediska včasnosti pouze podání samotné žaloby na ochranu proti nečinnosti ke správnímu soudu ve smyslu § 80 s. ř. s. To znamená, že i po uplynutí roční lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti lze podat u nadřízeného správního orgánu žádost dle § 80 odst. 3 správního řádu a nadřízený správní orgán má povinnost o takové žádosti rozhodnout, resp. nemůže ji z formálních důvodů (např. pro opožděnost) odmítnout. Rozhodnutí nadřízeného správního orgánu o opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 4 správního řádu nepochybně také zakládá (podobně jako kasační rozsudek správního soudu – srov. bod [23] tohoto rozsudku) běh nové lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 80 odst. 1 in fine s. ř. s., a to i kdyby ta původní již uplynula (srov. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, čj. 2 Ans 14/2012-41, č. 2785/2013 Sb. NSS). Opačný výklad, tzn. že opatření proti nečinnosti ze strany nadřízeného správního orgánu nepřerušuje lhůtu pro podání žaloby na ochranu před nečinností správního orgánu, by zcela popřel smysl institutu opatření proti nečinnosti podle správního řádu a subsidiaritu soudní ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob. Opatřením proti nečinnosti zesílená a zdůrazněná povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí by se paradoxně (a absurdně) stala v důsledku uplynutí původní roční lhůty soudně nevymahatelnou. Jinak řečeno, primární prostředek ochrany v rámci veřejné správy, jímž je podle správního řádu žádost nadřízenému správnímu orgánu o uplatnění opatření proti nečinnosti, by byl pouze zdržením, v jehož důsledku by účastník mohl přijít o možnost domoci se ochrany před soudem.

[37] Použití prvních dvou restriktivních výkladových variant by tak žalobci odepřelo přístup k soudní ochraně, a to převážně z důvodů závislých na okolnostech, jež jsou mimo jeho dispozici v důsledku nečinnosti nadřízeného správního orgánu v kombinaci s nemožností bránit se proti této nečinnosti samostatnou žalobou, jak plyne ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Ans 2/2010-127. V situaci, kdy je kasačním rozsudkem zrušeno rozhodnutí správního orgánu a zároveň zvláštní zákon nestanoví lhůtu pro vydání jeho rozhodnutí a správní orgán i nadřízený správní orgán zůstávají ve věci nečinní, je proto nutné volit takový ústavně konformní výklad § 80 odst. 1 in fine s. ř. s., který co nejvíce šetří základní právo na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny (čl. 4 odst. 4 Listiny). Tomuto výkladu nestojí v cestě ani právní názor vyslovený ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ans 3/2005-107, neboť nezmiňuje žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti mezi úkony, jež nejsou posledními úkony ve smyslu § 80 odst. 1 in fine s. ř. s. Nadto, oproti zde vyjmenovaným mimoprocesním úkonům (urgence a odpovědi na ně) je žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti nepochybně úkonem procesním, předvídaným a předepsaným správním řádem. Tomuto výkladu nemůže bránit ani lpění na doslovném, resp. zužujícím výkladu pojmu „“ v § 80 odst. 1 větě poslední s. ř. s. tak, že se jím rozumí pouze správní orgán žalovaný, jenž má povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (§ 79 odst. 2 s. ř. s.). Je-li nadřízený správní orgán oprávněn učinit opatření proti nečinnosti „“ správního orgánu, a to dokonce v podobě převzetí věci a rozhodnutí namísto nečinného správního orgánu (§ 80 odst. 4 správního řádu), odpovídá subsidiární povaze soudní ochrany proti nečinnosti veřejné správy vnímání veřejné správy v jejím celku, nikoli izolovaně v jednotlivých stupních veřejné správy, čemuž odpovídá rozšiřující výklad pojmu „“ použitého v § 80 odst. 1 větě poslední s. ř. s. tak, že tento pojem zahrnuje též nadřízený správní orgán, vůči němuž byla podána žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti.

[38] Žádost podanou žalobcem vůči MŠMT o uplatnění opatření proti nečinnosti dne 11. 5. 2012 je proto v uvedené věci třeba považovat za poslední úkon učiněný žalobcem vůči správnímu orgánu ve smyslu § 80 odst. 1 in fine s. ř. s. Od této právní skutečnosti se ve zkoumané věci odvíjela lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti ve smyslu § 80 s. ř. s., která začala plynout dnem následujícím po dni podání žádosti na ochranu proti nečinnosti k MŠMT, tj. 12. 5. 2012, a skončila dne 11. 5. 2013. Druhá žaloba na ochranu proti nečinnosti byla doručena krajskému soudu dne 10. 12. 2012, tedy před uplynutím roční lhůty k jejímu podání. Podmínka včasnosti stanovená § 80 odst. 1 s. ř. s. tak byla splněna.

[39] Opačný než shora použitý výklad § 81 odst. 1 in fine s. ř. s. by v důsledku vedl k tomu, že v předmětné věci by žalobce pro nečinnost obou správních orgánů přišel o možnost řádně a přezkoumatelným způsobem projednat svoji věc ve správním soudnictví a s konečnou platností se dobrat zákonného rozhodnutí o tom, zda bylo či nebylo ukončeno jeho studium na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.

[40] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že řízení před krajským soudem nebylo zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť žaloba na ochranu proti nečinnosti byla podána v zákonné lhůtě jednoho roku ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu učiněn poslední úkon. Z toho důvodu vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.