Vydání 6/2023

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2023, čj. 8 As 166/2021-39)

Inspektorát České obchodní inspekce Středočeského kraje a Hlavního města Prahy příkazem ze dne 13. 11. 2018 uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a uložil jí pokutu 50 000 Kč. Příkaz žalobkyni doručoval prostřednictvím zmocněnkyně, přičemž doručení nastalo v souladu s § 23 a § 24 správního řádu fikcí (desátým dnem uložení zásilky poté, co ji nebylo možné doručit adresátovi, který nebyl zastižen).

Žalobkyně podle § 24 odst. 2 správního řádu požádala o určení neplatnosti doručení příkazu. Žádost odůvodnila tím, že plná moc udělená zmocněnkyni zanikla a příkaz proto měl být doručen žalobkyni do datové schránky. Někdejší zmocněnkyně se navíc na doručovací adrese nezdržovala kvůli rekonstrukci bytu. Poukázala též na legitimní očekávání způsobu doručování. S tímto podáním spojila také odpor proti příkazu. Správní orgán I. stupně žádosti žalobkyně nevyhověl usnesením ze dne 11. 2. 2019, a žalovaná následně rozhodnutím ze dne 24. 4. 2019 zamítla i její odvolání. Správní orgány poukázaly na to, že odvolání plné moci žalobkyně oznámila až v rámci žádosti o určení neplatnosti doručení příkazu dne 9. 1. 2019 a k tomuto dni tak vůči nim nastaly účinky odvolání plné moci. Správní orgán I. stupně proto nepochybil, jestliže před tímto datem doručoval příkaz zmocněnkyni. Odvolání plné moci bylo navíc datováno ke dni 20. 8. 2018, avšak žalobkyně plnou moc správnímu orgánu předložila 27. 9. 2018, tedy měsíc poté, co měla být odvolána. Důvodem pro vyhovění žádosti nemohla být ani rekonstrukce bytu zmocněnkyně. Nejednalo se o situaci, kdy by jí v přebírání pošty bránily objektivní okolnosti nastalé bez možnosti je ovlivnit.

Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou. Poukázala na to, že přednostně musí být písemnosti doručovány do datové schránky, kam jí ostatně správní orgán I. stupně doručoval i jinou písemnost (sdělení o vyřízení námitek proti kontrolnímu zjištění). Žalobkyni tím vzniklo legitimní očekávání, že jí budou písemnosti i nadále doručovány do její datové schránky, a nikoliv prostřednictvím zmocněnkyně. Závěr, podle kterého účinky odvolání plné moci nastaly až oznámením správnímu orgánu, může být formálně v souladu se zákonem, ale porušuje zásadu legitimního očekávání. Postup správního orgánu I. stupně byl nepředvídatelný, zjevně nespravedlivý, formalistický a je nepřípustnou libovůlí. Smyslem doručení fikcí je obrana proti obstrukcím. Žalobkyně však byla v řízení aktivní a neměla žádné obstrukční úmysly. Měla navíc nového statutárního zástupce, který o udělení plné moci zmocněnkyni nevěděl.

Městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, čj. 15 A 83/2019-43, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala existenci objektivních, tj. nezaviněných okolností, které měly být důvodem pozdního vyzvednutí příkazu. Právo podat včas odpor bylo zmařeno jednáním, které lze přičítat pouze žalobkyni. Žalobkyně správnímu orgánu I. stupně předložila plnou moc udělenou zmocněnkyni, přestože již zmocnění netrvalo z důvodu předchozího odvolání plné moci, o kterém v dané době správní orgán I. stupně nevěděl. Nepochybil proto, pokud příkaz doručoval zmocněnkyni a nikoli žalobkyni. Význam neměl ani dřívější nesprávný postup správního orgánu I. stupně, který jinou písemnost zaslal žalobkyni osobně. Ani probíhající rekonstrukce bytu zmocněnkyně sama o sobě nevylučovala možnost doručovat písemnosti na danou adresu. Pokud se zmocněnkyně chovala nedbale, poštovní schránku nevybírala a ani si nezřídila dosílku, nejedná se o objektivní okolnost, která by bránila v řádném přijímání písemností.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Zopakovala, že správní orgán I. stupně doručoval příkaz její zmocněnkyni, jejíž plná moc v té době již zanikla. Do rukou stěžovatelky se písemnost dostala jen náhodou, a to až po uplynutí lhůty k podání odporu. Nedílnou součástí právní úpravy jsou i principy, jimiž je správní řízení ovládáno. Z hlediska vzniku legitimního očekávání, že písemnosti budou doručovány stěžovatelce, jestliže jí bylo doručeno i sdělení o vyřízení námitek proti kontrolnímu zjištění, poukázala na zásadu správnosti veřejnoprávních aktů a zásadu dobré víry jejich adresátů (k tomu odkázala na rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2011, čj. 7 As 26/2011-175). Pokud soud nevyslovil nezákonnost postupu správního orgánu I. stupně, nemohlo být sporné doručování považováno za nezákonné. Mohlo tedy navodit legitimní očekávání. Uvedený připouští vznik legitimního očekávání i u postupů, které nejsou v souladu se zákonem. Městský soud jej interpretoval nesprávně. Jestliže zákon neobsahuje konkrétní úpravu otázky, kdy vůči správnímu orgánu nastávají účinky odvolání plné moci, nemůže se případně poskytnutá soudní ochrana zřetelně protivit zákonu. Závěr městského soudu, podle kterého zákon nedává prostor pro případné vyvažování pochybení správního orgánu vstřícnějším postupem vůči stěžovatelce, je v rozporu s rovností před zákonem. Poskytuje na jedné straně ochranu nezákonnému postupu správního orgánu a na straně druhé se stěžovatelce vytýká, že nedbala svých práv. Neprokázání existence objektivních (nezaviněných) okolností bránících doručení zmocněnkyni považuje za irelevantní.

Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti namítla, že stěžovatelka opakuje již vypořádané argumenty. Právo podat odpor nebylo zmařeno postupem správního orgánu I. stupně, ale jednáním (opomenutím), které lze přičítat toliko stěžovatelce.

Nejvyšší správní soud v rámci předběžného posouzení věci shledal, že podstata uplatněných kasačních námitek se týká legitimního očekávání stěžovatelky, které mělo být založeno předchozím postupem správního orgánu I. stupně. V dané věci však otázka legitimního očekávání ve vztahu k tomu, jakou formou měl být příkaz doručen, resp. zda měl být doručován přímo stěžovatelce, nebyla pro aplikaci § 24 odst. 2 správního řádu rozhodná. Z hlediska naplnění podmínek § 24 odst. 2 správního řádu mohou být rozhodné pouze okolnosti týkající se důvodů na straně adresáta písemnosti (zmocněnkyně stěžovatelky), pro které si nemohl uloženou (a řádně doručenou) písemnost vyzvednout. Vzhledem k tomu, že městský soud se – mimo jiné – otázkou legitimního očekávání stěžovatelky ve shora popsaném smyslu v napadeném rozsudku podrobně zabýval, a aby kasační soud předešel případné překvapivosti svého rozhodnutí, vyzval účastníky, aby se k dané otázce vyjádřili.

Stěžovatelka v reakci na to sdělila, že vymezení pojmu „vážný důvod“ vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu. K tomu odkázala na judikaturu vztahující se k § 114b o. s. ř., která je však aplikovatelná i ve správním soudnictví. Stěžovatelka uznala, že v dané věci neexistovala objektivní jí (její zmocněnkyní) nezaviněná překážka, která by bránila ve včasném vyzvednutí zásilky. Na druhou stranu by však v dané věci bylo možné dohledat obecný aspekt ospravedlnitelnosti, proč si tehdejší zmocněnkyně vyzvedla zásilku po uplynutí lhůty pro podání odporu odvolání. Ten stěžovatelka spatřovala v dobré víře tehdejší zmocněnkyně, že její plná moc již zanikla. Žádnou zásilku neočekávala a byt, na jehož adresu bylo doručováno a který využívala pouze sporadicky, byl v daném období v rekonstrukci a neobyvatelný.

Žalovaná pouze uvedla, že předběžný právní názor Nejvyššího správního soudu koresponduje s jejím rozhodnutím potvrzeným rozsudkem městského soudu.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.