Vydání 10/2012

Podle § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím „[v] “. Podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím „[p]“.

Zatímco sdělení požadavku na úhradu za poskytnutí informace a sdělení o výši této úhrady (§ 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím) ani rozhodnutí o stížnosti žadatele, který nesouhlasí s výší této úhrady (§ 16a odst. 7 téhož zákona), nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s., rozhodnutí, jímž povinný subjekt žádost o poskytnutí informace pro nezaplacení úhrady odložil (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím) takovým rozhodnutím je (srov. zejména usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 9. 2010, čj. Konf 115/2009-34, č. 2301/2011 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, čj. 2 As 34/2008-90, č. 2164/2011 Sb. NSS). (...)

Předně možnost podat odvolání nelze dovodit z podobnosti s odložením žádosti dle § 43 odst. 1 správního řádu, proti kterému je odvolání přípustné s ohledem na § 76 odst. 5 správního řádu. Jakkoliv rozšířený senát v citovaném usnesení čj. 2 As 34/2008–90 v bodě [22] v souvislosti s možností soudní ochrany argumentuje podobností s odložením žádosti dle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu, zdůrazňuje, že jde o odložení žádosti podle speciálního ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím. Je jistě prioritou zájem na akcentaci principu jednoty a bezrozpornosti právního řádu, ze kterého plyne požadavek přikládat týmž pojmům obsaženým v různých právních předpisech stejný význam a obsah. V souzené věci však nelze pominout existenci rozumných důvodů pro závěr, že stejný význam mít nemají (zde zejména proto, že jsou užity v různých kontextech). Ustanovení § 43 správního řádu totiž ve srovnání s odložením žádosti podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím dopadá věcně na dosti odlišné, v podstatě nesrovnatelné situace (věcná nepříslušnost žádného správního orgánu, anonymní podání a podání, které nelze považovat za návrh na zahájení řízení). Nadto je toto usnesení vydáváno ještě před zahájením řízení. Vedle toho odložení žádosti podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím je rozhodnutím, kterým se řízení zahájené žádostí končí, a to neposkytnutím požadované informace.

Opačný výklad by narazil i na § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, zakotvující velmi limitovanou použitelnost správního řádu, které vůbec nepočítá s použitím jak § 43, tak i § 76 správního řádu. Ustanovení § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím stanoví subsidiární užití správního řádu jen ve vybraných oblastech, tj. a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti, b) pro odvolací řízení, c) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení. Dále se použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a § 178. V ostatním se správní řád nepoužije.

Je zřejmé, že dvoustupňovost správního řízení nelze dovodit z obecných zásad správního řízení a nejedná se ani o zásadu, která by plynula přímo z ústavního pořádku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005, čj. 2 As 47/2004-61, č. 1409/2007 Sb. NSS). Subsidiární užití správního řádu v rozsahu „“ [§ 20 odst. 4 písm. b)] pak nelze vyložit tak, že by zahrnovalo také stanovení okruhu rozhodnutí, proti nimž je odvolání přípustné, tj. použití § 81 odst. 1 správního řádu. Tuto úvahu vylučuje i aplikace § 16 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím , z níž plyne, že odvolání lze podat jen proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

Odvolání zákon o svobodném přístupu k informacím tedy výslovně připouští pouze proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnout informaci (§ 16 odst. 1). Odložení věci dle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím se svými účinky odmítnutí poskytnout informaci blíží. Tuto blízkost ostatně potvrzuje i citované usnesení rozšířeného senátu čj. 2 As 34/2008–90, které v bodě [22] rozhodnutí o odložení žádosti připodobňuje vlastnímu odepření informací poskytnout.

Je tedy otázkou, zda je akceptovatelné, aby v jednom případě probíhalo odvolací řízení a v druhém případě bylo rozhodnutí přezkoumáváno přímo soudem. Pro takto odlišný přístup soud neshledal důvody. Vycházel přitom z toho, že nemožnost podat odvolání v jednom z takto podobných případů, by musela výslovně plynout ze zákona, popřípadě by musela být dána povahou věci. O takový případ v souzené věci nejde. (...)

Soud proto své úvahy uzavírá tak, že odložení věci podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím v sobě implicitně obsahuje odmítnutí žádosti o informace, a proto je třeba na něj aplikovat jak § 16, tak i § 20 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, dle kterého se pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti použije správní řád. Tedy pro rozhodování o odložení věci je zapotřebí aplikovat právní úpravu odmítnutí žádosti – tj. řádné doručování, plné odůvodnění včetně oprávněnosti požadované částky, přípustnost odvolání a teprve následná správní žaloba s možností aplikace § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím stanovící zvláštní pravidla pro soudní přezkum.

Je zřejmé, že nemůže obstát argumentace žalovaného, že odložení žádosti lze učinit pouze záznamem ve spise, neboť zákon nestanoví, že se tak má stát rozhodnutím. Naopak o odložení věci je zapotřebí vydat rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu se všemi jeho náležitostmi. Takové rozhodnutí je posléze přezkoumatelné ve správním soudnictví, avšak nikoli bez předchozího využití opravného prostředku.

V posuzované věci je za rozhodnutí třeba považovat oznámení ze dne 3. 8. 2011, byť po formální stránce se takto nejeví. V tomto rozhodnutí žalobkyně nebyla poučena o možnosti podat v dané věci odvolání. Pokud přitom účastník řízení v takové situaci podá rovnou žalobu k soudu, je namístě zvážit postup podle § 46 odst. 5 s. ř. s. Toto ustanovení stanoví, že „[p]“

Poučení o možnosti podat odvolání v žalobou napadeném rozhodnutí zcela chybí. To ve své podstatě znamená totéž, jako by žalobce byl poučen o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Podal-li za takové situace žalobce žalobu k soudu, je třeba postupovat podle shora citovaného § 46 odst. 5 s. ř. s.