Vydání 12/2013

Nejvyšší správní při posuzování návrhu vyšel z následujících úvah.

Dle § 174a odst. 1 věty první zákona o soudech a soudcích „[m]“. Dle § 174a odst. 2 tohoto zákona je náležitostí návrhu na určení lhůty též specifikace, jakého úkonu se mají dle názoru navrhovatele průtahy týkat.

Specifikace úkonu, u něhož je navrhováno určení lhůty, je rozhodná pro určení předmětu řízení o určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě ve vztahu k takovému úkonu bude třeba zkoumat, zda dochází k průtahům a zda je namístě určit k jeho provedení lhůtu. Uvedený závěr vyplývá nejen z § 174a odst. 2 věty druhé zákona o soudech a soudcích a z § 174a odst. 8 věty první citovaného zákona, dle níž může příslušný soud určit lhůtu k provedení úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy, ale zejména ze zásady nezávislosti soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí, která nesmí být dotčena tím, že by příslušný soud posuzoval – v rozporu se smyslem (účelem) řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu – nejen otázku určení lhůty k provedení procesního úkonu, ale rovněž to, ve vztahu k jakému procesnímu úkonu nastaly v řízení průtahy (k danému srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2012, čj. Aprk 42/2012-43).

Při rozhodování o tom, zda dochází v souvislosti s konkrétním namítaným procesním úkonem k průtahům, je mnohdy s ohledem na okolnosti posuzovaného případu nutno zhodnotit i průběh řízení, v němž má dle navrhovatele docházet k průtahům s provedením úkonu. V některých případech totiž právě průběh řízení může být rozhodný pro určení okamžiku, kdy mohl být v řízení poprvé učiněn procesní úkon, jehož se řízení o určení lhůty týká, případně pro zhodnocení zda k průtahům značnou měrou nepřispívá sám navrhovatel. Jako příklad lze uvést, že nařídit jednání má smysl až tehdy, byl-li zaplacen soudní poplatek, a je tedy jisté, že nedojde k zastavení řízení pro jeho nezaplacení; bylo by zcela zbytečné nařizovat jednání k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud v řízeních o určení lhůty k provedení procesního úkonu, kde je to podstatné, vyjadřuje i k širšímu průběhu řízení. Činí tak však s ohledem na řádné posouzení průtahů u procesního úkonu, jehož se řízení týká, a nejde o překročení předmětu řízení, jak se mylně domnívá navrhovatel.

Ze zákona o soudech a soudcích dále vyplývá, že [n]“ (§ 174a odst. 2). Tento soud může ve lhůtě 30 dnů od doručení návrhu provést „“ (§ 174a odst. 3). Tímto způsobem může soud, vůči němuž jsou průtahy namítány, vyhovět navrhovateli a přispět k naplnění základního cíle, který § 174a zákona o soudech a soudcích sleduje, tj. zajištění co nejrychlejšího průběhu soudního řízení. Již tento postup může přispět k co nejrychlejšímu provedení úkonu, jehož se navrhovatel domáhá.

Zákon o soudech a soudcích vychází z premisy, že pokud soud, vůči němuž jsou průtahy namítány, ve lhůtě 30 dnů navrhovaný úkon provede, zpravidla tím uspokojí navrhovatele (ten dosáhne provedení úkonu, jehož se domáhal), proto se po provedení žádaných procesních úkonů k návrhu dále nepřihlíží (§ 174a odst. 3).

Nicméně i v případě, že soud, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení, učiní navrhovatelem požadované úkony, může navrhovatel výslovně ve lhůtě 3 dnů ode dne, kdy se o provedení úkonů dozvěděl, prohlásit, že na návrhu trvá. V takovém případě je věc předána k rozhodnutí nadřízenému soudu (v nynějším případě ze strany krajského soudu Nejvyššímu správnímu soudu). Smysl prohlášení navrhovatele, že na návrhu trvá, spatřuje zdejší soud v tom, aby mohl nadřízený soud rozhodnout v případě nejednotnosti náhledu krajského soudu a navrhovatele, zda bylo skutečně navrhovateli provedením procesních úkonů beze zbytku vyhověno a zda byly požadované procesní úkony učiněny tak, jak bylo žádáno. Jsou totiž myslitelné situace, kdy může být krajský soud v dobré víře, že provedl všechny procesní úkony, jichž se navrhovatel domáhal, nicméně sám navrhovatel se s takovým hodnocení nemusí plně ztotožňovat. K danému srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 16. 4. 2013, čj. Aprk 25/2013-51.

V případě, že navrhovatel prohlásí, že na návrhu trvá, poté co krajský soud provedl požadované procesní úkony, v řízení o určení lhůty k provedení procesního úkonu se zkoumá, zda dochází k průtahům s provedením původního procesního úkonu vymezeného v návrhu. Podstatné je zmínit, že pro posouzení, zda dochází k průtahům s provedením procesního úkonu, je rozhodný okamžik rozhodování o návrhu na určení lhůty. Při posuzování důvodnosti návrhu na určení lhůty, kterému měl krajský soud vyhovět postupem dle § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích a u kterého navrhovatel výslovně prohlásil, že na něm trvá, se proto bude v první řadě zkoumat, zda skutečně krajský soud návrhu plně vyhověl. Až v případě, že by tomu tak nebylo a navrhované úkony provedeny nebyly, bylo by namístě posouzení, zda dochází k průtahům. Nemá totiž význam zkoumat, zda dochází k průtahům u úkonu, který již byl proveden. Skutečnost, že rozhodný je okamžik rozhodování o návrhu, vyplývá z § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, v němž je při vymezení podmínek pro vyhovění návrhu použito přítomného času („“), a dále ze skutečnosti, že v případě důvodného návrhu má dojít též k určení lhůty k provedení navrhovaného úkonu. Obecně by totiž nemělo smyslu určit lhůtu k provedení již provedeného úkonu.

V nynější věci se navrhovatel domáhal nařízení jednání ve věci nebo učinění výzvy ze strany krajského soudu k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání. Předmětem posuzování ze strany zdejšího soudu tak je, zda v době rozhodování zdejšího soudu dochází k průtahům při takto vymezeném procesním úkonu. K danému lze konstatovat, že krajský soud poté, co obdržel návrh na určení lhůty v dané věci, v předvolání ze dne 29. 5. 2013 nařídil jednání na 25. 6. 2013. Došlo tedy k provedení procesního úkonu, kterého se navrhovatel domáhal. Ostatně tuto okolnost mající význam pro posouzení věci ze strany zdejšího soudu nezpochybňuje ani sám navrhovatel.

Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že dne 25. 6. 2013 se nařízené jednání nemohlo uskutečnit, jelikož soudní i správní spis byl zaslán zdejšímu soudu k rozhodnutí o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Tato skutečnost ovšem byla přímým důsledkem postupu navrhovatele, který sdělil, že na svém návrhu trvá i poté, co bylo jím požadované jednání nařízeno, což krajskému soudu neumožnilo postupovat jinak, než soudní a správní spis předložit Nejvyššímu správnímu soudu. Bez těchto spisů je přitom provedení jednání nemyslitelné. K navrhovatelovým úvahám, že by v takovém případě bylo možné Nejvyššímu správnímu soudu zaslat soudní spis krajského soudu jen v kopii, aby mohl krajský soud v mezidobí s originálem spisu činit další úkony, lze poznamenat, že by šlo o značně nestandardní postup oproti jiným řízením o určení lhůty k provedení procesního úkonu, kdy jsou pravidelně zasílány originály spisů. Takový nestandardní postup by přitom mohl být podkladem pochybností a námitek týkajících se úplnosti takových spisů či manipulace s kopiemi, které by přitom bylo možno posoudit jen na základě originálů spisů. Zasílání kopií spisů proto nepřichází v úvahu.

V době rozhodování zdejšího soudu je tedy stav řízení před krajským soudem takový, že ve věci neproběhlo nařízené jednání a další jednání zatím nebylo na konkrétní datum nařízeno. Návrh na určení lhůty v dané věci však není důvodný. V § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích jsou uvedena kritéria, která je třeba zohlednit při hodnocení, zda ve věci dochází k průtahům. Ohled se přitom dle tohoto ustanovení bere na „“. Vzhledem k podmínkám nynější věci vystupuje do popředí kritérium postupu účastníků nebo stran řízení a kritérium dosavadního postupu soudu. Je zřejmé, že požadoval-li navrhovatel, aby krajský soud nařídil jednání ve věci nebo učinil výzvu k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání, pak tím, že bylo jednání nařízeno tak, aby mohlo proběhnout v rámci jednoho měsíce, byl požadavek na provedení tohoto procesního úkonu ze strany krajského soudu plně uspokojen. K uskutečnění nařízeného jednání dojít nemohlo v návaznosti na to, že stěžovatel trval na svém návrhu na provedení procesního úkonu, pročež musel být soudní i správní spis předán Nejvyššímu správnímu soudu. V postupu navrhovatele tak lze spatřovat důvod, proč nařízené jednání neproběhlo a dosud nebylo nařízeno další.

Nutno zmínit, že takto bylo zmařeno v pořadí již druhé jednání před krajským soudem, jelikož i v případě předchozího návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (spočívajícího též v nařízení jednání nebo ve výzvě soudu k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání) nebylo možno nařízené jednání realizovat z důvodu odeslání spisů k vedení řízení o návrhu na určení lhůty pod sp. zn. Aprk 13/2013.

Krajský soud tak v dané věci nařídil jednání na dva termíny (na 5. 3. 2013 a na 25. 6. 2013), ani v jednom termínu se ze shora uvedených důvodů jednání nekonalo. Jakkoli Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje právo navrhovatele vyslovit, že na svém návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu trvá, a to i tehdy, když takový úkon krajský soud provedl, z objektivního hlediska je patrno, že tento stěžovatelův postup značnou měrou přispěl k tomu, že se ve věci dosud žádné jednání nerealizovalo. Též s ohledem na dvojí nařízení jednání ze strany krajského soudu (poslední jednání bylo nařízeno na datum krátce předcházející rozhodnutí o tomto návrhu) nelze soudit, že by ve vztahu k navrhovaným procesním úkonům v době rozhodování zdejšího soudu docházelo k průtahům.

V postupu krajského soudu, který již dvakrát jednání nařídil, a postupu navrhovatele, který již dvakrát přispěl k tomu, že se jednání nerealizovalo (a pokud má proběhnout nové, bude jej nutno znovu nařizovat), Nejvyšší správní soud spatřuje podklad pro to, že zde nejsou dány průtahy ve vztahu k procesnímu úkonu spočívajícímu v nařízení jednání nebo k učinění výzvy k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání. Ani ostatní kritéria zmíněná v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích (tj. složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele) společně se skutečností, že dle § 56 odst. 3 s. ř. s. jsou nečinnostní žaloby projednávány přednostně, nemůže takové hodnocení zvrátit. To z důvodu, že krajský soud již dvakrát v průběhu krátké doby vyjádřil připravenost věc projednávat při nařízeném ústním jednání, tato jednání se však nemohla uskutečnit.

Jak již bylo uvedeno výše, smysl prohlášení navrhovatele, že na návrhu trvá, lze spatřovat v tom, aby mohl nadřízený soud rozhodnout v případě nejednotnosti náhledu krajského soudu a navrhovatele, zda bylo skutečně navrhovateli provedením procesních úkonů beze zbytku vyhověno, a zda tak byl plně uspokojen. Takto vymezenému základnímu smyslu vymezeného institutu se dle hodnocení zdejšího soudu vymyká konstatování navrhovatele, který uvedl, že: „“

Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že účelem návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu a účelem případného řízení o takovém návrhu před příslušným soudem je vytvoření procesního nástroje určeného k obraně proti případným průtahům v soudním řízení. Stejně jako je tomu u jiných řízení před soudy, základním smyslem jejich vedení nemůže být rozhodnutí o nákladech řízení.

Značná část navrhovatelovy argumentace v podání nazvaném „“ se přitom dotýkala právě nákladů řízení. Zde soud spatřuje navrhovatelovu motivaci, proč i přes to, že krajský soud požadované jednání nařídil, na svém návrhu trval. Pokud by se navrhovatel spokojil s tím, že návrhu bylo vyhověno postupem krajského soudu, nevedlo by se žádné řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu a ve vztahu k návrhu by se tak nerozhodovalo o náhradě nákladů řízení. Z tohoto důvodu navrhovatel prohlásil, že na návrhu trvá, i když mu již před krajským soudem bylo vyhověno. Zahájil tak zvláštní řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu před zdejším soudem, kde se o náhradě nákladů řízení ve vztahu k takovému návrhu rozhoduje. V jednom podání, ve kterém prohlásil, že na návrhu trvá, navrhovatel vzal tento návrh zpět, jak sám uvedl „“. Argumentoval přitom, že v takovém případě je nutno na základě § 174a odst. 5 zákona o soudech a soudcích vyjít z přiměřené aplikace § 146 o. s. ř. a po zastavení řízení přiznat navrhovateli náklady řízení, jelikož návrh byl vzat zpět pro chování krajského soudu.

V dané souvislosti se pak navrhovatel vymezil k postupu Nejvyššího správního soudu, který upřednostňuje projednání věci v případě, že v jednom podání navrhovatel prohlásil, že na návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu trvá a současně jej bere zpět. Tento postup zdejšího soudu byl totiž navrhovateli znám z předchozích usnesení (ze dne 7. 11. 2012, čj. Aprk 35/2012-61; ze dne 6. 3. 2013, čj. Aprk 13/2013-109; a ze dne 16. 4. 2013, čj. Aprk 25/2013-51). Navrhovatel vyjádřil důrazný nesouhlas s tím, že dochází k ignorování jeho dispozitivního právního úkonu – zpětvzetí návrhu a že Nejvyšší správní soud nahrazuje projev jeho vůle. Uvedl, že pokud soud považuje úkony stěžovatele za nesrozumitelné a „“, měl navrhovatele vyzvat dle § 43 odst. 1 o. s. ř.

Dle § 43 odst. 1 o. s. ř. „[p]“

Nejvyšší správní soud se s odkazem na dané ustanovení v podmínkách nynější věci neztotožnil. Podání navrhovatele označené „“ zdejší soud za nesrozumitelné nepovažoval. Jak již bylo uvedeno výše, důvody, pro které navrhovatel na návrhu trval a současně jej vzal zpět, jsou z jeho podání patrny a dotýkají se zejména nákladů řízení. Zdejší soud k meritornímu rozhodnutí o návrhu, a nikoli zastavení řízení pro zpětvzetí, přikročil z jiných důvodů, než že by neměl jistotu v tom, co navrhovatel sledoval. K meritornímu rozhodnutí o návrhu bylo přikročeno z toho důvodu, že za daných okolností nebylo možno postupovat tak, jak si navrhovatel představuje, tj. řízení o návrhu zastavit a s ohledem na zastavení řízení rozhodovat o nákladech řízení.

Trvání na návrhu a jeho současné zpětvzetí jsou objektivně vzájemně vylučující se úkony. Buď chce účastník dosáhnout meritorního rozhodnutí o svém návrhu, nebo jej bere zpět, aniž by trval na meritorním rozhodnutí o něm, nelze však oboje současně. Při hodnocení, zda se takové úkony vzájemně vylučují, Nejvyšší správní soud akcentoval základní smysl řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, jímž je ochrana před případnými průtahy v soudním řízení. Tato ochrana spočívá v určení lhůty k provedení navrhovaného procesního úkonu, byl-li návrh shledán důvodným, a může být efektivně poskytnuta jen při meritorním projednání návrhu. Otázku nákladů řízení považuje zdejší soud při nahlížení na smysl daného řízení za podružnou a za daleko méně podstatou ve srovnání s cílem řízení, jímž je zajištění rozhodování soudu v přiměřené lhůtě, jakožto integrální části práva na spravedlivý proces. Vzájemnou slučitelnost trvání na návrhu a současného zpětvzetí návrhu tak zdejší soud posuzoval právě ve vztahu k takto vymezenému smyslu daného řízení. Za neakceptovatelné zdejší soud považuje vedení řízení, jehož výlučným cílem má být rozhodování o nákladech řízení a u něhož je od samotného počátku jasné, že nemůže vést k ochraně těch práv, k jejichž ochraně má dané řízení sloužit (tak by tomu ovšem bylo, pokud by zdejší soud plně akceptoval představu navrhovatele, který prohlásil, že na návrhu trvá a zároveň jej bere zpět).

V zájmu racionálního řešení nastíněné situace Nejvyšší správní soud upřednostnil věcné projednání návrhu na určení lhůty před zastavením daného řízení. Při úvaze, jaké řešení zvolit, byl zdejší soud veden základním smyslem své existence, jímž je ochrana práv (srov. čl. 90 Ústavy). Při meritorním projednání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu jsou nejlepší podmínky pro ochranu případným porušeným právům. Meritorním projednáním návrhu tak v dané situaci nemohl navrhovatel doznat žádné dotčení na právech, kterým se má v daném typu řízení poskytovat ochrana především, tj. právu na projednání věci v přiměřené lhůtě.