Vydání 1/2022

[4] Ustanovení § 7 odst. 6 s. ř. s. upravuje, že „[n]“.

[5] Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany, . Odchylná pravidla při určování místní příslušnosti jsou obsažena v § 32 odst. 3 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení je k řízení o žalobě místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu (pozn.: zvýraznění zde i dále v textu doplnil NSS).

[6] Ustanovení § 32 zákona o azylu je obsaženo v jeho části první, hlavě IV, která upravuje soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Rozhodnutím ministerstva ve věci mezinárodní ochrany se pro účely zákona o azylu rozumí rozhodnutí vydaná podle § 15 nebo § 15a zákona o azylu a rozhodnutí o udělení azylu, rozhodnutí o udělení, prodloužení nebo neprodloužení doplňkové ochrany, rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, rozhodnutí o zastavení řízení včetně usnesení o zastavení řízení, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné a rozhodnutí o odnětí nebo neodnětí azylu nebo doplňkové ochrany [§ 2 odst. 1 písm. e) zákona o azylu]. Jedná se o výčet rozhodnutí vydávaných ve věci mezinárodní ochrany. Za rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nelze považovat jiná rozhodnutí, která výsledkem řízení o udělení mezinárodní ochrany nejsou, byť s takovým řízením bezprostředně souvisejí. Tento závěr Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil ve své judikatuře, na což v podaném nesouhlasu poukázal také Krajský soud v Praze (viz např. rozsudky NSS ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 Aps 5/2007-63, č. 1459/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 11. 2007, čj. 9 Aps 6/2007-71, ze dne 11. 12. 2007, čj. 2 Aps 4/2007-111, usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 1. 2015, čj. 9 Azs 66/2014-69, č. 3181/2015 Sb. NSS, či usnesení ze dne 15. 9. 2010, čj. Nad 42/2010-37).

[7] Nejvyšší správní soud posoudil obsah předloženého nesouhlasu Krajského soudu v Praze s postoupením věci a dospěl k závěru, že není důvodný.

[8] Je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného se věcně týká problematiky určení státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie (nařízením Dublin III), který je povinen přijmout zpět cizince vzhledem ke své příslušnosti, k posouzení cizincem podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

[9] Nařízení Evropské unie jsou přímo použitelnými právními předpisy, které vyvolávají právní účinky a mají aplikační přednost před vnitrostátními normami (čl. 10a Ústavy). Podle čl. 288 druhého pododstavce Smlouvy o fungování EU má nařízení obecnou působnost, je závazné a přímo použitelné ve všech členských státech, a tedy mu musejí ustoupit taková ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která jsou s ním v rozporu. Jak v této souvislosti vyslovil Soudní dvůr již v rozsudku ze dne 9. 3. 1978, , C-106/77, bodu 14: „[…] .“

[10] Dublinský systém, jehož jádrem je nařízení Dublin III, představuje právní mechanismus sloužící k určení státu odpovědného za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetího státu. Vychází ze zásady, že k posouzení žádosti je příslušný právě jeden členský stát, a to ten členský stát, který sehrál největší úlohu při vstupu a pobytu žadatele na území členských států (s určitými výjimkami; viz důvodová zpráva k nařízení Dublin III). Vytváření společného evropského azylového systému má z dlouhodobého hlediska vést ke společnému azylovému řízení a jednotnému právnímu postavení platnému v celé Evropské unii pro osoby, které jsou žadateli nebo jimž byla mezinárodní ochrana poskytnuta (viz odst. 6 preambule nařízení Dublin III).

[11] Dle čl. 1 nařízení Dublin III „[t]“. Žadatelem je dle čl. 2 písm. c) nařízení Dublin III „“.

[12] V projednávané věci žalovaný postupoval a rozhodl podle čl. 26 odst. 1 nařízení Dublin III, který stanoví, že „[p].

[13] V případě rozhodnutí žalovaného [vydaného dle čl. 26 odst. 1 nařízení Dublin III a § 11 odst. 2 zákona o azylu ve spojení s § 25 písm. i) a § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona] se dle Nejvyššího správního soudu jedná o rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, a to bez ohledu na skutečnost, zda žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v České republice, nebo tak učinil v jiném členském státě (zde v Rumunsku). Byl-li v rámci Evropské unie vytvořen společný evropský azylový systém (dále též „SEAS“) fungující na principu, dle kterého je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný vždy právě jeden členský stát, je z pohledu přímo použitelného dublinského nařízení, které má přednost před vnitrostátní právní úpravou, řízení o žádosti o mezinárodní ochranu zahájeno první žádostí podanou v některém z členských států, a to bez ohledu na skutečnost, zda tuto žádost cizinec podal rovněž na území České republiky. Cizinec je tedy od okamžiku podání žádosti v jiném členském státě Evropské unie žadatelem o mezinárodní ochranu z pohledu SEAS, a v České republice z tohoto důvodu nelze řízení vést (žádost je nepřípustná), neboť je příslušný o ní rozhodnout jiný členský stát. Tomu odpovídá jak znění výše zvýrazněné citované části čl. 26 odst. 1 nařízení Dublin III, dle kterého může dožadující členský stát společně s rozhodnutím o přemístění osoby rozhodnout též o tom, že nebude posuzovat žádost o mezinárodní ochranu; tak znění § 11 odst. 2 zákona o azylu ve spojení s § 25 písm. i) a § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, dle kterých se řízení zastaví pro nepřípustnost žádosti s tím, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k jejímu posuzování příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.

[14] Vnitrostátní právní úprava obsažená v zákoně o azylu v této souvislosti stanoví, že žalovaný v takových případech „“ (viz § 11 odst. 2 věta druhá zákona o azylu). Přestože formulace citovaného ustanovení zákona není zcela srozumitelná, je možno dovodit, že žalovaný tímto způsobem v souladu s čl. 26 odst. 1 nařízení Dublin III deklaruje, že k posouzení žádosti není Česká republika příslušná (neboť žádost je, případně by byla, v České republice nepřípustná); a dále rozhoduje o tom, který konkrétní členský stát je k řízení o žádosti příslušný. Lze taktéž doplnit, že rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu (z jiných důvodů dle § 10a zákona o azylu) je rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany [§ 2 odst. 1 písm. e) zákona o azylu]; a byť v tomto konkrétním případě žalobce v České republice žádost formálně nepodal, výrokem dle § 11 odst. 2 věty druhé zákona o azylu žalovaný deklaruje, že v České republice nelze řízení o žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu nepřípustnosti vést.

[15] Přijetí závěru, že se v daném případě jedná o rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, pak nebrání ani znění § 8 zákona o azylu, jehož písm. b) a c) jsou odrazem či promítnutím postupu dle nařízení Dublin III (především čl. 26 odst. 1). Působnost žalovaného v těchto řízeních je důsledkem změny zákona o azylu provedené zákonem č. 314/2015 Sb., jejímž účelem bylo právě zpřesnění zákonného vymezení působnosti žalovaného (viz zvláštní část důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb., část první, k bodu 26, sněmovní tisk č. 463/0, 2015).

[16] Podle § 8 písm. b) zákona o azylu žalovaný „“. Podle § 8 písm. c) téhož zákona žalovaný „“. Řízení o předání do příslušného státu vymezuje § 2 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, dle kterého se jím rozumí „“. Jak již bylo uvedeno výše, podle § 11 odst. 2 zákona o azylu platí, že „“.

[17] Z již výše odkazované zvláštní části důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb. (k bodu 26 – k § 8 zákona o azylu) vyplývá, že „“. V rozsudku ze dne 17. 1. 2019, čj. 9 Azs 442/2018-58, pak Nejvyšší správní soud ve vztahu k řízení podle § 8 písm. b) nebo c) zákona o azylu vyslovil, že rozhodnutí, jimiž se končí řízení podle § 8 písm. b) nebo c) zákona o azylu, jsou rozhodnutími o přemístění ve smyslu nařízení Dublin III a navazuje na ně „pouze“ faktické provedení přemístění spojené s nezbytnými administrativními úkony (např. vzájemná komunikace mezi dožadujícím a příslušným členským státem). Žádné další rozhodnutí o vlastním předání již žalovaný nevydává.

[18] Závěry, k nimž Nejvyšší správní soud v souzené věci dospěl, potvrzuje také jeho dosavadní . Nejvyšší správní soud v typově shodných věcech posuzoval (ne)přijatelnost kasační stížnosti již v době, kdy se vztahovala „toliko“ na věci mezinárodní ochrany. V rozsudku ze dne 8. 7. 2021, čj. 7 Azs 34/2021-57, Nejvyšší správní soud hodnotil institut (ne)přijatelnosti kasační stížnosti upravený v § 104a s. ř. s. (ve znění do 31. 3. 2021) tak, že „“. V tehdy projednávané věci přitom žalovaný ve výroku rozhodnutí shodně jako v nyní posuzovaném případě určil stát příslušný k přijetí žalobce (konkrétně Spolkovou republiku Německo) a zároveň vyslovil, že toto rozhodnutí je v souladu s § 11 odst. 2 věty druhé zákona o azylu rozhodnutím podle § 25 písm. i) tohoto zákona z důvodu uvedeného v § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 7 Azs 34/2021 dospěl k závěru, že „“. Shodně Nejvyšší správní soud postupoval rovněž ve věci vedené pod sp. zn. 2 Azs 328/2020 a pro nepřijatelnost odmítl kasační stížnost také v dalších obdobných věcech, a to např. usnesením ze dne 3. 10. 2019, čj. 9 Azs 236/2019-28, nebo usnesením ze dne 30. 6. 2020, čj. 2 Azs 356/2019-43. Od citované judikatury, která k dublinským rozhodnutím přistupuje jako k rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit.

[19] Nad rámec výše uvedeného současně doplňuje, že pro přijetí varianty předestřené Krajským soudem v Praze, dle které by výrok o určení příslušného státu nebyl rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany, nenachází ani rozumné důvody. Nahlížení na „dublinské rozhodnutí“ rozštěpené na (materiálně) dvě různá rozhodnutí, a to 1) výrok o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu a 2) výrok o určení příslušného státu, které by rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany nebylo, by vedlo k nežádoucím důsledkům – tato „dílčí“ rozhodnutí by podléhala jinému režimu z hlediska soudního přezkumu (nejen co do obsazení soudu: specializovaný samosoudce vs. senát, ale též co do nutnosti věc vyřídit a rozhodnout ve zrychleném, přednostním režimu mj. s ohledem na znění čl. 29 nařízení Dublin III). Také z těchto důvodů proto není uvedené rozlišování racionální.

[20] Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší správní soud určil, že soudem místně příslušným k projednání a rozhodnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného je v daném případě Krajský soud v Praze, v jehož obvodu byl žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu (§ 32 odst. 3 zákona o azylu). Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o otázce místní příslušnosti jsou soudy vázány (§ 7 odst. 6 s. ř. s.).