Vydání 1/2007

Podle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu, pokud předseda senátu neučiní jiná opatření, může ustanovit opatrovníka také účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat.

Výchozí rámec pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předmětné věci tvoří nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000, ve kterém Ústavní soud uvedl, že . Výkladem výše uvedeného nálezu Ústavního soudu je nutno dospět k závěru, že Veřejný ochránce práv by mohl být ustanoven opatrovníkem účastníka řízení pouze tehdy, jestliže by tak stanovil zákon.

Dle definice Mezinárodní asociace právníků je Veřejný ochránce práv (citováno dle Sládeček, V.: , ochránce práv ve veřejné správě. Universitatis Carolinae Iuridica, 1997, str. 9). Další z autorů teoretických publikací Filip chápe Veřejného ochránce práv jako samostatný státní orgán oddělený od správy a soudnictví (Filip, J. a kol.: Základy státovědy. Masarykova univerzita, Brno 2004, str. 32). Lze proto uzavřít, že v obecné teorii panuje shoda nad skutečností, že institut Veřejného ochránce práv je státním orgánem, který je vykonáván monokraticky, tj. jednou osobou. Monokratičnost výkonu toho úřadu je jistým specifikem v rámci státní správy, neboť je zřejmé, že úřad jako takový je v užším slova smyslu tvořen pouze osobou Veřejného ochránce práv a jeho zástupcem. V širším slova smyslu je však pod tento institut nutno zahrnout i pracovníky Kanceláře, kterou zřizuje zákon o Veřejném ochránci práv ve svém § 25 odst. 1 jako pomocný orgán sloužící k zabezpečení úkolů spojených s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti Veřejného ochránce, a to jako organizační složku státu. Zde je třeba ještě pro úplnost (s ohledem na znění kasační stížnosti) zdůraznit, že na základě § 3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, není Kancelář jako organizační složka státu právnickou osobou.

Vzhledem k okolnosti, že Veřejný ochránce práv je orgánem státu, je nutno určit jeho pravomoc a působnost, které vymezují okruh úkolů, které má tento orgán řešit (působnost), a svěřené právní prostředky, jimiž má plnění těchto úkolů dosahovat (pravomoc). Tato zákonem, zde zákonem o Veřejném ochránci práv, svěřená pravomoc a působnost je omezena právě rozsahem vymezeným ve zřizovacím aktu. Proto správní orgán může obecně činit pouze to, k čemu byl zřízen (což koresponduje i s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky), jak byly stanoveny hranice jeho činnosti. V této situaci je nutno předestřít, že zákonodárce mnohdy umísťuje ustanovení rozšiřující základní okruh pravomoci a působnosti i do jiných zákonů (než jen zřizovacích), a to v zejména v případě, kdy je v tomto zvláštním zákoně komplexně řešena určitá otázka týkající se právních vztahů; v daném případě tomu tak však není, takže je nutno vyjít z dikce § 1 odst. 1 až 6 zákona o Veřejném ochránci práv, z něhož nelze dovodit žádnou možnost ustanovit Veřejného ochránce práv opatrovníkem a v této souvislosti ho zavazovat jinými úkoly než úkoly stanovenými v citovaném zákoně, a tak rozšiřovat jeho působnost nad rámec působnosti stanovené v tomto zákoně.