Vydání 3/2013

[6] Kasační stížnost není důvodná.

[7] Důvodem kasační stížnosti je tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Klíčovou otázkou, kterou musí zdejší soud vyřešit, je ta, zda je rozvrh práce soudu rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Pokud rozvrh práce rozhodnutím je, byla by kasační stížnost důvodná. Pokud naopak rozvrh práce rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. není, je rozhodnutí krajského soudu správné. Nejvyšší správní soud se samozřejmě v tomto rozhodnutí nemůže vyjádřit k meritu věci, tedy samotnému obsahu rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem na rok 2011.

[8] Ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. vymezuje rozhodnutí tak, že jde o úkon správního orgánu, který zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva nebo povinnosti žalobce. Takovéto rozhodnutí pak musí dle žalobcova tvrzení zkracovat žalobce na jeho právech přímo nebo v důsledku porušení práv v předcházejícím řízení. Ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. vylučuje z přezkumu ve správním soudnictví úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutím. Ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s., § 2 a § 4 písm. a) s. ř. s. je účelem tohoto ustanovení nepřipustit samostatný soudní přezkum u těch úkonů správních orgánů, které, byť mohou splňovat formální definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě nezasahují do práv a povinností subjektů (shodně usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS, bod 21).

[9] Rozsah přezkumné pravomoci správních soudů je v případě aktů správních orgánů dán v § 4 a § 2 s. ř. s. Musí být současně splněny tyto tři podmínky: 1) jde o orgán moci výkonné [či jiný typ orgánu uvedený v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; 2) tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob; 3) rozhodování se děje v oblasti veřejné správy (srov. rozsudek ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197, č. 1717/2008 Sb. NSS, JUDr. Petr Langer proti prezidentu republiky).

[10] Podmínka prvá a třetí je v případě rozvrhu práce dána. Předseda krajského soudu rozvrh práce vydává jako orgán státní správy soudu. Podle § 30 odst. 2 zákona o soudech a soudcích předseda a místopředsedové krajského soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu krajského soudu, v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Předseda krajského soudu vykonává státní správu krajského soudu rovněž tím, že zajišťuje chod krajského soudu po stránce personální a organizační [§ 126 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Podle § 41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích "[r]". Podle § 41 odst. 2 citovaného zákona "[r]". Některá další pravidla rozvrhu práce obsahuje vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (např. v § 2 a v § 2a). Detailní ustanovení o obsahu rozvrhu práce jsou pak obsažena v Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, čj. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Schválený rozvrh práce zašle předseda krajského soudu do 20. 12. každého roku Ministerstvu spravedlnosti. Ministerstvo je třeba neprodleně informovat i o změně rozvrhu práce v průběhu roku.

[11] Rozvrh práce jako zákonem upravený právní institut vychází z ústavou zaručeného základního práva na zákonného soudce. Podle druhé věty čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Pro další argumentaci je klíčové, že základní právo na zákonného soudce nesvědčí samotnému soudci, ale účastníkům soudního řízení. "[...]. " [viz nález ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, N 225/55 SbNU 105, č. 225/2009 Sb. ÚS, bod 21].

[12] Úkolem zdejšího soudu v této věci je tedy posoudit, zda rozvrh práce může alespoň teoreticky zasáhnout do právní sféry žalobce (podmínka č. 2 - viz bod [9] shora). Pokud ano, je nutno dospět k závěru, že jde o rozhodnutí (viz již citované usnesení čj. 8 As 47/2005-86).

[13] Soudce jmenuje do funkce prezident republiky [čl. 63 odst. 1 písm. i) ve spojení s čl. 93 Ústavy, § 63 zákona o soudech a soudcích]. Po složení slibu ministr spravedlnosti přidělí soudce na základě jeho předchozího souhlasu k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu, výjimečně i k vyššímu soudu (§ 67 zákona o soudech a soudcích). Z uvedeného plyne, že soudce není jmenován na pozici obchodního soudce, trestního soudce, opatrovnického soudce atd. Je naopak jmenován jako soudce univerzální, který má vykonávat rozhodovací činnost v souladu se zákonem dle aktuálních potřeb daného soudu.

[14] Úkony orgánu státní správy justice, tedy zpravidla ministra, ale též předsedy soudu, které se dotýkají samotné existence funkce soudce a jejího nerušeného výkonu, jsou zásahem do veřejného subjektivního práva a jsou pod ochranou správního soudnictví. Z této teze vychází ostatně též zdejšího soudu. Podle ní je rozhodnutí o přeložení soudce k výkonu funkce k jinému soudu (§ 73 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) rozhodnutím o veřejném subjektivním právu, proti kterému se může soudce domáhat ochrany prostřednictvím žaloby ve správním soudnictví (rozsudek ze dne 16. 4. 2009, čj. 5 As 13/2009-61, č. 1855/2009 Sb. NSS, JUDr. Jan Kušnír proti Ministerstvu spravedlnosti). Tento závěr vychází právě z toho, že soudce je přidělen k určitému soudu. Jeho přeložením k jinému soudu se zasahuje do právní sféry soudce, proto je rozhodnutí o jeho přeložení rozhodnutím podle § 65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud argumentoval článkem 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který chrání nejen přístup k veřejné funkci, ale i její nerušený výkon a ochranu před neoprávněným zánikem a též nezávislost soudní moci před zásahy moci výkonné.

[15] Srovnatelné závěry lze vyvodit rovněž z judikatury týkající se odvolávání vedoucích státních zástupců (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, čj. 9 As 94/2008-77, č. 1981/2010 Sb. NSS, JUDr. Pavel Kačírek proti ministru spravedlnosti, a ze dne 12. 11. 2009, čj. 1 As 9/2009-86, JUDr. Ivo Ištván proti ministru spravedlnosti). Odvoláním z funkce vedoucího státního zástupce totiž zaniká výkon veřejné funkce vedoucího státního zástupce. Protože jde o zásah do právní sféry vedoucího státního zástupce, jde o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s.

[16] Stěžovatel však rozvrhem práce nebyl dotčen srovnatelným způsobem. Na jeho právním postavení a jeho veřejných subjektivních právech se v důsledku nového rozvrhu práce nic nezměnilo. Stále zůstal soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem, k němuž byl v souladu s § 67 zákona o soudech a soudcích přidělen. Rozvrh práce jen stanovil podrobnosti výkonu funkce soudce přiděleného k určitému soudu. Rozvrh práce nemá na soudce přímo žádné negativní dopady, nijak se do jeho právní sféry nepromítá. Proto není dána druhá podmínka uvedená v bodě [9] shora, rozvrh práce nezasahuje do právní sféry stěžovatele. Pokud se v důsledku přidělení na jiný úsek soudu po přechodnou dobu sníží výkonnost soudce, například z důvodu novosti agendy pro dotčeného soudce, takovýto jev bude přirozený a nebude z něj možno vyvozovat vůči soudci negativní důsledky.

[17] Stěžovatel Nejvyšší správní soud vyzývá, aby uvedl, co tedy vlastně rozvrh práce je, není-li rozhodnutím. Takovýto argument se však míjí s podstatou řešení věci. Nejvyšší správní soud musí zodpovědět jen a pouze otázku, zda je rozvrh práce rozhodnutím. Pokud rozvrh práce rozhodnutím není, je napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu se zákonem. Otázka, co tedy rozvrh práce vlastně je, nemá pro nyní řešenou věc význam.

[18] Rozhodně neplatí stěžovatelova teze, že v důsledku nepřípustnosti přezkumu rozvrhu práce ve správním soudnictví nastane při sestavování rozvrhu práce naprostá svévole. Předseda soudu, jak bylo již uvedeno shora, zde vystupuje jako vykonavatel státní správy soudnictví. Jeho činnost při sestavování rozvrhu práce je proto monitorována ministerstvem spravedlnosti. Podle § 123 odst. 3 zákona o soudech a soudcích ministerstvo sleduje postup vrchních, krajských a okresních soudů při tvorbě a změnách rozvrhu práce, vydané rozvrhy práce a rozdělování věcí podle rozvrhu práce. Pokud ministerstvo spravedlnosti upravilo povinnost soudů předložit každoročně v určitém termínu návrhy rozvrhů práce (srov. bod [10] shora), předpokládá se, že tak činí z důvodů seznámení se s obsahem předkládaných dokumentů. Fakta, která z tohoto postupu ministerstvo zjistí, mohou vést až ke kárné žalobě proti funkcionáři, který sestavil rozvrh práce nebo se na jeho sestavení účastnil (srov. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012, čj. 11 Kss 18/2011-251).

[19] Nejvyšší správní soud netvrdí, že rozvrh práce nemůže být nikdy součástí širšího šikanózního jednání předsedy soudu proti určitému soudci. Nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpis jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). V takovémto případě má soudce možnost bránit se proti takovéto šikaně, spojené například s obtěžováním, diskriminací atp. cestou civilní žaloby podle zákoníku práce z roku 2006, případně podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů).