Vydání 2/2007

Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 10. 2001 zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2001, jímž správce daně žalobci uložil odvést do státního rozpočtu republiky neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu republiky ve výši 38 651 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že žalobce byl v roce 2000 příjemcem podpory od Ministerstva zemědělství podle nařízení vlády č. 344/1999 Sb.; o poskytnutí podpory byla sepsána smlouva, ve které byly stanoveny podmínky čerpání podpory. Při kontrole provedené finančním úřadem bylo zjištěno, že došlo k porušení smlouvy v části V bodu 1 písm. c), dle níž žadatel – příjemce podpory má ke dni podání žádosti vypořádány své splatné závazky vůči finančnímu úřadu. Bylo totiž zjištěno, že žalobce má závazek vůči finančnímu úřadu na druhu příjmu 375, a proto mu byl předepsán odvod neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu. Žalovaný neshledal důvodnou žalobcovu odvolací námitku, že pokuta uložená Policií ČR není splatným závazkem vůči finančnímu úřadu a s odkazem na příslušná ustanovení zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla), uzavřel, že finanční úřad spravuje, vybírá i vymáhá pokuty uložené policií a neuhrazené pokuty uložené policií jsou evidované na osobním daňovém účtu daňového subjektu a jsou nevyrovnaným závazkem vůči finančnímu úřadu. Jestliže proto prokazatelně existoval závazek vůči finančnímu úřadu ke dni podání žádosti, došlo tím k porušení smlouvy o poskytnutí podpory a vznikla tím podle § 30 odst. 1 rozpočtových pravidel povinnost vrátit neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 1. 3. 2004 napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Nezákonnost rozhodnutí žalovaného soud shledal v porušení § 30 odst. 1 věty první rozpočtových pravidel a § 2 odst. 1 daňového řádu; soud dovodil, že povinnost odvodu neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu je spojena nikoliv s uvedením údaje nesprávného, ale údaje přímo nepravdivého, což předpokládá zavinění příjemce podpory ve formě úmyslu, a toho by se dopustil jen tehdy, jestliže by věděl, že údaj je nepochybně v rozporu s příslušnou objektivní skutečností. V ustanovení čl. V odst. 1 písm. c) však žalobce výslovně neprohlásil, že má ke dni podání žádosti vypořádány takové své splatné závazky, které finanční úřad vybírá a vymáhá: pouze stvrdil, že má vypořádány své splatné závazky vůči finančnímu úřadu, a takové prohlášení umožňuje i výklad, podle něhož se toto prohlášení vztahovalo na závazky po lhůtě splatnosti, které vznikly pouze na základě rozhodnutí příslušného finančního úřadu, a nikoliv jiného státního orgánu, jakým je například Policie České republiky. Znění čl. V odst. 1 písm. c) smlouvy o poskytnutí podpory je tak podle soudu nejednoznačné, a proto si žalobce nemohl být vědom uvedení nepravdivého údaje. Nedodržení smluvního ujednání by se mohl jednoznačně dopustit pouze tehdy, kdyby v rozporu se skutečností prohlásil, že má vypořádány splatné závazky, které vznikly na základě rozhodnutí finančního úřadu nebo jiného tam vyjmenovaného státního orgánu.

Vady řízení shledal krajský soud v tom, že v průběhu daňového řízení nebylo náležitě ověřeno tvrzení žalobce, že příslušný závazek ve výši 1000 Kč představuje pokuta uložená policejním orgánem v souvislosti s dopravní nehodou; přitom určení správního orgánu, na základě jehož rozhodnutí závazek vznikl, bylo základním předpokladem pro posouzení otázky, zda žalobcem stvrzený údaj o vypořádání splatných závazků vůči vyjmenovaným státním orgánům ke dni podání žádosti o poskytnutí podpory byl pravdivý či nikoliv. Podle soudu tak skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění, které má správní orgán provést v dalším řízení opatřením příslušných důkazních prostředků.

Proti rozhodnutí krajského soudu pak brojil žalovaný (stěžovatel); v kasační stížnosti pouze uvedl, že jí napadá rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu, a připojil pověření pracovníka jednajícího za stěžovatele a kopii dokladu o jeho právnickém vzdělání. Kasační stížnost neobsahovala žádný důvod, pro který je rozhodnutí krajského soudu napadeno. Usnesením ze dne 16. 3. 2004 tedy krajský soud vyzval stěžovatele k doplnění kasační stížnosti o důvody, pro něž rozhodnutí napadá. Stěžovatel kasační stížnost doplnil; kasační stížnost opírá o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele soud nesprávně posoudil právní otázku výkladu čl. V odst. 1 písm. c) smlouvy o poskytnutí podpory, z čehož vyplynul nesprávný výklad, že účastník řízení si nemohl být vědom nepravdivého údaje, jestliže stvrdil vypořádání svých splatných závazků vůči místně příslušnému správci daně. S odkazem na příslušná ustanovení daňového řádu a zákona o územních finančních orgánech, podle nichž finanční úřad spravuje, vybírá a vymáhá i pokuty, pokud jsou odváděny do rozpočtu republiky (tedy i pokuty uložené policií), dovodil, že v předmětné věci prokazatelně existoval závazek vůči místně příslušnému správci daně, a došlo tak k porušení smlouvy o poskytnutí podpory a vznikla povinnost vrátit neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu podle § 30 odst. 1 rozpočtových pravidel. Závazkem žalobce byla pokuta uložená policií za dopravní přestupek, a protože nebyla zaplacena, bylo její vybírání a vymáhání předáno místně příslušnému správci daně a nezaplacená pokuta je dluhem vůči finančnímu úřadu; žalobce měl možnost si tuto skutečnost na finančním úřadě ověřit, měl možnost požádat o potvrzení o bezdlužnosti; to si však nevyžádal. Jestliže prohlásil a stvrdil svým podpisem, že závazky vůči finančnímu úřadu nemá, aniž si u místně příslušného správce daně ověřil stav svého osobního daňového účtu, nejednalo se pouze o nesprávně vyplněný údaj, jak uvádí soud v odůvodnění rozhodnutí, ale o úmyslné zavinění účastníka řízení. Důvodnost zrušení svého rozhodnutí pro vady řízení stěžovatel nezpochybnil.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.