3333/2016
Řízení před soudem: usnesení o splnění podmínek řízení
Řízení před soudem: usnesení o splnění podmínek řízení
k § 7 odst. 4, 5 a § 46 soudního řádu správního ve znění zákonů č. 159/2006 Sb., č. 216/2008 Sb. a č. 303/2011 Sb.
Ve správním soudnictví soud nevydává samostatné usnesení o tom, že jsou splněny podmínky řízení. S námitkou účastníka řízení, že některá z podmínek splněna není, se buď ztotožní a pak vydá rozhodnutí, kterým se řízení před ním skončí pro nesplnění podmínek řízení (§ 7 odst. 4, 5 a § 46 s. ř. s.), nebo se s ní neztotožní a pak ji vypořádá až v odůvodnění rozhodnutí o věci samé.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, čj. 9 As 91/2015-17)
Prejudikatura:
č. 1773/2009 Sb. NSS, č. 1851/2009 Sb. NSS a č. 2853/2013 Sb. NSS.Věc:
Mgr. Jana N. proti předsedovi Okresního soudu v Mělníku o udělení výtky, o kasační stížnosti žalovaného.Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení výtky udělené jí žalovaným podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě namítl věcnou nepříslušnost Krajského soudu v Praze, spočívající v tom, že žalobu nemají projednávat soudy ve správním soudnictví, ale buď soudy jednající v občanském soudním řízení s ohledem na pracovněprávní charakter výtky, nebo kárný soud s ohledem na to, že jde o výkon kárné pravomoci. Z obsahu podání je třeba dovodit, že žalovaný se domáhal toho, aby o námitce krajský soud rozhodl ještě před rozhodnutím ve věci samé, když v petitu uvedl, jak má soud rozhodnout ve věci,
po rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti
.Krajský soud v usnesení ze dne 3. 4. 2015, čj. 46 A 20/2015-22, uvedl, že žalovaný neuplatnil námitku věcné nepříslušnosti krajského soudu ve smyslu § 7 odst. 1 s. ř. s., tj. nedomáhal se toho, že by ve věci měl rozhodovat na základě zákonné výjimky přímo Nejvyšší správní soud. Námitka směřovala k tomu, zda uplatněnou žalobu jsou příslušné vůbec řešit soudy ve správním soudnictví, což krajský soud vyhodnotil jako otázku věcné příslušnosti soudu v širším slova smyslu. Pokud by byla námitka důvodná, vedla by nikoliv k postupu podle § 7 odst. 5 s. ř. s., nýbrž k odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 2 s. ř. s. Posouzení této otázky standardně bývá součástí rozhodnutí ve věci samé, nicméně s ohledem na výslovně uplatněnou námitku věcné příslušnosti ze strany žalovaného, neujasněnost této otázky v dosavadní praxi a požadavek žalovaného, aby o jeho námitce bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím, soud o tomto návrhu rozhodl samostatným usnesením. Následně krajský soud dovodil, že jde o věc, kterou mají pravomoc řešit soudy ve správním soudnictví, neboť není dána pravomoc kárného soudu a žalovaný vůči žalobkyni jednal jako správní orgán podle zvláštního ustanovení o soudech a soudcích, a tudíž se nemohl ani podpůrně uplatnit zákoník práce z roku 2006. Výrok II. napadeného usnesení vyzýval žalobkyni k odstranění vad žaloby.
Proti usnesení krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, kterou se domáhal zrušení výroku I. usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta „
námitka věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Praze
“, a to z důvodů nesprávného právního posouzení, zmatečnosti řízení a nepřezkoumatelnosti. Podle stěžovatele zejména chybí přezkoumatelná právní úvaha, proč by měly být správní soudy příslušné k přezkoumání udělené výtky. Buď se jedná o pracovněprávní spor a věc měla být řešena u obecného soudu stěžovatele, anebo se jedná o kárné provinění a věc měla být řešena před kárným soudem, tedy Nejvyšším správním soudem.Nejvyšší správní soud výrok I. usnesení krajského soudu zrušil.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) [7] Dříve než přistoupil k posouzení důvodů uvedených v kasační stížnosti, se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda bylo vůbec v souladu se zákonem, že krajský soud rozhodl samostatným usnesením o námitce stěžovatele. Jak ostatně sám krajský soud uvedl, posouzení této otázky standardně bývá součástí rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv předmětem rozhodování samostatným usnesením.
[8] Námitku vznesenou stěžovatelem nepovažuje Nejvyšší správní soud za námitku věcné nepříslušnosti, ale za námitku nedostatku pravomoci soudu rozhodujícího ve správním soudnictví. Soud si je vědom terminologické neujasněnosti této otázky jak v právních předpisech, tak v odborné literatuře (viz stručné shrnutí rozdílných pojetí in Jemelka, L.; Podhrázký, M.; Vetešník, P; Zavřelová, J.; Bohadlo, D.; Šuránek, P.
Soudní řád správní. Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1055–1056). Nejvyšší správní soud terminologicky vyšel zejména z nadpisů § 4 s. ř. s. a § 7 o. s. ř., které hovoří v obou případech o pravomoci soudů, ať již soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, nebo ve věcech správního soudnictví. Jde však pouze o terminologickou otázku bez vlivu na posouzení věci samé. Otázku příslušnosti, ať již věcné, či místní, může soud řešit pouze v případě, že má pravomoc o věci rozhodovat, tedy že soudy rozhodující podle soudního řádu správního jsou oprávněny předložený spor řešit (k tomu srov. obdobně také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2009, čj. 4 Ads 127/2008-73, nebo rozsudek ze dne 21. 2. 2013, čj. 6 Ads 164/2012-31, č. 2853/2013 Sb. NSS).[9] Soudní řád správní upravuje zvláštní postup soudu v případě, že dojde k závěru, že pravomoc soudů ve správním soudnictví dána není, ale věc má rozhodovat soud v občanském soudním řízení, v § 46 odst. 2 až 4 s. ř. s. V těchto ustanoveních je nicméně řešena pouze situace, kdy k závěru o nedostatku pravomoci dojde soud, a není řešen postup pro případ, že námitku nedostatku pravomoci vznáší účastník řízení a soud se s ní neztotožňuje.
[10] Tento stav je obdobný též posuzování místní a věcné příslušnosti soudu. Ustanovení § 7 odst. 4 a 5 s. ř. s. upravují postup soudu pro případ, že není věcně či místně příslušný (k tomuto závěru tedy zjevně musí dojít soud), ale neupravují žádný zvláštní postup pro situaci, kdy s věcnou či místní příslušností nesouhlasí některý z účastníků. Tato situace je odlišná od posuzování místní a věcné příslušnosti soudů v občanském soudním řízení. Úprava v občanském soudním řádu totiž vychází z toho, že soud rozhoduje v zásadě stejně, ať dojde k závěru o věcné či místní nepříslušnosti on sám, nebo pokud takovou námitku vznese účastník (viz § 104a odst. 5 a § 105 odst. 4 o. s. ř.). Tato ustanovení nelze v soudním řízení správním použít subsidiárně na základě § 64 s. ř. s., podle něhož „[n]
estanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu
“. Soudní řád správní postup soudu pro případ věcné a místní příslušnosti upravuje samostatně v § 7 odst. 4 a 5. S ohledem na povahu řízení před správními soudy a s ohledem na výrazně jednodušší úpravu místní a věcné příslušnosti ve správním soudnictví nejsou citovaná ustanovení občanského soudního řádu, o nutnosti postupovat shodně k námitce účastníka, použitelná.[11] Pravomoc soudu rozhodovat patří mezi podmínky řízení, které musí soud zkoumat kdykoliv za řízení ve smyslu § 103 o. s. ř. (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007-247, č. 1773/2009 Sb. NSS). Ačkoliv jde o podmínku základní, není důvod na ni nahlížet ohledně procesu jejího posuzování odlišně než na jiné podmínky řízení, jako je například procesní nezpůsobilost účastníka, překážka věci rozsouzené, překážka zahájeného řízení nebo věcná a místní příslušnost soudu.
[12] Není-li podle soudu určitá podmínka řízení splněna, postupuje tak, jak mu ukládá soudní řád správní, například tedy postoupí návrh příslušnému soudu podle § 7 odst. 4 nebo 5 s. ř. s., návrh odmítne podle § 46 odst. 1 s. ř. s., případně podle § 46 odst. 2 s. ř. s. Daným rozhodnutím soudu se řízení před ním končí, a je proto zásadně přezkoumatelné Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti. Žádné ustanovení soudního řádu správního nepočítá s tím, že pokud je soud přesvědčen o tom, že podmínky řízení splněny jsou, měl by o tom rozhodovat samostatným usnesením. Tomuto závěru nasvědčuje i to, že pokud by soud skutečně mohl o těchto dílčích otázkách samostatně rozhodovat, pak by proti takovým rozhodnutím byla přípustná kasační stížnost (§ 102 s. ř. s.), když tato rozhodnutí není možno považovat za rozhodnutí, kterými se pouze vede řízení [§ 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.]. Bylo by zjevně proti principu hospodárnosti řízení, pokud by si mohl krajský soud kontrolovat správnost svého postupu postupným vydáváním rozhodnutí o podmínkách řízení, které by k případným kasačním stížnostem účastníků přezkoumával Nejvyšší správní soud.
[13] Pro odlišný postup musí být výslovná zákonná opora, jako je tomu v případě občanského soudního řízení například u námitek účastníků podle § 104a odst. 5 a § 105 odst. 4 o. s. ř. Obdobně, ačkoliv nejde o řešení podmínek řízení, ale o věc samu, lze poukázat na to, že soud musí rozhodnout o celé projednávané věci, a jen tehdy, pokud je to účelné, může rozhodnout jen o její části (částečný rozsudek) nebo o jejím základu (mezitímní rozsudek) – § 152 odst. 2 o. s. ř. Soud si v daných případech tedy sice může postavit část žaloby najisto, ale půjde o ucelené posouzení právních a skutkových otázek vztahujících se buď k základu žaloby, nebo k její ucelené části, nikoliv o posuzování jednotlivých dílčích právních či skutkových otázek, které je třeba pro řešení sporu vyřešit.
[14] Pokud tedy krajský soud vydal samostatné usnesení o tom, že je věcně příslušný (resp. správní soudy mají pravomoc věc rozhodovat), postupoval v rozporu se zákonem. Pokud je stěžovatelem tato otázka zpochybňována, soud je povinen ji vypořádat buď postupem podle § 46 odst. 2 s. ř. s., pokud by se s ní ztotožnil, nebo až v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, pokud se s ní neztotožní. Účastník může vznášet námitky týkající se podmínek řízení zásadně kdykoliv za řízení, pokud není v tomto právu omezen (viz například omezení práva na vznesení námitky místní příslušnosti do prvního úkonu ve věci samé – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007, čj. 2 Azs 156/2006-38). Vzhledem k tomu, že jde o podmínky řízení, soud je povinen je zkoumat kdykoliv za řízení. Pokud není podmínka řízení zpochybňována, nemusí tak v odůvodnění rozhodnutí činit výslovně, avšak k námitce je povinen ji v rozhodnutí, kterým se řízení končí, vypořádat (viz obdobně k otázce zkoumání
prekluze
práva vyměřit daň rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 1 Afs 145/2008-135, č. 1851/2009 Sb. NSS).[15] S ohledem na shora uvedené se Nejvyšší správní soud nemohl v tuto chvíli zabývat tím, zda věc skutečně přísluší do pravomoci soudů ve správním soudnictví, neboť touto otázkou se bude moci zabývat až na základě případné kasační stížnosti proti rozhodnutí, které je krajský soud oprávněn vydat.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.