Vydání 6/2014

[2] Zdejší soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 9. 2004, čj. 12 Nc 132/2002-74, zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Dle sdělení Okresního soudu v Břeclavi bylo stěžovateli opatrovníkem ustanoveno město Břeclav. Podle § 33 odst. 3 soudního řádu správního „[ú][...] “. Podle § 35 odst. 1 s. ř. s. „[ú]“.

[3] Způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti je vymezena předpisy občanského práva. Od 1. 1. 2014 přitom došlo ohledně způsobilosti nabývat právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem k výrazné změně občanským zákoníkem z roku 2012. Oproti občanskému zákoníku z roku 1964, kromě terminologických změn spočívajících zejména v návratu k pojmu svéprávnosti, namísto způsobilosti k právním úkonům, došlo i ke koncepční změně spočívající v tom, že člověk již nemůže být svéprávnosti zcela zbaven, ale vždy pouze omezen (viz zejména § 57 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012).

[4] V případě stěžovatele však došlo ke zbavení způsobilosti k právním úkonům podle občanského zákoníku z roku 1964 platného do 31. 12. 2013. Podle přechodného ustanovení vyjádřeného v § 3032 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012 pak platí, že „[k]“. Ačkoliv uvedené ustanovení hovoří pouze o omezení ve svéprávnosti, nestanoví v jakém rozsahu tato osoba omezena ve svéprávnosti je.

[5] Při výkladu tohoto ustanovení je možné v prvé řadě poukázat na § 3032 odst. 2 občanského zákoníku z roku 2012, podle kterého „[k]“. Podle tohoto ustanovení jsou tak od 1. 1. 2014 osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 způsobilé právně jednat v rozsahu, ve kterém nebyly ve způsobilosti k právním úkonům omezeny podle dosavadních předpisů. Výkladem opaku je tudíž možné dojít k závěru, že ve zbývajícím rozsahu nadále nejsou způsobilé právně jednat. S ohledem na shodnou dikci první části § 3032 odst. 2 s § 3032 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012 by bylo možné dovodit, že i v případě osob zbavených způsobilosti k právním úkonům má mít stejná dikce stejný význam, tedy takové osoby by byly i nadále fakticky nezpůsobilé právně jednat s ohledem na předchozí zbavení způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu. Tento výklad by však byl podle soudu nesprávný, neboť by jednak popíral doslovné znění § 3032 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012, kde se výslovně hovoří jen o omezení ve svéprávnosti, za druhé by byl i proti cíli nové právní úpravy, která zjevně směřovala k tomu, aby žádná osoba již nebyla zcela zbavena svéprávnosti.

[6] Rozsah omezení svéprávnosti je však podle § 57 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012 oprávněn určit pouze soud, a to v řízení podle § 34 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Nejvyšší správní soud tedy není oprávněn sám posoudit rozsah omezení svéprávnosti. Na druhou stranu § 64 občanského zákoníku z roku 2012 stanoví, že „[r]“ a § 2066 občanského zákoníku z roku 2012 stanoví, že „[o]“. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že omezení svéprávnosti soudem se nemůže týkat běžných záležitostí každodenního života a darování či přijímání darů malé hodnoty nebo darů obvyklých vzhledem k okolnostem. Osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům podle občanského zákoníku z roku 1964, se tedy staly od 1. 1. 2014 způsobilé právně jednat v rozsahu, kde občanský zákoník z roku 2012 stanoví nemožnost omezení jejich svéprávnosti. V tomto rozsahu přitom nedochází k přezkoumání jejich způsobilosti podle § 3033 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012, který stanoví nepřímo přechodné období tří let, ve kterém musí být svéprávnost soudem znovu přezkoumána, jinak dojde po uplynutí této doby k nabytí svéprávnosti bez dalšího. Tento výklad přitom respektuje to, že rozsah omezení svéprávnosti by měl být v zájmu omezované osoby i osob třetích zřejmý ať již přímo ze zákona nebo z příslušného rozhodnutí soudu tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu může či nemůže daná osoba právně jednat.

[7] V projednávané věci šlo přitom v řízení před žalovaným o žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu. Otázku starobního důchodu i s ohledem na částku, o kterou se zpravidla bude měsíčně jednat, a která často bude jediným příjmem dané osoby, nelze rozhodně podle Nejvyššího správního soudu považovat za běžnou záležitost každodenního života ve smyslu § 64 občanského zákoníku z roku 2012. Stěžovatele je tedy třeba nadále považovat s ohledem na § 33 odst. 3 s. ř. s. za nezpůsobilého samostatně činit úkony v řízení, kde se rozhoduje o jeho starobním důchodu. Stěžovatel tedy sám nemá způsobilost kasační stížnost podat a v řízení o kasační stížnosti vystupovat, neboť podle § 35 odst. 1 s. ř. s. platí, že účastník, který nemá procesní způsobilost, musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem. Jím podaná kasační stížnost tedy má vadu spočívající v absenci zastoupení zákonným zástupcem.

[8] Podle § 37 odst. 5 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. platí, že „[p]“. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2014, čj. 9 Ads 23/2014-28, byl proto opatrovník stěžovatele vyzván, aby se vyjádřil, zda na stěžovatelem podané kasační stížnosti trvá. Opatrovník pak dopisem ze dne 18. 3. 2014 sdělil, že na podané kasační stížnosti netrvá. Za této situace tedy nebyla ani dodatečně napravena podmínka povinného zastoupení stěžovatele zákonným zástupcem podle § 35 odst. 1 s. ř. s. a Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítnout. Nejvyšší správní soud považuje nicméně za nezbytné upozornit na to, že stěžovatel byl zbaven způsobilosti k právním úkonům již v roce 2004, a toto zbavení způsobilosti k právním úkonům nebylo nijak přerušeno, tedy trvalo nepochybně i v době rozhodování žalované. Správní řád přitom upravuje procesní způsobilost v § 29 a povinné zastoupení v § 32 odst. 1 v zásadě shodně s § 33 odst. 3 a § 35 odst. 1 s. ř. s.