Vydání 7-8/2016

Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany proti nečinnosti žalované, kterou spatřoval v tom, že žalovaná dosud nevydala rozhodnutí o námitkách žalobce ze dne 23. 2. 2015, uplatněných podle § 72 odst. 14 zákona o vysokých školách, jež žalobce podal proti průběhu svého habilitačního řízení. V této námitce poukazoval na nečinnost vědecké rady Univerzity Karlovy, Fakulty tělesné výchovy a sportu (dále jen "vědecká rada UK FTVS") ve věci zajištění rovných podmínek v habilitačních a jmenovacích řízeních pro všechny uchazeče, a to s ohledem na průběh habilitačního řízení žalobce a s ohledem na čl. 7 odst. 2 Statutu UK FTVS. Žalobce byl toho názoru, že je žalovaná pasivně legitimována v této věci vydat rozhodnutí na základě pravomocí dané jí § 72 odst. 14 zákona o vysokých školách. Žalobce uvedl, že si je vědom toho, že na habilitační řízení se nevztahuje správní řád, přesto byl toho názoru, že je v této věci nutno přistoupit k přiměřené aplikaci správního řádu jako nejblíže vhodného právního předpisu, neboť přesný postup v této věci není upraven jiným právním předpisem ani vnitřním předpisem vysoké školy či její fakulty.

Žalobce na podporu svých tvrzení o nečinnosti žalované uvedl skutkové okolnosti, z nichž dovozoval svůj nárok na rozhodnutí žalované.

Předně uvedl, že je v habilitačním řízení od října roku 2010. Od této doby proběhl celý proces habilitace, který došel až k habilitační přednášce před vědeckou radou UK FTVS. Ta svým hlasováním rozhodla o zastavení řízení. Protože byl žalobce přesvědčen o procesních vadách řízení, které měly vliv na zastavení řízení, podal dle § 72 odst. 14 zákona o vysokých školách námitky, jimiž se zabýval rektor Univerzity Karlovy v Praze, námitkám žalobce vyhověl a svým rozhodnutím ze dne 17. 6. 2013 zrušil rozhodnutí vědecké rady UK FTVS ze dne 22. 6. 2011 o ustanovení habilitační komise z důvodu porušení vnitřního předpisu, a tím zmatečnosti řízení. Žalobce poukázal na to, že stejným způsobem byly dne 22. 6. 2011 jmenovány další dvě komise v řízení, která však byla úspěšně ukončena. V této souvislosti žalobce poukázal na nerovný přístup k jednotlivým uchazečům z důvodu vad habilitačního řízení a na to, že se na tuto skutečnost snažil upozornit nejprve formou podnětu k vědecké radě UK FTVS a dále dopisem ze dne 1. 1. 2015 požádal i děkanku FTVS UK jako předsedkyni vědecké rady UK FTVS o informaci, jaké usnesení v této věci přijala. Následně byla vedena korespondence s děkankou i se zmocněncem děkanky ohledně podnětu žalobce a toho, že se vědecká rada UK FTVS musí věcí zabývat, neboť to zcela jednoznačně uvedl rektor Univerzity Karlovy ve svém rozhodnutí ze dne 17. 6. 2013.

Protože podnět žalobce nebyl řešen, žalobce podal dne 23. 2. 2015 námitky proti průběhu svého habilitačního řízení, na které žalovaná reagovala pouze neformálním přípisem ze dne 23. 3. 2015, v němž sdělila, že se námitkami žalobce nebude zabývat. Tyto námitky byly odloženy , aniž by se žalovaná jakkoliv vypořádala s argumentací žalobce. Žalobce následně na tento neformální přípis reagoval vyjádřením ze dne 30. 3. 2015, v němž se dožadoval vydání rozhodnutí o námitkách. Následně přípisem ze dne 4. 5. 2015 zaslal žalované předžalobní upomínku. V reakci na tato podání obdržel žalobce stanovisko rektora ze dne 30. 4. 2015, vyhotovené z pověření prorektorem pro akademické kvalifikace, z jehož textu vyplývá, že rektor má obdobný názor na podání žalobce jako žalovaná. Žalovaný tímto dopisem rektora také dokládal skutečnost, že ani tento nadřízený orgán nezjednal nápravu a ani se o to nepokusil.

Žalobce měl za to, že vyčerpal veškeré možnosti, které mu poskytuje zákon, řešení námitek předcházela i vstřícná korespondence, a proto se v tomto směru žalobce domáhal ochrany svých práv soudní cestou.

Žalobce měl za to, že:

- žalovaná je pasivně legitimována v této věci vydat rozhodnutí podle § 72 odst. 14 zákona o vysokých školách,

- v této věci je nutné postupovat přiměřeně podle ustanovení správního řádu jako nejblíže vhodného právního předpisu,

- žalovaná je v této věci správním orgánem,

- žalovaná měla vydat rozhodnutí, a nikoliv situaci řešit neformálním dopisem.

Tento názor opřel žalobce o ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 7. 4. 2011, čj. 3 Ans 38/2010-122, č. 2363/2011 Sb. NSS. Žalovaná se nevypořádala s námitkami žalobce, ačkoliv námitky byly formulovány především jako námitky vůči zatížení habilitačního řízení žalobce prostřednictvím nečinnosti vědecké rady UK FTVS. Námitky jsou přípustné, jelikož se dotýkají i jeho řízení, které je zatíženo vadou, jelikož probíhá podle jiných pravidel než u jiných uchazečů.

Z uvedených důvodů se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud rozhodl, že žalovaná je povinna rozhodnout o námitkách žalobce ze dne 23. 2. 2015 ve lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku a je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že žalobce nesprávně vykládá zákon o vysokých školách. Uvedla, že tento zákon neumožňuje děkanovi fakulty vydávat rozhodnutí o námitkách, má toliko pravomoc námitkám konáním vyhovět, nebo předmětné námitky předat k rozhodnutí rektorovi, který námitkám vyhoví, či je odmítne. Zákon o vysokých školách nedává děkanovi žádnou pravomoc vydávat rozhodnutí o námitkách, ale toliko je předat k rozhodnutí rektorovi. Přitom zákon o vysokých školách rovněž neumožňuje rektorovi např. takové rozhodnutí zrušit či změnit, popř. potvrdit. Proti takovému rozhodnutí zákon o vysokých školách nestanoví žádné opravné prostředky, proto nemá oporu v zákoně, že pro § 72 odst. 4 zákona o vysokých školách lze aplikovat jakékoliv ustanovení správního řádu. Žalovaná se domnívala, že jediná možná varianta žaloby na nečinnost by mohla být toliko v okamžiku, kdy by žalovaná nepředala námitky k rozhodnutí rektorovi. To však žalovaná jako svou povinnost splnila a předala námitky k vyřízení rektorovi, což je zřejmé z dopisu prorektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 30. 4. 2015. Postup rektora pak již není v kompetenci žalované a žalovaná nemůže ovlivnit, zda rektor vydá rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením zákona o vysokých školách, či zda věc vyřídí jiným způsobem.

Dle názoru žalované je žalobcem zmiňovaný Nejvyššího správního soudu mimoběžný a nepřiléhavý, jelikož se vztahuje na situaci, kdy zákon stanovuje povinnost či umožňuje správnímu orgánu rozhodnutí.

Nad rámec uvedeného žalovaná poukázala na to, že podání žalobce trpělo takovými nedostatky, že jej nelze považovat za námitky proti postupu v jeho habilitačním řízení. Z obsahu jeho podání vyplývá, že se jedná o jakousi stížnost nebo námitky proti habilitačnímu či jmenovacímu řízení třetích osob. Žalobce se snažil uměle propojit své habilitační řízení s habilitačním řízením třetích osob, což je irelevantní a nesmyslné. Habilitační řízení žalobce se dotýká toliko jeho práv a povinností, nikoliv práv třetích osob. V habilitačním řízení žalobce nemůže být rozhodováno o právech jiných osob, toliko o právech uchazeče, neboť jedině ten může ve smyslu § 72 odst. 14 zákona o vysokých školách podat námitky. Žalovaná uvedla, že žalobcem namítaná zmatečnost habilitačního řízení O. a doc. K. je toliko domněnkou žalobce. Zmíněné rozhodnutí rektora se týká žalobce a je individuálním správním aktem, který nemá normativní povahu, nevztahuje se tedy na jiný okruh adresátů. Proto se závěry ohledně platnosti či zmatečnosti rozhodnutí orgánů v rámci jiných habilitačních řízení žalobce netýkají. Žalobce není aktivně legitimován k žádným úkonům směrem k těmto řízením. Proto bylo podání žalobce posouzeno jako podnět, který byl následně odložen.

Žalobce ve své replice k vyjádření žalované označil postup žalované, která nejprve odložila námitky žalobce a teprve k nesouhlasu žalobce s tímto postupem zareagovala a předala věc rektorátu Univerzity Karlovy, za neoprávněný. Uvedl, že žalovaná nikdy žalobci nesdělila, že danou věc postoupila rektorovi Univerzity Karlovy k rozhodnutí. Toto lze dovozovat pouze zprostředkovaně až z neformálního přípisu prorektora Univerzity Karlovy, který ve svém přípise konstatoval, že věc prostudoval, přičemž zde není žádná zmínka o tom, že by žalovaná celý spisový materiál ve věci předložila tak, aby rektor mohl rozhodnout. Prorektor reagoval neformálním přípisem, nikoliv rozhodnutím tak, jak mu to ukládá zákon. Žalobce s ohledem na jiná rozhodnutí rektora o námitkách, která přikládá, legitimně očekával, že žalovaná vydá rozhodnutí, a to i v případě, že nesouhlasí s obsahem podaných námitek. Právě skutečnost, že námitky zamítá, musí být součástí odůvodnění rozhodnutí. V tomto řízení o žalobě proti nečinnosti nepovažuje za vyjádření žalované k meritorním otázkám celého sporu, nemá být řešena situace, zda jsou podané námitky přípustné, ale žalovaná měla vydat rozhodnutí a v něm vyjádřit, z jakého důvodu námitky zamítá a postupuje odvolacímu orgánu k rozhodnutí. Neobstojí konstrukce žalované, že jí zákon o vysokých školách neukládá povinnost vydat rozhodnutí, jelikož sám rektor Univerzity Karlovy v těchto případech rozhodnutí vydává, a tudíž analogicky musí rozhodnutí vydat i orgán I. stupně.

Dle žalobce nebyla správná ani domněnka žalované, že se rozhodnutí rektora v individuální právní věci nemůže aplikovat na další habilitační řízení, neboť habilitační řízení v konkrétním oboru se koná na základě akreditace, a tedy minimálně v rámci jednoho akreditačního období, tj. v průběhu vydání akreditace s označením délky její platnosti, je nutné, aby byly zachovány jednotné standardy a podmínky pro jednotlivé uchazeče.

Žalobce proto v replice setrval na tom, že do dnešního dne nebylo žádné rozhodnutí vydáno, ačkoli samotná žalovaná, jakož i Univerzita Karlova, v obdobných věcech rozhodnutí vydává.

Zástupce žalobce při jednání před městským soudem poukázal na pochybení v tom, že žalovaná žádným způsobem nevyrozuměla žalobce o tom, že s námitkami nesouhlasí, nerozhodla o tom, že je neuznává, zamítá a že postupuje spis rektorovi, tzn. žalobce nemá v ruce žádný dokument, který by ho opravňoval se domnívat, že námitky byly postoupeny k vyřízení na rektorát.

Žalobce sám při ústním jednání vyjádřil názor, že jestliže ustanovení zákona o vysokých školách ukládá v rámci nějakého řízení možnost rozhodnutí orgánu II. stupně, tak by toto rozhodnutí měl vydat i orgán I. stupně. Rozhodování žalované by mělo být provedeno nějakou formou, nikoliv neformálním přípisem. Jestliže děkanka námitkám nevyhoví, postupuje tyto rektorovi a uchazeč se má o tomto postupu dozvědět. Další věcí je samotné posouzení věci, tj. nerovný přístup k habilitantům, neboť statut jako zakládající listina univerzity, potažmo vysoké školy, přímo určuje to, že v momentě, kdy se nějaký orgán vysoké školy dozví, že některé rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, učiní veškerá dostupná opatření nutná k nápravě. V prvotním rozhodnutí o pokračování v habilitačním řízení žalobce rektor jasně deklaroval, že byl porušen vnitřní předpis fakulty, potažmo univerzity. Proto orgán, který rozhodnutí vydal, musí také zjednat nápravu. Předsedou tohoto orgánu je děkanka FTVS a přes mnohé urgence tato náprava zjednána nebyla. Žalobce uvedl, že jeho habilitační řízení trvá už více jak pět let a je zatíženo vadou v rámci stanovení habilitační komise.

Zástupce žalované trval na tom, že pro rozhodnutí žalované v dané věci není sebemenší opora v zákoně. Děkan fakulty může toliko námitkám vyhovět, či je předat rektorovi k rozhodnutí. Habilitační řízení je řízení svého druhu, které skutečně nepodléhá obecným správním předpisům, a žalovaná konala v souladu se zákonem. Když námitkám nevyhověla, předala je rektorovi k rozhodnutí. Jak rektor s námitkami naložil, již není věcí žalované. Žalovaná by pochopila, pokud by žaloba směřovala proti rektorátu, ale zákon nestanoví, aby děkanka fakulty vydávala jakékoliv rozhodnutí. Zástupce žalované doplnil, že v současné době je habilitační řízení zastaveno, do té doby habilitační řízení běželo a bylo zastaveno až k datu habilitační přednášky žalobce, která byla neúspěšná. Žalovaná se domnívala, že ve věci není pasivně legitimována.

K námitce, že žalobce nebyl o postoupení námitek rektorovi vyrozuměn, zástupce žalované poukázal opětovně na § 72 zákona o vysokých školách, který takovou povinnost žalované neukládá. Ukládá toliko možnost vyhovět námitkám, či je předat k rozhodnutí rektorovi. Nelze si představit, jaké rozhodnutí by měla žalovaná dle žalobce vydat, pravděpodobně rozhodnutí o předložení námitek rektorovi. To je rozhodnutí pro rozhodnutí. Proto není dán ani smysl podané žaloby, protože pokud rektor skutečně námitky obdržel, bylo na něm, aby vydal konečné rozhodnutí.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.