1925/2009
Řízení před soudem: rozhodnutí o ustanovení advokáta
Řízení před soudem: rozhodnutí o ustanovení advokáta
k § 79 a násl. soudního řádu správního
k § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii
Soud ve správním soudnictví nemá pravomoc ustanovit advokáta osobě pro přípravu a podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému ve správním soudnictví. Advokáta v takovém případě určí Česká advokátní komora; proti její případné nečinnosti se lze bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, čj. 7 Afs 16/2009-51)
Prejudikatura:
č. 486/2005 Sb. NSS, č. 1011/2007 Sb. NSS; usnesení Ústavního soudu č. 12/1998 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 141/97), č. 20/1998 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 296/97), č. 49/2004 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 291/04).Věc:
Libuše L. o ustanovení advokáta, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalobkyně podáním ze dne 17. 2. 2009 požádala Městský soud v Praze o ustanovení zástupce k podání ústavní stížnosti z důvodu, že rozhodnutím městského soudu ve věci sp. zn. 1 Cad 115/2008 a Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. Nao 122/2008 byl porušen zákon. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2009, čj. 3 Nc 8/2009-6, rozhodl, že se žalobkyni neustanovuje zástupce k podání ústavní stížnosti. Zamítnutí žádosti odůvodnil městský soud tím, že takový postup soudní řád správní neumožňuje, neboť nejde o ustanovení advokáta pro řízení podle uvedeného procesního předpisu, nýbrž pro řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Pro tento případ může advokáta stěžovatelce určit Česká advokátní komora (dále jen "ČAK") postupem podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
V kasační stížností stěžovatelka uvedla, že dne 17. 2. 2009 podala žádost o ustanovení advokáta k zastoupení a k podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu. Na základě kontaktu s ČAK obdržela informaci, že k ustanovení advokáta je v první řadě určen soud a že Ministerstvo spravedlnosti dluží statisícové částky. Proto ČAK není schopna určit jí advokáta. Z toho důvodu se opětovně obrací na soud se žádostí o určení advokáta, neboť není schopna čelit úspěšně protizákonné argumentaci protistrany či nepřátelskému přístupu soudu k její žalobě. Neurčením advokáta by byla podstatným způsobem porušena její lidská práva (rovnost zbraní a provedení spravedlivého procesu nezávislým soudem, ochrana soudem a další).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka se v podání ze dne 17. 2. 2009 doručeném městskému soudu dne 23. 2. 2009, kterým napadala usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, čj. Nao 122/2008-189, bez jakýchkoli pochyb domáhala kromě jiného ustanovení advokáta pro účely vypracování a podání ústavní stížnosti. V bodě 1 tohoto podání tučným písmem uvedla:
"Žádám o určení advokáta soudem dle § 30 OSŘ pro vypracování a podání stížnosti k ÚS ČR."
Stejně tak i v úvodu podání hovoří o podání stížnosti k ÚS ČR a v jeho závěru o tom, že "soudem určený advokát navrhne ÚS ČR, aby vydal usnesení".
Ustanovení advokáta soudem ve správním soudnictví připadá v úvahu jen pro ta řízení, která mohou probíhat v rámci správního soudnictví, resp. pro účely přípravy zahájení takových řízení, zejména sepisu podání, např. žaloby či kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 2/2006-50, č. 1011/2007 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz). Správní soudy však nemají pravomoc, aby rozhodovaly o ustanovení zástupce pro účely řízení o ústavní stížnosti, a to ani pro účely pouhého podání ústavní stížnosti, neboť již samotná příprava, sepis a podání ústavní stížnosti je součástí řízení o ní, nikoli součástí jakéhokoli tomu předcházejícího řízení, např. před správními soudy. Uvedený závěr vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu. Např. v usnesení ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 141/97, sv. 10/1998, č. 12, s. 377 Sb. ÚS, dostupném na nalus.usoud.cz, Ústavní soud uvedl, že
"pokud se týká požadavku na povinnost povinného zastoupení v řízení advokátem podle § 30 zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, vyslovil stěžovatel názor, že toto zastoupení se týká řízení o ústavní stížnosti, a nikoli již samotného podání ústavní stížnosti. Proto neodstranil vytýkanou vadu řízení, tj. nutné zastoupení advokátem. Nejen stěžovatel, ale také Ústavní soud je vázán zákonem č. 182/1993 Sb., který upravuje organizaci Ústavního soudu a řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel se mýlí v tom, když se domnívá, že podání ústavní stížnosti není součástí řízení před Ústavním soudem. Naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit naše občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí."
Obdobně v usnesení ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 44/04, dostupném na nalus.usoud.cz, Ústavní soud uvedl, že "povinnost být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. Nelze se domnívat, že tento úkon není součástí řízení před Ústavním soudem, ba právě naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání, a tím chránit občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí."
I mechanismus, jakým se osoba, která chce podat ústavní stížnost, ale nedokáže si obstarat advokáta sama, takového advokáta na veřejné moci domůže, je již judikaturou Ústavního soudu dostatečně konkrétně popsán. V první řadě Ústavní soud nepřijal tezi, zastávanou částí odborné literatury (viz Ivo Telec,
Polemika o nemožnosti ustanovení advokáta Ústavním soudem
, Bulletin advokacie č. 1/1995, s. 41), že na základě pravidla o subsidiárním přiměřeném užití občanského soudního řádu v řízeních podle zákona o Ústavním soudu (viz § 63 zákona o Ústavním soudu) by měl takového advokáta ustanovit Ústavní soud za přiměřeného užití § 30 o. s. ř. Podle Ústavního soudu povaha řízení před ním takový postup neumožňuje, přičemž dostatečně účinným postupem k dosažení sledovaného účelu je určení advokáta stěžovateli ČAK. Podle Ústavního soudu (viz jeho usnesení ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 296/97, sv. 10/1998, č. 20, s. 409 Sb. ÚS dostupném na nalus.usoud.cz) "povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout."
Podobně Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 275/04, nalus.usoud.cz, uvedl, že "při posouzení případu přihlédl k tomu, že navrhovatelce byly výše uvedenou výzvou Ústavního soudu vytčeny vady jejího návrhu, přičemž byla zdůrazněna zejména povinnost plynoucí z ustanovení § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu, být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu, na základě speciální plné moci. Navrhovatelka byla informována, že citovaný zákon neumožňuje ustanovení advokáta z úřední moci, avšak dle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, má každý právo na poskytnutí právní pomoci advokátem a na to, aby mu byl v případě, že mu tato pomoc bude odmítnuta, přidělen advokát, určený Českou advokátní komorou."
Skutečnost, že obecnému soudu není dána pravomoc ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o ústavní stížnosti, vyplývá i z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 291/04, sv. 35/2004, č. 49, s. 589 Sb. ÚS, dostupném na nalus.usoud.cz, podle něhož "soud, který pro řízení před Ústavním soudem ustanovil stěžovateli obhájce, přehlédl, že jeho postup byl vyloučen již proto, že řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení trestního a stěžovatel v něm nemá postavení obviněného (případně obžalovaného či odsouzeného); povinná účast advokáta na straně stěžovatele není obhajobou, nýbrž právním zastoupením osoby, která jako navrhovatel řízení před Ústavním soudem podáním ústavní stížnosti zahajuje. Účelem tohoto povinného zastoupení je mimo jiné náležité předestření ústavněprávní argumentace, neboť právě a jen v mezích případného porušení ústavních kautel přezkoumává Ústavní soud navrhovatelem napadená pravomocná rozhodnutí nebo jiné zásahy orgánů veřejné moci. Kogentními ustanoveními § 29, § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu je vázán nejen Ústavní soud, ale přirozeně i soud obecný, jenž v rozporu s nimi nemohl právně relevantním způsobem nedostatek právního zastoupení stěžovatele svým opatřením zhojit."
Lze tedy shrnout, že městský soud správně posoudil právní otázku, shledal-li, že nemá pravomoc ustanovit stěžovatelce advokáta pro přípravu a podání ústavní stížnosti.
V případě, že stěžovatelka bude trvat na podání ústavní stížnosti, musí se obrátit na ČAK a požádat, aby jí byl určen advokát, přičemž samozřejmě musí splnit podmínky, za kterých jedině lze advokáta ustanovit (viz § 18 odst. 2 zákona o advokacii). ČAK jednající v tomto případě jako správní orgán, neboť autoritativně rozhoduje o právech stěžovatelky, je povinna o její žádosti rozhodnout (pozitivně či negativně), přičemž toto rozhodnutí stěžovatelka může případně napadnout žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se v něm rozhoduje o jejím veřejném subjektivním právu, a sice o právu na právní pomoc v řízení před soudy. Jen na okraj lze poznamenat, že případné dluhy Ministerstva spravedlnosti vůči ČAK či některým advokátům nemohou být důvodem nevyhovění žádosti, neboť nic takového nelze z § 18 odst. 2 zákona o advokacii či jiného zákonného ustanovení dovodit. Důvody nevyhovění se vztahu ČAK či jejích členů k Ministerstvu spravedlnosti vůbec netýkají a z ústavního hlediska ani týkat nemohou. Proti případné nečinnosti ČAK ve věci vydání rozhodnutí o žádosti o určení advokáta se lze bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s., neboť, jak již bylo uvedeno, ČAK je povinna o žádosti vydat rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., které je i
"rozhodnutím ve věci samé"
ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.