Vydání 4/2010

(...) Podle § 44 odst. 1 s. ř. s. může být usnesením uložena jako pořádkové opatření pokuta až do výše 50 000 Kč tomu, kdo neuposlechne výzvy soudu nebo učiní urážlivé podání či přednes. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2005, čj. 3 Ads 57/2003-79, dostupný na www.nssoud.cz, smyslem pořádkové pokuty jakožto pořádkového opatření při vedení procesu je jednak zajištění hladkého průběhu a důstojného průběhu soudního řízení, jednak ochrana jak veřejné autority, kterou soud zastává, tak osobnostních práv osob účastnících se řízení v širokém smyslu (účastníci řízení, osoby na řízení zúčastněné, svědci, tlumočníci apod.). Pokud jde o urážlivá podání, Nejvyšší správní soud v témže rozsudku konstatoval, že po stránce objektivní je urážlivým každý výrok, kterým se autorita úředních orgánů zjevně snižuje nebo kterým jsou porušena osobnostní práva jiných osob. Primárním hlediskem pro posouzení oprávněnosti aplikace § 44 odst. 1 s. ř. s. ve stěžovatelově případě je tedy zjištění, zda příslušné pasáže kasační stížnosti byly „objektivně urážlivými“ v naznačeném smyslu. V posuzovaném případě šlo o výroky hodnotící soud - nešlo tedy o výroky, jimiž by z povahy věci mohly být zasaženy osobnostní statky osob účastnících se řízení. Kritériem urážlivosti výroků je tu tedy již zmíněná zjevnost snižování autority soudu jako orgánu veřejné moci. To ostatně koresponduje plně s účelem pokuty ve smyslu § 44 odst. 1 s. ř. s. jako pořádkového opatření, a to zajištění důstojnosti jednání před soudem. Jaké podání, resp. jaký výrok pak zjevně snižuje autoritu soudu?

Autoritou se v nejširším slova smyslu myslí sociální pozice, která je připisována nějaké instituci či osobě a která působí tak, že se jiní lidé ve svém jednání a myšlení řídí podle této instituce či osoby. Autorita vzniká buď společenskými procesy nebo na základě předcházející zkušenosti. Autorita státních orgánů, zejména pak orgánů soudních, je přitom typickou autoritou vzniklou jednak společenskými procesy, jednak autoritou formální, resp. autoritou deontickou. Je to ústavní zákon, který formuluje soudnictví jako autoritativní státně mocenský nástroj rozhodování sporů a ochrany práv a vybavuje je pravomocí závazně stanovit individuálním rozhodnutím práva a povinnosti osob. Právě deontická povaha soudní autority vyžaduje, aby nebyla zásadně, v samém základě, zpochybněna soudního orgánu konat své funkce. Jinak řečeno - např. Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.) a při úvahách, kam může zajít kritika soudů jako výraz svobody slova, zcela stabilně konstatuje, že pojem autority soudu zahrnuje především to, že soudy jsou, a jsou tak i všeobecně přijímány veřejností, fórem pro řešení právních sporů a pro rozhodování o vině a nevině jedince v trestních věcech (např. srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 8. 1997 ve věci Worm proti Rakousku, č. stížnosti 83/1996/702/894). Pokud jde o autoritu soudu, možnost bezbřehé kritiky je třeba poměřovat zájmem zachování důvěry v soudy v demokratické společnosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1993 ve věci Fey proti Rakousku, č. stížnosti 14396/88). To samozřejmě neznamená, že není možné nijak zpochybňovat správnost závěrů soudů, polemizovat s jejich rozhodnutími, resp. že by byla vyloučena možnost kritizovat soudce vůbec (srov. rozsudek ESLP ze dne 22. 2. 1989 ve věci Barfod proti Dánsku, č. stížnosti 11508/85). Konec konců takovou možnost předpokládá již sám procesní nástroj opravného prostředku, tato polemika či nesouhlas však musí mít v zájmu zachování důvěry v soudní autoritu nějaké meze.

Pro účely posouzení předkládaného případu není v tento okamžik potřebné zabývat se obšírně doktrinálními či judikatorními východisky a přístupy k možnému tu širšímu, tu užšímu pojetí přípustné míry kritiky soudní moci (k tomu srov. např. Kosař, D.: Kobenter proti Rakousku: Přípustná míra kritiky soudcovského stavu, in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI Praha, ročník X., č. 1, str. 32 - 41). Podstatné je, že v zásadě panuje shoda, že jakkoliv se svoboda slova vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 1999 ve věci Nilsen a Johnsen proti Norsku, č. stížnosti 23118/93), základní mezí je kritérium všeobecně známé především z oblasti ochrany osobnosti před zásahem do osobní cti, a to, zda je projevená kritika buď konstatováním in radice pravdivých skutečností, nebo hodnotícím soudem na skutečnosti založeným a skutečnosti přiměřeným (tak např. rozsudek ESLP ze dne 26. 4. 1995 ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku, č. stížnosti 15974/90). V obdobném smyslu hovoří ostatně i již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 57/2003, konstatuje-li, že kritiku lze považovat za oprávněnou, pokud svým obsahem a formou nevybočuje z účelu kritiky věcné způsobem, jenž by se dotýkal cti kritizovaného.

V posuzovaném případě je zřejmé již ze samotné dikce sporných pasáží užitých stěžovatelem v kasační stížnosti na adresu krajského soudu (resp. na adresu konkrétního soudce rozhodujícího ve věci), že jde o soudy hodnotící („- soud podle mého názoru naprosto nerozumí medicínské terminologii, není schopen chápat souvislosti -“; „- soud není v tomto oboru nijak vzdělán, ani se vzdělávat nechce -“). Jak již bylo předznamenáno, hodnotící soud, jehož pravdivost či nepravdivost nelze z povahy věci prokazovat, musí k tomu, aby požíval ochrany svobody projevu, jednak vyvěrat ze skutečnosti, jednak musí být povaze věci přiměřený. V posuzovaném případě je zjevné, že skutkový podklad pro vynesené soudy stěžovatel žádný nepřináší a ani přinést nemůže. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení nebyly otázky ani medicíny, ani „medicínského práva“ (což ani z povahy věci možné není, jakkoliv se stěžovatel patrně domnívá opak - k omylu stěžovatele co do podstaty řízení ve věcech dávek důchodového pojištění podmíněných zdravotním stavem lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé pod sp. zn. 6 Ads 40/2008), stěžovatel neměl nejmenší příležitosti učinit skutkový závěr o tom, jakými znalostmi medicínské terminologie rozhodující soudce disponuje, zda je schopen chápat souvislosti vyplývající z lékařských zpráv, zda je schopen chápat význam jednotlivých vyšetření apod. Jakýkoliv prokazatelný skutkový základ pak postrádá stěžovatelovo konstatování, že postup soudu je způsoben tím, že „soud není v tomto oboru nijak vzdělán, ani se vzdělávat nechce“. Úsudek o tom, že někdo není vzdělán v oboru, který se údajně měl v rozhodnutí soudu uplatnit, leč se z povahy věci uplatnit nemohl, stejně jako úsudek o něčí vnitřní mentální rezervaci je . V tomto ohledu je použitá kritika zjevně excesivní v tom smyslu, že postrádá jakéhokoliv věcného podkladu - jde o čistě hodnotící soudy, které se neopírají o jakékoliv seznatelné skutečnosti. Zřejmým účelem použité kritiky je dehonestováním soudu dodat na přesvědčivosti předchozím argumentům. V této souvislosti nemůže být omluvou, že použité formulace jsou snad výrazem frustrace z předchozího řízení, která mohla být zapříčiněna i míjejícím se náhledem na podstatu řízení. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v případě ukládání pořádkových pokut za urážlivá podání či přednesy je třeba mít na paměti, že urážlivé projevy účastníků mohou mít kořeny v jejich dlouhodobé frustraci z neúspěšného průběhu sporu či v jiných „pochopitelných“ důvodech a že soudy jako reprezentanti veřejné moci mají být nadány větší dávkou tolerance, velkorysosti a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů, jak požaduje Ústavní soud ve své judikatuře (tak zejména nález ze dne 17. 10. 2000 ve věci sp. zn. I. ÚS 211/99). Nicméně v posuzovaném případě šlo o podání, které formuloval advokát - právní profesionál, od něhož lze očekávat, že bude schopen od osobních pocitů při výkonu své praxe odhlédnout (k tomu viz níže). Zcela neakceptovatelným je pak poukaz na zdravotní handicap soudce v souvislosti s vyslovenou „důvodnou pochybností“ o schopnosti rozhodovat „tak složité“ případy, jako případy vyžadující orientaci v „medicínském právu“. Narážky na zdravotní postižení spojené s vyslovenou pochybností o mentální schopnosti postiženého patří k nejhrubším útokům , jejichž užití v argumentaci je oprávněně v běžném úzu označováno jako perfidní. Jde totiž o jednu z nejhrubších forem abusivní argumentace, která zpochybňuje schopnosti oponenta domněle objektivizujícím způsobem, a to na základě jeho vnějšího vzezření. Stěžovatelův pokus hodnotit svou výpověď později jako „výraz lítosti“ je v kontextu citovaných pasáží zcela nepřesvědčivý. V kontextu s předchozím zpochybněním vzdělání soudce v určitém oboru jde o zjevnou gradaci kritiky, nikoliv o pokus empatického vyjádření účasti na těžkém údělu zdravotně postiženého.

Vedle výše uvedeného nelze odhlédnout od skutečnosti, že podání, jehož část byla shledána jako urážlivá, formuloval právní profesionál, advokát. Shodou okolností tuto skutečnost vyzdvihuje i sám stěžovatel, ovšem v tom smyslu, že byl ohledně obsahu jím koncipovaného podání zásadně vázán s ohledem na ustanovení zákona o advokacii a etických předpisů pokyny žalobkyně. Nadto odpovědnost za obsah podání distribuuje na žalobkyni v tom smyslu, že konec konců obsah podání stvrdila svým podpisem. K tomu budiž poznamenáno následující:

V první řadě je třeba zásadně odmítnout pokus o distribuci odpovědnosti za obsah podání zpracovávaného advokátem na jeho klienta, jehož pokyny se řídí. Procesní teorie sice samozřejmě vychází z toho, že procesní úkony učiněné zástupcem účastníka jsou nahlíženy jako úkony onoho účastníka, nicméně pokud jde o procesně nerelevantní jednání v řízení (tj. jednání, které nemá samo o sobě vliv na průběh a výsledek řízení), typicky jednání týkající se právě pořádku v řízení, je přičitatelné vždy té osobě, která skutečně jedná. Procesní úkon (kasační stížnost), jehož obsahem byly urážlivé pasáže, podal a koncipoval stěžovatel jako zástupce žalobkyně. Podle běžného úzu byla kasační stížnost opatřena v závěru jménem žalobkyně (nikoliv tedy jejím podpisem, jak stěžovatel uvádí), signována však byla stěžovatelem, a to u jeho identifikace jako zástupce žalobkyně na titulní stránce kasační stížnosti. Již Nejvyšší správní soud Republiky československé v rozhodnutí ze dne 30. 10. 1934 ve věci sp. zn. 16539/34 dovodil, že za urážlivé podání odpovídají právě i advokáti, kteří jako zmocněnci užívají v písemných podáních urážejícího způsobu psaní. Stejně tak zcela explicitně konstatoval i novodobý Ústavní soud, že sice je třeba mít na paměti, že účastníky soudního řízení jsou fyzické nebo právnické osoby, nikoliv jejich zástupci, nicméně pokud jde o vztahy při zajištění pořádku při vedení soudního řízení, jde případně o přímý vztah soudu a „rušícího“ advokáta (srov. zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 234/96, ve věci sp. zn. III. ÚS 749/2000, či ve věci sp. zn. I. ÚS 818/06). V tomto ohledu tedy považuje Nejvyšší správní soud stěžovatele z hlediska pořádku a důstojnosti soudního řízení za plně odpovědného za obsah podání, které jako zástupce (advokát) účastníka řízení sepsal a soudu doručil.

Dále pak Nejvyšší správní soud musí co nejrozhodněji odmítnout stěžovatelovu argumentaci v tom smyslu, že snad jeho profesní závazek vázanosti pokynem klienta ospravedlňuje užití výrazových prostředků, které požaduje, resp. které (byť expresivně) vyjadřují klientovy názory na soudní rozhodnutí. Takový výklad stavovských předpisů je třeba odmítnout jako zcela scestný. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je sice advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, nicméně pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Přitom podle § 17 téhož zákona je advokát při výkonu advokacie povinen postupovat tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis. Tím je usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. října 1996, č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický kodex“). Etický zcela jasně přitom stanoví, že advokát je jednak všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu (čl. 4 odst. 1 etického kodexu), jednak je speciálně ve vztahu k soudům povinen zachovávat náležitou úctu a zdvořilost (čl. 17 odst. 1 etického kodexu).

Postavení stěžovatele jako advokáta jej tedy zavazuje naopak k mnohem vyššímu standardu chování a neumožňuje akceptovat u advokáta způsoby, které by snad byly omluvitelné jistými okolnostmi u účastníka řízení.

V tomto ohledu a při opakovaném zdůraznění deontického charakteru soudní autority je podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba opět velmi důrazně poukázat na setrvalou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva při výkladu čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud se týká právě výroků advokátů na adresu soudů. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti zásadně ve všech věcech konstatuje, že zvláštní postavení advokátů (resp. právních profesionálů obecně) spočívá při výkonu soudnictví v tom, že mají ústřední význam zprostředkovatele mezi veřejností a soudy. Tímto postavením zprostředkujícího článku lze pak vysvětlit právě obvyklá omezení (resp. regulace) chování členů tohoto stavu, včetně omezení svobody projevu. Evropský soud pro lidská práva dokonce výslovně konstatuje, že při zohlednění klíčové pozice advokátů lze od nich oprávněně očekávat, že přispějí k řádnému výkonu soudnictví, a tak i k udržení (získání) důvěry v soudnictví. Jakkoliv tedy článek 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nechrání pouze podstatu vyřčených myšlenek a sdělení, ale též formu, jakou se projevují, a jakkoliv jsou advokáti jistě oprávněni komentovat veřejně výkon soudnictví, jejich kritika musí mít meze, neboť právníkova svoboda slova v soudní síni není neomezená a zájmy, jako je autorita soudu, jsou natolik důležité, aby ospravedlnily omezení tohoto práva (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 20. 5. 1998 ve věci Schöpfer proti Švýcarsku, č. stížnosti 25405/94; rozsudek ze dne 21. 3. 2002 ve věci Nikula proti Finsku, č. stížnosti 31611/96, či rozsudek ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, č. stížnosti 73797/01). S ohledem na právě uvedené se jeví zcela neopodstatněným stěžovatelův poukaz na realizaci práva na svobodný projev ve smyslu čl. 17 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

To ostatně potvrzuje rovněž setrvalá Ústavního soudu ve věci ukládání pořádkových pokut v soudním řízení - standardní argumentací stěžovatelů před Ústavním soudem je totiž právě poukaz na domnělé porušení čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tyto poukazy zásadně odmítá s tím, že čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace, tj. právo svobodně (nerušeně) projevovat své myšlenky, příp. své znalosti, a právo být informován. Svoboda projevu je konkretizována v čl. 17 odst. 2 Listiny, v němž se projevem rozumí vyjádření názoru. V tomto smyslu Ústavní soud chápe svobodu projevu jako právo vyjádření svých myšlenek, resp. idejí, vědomostí (znalostí), představ, přání apod., a to jak vůči určitému adresátu, tak veřejně vůči komukoliv. Také toto právo je však nutno pojímat v jeho společenském kontextu. Ústavní soud již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96 konstatoval, že svoboda projevu a vyjádření vlastních názorů nemá charakter filosofické kategorie, ale jako pojem ústavněprávní při své aplikaci na konkrétní skutkový základ podléhá obvyklým zásadám a pravidlům právní . Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory, bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 Listiny), je již obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy a hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Proto Ústavní soud dospívá k názoru, že pokud vybočí publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se pravidla ocitá již mimo rámec ústavní ochrany. Z toho vyplývá, že v podstatě lze pokládat za nezbytné sankcionování či prevenci před urážlivými útoky proti objektům ochrany, pokud „formality“, „podmínky“, „omezení“ či „sankce“ jsou přiměřené legitimnímu účelu. V tomto ohledu Ústavní soud zásadně neshledává v případném uložení pořádkové pokuty zásah do základního práva projevovat myšlenky či šířit informace, neboť jde toliko o sankcionování nekultivovaného způsobu jejich šíření. Ústavní soud shledává, že v určitých situacích (mezi něž patří i soudní řízení) je třeba volit adekvátní výrazové prostředky respektující obecně přijímané zásady slušného chování (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 76/2000, obdobně, s větším důrazem na věcnost projevu a slušnost vystupování usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2966/07).