Vydání 3/2018

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, čj. 4 Afs 157/2017-37)

Žalovaný rozhodl o snížení , resp. nevyplacení části žalobkyni. Rozhodnutí bylo označeno jako oznámení o snížení a bylo vydáno, mimo jiné, podle § 14e odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „rozpočtová pravidla“). Žalovaný ve svém rozhodnutí žalobkyni poučil, že podle § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel se na jeho opatření nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání.

Dne 23. 7. 2015 byl ve Sbírce zákonů publikován nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, jenž označil za protiústavní ustanovení zákona, které vylučovalo rozhodnutí žalovaného ze soudního přezkumu - tj. § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel. Na základě tohoto nálezu podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí žalovaného.

V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu lze podle § 72 odst. 1 s. ř. s. žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Oznámení o snížení bylo doručeno žalobkyni dne 1. 8. 2014, žalobu však podala u soudu až dne 23. 9. 2015, tedy zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně však měla za to, že postačuje, a lhůta k podání žaloby je zachována, pokud žalobu podala později, a to ve lhůtě dvou měsíců počítané až ode dne publikace výše citovaného nálezu Ústavního soudu.

Žalobkyně již v žalobě tvrdila, že lhůta pro podání žaloby by měla být zachována z důvodu protiústavní výluky opatření ze soudního přezkumu podle § 14e rozpočtových pravidel. Dle žalobkyně musí být protiústavní stav napraven dodatečně, neboť zmeškání lhůty nelze prominout a lhůta jí uplynula dříve, než mohla být žaloba podána. Počátek běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí proto žalobkyně odvíjí od vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ve Sbírce zákonů, tedy od 23. 7. 2015. V opačném případě by se dle žalobkyně jednalo o protiústavnost obdobnou té, jež byla shledána za rozpornou s ústavním pořádkem uvedeným nálezem ÚS.

Městský soud žalobu odmítl jako opožděnou a argumentaci žalobkyně nepřisvědčil. Uvedl, že ač v době rozhodné pro včasné podání žaloby byla zákonem stanovena výluka ze soudního přezkumu a správní soudy podané žaloby odmítaly pro nepřípustnost, mohla přesto žalobkyně žalobu podat stejně tak, jako to učinil žalobce v jiné věci vedené u tohoto soudu, která po podání kasační stížnosti následně vyústila v předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 Ústavy a v deklaraci rozporu předmětné právní úpravy s ústavním pořádkem v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14.

Městský soud dále uvedl, že žalobkyně mohla proti oznámení o snížení též podat zásahovou žalobu dle § 82 a násl. s. ř. s. i v době platnosti a účinnosti výluky ze soudního přezkumu a před vyslovením protiústavnosti této výluky.

Uzavřel, že odmítnutí žaloby pro opožděnost není odepřením spravedlnosti a porušením práva na soudní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobkyně v rozhodnou dobu nebyla zbavena ochrany svých veřejných subjektivních práv soudní cestou.

Žalobkyně (stěžovatelka) napadla usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu nezákonnosti usnesení městského soudu, který při svém rozhodování nezohlednil vývoj judikatury k institutu opatření podle § 14e rozpočtových pravidel a rozhodl přepjatě formalisticky. Městský soud tak upřel stěžovatelce právo na přístup k soudu.

Stěžovatelka taktéž polemizovala s odůvodněním usnesení městského soudu, který podle ní pomíjí, že nemohla reálně předvídat, že má žalobu podat dříve, pokud tehdy zákon soudní přezkum zapovídal. Ústavní soud podle stěžovatelky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 přiznal „“. Podle stěžovatelky soudní přezkum, dříve zákonem zapovídaný, musí být umožněn v zájmu napravení protiústavnosti § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel dodatečně. V situaci, kdy zmeškání lhůty k podání žaloby nelze prominout a tato lhůta uplynula dříve, než mohla mít stěžovatelka coby příjemkyně vědomost o tom, že jí zákon nebrání vyvolat správní žalobou soudní přezkum rozhodnutí ve věci snížení , představuje nemožnost soudního přezkumu obdobu té, která byla shledána citovaným nálezem ÚS jako protiústavní. Odmítnutím žaloby pro údajnou opožděnost došlo k nepřiměřenému omezení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, což je v rozporu s příkazem šetřit podstatu základních práv vyjádřeným v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka tvrdila, že v jejím případě je nutno zákonnou dikci (tj. dikci § 72 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.) „“ a umožnit soudní přezkum přímo z Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky je třeba umožnit soudní přezkum rozhodnutí žalovaného „“. Za takovou lhůtu považuje lhůtu, která je „“ jako lhůta podle § 72 odst. 1 s. ř. s. a která počíná plynout ode dne vyhlášení nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ve Sbírce zákonů, „“. Proto se stěžovatelka domnívá, že podala žalobu včas.

Stěžovatelka poukázala i na to, že aby žalobu podala v zákonné lhůtě, musela by předvídat (kromě neústavnosti § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel) také to, že navzdory tehdejší judikatuře rozhodnutí žalovaného není faktickým opatřením, nýbrž rozhodnutím v materiálním smyslu, že představuje bez dalšího již od okamžiku jeho vydání konečné rozhodnutí, že proti němu nelze podat žádný opravný prostředek a je tak nutno proti němu brojit přímo a bezodkladně správní žalobou. To vše v situaci, kdy Nejvyšší správní soud judikoval, že opatření podle § 14e rozpočtových pravidel je jen preventivním a dočasným nástrojem poskytovatele při správě a kontrole poskytnuté , které vyžaduje, aby na něj navazovalo řízení o porušení rozpočtové kázně, podléhající opravným prostředkům (již na úrovni správních orgánů) a soudnímu přezkumu. Stěžovatelka má za to, že uvedené předvídat nemohla. Usnesení městského soudu toto nezohledňuje a dále opomíjí fakt, že odmítnutá žaloba nesměřovala proti dočasnému a preventivnímu opatření podle § 14e rozpočtových pravidel, nýbrž proti zneužití tohoto institutu ke konečnému zkrácení , a to za situace, kdy zákon soudní přezkum takového postupu neumožňoval.

Stěžovatelka považovala za nepřípadný názor městského soudu, že měla možnost podat zásahovou žalobu podle § 82 s. ř. s., neboť § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel zapovídal jakýkoliv soudní přezkum, tedy i podání zásahové žaloby. Nadto se soudní ustálila na závěru, že opatření podle § 14e rozpočtových pravidel je rozhodnutím v materiálním smyslu. Zásahová žaloba, která má subsidiární charakter, by tak nebyla přípustná.

Stěžovatelka nakonec poukázala na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 6 A 100/2002-74, v němž soud konstatoval, že „“. Shodně s tím Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03, dospěl k závěru, že pokud správní orgány nesprávně aplikovaly podzákonný předpis co do úpravy oznamování rozhodnutí, přičemž stěžovatele v tomto směru též nesprávně poučily o plynutí lhůt pro podání žaloby a stěžovatel pak zjevně v souladu s tímto poučením a v dobré víře jednal, když žalobu podal v takové lhůtě, nemůže jít uvedené nepřesné poučení dané správním orgánem k tíži stěžovatele, a způsobit tak odmítnutí věcného projednání jeho žaloby z důvodu opožděnosti.

Stěžovatelka postupovala v dobré víře v ústavnost zákona (tj. rozpočtových pravidel) a správnost závěrů dobové judikatury a řídila se poučením, kterého se jí od žalovaného dostalo, když nepodala žalobu hned ve lhůtě 2 měsíců od doručení oznámení o snížení , nýbrž až po vydání nálezu ÚS z června 2015. Proto musí být v daném případě lhůta k podání správní žaloby proti rozhodnutí žalovaného považována za zachovanou.

Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným usnesením městského soudu a kasační stížnost označil za nedůvodnou. Ohledně nepřípustnosti prolomení zákonné lhůty k podání žaloby odkázal na své vyjádření k žalobě, ve kterém zopakoval své přesvědčení o opožděnosti žaloby. Na podporu tohoto stanoviska uvedl, že kdyby byl zpětně připuštěn soudní přezkum všech v minulosti vydaných opatření podle § 14e rozpočtových pravidel, došlo by k a takový postup by byl v rozporu s § 71 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a se zásadou právní jistoty.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.