Vydání 8/2008

(...) V kasační stížnosti je uplatněn důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Touto otázkou je, zda ke skutečnosti, že byla kupní smlouva po skončení vyměřovacího řízení prohlášena za absolutně neplatnou, měl krajský soud přihlédnout, či nikoli.

V dané věci je nepochybné, že kupní smlouva, na jejímž základě měl proběhnout převod nemovitostí podrobený dani, byla neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 občanského zákoníku (). Tato skutečnost je jednoznačně deklarována v rozsudku Okresního soudu v Plzni a nezpochybňují ji ani účastníci řízení. Neplatnost podle zmíněného ustanovení je neplatností absolutní (viz Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J., a kol. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 259), což znamená, že neplatnost právního úkonu nastává (přímo ze zákona) a s účinky (od samého počátku). Na tento úkon se tedy hledí tak, jako by nebyl učiněn, a to má za následek, že nikdy nezaložil žádná práva ani povinnosti. Pokud již na základě absolutně neplatného právního úkonu bylo plněno, pak toto plnění musí být vráceno, protože je považováno za bezdůvodné obohacení. K absolutní neplatnosti musí soud či správní orgán v souvislosti s konkrétním řízením zásadně přihlédnout z úřední povinnosti.

Podle § 9 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., v rozhodném znění, byl předmětem daně z převodu nemovitostí: Odst. 2 tohoto ustanovení pak za předmět daně z převodu nemovitostí označil také

Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že převod nemovitostí uskutečněný na základě absolutně neplatné kupní smlouvy, který tedy převodem není, nemůže podléhat dani z převodu nemovitostí. Nejedná se totiž o převod vlastnictví k nemovitostem, tak jak měl na mysli § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 357/1992 Sb., v rozhodném znění, neboť absolutně neplatný právní úkon nemůže založit žádná práva, a tedy ani převést právo vlastnické. K tomu zdejší soud považuje za vhodné poukázat na svůj rozsudek ze dne 30. 11. 2005, čj. 6 A 69/2000-55, dostupný na www.nssoud.cz, kde uvedl, že Pokud tedy nelze podrobit dani situaci, kdy došlo k převodu nemovitosti, ale účinky tohoto převodu po čase pominuly a obnovil se stav, který tu byl před převodem, tím spíše tak není možné učinit v případě, kdy k žádnému převodu nedošlo. Nelze-li danou situaci podrobit vůbec dani z převodu nemovitostí, nepřipadá v úvahu ani ručení, jako institut na daňový dluh navázaný.

Sporným však zůstává, zda krajský soud měl k neplatnosti kupní smlouvy v daném řízení přihlédnout a rozhodnutí žalovaného zrušit, či nikoli. Rozsudek Okresního soudu v Plzni, který neplatnost kupní smlouvy deklaroval a určil, že vlastníkem převáděných nemovitostí je stále společnost s ručením omezeným Zeman & Zeman, nabyl právní moci dne 17. 7. 2004, zatímco daňové řízení probíhalo v roce 2001. Správce daně ani žalovaný tak předmětný rozsudek neměli a ani nemohli mít k dispozici a stěžovatel během daňového řízení absolutní neplatnost kupní smlouvy nenamítal. Na druhou stranu je zcela zřejmé, že kupní smlouva byla neplatná od samého počátku, tedy i v době daňového řízení, a nemohla tak založit žádná práva ani povinnosti. I v době daňového řízení tak zůstávala vlastníkem převáděných nemovitostí společnost s ručením omezeným Zeman & Zeman, a právní důvod k vyměření daně tudíž neexistoval. Přestože se jednalo o neplatnost absolutní, která nastává ze zákona a ke které jsou orgány v souvislosti s probíhajícím řízením zásadně povinny přihlížet z úřední povinnosti, těžko lze žalovanému vyčítat, že tuto skutečnost při svém rozhodování nevzal v potaz. Mnohdy je totiž obtížné, ne-li nemožné, neplatnost kupní smlouvy zjistit, a je třeba soudního řízení a rozhodnutí, které ji deklaruje. V daném řízení tak lze na tuto skutečnost, která se stala jistou až právní mocí rozsudku okresního soudu, byť s účinky od samého počátku, nahlížet v jistém smyslu jako na skutkovou novotu, tedy okolnost, o které žalovaný během daňového řízení nevěděl, zatímco krajskému soudu v době řízení o žalobě byla již dobře známa.

Procesní postup soudu v případě existence skutkových či právních novot je upraven v § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož Jak již ale uvedl zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 32/2006-99, zveřejněn ve Sb. NSS pod č. 1275/2007, i přes uvedené znění zákona může být aplikace této zásady v praxi omezena. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na dlouhodobou a konstantní judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k tomu, že při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu nemůže soud vycházet z právního stavu, který tu byl v době jeho vydání, jestliže tato úprava byla v mezidobí zrušena Ústavním soudem pro neústavnost. Tato ústavně konformní § 75 odst. 1 s. ř. s. je již běžně reflektována i judikaturou soudů obecných, včetně Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti lze zmínit např. rozsudek ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 A 48/2002-98, dostupný na www.nssoud.cz.

Otázka, zda lze v některých případech přihlédnout též ke změnám stavu skutkového, je soudní praxí prakticky neřešená, vyjma již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 32/2006-99. V tomto rozhodnutí vycházel zdejší soud z názoru Ústavního soudu, který se i v těchto případech vyslovil tak, že tato možnost principiálně vyloučena není; musí jít ovšem o případy výjimečné, kdy by, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci, nebylo možné důslednou aplikaci shora zmiňovaného ustanovení s. ř. s. z ústavně právního hlediska akceptovat (viz nález ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03). Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku dospěl k závěru, že (V rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak.)Zdůraznil dále, že

V souladu s citovaným rozsudkem pak zdejší soud posuzoval i věc právě projednávanou. Krajský soud rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, kterým byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí z titulu ručení za situace, kdy pravomocný rozsudek okresního soudu označil kupní smlouvu, na základě níž měl být převod nemovitostí uskutečněn, za absolutně neplatnou. Na tuto skutečnost byl přitom krajský soud výslovně upozorněn a kopii rozsudku měl při svém rozhodování k dispozici. S ohledem na shora popsané má Nejvyšší správní soud zato, že krajský soud měl k neplatnosti kupní smlouvy přihlédnout, a to bez ohledu na to, že v průběhu daňového řízení dosud neexistoval rozsudek tuto neplatnost deklarující.

Rozhodující význam má přitom skutečnost, že kupní smlouva byla neplatnou absolutně, tedy od samého počátku, a nemohla tak založit žádná práva. Přestože na jejím základě katastrální úřad zapsal do katastru nemovitostí jako vlastníka stěžovatele, se jím vůbec nestal, neboť k žádnému převodu nedošlo a vlastníkem stále zůstávala společnost s ručením omezeným Zeman & Zeman. Pokud by tedy krajský soud zohlednil neplatnost kupní smlouvy, která byla během soudního řízení již jednoznačně vyslovena v rozsudku okresního soudu, nemohl by dospět k jinému závěru, než že již nejen není, ale zde ani v době rozhodování správního orgánu vůbec nebyl převod vlastnictví, který by podléhal dani z převodu nemovitostí. Takový závěr, zjištěný dokazováním před soudem (provedením důkazu rozsudkem okresního soudu), nelze považovat za nepřípustné přehodnocování skutkových závěrů správního orgánu. Porušena by nebyla ani zásada zakotvená v § 75 odst. 1 s. ř. s., neboť soudem provedené dokazování by směřovalo výlučně ke zjištění skutkového stavu věci v době rozhodování správního orgánu. Takový postup by naopak byl materiálním naplněním principu plné , na kterém je správní soudnictví vystavěno.

Pokud tedy krajský soud s odkazem na § 75 odst. 1 s. ř. s. nepřihlédl k tomu, že kupní smlouva je absolutně neplatná, posoudil tuto otázku po právní stránce nesprávně a důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. byl shledán naplněným.