Vydání 8/2022

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2022, čj. 6 Azs 306/2021-49)

Předmětem sporu bylo v pořadí již druhé rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. První rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2020 zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, čj. 1 Az 24/2020-52. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, čj. 1 Azs 283/2020-39, zamítl. Následně žalovaný dne 22. 6. 2021 vydal nové rozhodnutí opět s negativním výsledkem. Proti tomuto rozhodnutí žalobce opět brojil u městského soudu, který žalobu tentokrát zamítl rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, čj. 19 Az 25/2021-77.

Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu byla obava žalobce, státního příslušníka Ruské federace, z nezákonného postupu příslušníků policie, kteří od něj chtějí získat peníze, které dle jejich mínění získal z trestné činnosti a disponuje jimi. Žalobce tvrdil, že v minulosti již byl ve vězení mučen, obával se proto opětovného špatného zacházení ve věznici a nedostupnosti zdravotní péče a nezbytných léků. O mezinárodní ochranu požádal žalobce poté, co byl v České republice zadržen pro účely řízení o vydání do Ruské federace za účelem trestního stíhání.

První rozhodnutí žalovaného městský soud zrušil z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci týkajícího se podmínek ve věznicích v Rusku a spolehlivosti diplomatických záruk poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ke kasační stížnosti žalovaného zabýval mírou zkoumání diplomatických záruk. Zavázal žalovaného posoudit, zda již obecná situace v oblasti lidských práv v Rusku nevylučuje přijetí takových garancí (a to zvláště ve vztahu k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva pojednávající o závažných problémech v ruských věznicích), a zda praktické uplatňování diplomatických záruk poskytuje skutečnou garanci, že u žadatele nedojde navrácením k mučení nebo k nebezpečí špatného zacházení. Nejvyšší správní soud dále žalovanému uložil, aby si vyžádal spis vedený v rámci extradičního řízení, protože bylo žádoucí, aby podklady a poznatky z tohoto řízení využil. Žalovaný by následně mohl odkázat na hodnocení kvality a spolehlivosti diplomatických záruk provedené orgány rozhodujícími o přípustnosti žalobcova vydání, pokud by hodnocení dosahovalo standardů, které Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 Azs 283/2020-39 nastínil.

Žalovaný v následném řízení těmto pokynům dle městského soudu dostál. Obstaral si podklady [např. informace Odboru azylové a migraní politiky Ministerstva vnitra, výroční zprávu Human Rights Watch (2021, Ruská federace) nebo informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 19. 5. 2021, čj. 113731-2/2021–LPTP] a současně vycházel ze závěrů městského soudu a Vrchního soudu v Praze učiněných v rámci extradičního řízení.

Městský soud shledal dostatečným a správným posouzení žalovaného ohledně situace v ruských věznicích. Zprávy o situaci v Rusku sice uvádějí, že podmínky v ruských věznicích jsou obecně spíše špatné, byť v některých ohledech došlo k jejich zlepšení, např. ohledně přeplněnosti věznic. V některých případech byl dle shromážděných podkladů vězněným osobám omezen či zcela odepřen přístup k adekvátní lékařské péči. Žalovaný v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu a zdůraznil, že to ještě neznamená, že k takovému porušení lidských práv dojde v případě žalobce, když důvodnou obavu z porušování základních práv, včetně odepření lékařské péče, lze založit pouze na prokázání nějakých okolností spojených s vyžadovanou osobou, které potvrzují pravděpodobnost takového závěru. Excesy, k nimž v ruských věznicích příležitostně dochází, pak dle závěru Ústavního soudu nemají ráz praxe schvalované či tolerované oficiální veřejnou mocí a jsou jako nežádoucí potírány. Dle Ústavního soudu není podstatné, jak často dochází v určité zemi k excesům v oblasti základních lidských práv a svobod a jak jsou závažné, za klíčovou považuje Ústavní soud otázku, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu může dojít v dané věci. Na podporu tohoto závěru citoval městský soud z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1354/13, č. 161/2013 Sb. ÚS.

Městský soud odkázal na usnesení ze dne 2. 3. 2020, čj. Nt 424/2019-141, kterým jiný senát téhož soudu rozhodl o přípustnosti vydání žalobce k trestnímu stíhání do Ruské federace za současného přijetí záruk ze dne 24. 12. 2019, tj. že žalobci budou v Rusku poskytnuty veškeré příležitosti k obhajobě, v souladu s normami mezinárodního práva, včetně pomoci advokátů, že nebude podroben mučení, krutému, nelidskému, ponižujícímu zacházení nebo trestání ve smyslu článku 3 Úmluvy a příslušných úmluv Organizace spojených národů a Rady Evropy, že vydání nemá účel pronásledování z politických důvodů či z důvodů rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů, že žalobce bude stíhán pouze za trestné činy, pro které je žádáno jeho vydání a po ukončení trestního řízení a v případě odsouzení po výkonu trestu bude moci opustit Rusko, že nebude jako občan Ruské federace vydán do jiného státu, že bude umístěn v zařízení, které je v souladu se standardy Úmluvy a Evropských vězeňských pravidel, a že zaměstnancům Velvyslanectví České republiky v Rusku bude kdykoliv umožněno žalobce navštívit, a to i za účelem ověření dodržování poskytnutých záruk. Záruky byly pro jejich zásadní význam uvedeny přímo ve výroku soudu. Soud konstatoval, že nedodržení záruk by znamenalo oslabení mezinárodní věrohodnosti Ruské federace v důsledku nesplnění závazků, ale zejména obavu, že v budoucnu nebude extradičním žádostem ze strany České republiky vyhověno. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, kterou Vrchní soud v Praze zamítl usnesením ze dne 26. 3. 2020, čj. 14 To 29/2020-164. Generální prokuratura Ruské federace podle vrchního soudu poskytla obsáhlá ujištění o dodržování práv vyžádaného, záruky byly formulovány široce a dostatečně konkrétně a bylo možné je považovat za dostatečnou ochranu práv vyžádaného v případě jeho vydání, a to i přes deficity ruského soudního systému zjištěné ze zpráv o poměrech v Ruské federaci.

Ke spolehlivosti uvedených záruk považoval městský soud ve shodě se žalovaným za klíčovou informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 19. 5. 2021, která právě věrohodnost a spolehlivost diplomatických záruk poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace hodnotí z praktické stránky. Zastupitelský úřad České republiky v Ruské federaci nemá žádnou negativní zkušenost s dodržováním garancí daných Generální prokuraturou Ruské federace a Ministerstvo zahraničních věcí nemá ani žádné , že by mohlo dojít ke změně při dodržování diplomatických záruk, neboť ruská strana si je dobře vědoma, že jakékoliv porušení záruk by mělo následky na budoucí žádosti o vydání. Ministerstvo zahraničních věcí přitom konstatuje, že v minulosti byla zaznamenána pouze jedna stížnost vydaného občana Ruska, která byla prošetřena, a o výsledku byla česká strana vyrozuměna. Ani současné napětí ve vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací pak dle informace nenarušilo schopnost zastupitelského úřadu České republiky kontrolovat dodržování daných záruk. Žalovaný se podle městského soudu také dostatečně zabýval kritériem, zda lze očekávat, že zárukami budou vázány i místní úřady. Součástí poskytnutých záruk je též závazek k dodržování Evropských vězeňských pravidel, jejichž 3. část se podrobně věnuje právu vězněných osob na lékařskou péči, městský soud proto ani tuto obavu žalobce neshledal důvodnou. Městský soud aproboval závěr žalovaného, že poskytnuté záruky jsou dostatečné, také s ohledem na to, že evropské státy, které často vydávají ruské občany do země původu, mají s dodržováním řádně poskytnutých a konkrétních záruk výlučně pozitivní zkušenosti.

Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Její přijatelnost spatřoval v tom, že městský soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatel mimo jiné namítal, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Doložil, že vězeňství v Ruské federaci je ve špatné situaci a s vězni není zacházeno dobře, a sám vypověděl, že byl mučen a podrobován špatnému zacházení. Má proto důvodnou obavu z návratu zpět do země původu, kde mu hrozí vážná újma. Podle stěžovatele žalovaný pochybil, když shledal záruky Generální prokuratury Ruské federace jako dostačující. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, č. 12/2014 Sb. ÚS. Žalovaný hodnotil pouze situaci v ruském vězeňství, nikoliv dodržování lidských práv v Rusku obecně. V rámci hodnocení vězeňství se žalovaný soustředil pouze na kladné případy. V Ruské federaci nejsou lidská práva ani záruky systematicky dodržovány. Stěžovatel poukázal také na poslední události týkající se mučení ve věznici v Saratově. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, čj. 1 Azs 137/2018-50, č. 3801/2018 Sb. NSS, podle jehož právní věty platí, že „[p]“ Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že prokázal, že mu v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy.

Podle stěžovatele také nebylo zřejmé, z jakého důvodu žalovaný vyhodnotil, že se mohl domáhat ochrany v zemi původu. Zdroje, z nichž městský soud a žalovaný údajně vycházeli (jako např. World Prison Brief, Radio Free Europe, Radio Svoboda, BBC Russia a další), nebyly v rozhodnutí nikde citovány, rozhodnutí proto stěžovatel považoval za nepřezkoumatelná.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svoje rozhodnutí a rozsudek městského soudu, který považoval za správný. Městský soud se podle něj zabýval všemi uplatněnými námitkami a vyvrátil je. K věci samé uvedl, že situace v ruských věznicích je všeobecně známá, avšak samotnému stěžovateli byly garantovány dostatečné, plnohodnotné záruky přijatelných podmínek jeho pobytu ve vězení.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.