Vydání 10/2016

Úřad městské části Praha 1 (stavební úřad) dne 10.8.2011 rozhodl, že stavba Praha-Hradčany čp. 163, na pozemku v k. ú. Hradčany, jejímž vlastníkem je Magdalena Š., svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, avšak není nutné ji neodkladně odstranit. Stavební úřad podle § 135 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 nařídil vlastníku stavby provedení nutných zabezpečovacích prací a zároveň podle § 141 odst. l téhož zákona nařídil vlastníkům sousedních staveb (osoby zúčastněné na řízení) povinnost strpět provádění udržovacích prací na stavbě, které mohou zasáhnout do jejich práv, a to v nezbytně nutném rozsahu. Proti tomuto rozhodnutí nebylo podáno odvolání, nabylo tak právní moci. Osoby zúčastněné na řízení následně podaly podnět k přezkoumání pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu s tím, že se nejedná o nutné zabezpečovací práce, ale o práce, které by vyžadovaly stavební povolení, přitom s vlastníky sousedních nemovitostí nebylo jednáno.

Dne 24.8.2012 bylo vydáno usnesení o zahájení přezkumného řízení dle § 94 správního řádu, které bylo doručeno žalobkyni do vlastních rukou dne 31.8.2012; téhož dne bylo doručeno i osobám zúčastněným na řízení. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 6.9.2012 odvolání. Odvolání bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 17.12.2012 zamítnuto; výrok usnesení o zahájení přezkumného řízení byl doplněn o nový text s uvedením data narození a adresy žalobkyně jako účastnice přezkumného řízení, jakožto právní nástupkyně Magdaleny Š. ml. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.1.2014, sp. zn. 9 A 29/2013, odmítnuta.

V přezkumném řízení Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, rozhodnutím ze dne 25.9.2012 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.8.2011 s účinky k právní moci přezkoumávaného rozhodnutí a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný neshledal důvodným. Žalovaný nicméně provedl změnu ve výroku rozhodnutí, jejímž důvodem bylo formální pochybení Magistrátu hlavního města Prahy spočívající v neúplném označení účastníků přezkumného řízení dle § 27 odst. 1 správního řádu. V daném případě ve výroku I. rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.8.2011 chybělo datum narození fyzické osoby (Magdaleny Š.), přičemž uvedené pochybení podle žalovaného ve vztahu k určitosti výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu je o to závažnější, že na dané adrese bydlí dvě fyzické osoby stejného jména a příjmení (matka a dcera). Žalovaný rovněž napravil pochybení Magistrátu hlavního města Prahy, které shledal v tom, že vedle zrušení rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.8.2011 pro jeho rozpor s právními předpisy Magistrát hlavního města Prahy současně věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Podle žalovaného stavební úřad porušil ve vztahu k oběma výrokům rozhodnutí ze dne 10.8.2011 § 46 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 192 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006. V důsledku tohoto porušení právních předpisů, tj. že stavební úřad neoznámil účastníkům obou správních řízení, vedených z moci úřední, tj. řízení dle § 135 odst. 2 a dle § 141 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006, jejich zahájení, nedošlo k jejich zahájení, a tedy není možné vedle zrušení rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.8.2011 (které nemělo, resp. nemohlo být vzhledem k výše uvedenému porušení právních předpisů vůbec vydáno) věc vrátit stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Žalovaný proto v této části rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy změnil.

Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.1.2013 podala žalobkyně u Městského soudu v Praze žalobu, kterou městský soud zamítl rozsudkem ze dne 26.8.2015, čj. 10 A 63/2013-192. Stran namítané záměny účastníků odkázal městský soud na rekapitulovaný obsah správního spisu. Usnesení o zahájení přezkumného řízení, tedy úkon, jímž se zahajuje řízení, bylo adresováno v souladu s tím, jak byl označen adresát povinnosti plynoucí z rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací. Z obsahu doručenky (zjevná totožnost podpisu) vyplývá, že usnesení převzala žalobkyně a svou procesní reakcí (podání odvolání) zjevně osvědčila, že neměla pochybnost o tom, že právě ona je účastníkem řízení. Ve správním spisu, který byl soudu předložen, není jakýkoliv doklad o tom, že by usnesení o zahájení přezkumného řízení bylo doručováno její dceři. V rozhodnutí ze dne 17.12.2012 pak žalovaný pouze upřesnil označení účastníků řízení a žalobkyni identifikoval datem narození a uvedením údaje, že jde o právní nástupkyni předchozího vlastníka předmětné nemovitosti (dcera totožného jména a příjmení). Tento úkon dle městského soudu nelze považovat za jakoukoliv záměnu účastníků řízení, neboť od počátku bylo přezkumné řízení zjevně vedeno se žalobkyní, nikoliv s jinou osobou. Městský soud neshledal důvodné ani námitky ohledně tvrzeného nedodržení lhůty podle § 96 správního řádu, ani ohledně nepříslušnosti správního orgánu, který přezkumné řízení prováděl. K namítanému opomenutí právního zastoupení žalobkyně a v důsledku toho nesprávnému doručování městský soud poukázal na to, že zmíněná vada měla podle obsahu žalobní námitky stíhat usnesení o zahájení přezkumného řízení, jež však není předmětem žaloby. Jde tak o námitku míjející se s předmětem soudního přezkumu vymezeného žalobou (věcně se jí ostatně zabýval žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 17.12.2012). Nadto žalobkyně nijak nespecifikuje, jaký vliv měla mít tato namítaná vada na zákonnost nyní napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí jemu předcházejícího. Městský soud s odkazem na § 96 odst. 2 správního řádu, podle kterého se v přezkumném řízení soulad rozhodnutí s právními předpisy posuzuje podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání, nepřisvědčil ani námitce stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu (správní orgány nezhodnotily skutkový stav existující k datu vydání rozhodnutí v přezkumném řízení, zejména to, že do zahájení přezkumného řízení 24.8.2012 byla realizována podstatná část nařízených zabezpečovacích prací, tedy že došlo k podstatné a zásadní změně, neboť dům čp. 163 přestal ohrožovat zdraví a životy osob nebo zvířat a jako stavba byl přiveden do stavu statické stabilizace, vybavený ochranou proti povětrnostním vlivům). S odkazem na § 99 odst. 2 správního řádu městský soud neshledal důvodné ani námitky stěžovatelky ohledně zpětných účinků rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení k právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Co se týče namítané vady výroku rozhodnutí v části (ne)vrácení věci stavebnímu úřadu, konstatoval městský soud, že zrušení přezkoumávaného rozhodnutí a vrácení věci příslušnému orgánu připadá v úvahu zásadně pouze tehdy, pokud přezkumný orgán po posouzení spisového materiálu podle § 96 odst. 2 správního řádu zjistí, že nelze nápravy dosáhnout změnou rozhodnutí, neboť jsou zde závažné nedostatky při zjišťování stavu věci, které nelze v přezkumném řízení napravit, nebo je rozhodnutí pro svou nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, přičemž lze předpokládat, že tyto nedostatky bude možné v novém řízení odstranit. Zrušení přezkoumávaného rozhodnutí bez dalšího je tedy zcela legitimní reakcí přezkumného orgánu na situace, kdy je přezkoumávané rozhodnutí nezákonné, přičemž příčiny této nezákonnosti již nelze odstranit. V případě nezákonnosti rozhodnutí podle § 135 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 je tak zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení bez dalšího přiléhavým řešením. Ohledně namítané absence správního uvážení a (ne)poměření zájmů ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu městský soud uvedl, že obsahově byly tyto námitky v zásadě vypořádány již ve vztahu k námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu v přezkumném řízení. Okolnosti, na něž stěžovatelka poukazuje, nejsou z hlediska § 99 odst. 2 správního řádu dle soudu , rovněž tak nejsou ve vztahu k hlediskům, podle nichž se rozhodnutí v přezkumném řízení přezkoumává.

Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, ve které namítala záměnu v osobách účastníků řízení, nedodržení lhůty podle § 96 správního řádu, vady přezkumného řízení, opomenutí zastoupení stěžovatelky v řízení, neúplné zjištění skutečného stavu věci, nesprávné právní posouzení, vadnost výroku rozhodnutí žalovaného o zpětných účincích a o (ne)vrácení věci.

Co se týče nesprávného zjištění skutkového stavu, soud dle stěžovatelky interpretoval příslušná ustanovení správního řádu zcela izolovaně, zejména nevzal v potaz § 94 odst. 5 tohoto zákona, podle něhož "[p]". Stěžovatelka podle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.8.2011 realizovala prostřednictvím zhotovitele podstatnou část z 29 nařízených úkonů s tím výsledkem, že dům ohrožený samovolnou demolicí přivedla do stavu, kdy je u něj zajištěna mechanická odolnost a spolehlivost zděných konstrukcí s tím, s realizací rozhodnutí byla současně zvýšena odolnost sousedních domů, což vyplývá ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana L. Bedrníčka. Stěžovatelka poukázala na to, že i v rámci prověřování trestního oznámení, které proti ní a proti pracovníkům stavebního úřadu podala společnost V. D. KUKA a.s., podal Znalecký ústav TRIGON, s. r. o., znalecký posudek, z něhož mimo jiné vyplývá závěr, že provedené práce v 1. až 4. nadzemním podlaží domu lze považovat za součást potřebného zabezpečení. Stěžovatelka má za to, že bylo povinností správních orgánů v přezkumném řízení zkoumat dle § 99 odst. 2 správního řádu okolnosti případu v tom smyslu, zda neodůvodňují, aby účinky rozhodnutí nebyly stanoveny ke dni právní moci rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení. Stěžovatelka dále poukázala na to, že byla adresátem povinností, které jí byly z moci úřední nařízeny, byla povinna je realizovat, a to tím spíše za situace, kdy byla ze strany správního orgánu stran provedení zabezpečovacích prací urgována. Stěžovatelka byla tedy v dobré víře ve správnost a zákonnost vydaného rozhodnutí, dle kterého byla povinna postupovat, a také tak činila. Stěžovatelka uvedla, že žalovaný zcela pominul "" vypracovanou pracovnicí odboru Magistrátu hlavního města Prahy Ing. Eliškou N. a posunul ji pouze do úrovně konceptu rozhodnutí. Vypracování technických zpráv ve správním řízení, které se týká provádění staveb, je pravidlem a slouží jako podklad pro rozhodnutí správního orgánu. Pokud ji žalovaný vůbec nehodnotil, nepřipustil zjišťování okolností případu ve smyslu § 99 odst. 2 správního řádu.

Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že byly dány veškeré materiální podmínky pro nařízení provedení nutných zabezpečovacích prací. Nicméně ani žalovaný, ani městský soud z hlediska splnění či nesplnění relevantních skutečností nic neuvedli a rozhodnutí odůvodnili odkazem na úplnost, resp. neúplnost správního spisu a existencí, či neexistencí kontrolní prohlídky stavby podle § 135 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006. Pokud byl ve správním spise doklad o havarijním stavu (statický posudek Ing. Ledvinky), odmítl městský soud takový důkaz s odkazem na to, že není uveden ve spisovém přehledu a že stavební úřad o něj jako o podklad své rozhodnutí neopřel. Závěr znalce, co do dikce, se přitom naprosto kryje s jedním z důvodů, pro které stavební úřad nařídil provedení zabezpečovacích prací. Městský soud zcela přehlédl dikci shodnou se závěrem posudku v rozhodnutí stavebního úřadu: "[O] [...]" Touto citací byl dle stěžovatelky vyvrácen závěr městského soudu, že stavební úřad nevzal posudek Ing. Ledvinky jako podklad pro své rozhodnutí.

Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem městského soudu, podle kterého "." Stěžovatelka naopak s přihlédnutím k § 99 odst. 2 správního řádu považuje tuto námitku za velmi případnou. Stěžovatelka vyčítá správním orgánům a potažmo i městskému soudu, že se nezabývaly otázkou, v jakém rozsahu připadá v úvahu zrušení rozhodnutí o provedení nutných zabezpečovacích prací (§ 97 správního řádu umožňuje přezkoumávané rozhodnutí zrušit nebo změnit pouze částečně). Správní orgány ani městský soud neprovedly kontrolní prohlídku, resp. ohledání domu "U Tří andělů", přičemž podstatná část úkonů vyjmenovaných v rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.8.2011 byla realizována a je spojena se statickou stabilizací domu. Městský soud odmítl provedení důkazu v mezidobí zpracovanými znaleckými posudky, které se těmito aspekty zabývají a ani jinak nebyl zjišťován skutečný stav domu. Dle stěžovatelky nebyl zjištěn správný skutkový stav, což se nutně promítlo i do nesprávného právního posouzení věci.

Ohledně výroku stran (ne)vrácení věci stěžovatelka poukázala na závěr městského soudu na s. 21 napadeného rozsudku: městský soud zde uvedl, že stěžejním důvodem pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí v posuzované věci byl "", k tomu však dále dodal, že obecně by takový důvod mohl být podnětem pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci příslušnému správnímu orgánu, předmětem přezkumu je však rozhodnutí podle § 135 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006, tedy rozhodnutí, které je vázáno k okamžitému stavu stavby. Dále městský soud uvedl, že zároveň jde o opatření, jež má docílit odstranění nějakého v přítomné době existujícího ohrožení, a že v takovém případě je z povahy věci vyloučeno, aby byl s odstupem v řádu let zjišťován stav, který již neexistuje, a aby bylo vydáno rozhodnutí ukládající opatření, jež s ohledem na aktuální stav již nemusejí být vůbec účinná. Stěžovatelka má za to, že z takto formulovaných úvah městského soudu ještě více vystupuje do popředí nutnost zjišťování stavebně technického stavu domu, který byl docílen na základě autoritativního rozhodnutí stavebního úřadu o provedení nutných zabezpečovacích prací, byť ne zcela realizovaných. Z úvah městského soudu se naopak podává, že vlastně celé přezkumné řízení bylo samoúčelné a bez potence jakéhokoli vlivu do reality. Stěžovatelka však byla až dosud existencí tohoto řízení enormně zatěžována a výsledek přezkumného řízení má pro ni ten důsledek, že po dobu tří let nemůže dům ve svém vlastnictví ani opravit, natož užívat. Za této situace pak položila otázku, nakolik pro správní orgány, které přezkumné řízení vedly, platí § 4 správního řádu, podle něhož je veřejná správa službou veřejnosti, a proč soud samoúčelnost řízení nevzal v potaz.

Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že co se týče námitek ohledně neúplného zjištění skutkového stavu věci a nesprávného právního posouzení, které stěžovatelka spatřuje v tom, že při rozhodování v přezkumném řízení nebyl brán v potaz § 99 odst. 2 správního řádu, žalovaný poukázal na to, že stěžovatelce rozhodnutím stavebního úřadu žádná práva nabytá v dobré víře nevznikla, tudíž ani aplikace § 94 odst. 5 správního řádu není na místě. Žalovaný se stran aplikace § 99 odst. 2 správního řádu ztotožnil s městským soudem v tom, že primární povinností správního orgánu, v případě, že ruší nebo mění rozhodnutí ukládající povinnost, je určit právní účinky rozhodnutí zpětně, neboť smyslem je šetřit subjektivní práva osob, do nichž bylo závažným způsobem zasaženo nezákonným rozhodnutím. Pouze za situace, kdyby okolnosti případu odůvodňovaly jiné řešení, jako např. kdyby se stěžovatelka ocitla zrušením rozhodnutí s právními účinky zpětně od právní moci zmiňovaného rozhodnutí v méně výhodné pozici, než kdyby bylo rozhodnutí zrušeno s právními účinky ode dne právní moci rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení, bylo by možné určit právní účinky rozhodnutí v přezkumném řízení ode dne jeho právní moci. V případě stěžovatelkou namítané realizace podstatné části provedených prací se o takovou okolnost nejedná, zejména za situace, kdy se zrušením rozhodnutí stavebního úřadu provedené stavební úpravy dostaly do režimu § 129 stavebního zákona z roku 2006, v rámci něhož může stěžovatelka požádat o jejich dodatečné povolení.

Ohledně neúplného zjištění skutečného stavu a nesprávného právního posouzení se ke kasační stížnosti vyjádřila také společnost V. D. KUKA, která poukázala na to, že rozhodnutí o nařízení zabezpečovacích prací bylo vydáno výlučně na základě dohody se stavebním úřadem z důvodu obejití zákona. Dům byl bez jakýchkoli zjištění prohlášen za nebezpečný a v rámci nařizovacích prací bylo cílem jej nikoli staticky zajistit, ale v zásadě celý téměř zbourat a vystavět nový mající s domem původním pouze společnou část vnějších obvodových zdí a dvě klenby. Stav domu, v němž se nacházel v roce 2010 a 2011, resp. ještě před započetím stavební činnosti stěžovatelky v roce 2012, je podrobně popsán ve stanovisku Národního památkového ústavu - Vyjádření k přípustnosti provedení stavebních úprav čp. 163 "", vypracovaném k žádosti Ministerstva kultury dne 26.10.2015. Zároveň vyjádření obsahuje podrobný popis současného stavu domu, včetně popisu nenávratně zničených konstrukcí, navýšení domu, rozšíření oproti původním rozměrům a konstatování, že ke statickému narušení konstrukcí došlo až v důsledku zásahu stěžovatelky. Ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do jejích práv nabytých na základě rozhodnutí stavebního úřadu společnost V. D. KUKA uvedla, že stěžovatelka zcela pomíjí práva ostatních účastníků řízení. Použitím nevhodných materiálů a technologií stěžovatelka přímo ovlivnila okolní stavby způsobem, jež pravděpodobně povede k další degradaci okolních staveb, a je zde tedy dán jasný nepoměr tvrzených práv stěžovatelky k veřejnému zájmu na ochranu památek, zachování kulturního bohatství a práv okolních vlastníků staveb.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.