Vydání 6/2010

Žalovaná usnesením dne 3. 3. 2008 podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu (dále jen „s. ř.“) odložila žádost žalobkyně ze dne 19. 2. 2008 o prominutí placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Žalovaná na tuto žádost odpověděla nejprve dopisem ze dne 28. 2. 2008, v němž žalobkyni sdělila, že dle platné legislativy je každá osoba s trvalým pobytem na území České republiky pojištěna, z čehož se není možné vyvázat. Právní předpisy ukládají plátcům pojistného hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění, přičemž z této povinnosti nelze stanovit žádnou výjimku pro pojištěnce zdravotní pojišťovny v České republice. Žalovaná tedy nemá pravomoc o žádosti žalobkyně jakkoli rozhodnout. Dodala, že se nejedná o spor o výši placení pojistného či penále, neboť žalobkyně ani nemá nedoplatek na veřejném zdravotním pojištění. Žalovaná následně vydala shora uvedené usnesení, kterým podle § 63 odst. 1 písm. b) s. ř. tuto žádost odložila, protože k prominutí placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění není věcně příslušná ani ona, ani žádný jiný správní orgán. Zdůraznila, že podle § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, je oprávněna rozhodnout pouze ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné a ve správním řízení zahajovaném na návrh pojištěnce rozhoduje též o hrazení regulačních poplatků. Protože žalobkyně neměla žádný dluh na pojistném ani penále, nebyl podle žalované dán žádný spor, který by bylo třeba rozhodnout. V poučení přitom uvedla, že proti tomuto usnesení se nelze odvolat a že usnesení nabylo právní moci dnem doručení.

Proti uvedenému usnesení podala žalobkyně odvolání, v němž poukázala na to, že § 63 odst. 1 s. ř., podle kterého žalovaná žádost odložila, na věc vůbec nedopadá. Upozornila současně, že se žalovaná nevypořádala se všemi námitkami. Stejného dne podala stěžovatelka podle § 175 odst. 1 s. ř. proti postupu žalované stížnost, neboť podle jejího názoru doručením její žádosti žalované bylo podle § 44 odst. 1 s. ř. zahájeno správní řízení, které mělo vyústit v rozhodnutí podle § 67 s. ř. s. možností řádného odvolání, v němž by se žalovaná vypořádala se všemi námitkami vznesenými v předmětné žádosti.

Žalovaná poté vydala dne 26. 3. 2008 opravné usnesení, kterým opravila v usnesení ze dne 3. 3. 2008 zřejmou nesprávnost spočívající v chybě v psaní, ke které došlo ve výroku rozhodnutí. Ve výroku žalovaná chybně uvedla, že žádost žalobkyně odkládá podle § 63 odst. 1 písm. b) s. ř., namísto § 43 odst. 1 písm. b) s. ř. Následně na podanou stížnost a odvolání žalobkyně odpověděla žalovaná dne 28. 3. 2008 tak, že její žádost odložila podle § 43 odst. 1 písm. b) s. ř., jak vyplývá z opravného usnesení ze dne 26. 3. 2008. Znovu zdůraznila, že k rozhodování o prominutí placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění není oprávněna ani ona, ani žádný jiný správní orgán, neboť takové oprávnění musí být správnímu orgánu svěřeno zákonem nebo na základě zákona, k čemuž však nedošlo, a to ani zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Podotkla, že právní předpisy ani neumožňují plátcům pojistného se jakkoli vyvázat z povinnosti hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Z tohoto důvodu stěžovatelčinu žádost odložila usnesením, aniž by zahájila správní řízení. Ohradila se proti výtce, že se nevypořádala se všemi námitkami žalobkyně, přičemž z důvodu právní jistoty a přehlednosti se opakovaně a přehledně v jednotlivých bodech zabývala všemi vznesenými námitkami. Z těchto důvodů v závěru pod bodem I. shledala stížnost jako nedůvodnou a pod bodem II. odložila odvolání jako bezpředmětné, neboť podle jejího názoru je napadené usnesení konečné.

Proti usnesení žalované o odložení věci ze dne 3. 3. 2008, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 3. 2008, podala žalobkyně žalobu. Namítla, že žalovaná svůj právní názor „neobhájila v rámci zákona a její výklad je neslučitelný s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod“. V žalobě uvedla důvody, pro které měla být podle jejího názoru osvobozena od placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Opakovaně zdůraznila, že byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání proti své vůli, v důsledku čehož je evidována jako osoba bez zdanitelných příjmů, a proto nemá prostředky ani na hrazení pojistného na veřejné zdravotní pojištění.

Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 2. 2009 žalobu odmítl, přičemž uvedl, že napadené usnesení nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala práva nebo povinnosti žalobkyně, a není tak splněna podmínka řízení podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Protože je tento nedostatek neodstranitelný, nelze v řízení pokračovat.

Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž se především ohradila proti závěru krajského soudu, že rozhodnutí žalované o odložení žádosti podle § 43 odst. 1 písm. b) s. ř. není rozhodnutím podle § 65 s. ř. s. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že paušální přístup, který by vylučoval ze soudní ochrany celou kategorii rozhodnutí (např. o zastavení řízení) není namístě a je v příkrém rozporu s principy právního státu. Podle citovaného rozhodnutí jsou ve správním soudnictví jako rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. přezkoumatelné též úkony, které by založení, změnu, zrušení či závazné určení práv a povinností mohly přivodit, pokud by je správní orgán vydal v souladu s tím, čeho se ve správním řízení domáhal žalobce. Podle stěžovatelky je přitom zjevné, že pokud by žalovaný její žádosti vyhověl a povinnost hradit pojistné by jí prominul, jednalo by se o závažnou změnu či zrušení jejích práv a povinností. Skutečnost, že krajský soud paušálně odmítl přezkoumávat usnesení o odložení věci podle § 43 s. ř., je v rozporu s právem každého, aby se domáhal přezkumu věci před nezávislým soudem. Podle stěžovatelky postupoval krajský soud nezákonně, pokud rozhodnutí žalovaného věcně nepřezkoumal, neboť rozhodnutí o odložení věci podle § 43 s. ř. je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., přestože se při rozhodování o odložení žádosti podle § 43 s. ř. vůbec nezahajuje správní řízení. Rozhodující je totiž obsah napadeného rozhodnutí. Dále stěžovatelka namítla, že žalovaná byla oprávněna ve smyslu § 53 zákona o veřejném zdravotním pojištění o její žádosti rozhodnout. Pokud by dospěla k závěru, že žádost není možné podat, měla řízení o této žádosti zastavit či zamítnout. Podle jejího názoru přitom měla žalovaná vzít v úvahu specifika její konkrétní situace a nedržet se striktně textu zákona, nýbrž se od něj ústavně konformně odchýlit.

Žalovaná v písemném vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na všech svých důvodech, které ji vedly k odložení žádosti o prominutí placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění, a zdůraznila, že pokud by zahájila správní řízení v této věci, jednala by . Institut „prominutí placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění„ český právní řád nezná, a proto nemohlo být zahájeno správní řízení a žádost musela být odložena usnesením podle § 43 odst. 1 písm. b) s. ř.

Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.