Řízení před soudem: včasnost žaloby; změna judikatury
k § 72 odst. 1 a 4 soudního řádu správního
Ani změna judikatury, byť by se týkala otázky přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, nemůže vést k tomu, že by za včasnou měla být považována žaloba, která byla podána po uplynutí zákonné lhůty (§ 72 odst. 1 a 4 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, čj. 5 Afs 11/2011-79)
Prejudikatura:
č. 1720/2008 Sb. NSS a č. 1743/2008 Sb. NSS.
Věc:
Akciová společnost ZAKOV STEEL proti Ministerstvu financí o vydání osvědčení o registraci žalobce jakožto plátce daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.
Finanční úřad v Ústí nad Orlicí rozhodnutím ze dne 28. 6. 2007 vydal osvědčení o registraci žalobce jakožto plátce daně z přidané hodnoty. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 13. 11. 2007 zamítlo.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové se žalobce domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí finančního ředitelství. Podle žalobního petitu se žalobce uvedenou žalobou domáhal rovněž zrušení rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen "žalovaný") ze dne 16. 4. 2007, jímž bylo rozhodnuto podle § 5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád z roku 1992"), v tehdy účinném znění o delegaci místní příslušnosti ke správě všech daní, s výjimkou daně z nemovitostí, daně z převodu nemovitostí, daně dědické a daně darovací, spravovaných dosud Finančním úřadem v Opavě na Finanční úřad v Ústí nad Orlicí, a to s účinností od 21. 6. 2007. Důvodem tohoto kroku bylo zjištění finančních orgánů, že veškeré aktivity žalobce se uskutečňovaly v Lanškrouně, tj. v územním obvodu Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí, zatímco sídlo žalobce nacházející se v územním obvodu Finančního úřadu v Opavě bylo podle názoru finančních orgánů pouze formální.
Rozsudkem ze dne 28. 2. 2008 Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že správce daně byl povinen po změně místní příslušnosti vydat rozhodnutí o přeregistraci žalobce jakožto plátce daně z přidané hodnoty. Přitom rozhodnutí žalovaného o delegaci místní příslušnosti nebylo možné podle krajského soudu považovat za podkladové rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 3 s. ř. s., a krajský soud je tudíž nemohl přezkoumávat.
Žalobce (stěžovatel) podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten rozsudkem ze dne 26. 8. 2008, čj. 2 Afs 63/2008-60, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud připomněl, že před jeho rozhodnutím o kasační stížnosti došlo v judikatuře ke sjednocení náhledu na charakter rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti správce daně, když rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 7. 2008, čj. 7 Afs 13/2007-54, č. 1720/2008 Sb. NSS, vyslovil, že rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daně je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a není vyloučeno z přezkoumání soudem. Nejvyšší správní soud shledal vadným postup krajského soudu, který podanou žalobu hodnotil pouze jako směřující proti rozhodnutí o registraci, ač svým obsahem směřovala rovněž proti rozhodnutí o delegaci. Vzhledem k tomu, že k přezkoumání rozhodnutí žalovaného o delegaci místní příslušnosti nebyl Krajský soud v Hradci Králové místně příslušný, bylo namístě žalobu v této části podle § 7 odst. 7 s. ř. s. (nyní § 7 odst. 6 s. ř. s.) postoupit soudu věcně a místně příslušnému, jímž je Městský soud v Praze. Jen soud věcně a místně příslušný může podle Nejvyššího správního soudu zkoumat včasnost žaloby v této části a věcně posoudit její důvodnost.
Krajský soud následně v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 12. 12. 2008 žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2007 postoupil Městskému soudu v Praze.
Městský soud usnesením ze dne 30. 9. 2010 tuto žalobu odmítl jako opožděnou. V odůvodnění konstatoval, že podle správního spisu bylo žalobou napadené rozhodnutí stěžovateli doručeno dne 24. 4. 2007. Dvouměsíční lhůta k podání žaloby tedy uplynula dne 25. 6. 2007, žaloba byla ovšem podána až dne 8. 1. 2008, tedy opožděně. Podle městského soudu nebyla pro posouzení včasnosti žaloby rozhodná existence judikatury, která v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí soudní přezkum těchto rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti vylučovala. Bylo na žalobci, pokud s rozhodnutím žalovaného nesouhlasil, aby i přes existující judikaturu žalobu podal, tedy postupoval ve věci obdobně jako např. žalobci ve věcech, v nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil ve prospěch soudního přezkoumání rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daní (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2007, čj. 8 Afs 143/2005-51, a ze dne 16. 1. 2008, čj. 5 Afs 30/2007-50), nebo žalobce, na základě jehož žaloby a posléze kasační stížnosti byla tato otázka předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. V řízení o včasné žalobě mohl žalobce nepochybně uplatnit své argumenty svědčící ve prospěch přezkumu rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, a účinně tak zajistit ochranu svých práv.
Proti usnesení městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, která je předmětem řízení v nyní posuzované věci. Měl za to, že odmítnutí jeho žaloby odporuje roli, kterou mají soudy podle čl. 90 Ústavy plnit. Stěžovatel připomněl, že městský soud rozhodoval v roce 2007 tak, že žaloby proti rozhodnutím o delegaci odmítal. S ohledem na to stěžovatel hodnotil současný postoj městského soudu k tomu, jakým postupem měl stěžovatel hájit svá práva, jako "
ironický,
absurdní
a smutný
" a v konečném důsledku jako
. Vázanost soudu právem neznamená podle stěžovatele pouze vázanost zákonem ve smyslu formálním, nýbrž i vázanost ostatními prameny práva, včetně právních principů a právních precedentů. Podle stěžovatele tedy nelze jen mechanicky porovnávat datum podání žaloby s datem vydání rozhodnutí či jeho doručení.
Stěžovatel citoval ze zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 63/2008-60, podle něhož "
judikatura
existující v době podání žaloby i rozhodování krajského soudu toto rozhodnutí ze soudního přezkumu vylučovala. To je také důvodem práv- ní konstrukce zvolené stěžovatelem v žalobě, jejímž cílem bylo dosáhnout jeho přezkoumání, neboť žalobce tvrdil konkrétní zásah do práv.
"
Stěžovatel již bezprostředně poté, co obdržel rozhodnutí žalovaného o delegaci ze dne 16. 4. 2007, žádal dne 9. 5. 2007 o vyhotovení kopií písemností ze správního spisu a již v té době uváděl, že hodlá toto rozhodnutí napadnout žalobou. Ovšem vzhledem k tomu, že
judikatura
byla v roce 2007 pevná a konzistentní, zkoušel všechny ostatní dostupné cesty. Především podal odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě, jímž byla omezena platnost jeho osvědčení o registraci. Po zamítnutí tohoto odvolání podal v této věci dne 28. 12. 2007 žalobu, jež je vedena Krajským soudem v Ostravě. Dále podal odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí o nové registraci, po jeho zamítnutí podal dne 8. 1. 2008 žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. V této žalobě navrhl rovněž zrušení rozhodnutí žalovaného o delegaci jako rozhodnutí podkladového (viz výše). Konečně podal také odvolání proti samotnému rozhodnutí žalovaného o delegaci, byť to zákon tehdy vylučoval. Po dvojím zamítnutí podal následně žalobu k Městskému soudu v Praze.
Stěžovatel vycházel v roce 2007 z tehdejšího stavu judikatury. Nemohl-li tedy brojit proti rozhodnutí žalovaného o delegaci samostatně, poctivě až zoufale se snažil využít všech jiných, možných i nemožných, prostředků k ochraně svého práva. Navíc, než mohl stěžovatel podat zmiňované tři žaloby, byl povinen vyčerpat veškeré prostředky, které k ochraně jeho práv poskytovaly procesní předpisy správy daní. Je tedy
absurdní
a nesmyslné vytýkat stěžovateli zmeškání lhůty, když ovlivnit délku řízení před správními orgány nebylo v jeho moci. Žaloba byla podána dne 8. 1. 2008, o možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o delegaci se přitom poprvé zmiňuje snad až usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, čj. 7 Afs 13/2007-40, o předložení věci rozšířenému senátu, které však nebylo zveřejněno. I tak ovšem byla žaloba ve věci rozhodnutí o delegaci podána nejméně o měsíc dříve, než se Nejvyšší správní soud začal touto otázkou zabývat, a v každém případě o půl roku dříve, než rozšířený senát Nejvyššího správního soudu radikálně změnil dosavadní judikaturu k této otázce (viz výše uvedené usnesení čj. 7 Afs 13/2007-54). Toto rozhodnutí nebylo obecně známo ani v srpnu 2008, kdy ho zmiňuje Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 2 Afs 63/2008-60, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2008 a díky němuž bylo následně vydáno i usnesení městského soudu napadené nyní projednávanou kasační stížností.
Městský soud se podle stěžovatele dostatečně nezabýval otázkou judikatorních odklonů a posuzování podmínek s nimi spojených, ač mu musela být známa ustálená
judikatura
Nejvyššího správního soudu k této otázce. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, čj. 2 Afs 57/2007-92, a ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006-155, č. 1743/2008 Sb. NSS. Z těchto rozhodnutí podle stěžovatele vyplývá, že po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, aby anticipoval pozdější změnu judikatury. Městský soud se s těmito rozhodnutími Nejvyššího správního soudu žádným způsobem nevypořádal, jeho rozhodnutí je tedy podle stěžovatele nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Námitku stěžovatele, podle níž stěžovateli nemohla lhůta pro podání žaloby plynout od doručení žalobou napadeného rozhodnutí o delegaci, neboť stěžovatel byl povinen nejprve vyčerpat opravné prostředky ve správním řízení, posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou. Poslední věta § 5 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 jasně stanovila, že proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti nebyl opravný prostředek přípustný. Možnost odvolání proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti připustil až § 18 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, účinného od 1. 1. 2011. Je tedy nutno vycházet z toho, že obecná zákonná dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí vydanému podle § 5 odst. 3 daňového řádu z roku 1992, proti němuž nebyl opravný prostředek v daňovém řízení přípustný, začala plynout ode dne doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu [§ 72 odst. 1 ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s.]. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele a na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného o delegaci místní příslušnosti nepřípustné odvolání, které bylo také žalovaným pro nepřípustnost zamítnuto.
Konečně podle stěžejní kasační námitky nelze stěžovateli vytýkat zmeškání lhůty pro podání žaloby za situace, kdy stěžovatel vycházel z tehdejšího stavu judikatury, která možnost podání této žaloby podle jeho názoru vylučovala, a využil všech ostatních prostředků k ochraně svých práv. Stěžovatel ovšem konkrétně neuvádí, k jakému závěru má tedy tento jeho právní názor směřovat. Pokud se stěžovatel domnívá, že městský soud neměl k uplynutí lhůty pro podání žaloby vůbec přihlížet, pak musí Nejvyšší správní soud zdůraznit, že včasnost žaloby je zcela nezbytnou podmínkou řízení, naopak podání opožděné žaloby je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který musí nutně vést k jejímu odmítnutí podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud má stěžovatel za to, že jím vylíčené skutečnosti by odůvodňovaly prominutí zmeškání lhůty pro podání žaloby, pak Nejvyšší správní soud připomíná, že podle § 72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Pokud stěžovatel předpokládá, že lhůta pro podání žaloby se v daném případě měla odvíjet od nějakého jiného data, než je den doručení písemného vyhotovení žalobou napadeného rozhodnutí žalobci, jak stanoví § 72 odst. 1 s. ř. s., pak z jeho kasační stížnosti není zřejmé, které jiné datum by takovým počátkem běhu žalobní lhůty mělo být.
Nejvyšší správní soud se naopak plně ztotožňuje s městským soudem v názoru, že ani stav judikatury v době, kdy stěžovateli plynula lhůta pro předmětnou žalobu, tj. v období od 24. 4. 2007 do 25. 6. 2007, stěžovateli nebránil v tom, aby žalobu proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti podal, byl-li přesvědčen o tom, že jím bylo v rozporu se zákonem zasaženo do jeho práv a povinností. Je totiž nutno zdůraznit, že časové omezení práva podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, obdobně jako je tomu u jiných procesních prostředků, příslušnou zákonnou lhůtou není samoúčelné, naopak, je výsledkem spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv žalobce na straně jedné a ochranou právní jistoty na straně druhé. Pravomocné rozhodnutí správního orgánu vytváří právní účinky pro své adresáty i pro orgány veřejné moci, v řadě případů na něj navazují další správní rozhodnutí či jiné právně významné skutečnosti, bylo by proto neúnosné, kdyby možnost zrušit či změnit takové rozhodnutí, ať již na základě mimořádných opravných prostředků či dozorčích prostředků ve správním řízení nebo cestou správní žaloby, nebyla omezena příslušnými lhůtami. Běh této lhůty, který musí být jednoznačně stanoven zákonem, pak nemůže záviset na takové okolnosti, jakou je stav a případné následné změny judikatury, a to ani v otázce přípustnosti samotné žaloby.
Je pravdou, jak upozorňuje stěžovatel, že Nejvyšší správní soud připustil v rozsudku ze dne 17. 12. 2007, čj. 2 Afs 57/2007-92, a v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006-155, č. 1743/2008 Sb. NSS, výjimky z koncentrační zásady vyjádřené pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu v § 71 odst. 2 s. ř. s. a pro řízení o kasační stížnosti v § 104 odst. 4 s. ř. s., a to pro případy judikatorních odklonů či obratů. Podle prvního zmíněného rozhodnutí za situace, kdy je určitá právní otázka setrvale judikována určitým způsobem a až po uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby o nové žalobní body dojde ke změně této judikatury, nelze po žalobci požadovat, aby příslušnou žalobní námitku uplatnil nejpozději do uplynutí uvedené lhůty, a je naopak možné k ní přihlédnout i tehdy, je-li tato námitka uplatněna žalobcem při jednání, resp. vyjde-li ve smyslu § 76 odst. 3 s. ř. s. taková vada při jednání najevo. Obdobně podle druhého zmíněného rozhodnutí, dojde-li k zásadnímu a překvapivému obratu do té doby ustálené a jednotné judikatury až po uplynutí uvedené lhůty, kdy bylo možné danou námitku uplatnit v řízení před krajským soudem, nebrání stěžovateli § 104 odst. 4 s. ř. s. v uplatnění této námitky v řízení o kasační stížnosti, neboť nelze tvrdit, že by stěžovatel tuto námitku v řízení před krajským soudem ve smyslu tohoto ustanovení uplatnit mohl.
Nejvyšší správní soud ovšem spatřuje zásadní odlišnosti mezi procesními situacemi, které řešil v uvedených věcech, a situací, kterou se zabývá nyní. Za prvé, v obou případech založil Nejvyšší správní soud výjimku z koncentrační zásady na výkladu konkrétního ustanovení soudního řádu správního, a to § 76 odst. 3 s. ř. s. ("
vyjdou-li tyto vady při jednání najevo
") a § 104 odst. 4 s. ř. s. ("
ač tak učinit mohl
"). Naproti tomu soudní řád správní nenabízí "
právní základ
", z něhož by bylo možné dovodit výjimku z kategorického požadavku § 72 odst. 1 a 4 a § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. na včasnost žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Za druhé, v obou zmiňovaných věcech byly splněny veškeré podmínky řízení, nebylo tedy pochyb o tom, že o žalobě a v druhém případě o kasační stížnosti mělo být meritorně rozhodnuto, řešila se pouze otázka přípustnosti jednotlivé žalobní či kasační námitky. Naproti tomu použití uvedené judikatury i na nyní posuzovanou věc způsobem, jehož se domáhá stěžovatel, by mohlo mít za následek
meritorní
rozhodnutí o opožděné žalobě (a to nejen v řádu měsíců jako v nyní posuzované věci, ale i např. v řádu let), tedy o žalobě, která by jinak musela být odmítnuta pro zcela zásadní a neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Takový procesní důsledek nelze z již uvedených důvodů ochrany právní jistoty připustit.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na nyní posuzovanou věc nedopadají, a městský soud proto nepochybil, pokud se jimi v usnesení o odmítnutí žaloby nezabýval. Skutečnost, že městský soud tuto judikaturu nezmínil, nečiní jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Městský soud zcela dostačujícím a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, proč odmítl žalobu stěžovatele podanou původně ke Krajskému soudu v Hradci Králové až dne 8. 1. 2008 (tj. více než půl roku po uplynutí zákonné lhůty) pro opožděnost, přičemž se vypořádal i s argumenty stěžovatele dovolávajícími se změny judikatury. Nejvyšší správní soud se navíc, jak již bylo řečeno, s argumentací městského soudu plně ztotožňuje.
Nad rámec nutného odůvodnění lze dodat, že v uvedené otázce přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daní ani nenastal, přinejmenším nikoli v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, překvapivý obrat do té doby ustálené judikatury, který popisoval stěžovatel. Je pravdou, že
judikatura
Městského soudu v Praze v době, kdy stěžovateli běžela lhůta pro podání žaloby (24. 4. 2007 - 25. 6. 2007), stála na tom, že taková žaloba není přípustná (viz např. usnesení městského soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 11 Ca 230/2005-21, nebo ze dne 22. 11. 2006, čj. 10 Ca 180/2006-17). Nejvyšší správní soud potvrdil tento názor městského soudu až ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2007, čj. 7 Afs 95/2006-56, tedy zhruba v polovině lhůty pro podání žaloby stěžovatele. Pokud stěžovatel žalobu do té doby nepodal a pokud by se i seznámil s tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu neprodleně po jeho vydání, jen stěží by ho mohl považovat za absolutní překážku pro podání žaloby, a to už jen z toho důvodu, že se jednalo prozatím o ojedinělé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k dané otázce, nikoli tedy o jeho setrvalou a ustálenou judikaturu. A skutečně, na toto rozhodnutí devátého senátu Nejvyššího správního soudu další senáty Nejvyššího správního soudu nenavázaly a v již zmiňovaných rozsudcích ze dne 10. 12. 2007, čj. 8 Afs 143/2005-51, a ze dne 16. 1. 2008, čj. 5 Afs 30/2007-50, judikovaly opačně, byť se tak stalo již po uplynutí lhůty pro podání žaloby stěžovatele. Vzniklý nezamýšlený rozpor mezi těmito rozhodnutími Nejvyššího správního soudu pak musel odstranit jeho rozšířený senát ve zmiňovaném usnesení čj. 7 Afs 13/2007-54.
Lze tedy uzavřít, že do rozhodnutí rozšířeného senátu zde nebyla ustálená a setrvalá
judikatura
Nejvyššího správního soudu jakožto vrcholného orgánu pro sjednocování judikatury správních soudů k otázce přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu o delegaci místní příslušnosti ke správě daní; tím spíše je nutno přisvědčit názoru městského soudu, že stěžovateli v daném případě nic nebránilo brojit proti rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou, tak jako to učinili mj. žalobci v uvedených věcech, jimiž se zabýval Nejvyšší správní soud, a v této žalobě případně uplatnit rovněž argumenty svědčící ve prospěch soudního přezkoumání rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti.
Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se stěžovatelem, že v dané věci uplatnil všechny možné i nemožné prostředky k ochraně svých práv, ovšem s výjimkou toho jediného, který by mohl vést k jím žádanému výsledku, tedy ke zrušení rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, čehož mohl dosáhnout pouze podáním včasné žaloby proti tomuto rozhodnutí. Je vhodné také připomenout, co zmínil již žalovaný, že totiž úsilí stěžovatele nebylo zcela marné, naopak vedlo nakonec žalovaného k vydání nového rozhodnutí ze dne 14. 2. 2008, jímž žalovaný delegoval místní příslušnost ke správě daní stěžovatele zpět na Finanční úřad v Opavě. Byť je z jednotlivých podání stěžovatele založených ve spise zřejmé, že ani s tímto výsledkem nebyl spokojen a nadále usiloval o zrušení původního rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2007, musí akceptovat, že žalobu proti tomuto rozhodnutí podal opožděně. (...)