Vydání 2/2022

[5] Kasační stížnost je přípustná. Jakkoli totiž krajský soud žalobě dílem vyhověl, nezrušil rozhodnutí žalovaného jako celek, byť právě toho se stěžovatel žalobou domáhal. Existuje tedy ještě jiný, pro stěžovatele příznivější výrok krajského soudu (k této tzv. subjektivní přípustnosti kasační stížnosti viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 5 Afs 91/2012-41, č. 3321/2016 Sb. NSS, věc ).

[6] Stěžovatel věnoval podstatnou část kasační stížnosti argumentaci, podle níž by v nynější věci soud vůbec neměl zvažovat otázku nepřijatelnosti, neboť na tuto věc § 104a s. ř. s. nedopadá. Nejvyšší správní soud se stěžovatelem souhlasí.

[7] Podle § 104a s. ř. s. se totiž přijatelnost posuzuje „“. Doslovným výkladem je § 104a s. ř. s. na tuto věc použitelný, neboť v nynější věci vskutku specializovaný samosoudce rozhodoval. Právě citovanou normu však nelze posuzovat izolovaně. Výčet věcí, ve kterých rozhoduje specializovaný samosoudce, je uveden v § 31 odst. 2 s. ř. s. Tedy přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. se posuzuje jen v těch věcech, kde specializovaný samosoudce rozhodoval v souladu s § 31 odst. 2 s. ř. s. Opačný výklad by vedl k tomu, že o použitelnosti § 104a s. ř. s. by rozhodovala čistě skutečnost, že ve věci rozhodl specializovaný samosoudce, bez ohledu na to, zda se tak stalo v souladu, či naopak v rozporu s požadavky § 31 odst. 2 s. ř. s. Takovýto hypotetický výklad by na jedné straně ukládal zdejšímu soudu posuzovat přijatelnost ve věcech, kde specializovaný samosoudce rozhodoval v rozporu s § 31 odst. 2 s. ř. s., a naopak by vylučoval posuzování přijatelnosti tam, kde věc v rozporu s § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodoval senát krajského soudu.

[8] Pokud by se nepřijatelnost odvíjela od fakticity rozhodování krajských soudů (např. ve věci rozhodoval senát, byť měl rozhodovat dle § 31 odst. 2 s. ř. s. specializovaný samosoudce), vedlo by to k nerovnostem. Ve stejných věcech by se totiž otázka přijatelnosti posuzovala rozdílně v závislosti na tom, zda krajský soud respektoval příkaz § 31 odst. 2 s. ř. s. Dovedeno , tam, kde se ve stejné věci dostalo žalobci většího komfortu (o jeho věci nadstandardně a nad rámec zákonných povinností rozhodoval senát krajského soudu), by žalobce získal větší komfort též od Nejvyššího správního soudu, neboť ten by otázku nepřijatelnosti vůbec neřešil. Ve stejné věci tam, kde správně rozhodoval samosoudce, by naopak otázka nepřijatelnosti musela být posouzena.

[9] Okruh věcí, které spadají do režimu posuzování přijatelnosti, tudíž nemůže být určován případnými pochybeními krajských soudů při posouzení rozsahu § 31 odst. 2 s. ř. s. Takovýto výklad, kde by ve výsledku určoval posuzování přijatelnosti krajský soud, je proto třeba odmítnout.

[10] Kasační stížnost je důvodná.

[11] Podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje specializovaný samosoudce mj. „“. Není tedy rozhodující, jakou pokutu přestupce dostal (zde právě oněch 100 000 Kč), ale jaká byla horní hranice sazby pokuty. Jakkoli je určení příslušnosti specializovaného samosoudce v obvyklých věcech jednoduché, v nynější věci tomu tak není. Komplikovanost použití § 31 odst. 2 s. ř. s. na nynější věc totiž vyvěrá z povahy pochybení žalovaného, pro které soud jeho rozhodnutí zčásti (ve výroku o trestu) zrušil.

[12] Krajský soud dovodil nepřezkoumatelnost výroku o trestu v rozhodnutí obou správních orgánů. Správní orgány totiž vůbec neuvedly zákonné ustanovení, na jehož základě pokutu uložily. Správa KRNAP v rozhodnutí jen uvedla, že stěžovateli uložila „“. Jak správně uvedl krajský soud, v případě přestupků na úseku zákona o ochraně přírody a krajiny jsou sankce a jejich výše upraveny přímo tímto zákonem v § 87 odst. 4, 5. Podle § 87 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny lze za přestupek uložit pokutu do 100 000 Kč, ovšem podle § 87 odst. 5 „[z]“. V nynější věci tak přinejmenším teoreticky přicházelo do úvahy uložení sankce dle § 87 odst. 5, což by v tomto případě znamenalo pokutu až do výše 200 000 Kč. Ustanovením § 87 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny opakovaně krajský soud argumentuje (body 50 a 51 rozsudku), správnost těchto závěrů krajského soudu uznává ve vyjádření ke kasační stížnosti i žalovaný.

[13] Z uvedeného tedy plyne, že v nynějším případě byla horní hranice pokuty přinejmenším teoreticky až 200 000 Kč (neuvede-li tedy žalovaný v novém rozhodnutí něco jiného a neodůvodní-li sankci na základě jiných ustanovení). Pak měl ale ve věci rozhodovat nikoli specializovaný samosoudce, ale senát (§ 31 odst. 1 s. ř. s.). Protože byl krajský soud nesprávně obsazen, musí Nejvyšší správní soud jeho rozsudek zrušit [důvod dle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., srov. k tomu např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2016, čj. 6 As 165/2015-38, č. 3450/2016 Sb. NSS, bod 41].

[14] Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud o žalobě rozhodne v senátu. V souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. je krajský soud vázán právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).