2974/2014
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí rektora ve věci výjimky ze studijního a zkušebního řádu
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí rektora ve věci výjimky ze studijního a zkušebního řádu
k § 62 a § 63 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách)
k § 65 odst. 1 soudního řádu správního
Samotné rozhodnutí rektora vysoké školy o neudělení výjimky ze studijního a zkušebního řádu spočívající v prominutí nevykonání státní závěrečné zkoušky v určené lhůtě (§ 62 a § 63 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) nezasahuje do právní sféry studenta, a není tedy rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Ze stejného důvodu není samostatně přezkoumatelný ani procesní postup vedoucí k neudělení výjimky.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2013, čj. 1 As 52/2012-114)
Prejudikatura
: č. 14/2003 Sb. NSS, č. 809/2006 Sb. NSS, č. 1982/2010 Sb. NSS, č. 2583/2012 Sb. NSS, č. 2598/2012 Sb. NSS a č. 2908/2013 Sb. NSS.Věc:
Jan V. proti Univerzitě Palackého v Olomouci o udělení výjimky ze studijního a zkušebního řádu, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce podal žádost o výjimku ze Studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen „studijní a zkušební řád“) spočívající v prominutí nevykonání státní závěrečné zkoušky v určené lhůtě. Podle studijního a zkušebního řádu je student, který v akademickém roce splnil všechny podmínky pro vykonání státní závěrečné zkoušky, povinen složit státní závěrečnou zkoušku nejpozději ve dvou bezprostředně po sobě následujících akademických rocích při současném dodržení maximální doby studia. V daném případě měl žalobce zkoušku vykonat nejpozději do 31. 8. 2010. To však neudělal, a proto požádal o shora uvedenou výjimku. O žádosti následně rozhodl rektor žalované dne 8. 11. 2011 tak, že výjimku neudělil.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě, který ji usnesením ze dne 19. 1. 2012, čj. 22 A 4/2012-24, odmítl. Podle názoru krajského soudu nebylo rozhodnutí rektora ohledně udělení výjimky ze studijního a zkušebního řádu rozhodnutím podle § 65 odst. 1. s. ř. s., protože se na něj vztahovala kompetenční výluka ve smyslu § 70 s. ř. s., čímž bylo ze soudního přezkoumání vyloučeno. Krajský soud dále uvedl, že žalobce v daném případě neměl subjektivní veřejné právo na udělení výjimky a jeho žádosti žalovaná nemusela vyhovět. Pokud by v důsledku neudělení výjimky nastala taková situace, která by vedla k ukončení studia, pak by teprve rozhodnutí o ukončení studia bylo rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a bylo by proto přezkoumatelné ve správním soudnictví. Ve své argumentaci krajský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1910/09, resp. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, čj. 9 As 66/2011-62, v jiné věci stejného žalobce proti témuž žalovanému.
Proti výše uvedenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel především argumentoval, že i když na určitá kladná rozhodnutí správních orgánů neexistuje právní nárok, je i v těchto případech dán právní nárok na řádný správní proces. V tomto ohledu poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, ve věci
Hossam N
.Na podporu svých argumentů stěžovatel dále citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2011, čj. 8 As 38/2011-67, č. 2598/2012 Sb. NSS, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[s]
ama skutečnost, že rektor rozhodoval o žádosti studenta o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní nárok, v režimu správního uvážení, však ještě bez dalšího neznamená, že je soudní ochrana zcela vyloučena. I ten, o jehož žádosti o výjimku se rozhoduje, může namítat nedodržení procesních pravidel
“. A právě nedodržení procesních pravidel stěžovatel v žalobě namítal (stěžovatel zejména namítal, že rektor nebyl k rozhodnutí o žádosti příslušný, rozhodnutí nebylo stěžovateli řádně doručeno a žalobce nebyl vyzván k doplnění důkazů).Stěžovatel odmítl odkaz krajského soudu na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 66/2011-62, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že napadené rozhodnutí nic nezměnilo na stěžovatelově právním postavení a nadále trval stav, kdy stěžovatel nesplnil své povinnosti podle studijního a zkušebního řádu. Tak tomu podle stěžovatele bylo i ve věci
Hossam N
., kde se neudělením státního občanství na právním postavení stěžovatele taktéž nic nezměnilo. V rozhodnutí ve věci Hossam N
. Nejvyšší správní soud uvedl, že neexistuje neomezené správní uvážení. Z toho pak podle stěžovatele plyne, že správní orgán nemůže disponovat nějakým mimořádným oprávněním, které by mohl využívat bez ohledu na elementární pravidla činnosti veřejné správy, jak se snad jevilo ze shora citovaného rozsudku čj. 9 As 66/2011-62.Stěžovatel dále argumentoval tím, že Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) garantuje právo na vzdělání (čl. 33), právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu a právo na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (čl. 26). Právo na vzdělání je s ohledem na další zmíněná práva nutno vykládat tak, že studentovi má být umožněno studium na vysoké škole dokončit, aby mohl realizovat svá práva na volbu povolání a na získávání prostředků prací. Jestliže tedy žalovaná řádně neaplikovala ustanovení studijního a zkušebního řádu o udělení výjimky, došlo tím k zásahu do právní sféry stěžovatele a k ohrožení jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovatel se dále domníval, že možnost soudní ochrany až proti rozhodnutí o ukončení studia představuje , jelikož toto rozhodnutí není vázáno na povolení výjimky, ale na nesplnění podmínek stanovených zákonem o vysokých školách či studijním a zkušebním řádem. Z toho dle stěžovatele vyplynulo, že je mu odepřena jakákoli šance na soudní ochranu před porušením jeho nároku na řádný správní proces v jeho současné věci, jelikož toto nebude předmětem případného přezkumu rozhodnutí o ukončení studia.
denegatio iustitiae
Na závěr stěžovatel připomněl, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „
v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu, či nikoliv, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva
“ (shora uvedené usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci Hossam N
.)Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s názorem krajského soudu. Žalovaná odmítla odkaz stěžovatele na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci
Hossam N
. a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, čj. 6 A 69/2000-55, jelikož se oba týkají odlišné situace. Žalovaná zdůraznila, že v obou rozhodnutích bylo řečeno, že ve správním soudnictví lze přezkoumávat procesní postupy v řízení, jejichž výsledkem je rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví. V žádném případě z nich však nevyplývá, že by byly přezkoumatelné i ty postupy, které předcházejí vydání rozhodnutí, které není přezkoumatelné ve správním soudnictví. Takovým postupem bylo i rozhodnutí o udělení výjimky ze studijního a zkušebního řádu, které dle žalované nebylo rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., jak opakovaně potvrdil i Nejvyšší správní soud (žalovaná odkázala na shora uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 38/2011-67 a čj. 9 As 66/2011-62). K rozsudku čj. 8 As 38/2011-67 dále uvedla, že obecná formulace tam uvedená se jeví poněkud nešťastnou, jelikož může vzbuzovat dojem, že procesní postup předcházející vydání rozhodnutí nepřezkoumatelnému ve správním soudnictví může být ve správním soudnictví samostatně přezkoumán. S tím žalovaná nesouhlasila.Dále žalovaná odmítla názor stěžovatele, že by se rozhodnutí o neudělení výjimky negativním způsobem projevilo v jeho právní sféře. Tímto rozhodnutím totiž žádná práva ani povinnosti nevznikly, nic se nezměnilo ani na dosud existujících právech a povinnostech. Neudělení výjimky nevede k ukončení studia a na postavení stěžovatele se rozhodnutím nic nezměnilo. Do právní sféry stěžovatele se negativně projevilo až rozhodnutí o ukončení studia.
Co se týče stěžovatelova ústavně zaručeného práva na vzdělání, žalovaná souhlasila, že součástí tohoto práva je i právo na dokončení tohoto vzdělání, ovšem pouze za podmínky, že student řádně plní své studijní povinnosti. Tak tomu za současné situace nebylo, což ostatně nepopíral ani stěžovatel.
Žalovaná se neztotožnila ani s námitkou stěžovatele ohledně . Stěžovatel se na správní soud již v minulosti obrátil a krajským soudem, a posléze i Nejvyšším správním soudem, mu bylo vysvětleno, z jakých důvodů není rozhodnutí o neudělení výjimky ve správním soudnictví možné přezkoumat.
denegatio iustitiae
Závěrem žalovaná uvedla, že pokud by správní soudy musely přezkoumávat procesní postup i u těch aktů, které nejsou rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., došlo by tím k popření kompetenční výluky podle § 70 s. ř. s. Správní soudy by pak musely přezkoumávat i ta rozhodnutí, k jejichž přezkumu nemají pravomoc.
Usnesením ze dne 10. 10. 2012 Nejvyšší správní soud řízení o stěžovatelově kasační stížnosti přerušil. Rozhodl se totiž vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 30. 7. 2013, čj. 8 As 8/2011-66, č. 2908/2013 Sb. NSS, které mělo podat obecnější výklad k samostatné přezkoumatelnosti rozhodnutí o výjimce a současně odstranit některé rozpory v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Jakkoliv šlo v daném případě o otázky podle jiné právní úpravy, mohly mít právní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu značný význam pro posouzení povahy rozhodnutí rektora žalované o výjimce ze studijního a zkušebního řádu.
Ve zmíněném rozsudku čj. 8 As 8/2011-66 rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že „
rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu zpravidla nezakládá práva a povinnosti fyzických a právnických osob samo o sobě, ale až ve spojení s navazujícím aktem správního orgánu, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení. Takové rozhodnutí lze proto soudně přezkoumat pouze v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s.
“ Podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu „[s]amostatně soudně přezkoumatelným ve smyslu § 65 s. ř. s. by bylo rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu pouze v případě, pokud by po jeho vydání nebylo k uskutečnění příslušného stavebního záměru zapotřebí žádného navazujícího úkonu stavebního úřadu
“.Vzhledem ke skutečnosti, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše uvedené věci rozhodl, odpadla tím překážka řízení a předsedkyně senátu podle § 48 odst. 5 s. ř. s. usnesením vyslovila, že se v řízení pokračuje. Nejvyšší správní soud dal následně stranám měsíční lhůtu k případnému novému vyjádření.
Stěžovatel podal k věci stručné vyjádření, v němž uvedl, že jestliže Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost podle vzoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu zamítne, měl by také zdůraznit, že rozhodnutí rektora žalované je přezkoumatelné v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o ukončení studia.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V. Právní názor Nejvyššího správního soudu
(...) [25] Nejvyšší správní soud se proto zaměřil pouze na posouzení, zda krajský soud postupoval správně, pokud žalobu posoudil jako nepřípustnou a odmítl ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[26] Podle § 70 písm. a) s. ř. s. „[z]
e soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutím
“. Podle písm. b) téhož ustanovení „[z]e soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy
“. Krajský soud založil své rozhodnutí na tom, že napadený úkon rektora žalované není rozhodnutím. Aplikoval tedy § 70 písm. a) s. ř. s.[27] Stěžovateli lze předně přisvědčit, že výjimky ze soudního přezkumu mají být vykládány zužujícím způsobem, přičemž v pochybnostech má být přezkum umožněn (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 28/2005-89, č. 809/2006 Sb. NSS, resp. shora uvedený rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 8/2011-66, bod 23).
[28] Studijní a zkušební řád patří mezi vnitřní předpisy veřejné vysoké školy (§ 17 odst. 1 zákona o vysokých školách). Rozhodnutí o výjimce ze studijního a zkušebního řádu není typově upraveno v zákoně o vysokých školách. Jak však již zdejší soud uvedl, takovéto rozhodnutí může být zakotveno ve vnitřním předpise veřejné vysoké školy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, čj. 4 As 26/2011-176, č. 2583/2012 Sb. NSS). Na základě studijního a zkušebního řádu také rektor žalované rozhodoval.
[29] Rozhodnutí o výjimce ze studijního a zkušebního řádu spočívající v prominutí nevykonání státní závěrečné zkoušky v určené lhůtě, nemá charakter rozhodnutí předběžného ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. Nesplňuje totiž časovou podmínku, vytyčenou rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-54, č. 1982/2010 Sb. NSS. Rozhodnutí o výjimce nepozbývá právní moci či účinků tím, že je vydáno rozhodnutí navazující, tedy zpravidla rozhodnutí o ukončení studia (srov. shora uvedený rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 8/2011-66, bod 25).
[30] Z dále rozebraných důvodů nicméně Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že rozhodnutí o výjimce ze studijního a zkušebního řádu není samo o sobě způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce. Rozhodnutím o výjimce ze studijního a zkušebního řádu je s definitivní platností stanoveno, zda se výjimka v konkrétním případě povoluje, tedy zda student může vykonat státní zkoušku i po lhůtě určené studijním a zkušebním řádem. Samotné povolení či v tomto případě nepovolení výjimky však nemělo do práv stěžovatele žádné přímé dopady. Stěžovatel zůstal studentem vysoké školy. Samostatný soudní přezkum by byl zcela namístě v těch situacích, kdy na rozhodnutí o výjimce nenavazuje žádný další úkon správního orgánu, který by byl podroben soudní kontrole. Ve skutečnosti se však do právní sféry stěžovatele negativně promítne až rozhodnutí o ukončení studia. Teprve toto rozhodnutí zasahuje do právní sféry stěžovatele.
[31] Tyto závěry, potvrzené citovaným rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 8/2011-66, mají svůj předobraz v dřívější judikatuře. Ve shora uvedeném rozsudku čj. 9 As 66/2011-62, který se týká téhož stěžovatele a téže žalované, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že sama skutečnost, že rektor rozhodoval o žádosti studenta o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní nárok, v režimu správního uvážení, ještě bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a že je namístě aplikace kompetenční výluky podle § 70 písm. a) s. ř. s. Účelem posléze uvedeného ustanovení je „
nepřipustit samostatný soudní přezkum u těch úkonů správních orgánů, které, byť mohou splňovat formální definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě nezasahují právní postavení daných subjektů
“.[32] Rozhodnutí rektora žalované o nepřipuštění výjimky ze studijního a zkušebního řádu však nezasáhlo do právní sféry stěžovatele. Každý student má právo na řádný průběh studia; ten je vymezen jednak zákonem o vysokých školách, jednak vnitřními předpisy vysoké školy. Rozhodnutí o výjimce přitom představuje svým způsobem specifický, výjimečný postup jdoucí mimo obecně stanovená pravidla pro průběh studia. Nevyužil-li rektor tohoto svého mimořádného oprávnění povolit postup jdoucí právě mimo pravidla stanovená studijním a zkušebním řádem, nijak tím nezasáhl do subjektivního práva stěžovatele. Rozhodnutí o výjimce tedy nevykazuje požadované znaky rozhodnutí podle § 65 s. ř. s., a proto je nelze úspěšně napadnout žalobou ve správním soudnictví (srov. shora citované rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 66/2011-62 a čj. 8 As 38/2011-67).
[33] Rozhodnutím, které je možné na základě žaloby napadnout a přezkoumat v rámci správního soudnictví, protože zasahuje do právního postavení studenta, je až rozhodnutí o ukončení studia, např. právě v důsledku nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, tj. i pro nesložení státní zkoušky a neodevzdání diplomové práce. Až toto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. a jako takové je lze podrobit přezkumu ve správním soudnictví. Toto rozhodnutí není vázáno na povolení výjimky, ale na nesplnění podmínek stanovených zákonem o vysokých školách či studijním a zkušebním řádem. Při posuzování těchto podmínek má přitom student právo na „
řádný proces
“, který je primárně určován právě podmínkami danými studijním programem, resp. studijním a zkušebním řádem [§ 62 odst. 1 písm. d) zákona o vysokých školách]. „Řádný proces
“ garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty (takto citovaný rozsudek čj. 9 As 66/2011-62).[34] Rozhodnutí o ukončení studia je nepochybně rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví ve smyslu § 65 s. ř. s. Teprve výsledek „
hlavního řízení
“, pro jehož účely stěžovatel o povolení výjimky usiluje, je způsobilý skutečného (kvalifikovaného) zkrácení práv účastníků řízení (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 8/2011-66, bod 30). Rozhodnutí o výjimce je z materiálního hlediska podkladovým rozhodnutím, které je přezkoumatelné soudem až v řízení o žalobě proti rozhodnutí o ukončení studia, samozřejmě za podmínky, že studium bylo ukončeno z důvodu, který věcně souvisí s předmětem rozhodnutí o výjimce.[35] Rozhodnutí o tom, že stěžovateli nebyla povolena výjimka ze studijního a zkušebního řádu, tedy žádným způsobem do jeho práv nezasahuje. Zásadní a rozhodující pro případný zásah do stěžovatelových práv je až případné navazující ukončení studia. Z tohoto úhlu pohledu je pak zcela nepodstatné, zda řízení o výjimce probíhá či neprobíhá samostatně, respektive zda o výjimce rozhoduje stejný orgán jako ve věci samé (citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 8/2011-66, bod 33). Soudní přezkum ve stěžovatelově věci je proto v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s. V rámci tohoto přezkumu správní soud eventuálně posoudí též zákonnost rozhodnutí o výjimce. Stěžovatel se tedy ve své replice ze dne 25. 9. 2012 mýlí, pokud uvádí, že by v důsledku napadeného usnesení krajského soudu nebyly přezkoumatelné ani tak zjevné nezákonnosti, jako je rasová diskriminace stěžovatele při nepovolení výjimky nebo zjevná svévole žalované (zamítnutí žádosti o výjimku „
na základě nedávné konjunkce Marsu s Jupiterem
“).[36] Daný případ je v právě popsaných aspektech zcela odlišný od případu řešeného ve shora uvedeném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci
Hossam N
., kterým argumentoval stěžovatel. Na rozhodnutí o neudělení občanství žádné další rozhodnutí nenavazuje. Možnost správního uvážení ve věci Hossam N
. neměla žádný vliv na žalobní legitimaci, nýbrž pouze na rozsah soudního přezkumu. Proto není ani třeba, aby se zdejší soud vyjadřoval k velmi rozsáhlé argumentaci stěžovatele, která se opírá o kauzu Hossam N
.[37] Ze stejného důvodu není namístě argumentovat výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 6 A 69/2000-55. V něm zdejší soud judikoval, že rozhodnutí o žádosti o prominutí daně podle § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Tento závěr učinil na základě znění zákona před novelou provedenou zákonem č. 169/1998 Sb., třebaže – na rozdíl od právního stavu po této novele – rozhodnutí záviselo na diskreci finančního ředitelství. Nejvyšší správní soud opakuje, že podstatou nynější věci není diskrece rektora žalované při rozhodnutí o výjimce, ale to, že samotné rozhodnutí rektora nezasáhlo do právní sféry stěžovatele.
[38] Stěžovatel se dále dovolává závěrů vyplývajících z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 38/2011-67. Tam soud dospěl ke stejnému závěru, jako shora citovaný rozsudek čj. 9 As 66/2011-62, tedy že „
rozhodnutí rektora o nepřipuštění výjimky ze studijního a zkušebního řádu nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť v materiálním slova smyslu nezasáhlo do práv stěžovatele
“ (bod 19). Pak na to ovšem navazuje tím, „že na kladné rozhodnutí rektora o povolení výjimky z postupu podle studijního a zkušebního řádu nemá student právní nárok.
[...] Sama skutečnost, že rektor rozhodoval o žádosti studenta o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní nárok, v režimu správního uvážení, však ještě bez dalšího neznamená, že je soudní ochrana zcela vyloučena. I ten, o jehož žádosti o výjimku se rozhoduje, může namítat nedodržení procesních pravidel. Lze připomenout rozhodnutí ze dne 17. 12. 2009, čj. 9 As 1/2009-141, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zákon o vysokých školách nestanoví, že student má právo na úspěšné vykonání zkoušky a z toho plynoucí právo žádat o změnu klasifikace, ale má právo na
,řádný proces‘, který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty za obecným způsobem stanovených podmínek. Lze si představit námitku nedostatku
“ (bod 20).kompetence
toho, kdo o námitce rozhodoval, námitku týkající se formálních vad vydaného rozhodnutí nebo tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování.[39] Zdá se tedy, že citovaný rozsudek čj. 8 As 38/2011-67 připouští přezkum rozhodnutí o nepovolení výjimky, pokud je v žalobě argumentováno procesními pochybeními, třebaže nejde o rozhodnutí v materiálním smyslu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Naopak výše zmíněný rozsudek čj. 9 As 66/2011-62 důsledně odmítá jakýkoliv přezkum rozhodnutí o nepovolení výjimky, neboť nejde o rozhodnutí v materiálním smyslu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. V závěru pak stěžovatel odkazuje na možný přezkum rozhodnutí o ukončení studia, které do jeho právní sféry bezpochyby zasáhne (srov. bod [33] shora).
[40] Jakkoliv soud nyní při interpretaci zmíněného rozsudku čj. 8 As 38/2011-67 zvažoval, zda snad rozsudek nesměřuje námitky o porušení „“ (zvýraznění doplněno). Z toho jasně plyne, že se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda v daném případě nenamítla žaloba porušení řádného procesu v rámci řízení o povolení výjimky. Pokud by byly námitky vskutku čistě procesní, Nejvyšší správní soud přinejmenším naznačil, že by musela být žaloba projednána meritorně.
řádného procesu
“ do pozdější žaloby proti rozhodnutí o ukončení studia, bod 21 citovaného rozsudku takovouto možnost vylučuje: „Stěžovatel námitky týkající se dodržení procesních pravidel uvedl především na stranách 16–19 žaloby. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
[že] rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby není v důsledku těchto námitek nezákonné
. Námitky mířící na spravedlivý proces totiž stěžovatel formuloval tak, že zahrnovaly podstatnou měrou i okolnosti týkající se vyhodnocení pokusů o získání kolokvia. Tu však již jde o otázku věcné správnosti rozhodnutí rektora nikoli o dodržení práva na spravedlivý proces.[41] Stěžovatelův výklad uvedeného rozsudku čj. 8 As 38/2011-67 je tedy správný. Tento rozsudek skutečně jde ve prospěch jeho tezí o samostatné přezkoumatelnosti rozhodnutí o výjimce bez ohledu na to, zda po něm následuje samostatné ukončení studia.
[42] Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že nemusí konflikt ve vlastní judikatuře postupovat rozšířenému senátu (§ 17 s. ř. s.). Rozpor byl již dostatečně rozřešen shora obsažně citovaným rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 8/2011-66. S tam vysloveným názorem, podle něhož rozhodnutí o výjimce nezakládá práva a povinnosti fyzických a právnických osob samo o sobě, ale až ve spojení s navazujícím aktem správního orgánu, a proto lze rozhodnutí o výjimce soudně přezkoumat pouze v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s., je totiž rozsudek čj. 8 As 38/2011-67 nekompatibilní a byl rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu překonán.
[43] Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytně nutného dále podotýká, že citovaný rozsudek čj. 8 As 38/2011-67 byl v bodě [40] podané pasáži nejen v rozporu s rozsudkem čj. 9 As 66/2011-62, ale navíc v rozporu s mnohem širší judikaturou. Pokud není určité rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., je podrobeno výluce ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) s. ř. s. V tomto se rozsudky 8. a 9. senátu shodovaly.
Pokud je správní akt podroben výluce ze soudního přezkumu, neboť není vůbec rozhodnutím, není možno činit rozdíl, zda žalobce tvrdí porušení svých veřejných subjektivních práv v hmotněprávní či procesní oblasti
. I když by snad rektor žalované porušil pravidla řádného procesu, nelze dovozovat, že jen v důsledku toho je žaloba proti němu přípustná. V tomto lze odkázat na konstantní judikaturu zdejšího soudu, započatou již usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, čj. 6 A 153/2002-18, č. 14/2003 Sb. NSS. Pokud nebylo zasaženo do stěžovatelovy právní sféry samotným rozhodnutím, nemohlo tak být zasaženo ani postupem, který k vydání rozhodnutí směřoval.[44] Nesprávný názor 8. senátu vycházel z inspirace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009, čj. 9 As 1/2009-141. Tento rozsudek však řešil naprosto odlišnou věc: řešil otázku soudního přezkumu rozhodnutí vysoké školy o dodržení stanovených podmínek státní zkoušky podle § 68 zákona o vysokých školách. Rozsudek zdůraznil, že s konáním každé zkoušky přitom není spojeno pouze její ohodnocení, ale zákon s konáním zkoušky spojuje také „
subjektivní veřejné právo studenta na to, aby daná zkouška proběhla za podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem [§ 62 odst. 1 písm. d)], přičemž tomuto právu studenta odpovídá povinnost vysoké školy stanovené podmínky dodržet. V tomto kontextu lze v kontrole jejich dodržení spatřovat výkon státní správy
.“ Pokud student podá žádost děkanovi, aby přezkoumal, zda nedošlo k porušení tohoto práva, je pak následné děkanovo rozhodnutí podle § 68 zákona o vysokých školách bezpochyby rozhodnutím o právech a povinnostech studenta, a jako takové představuje zásah do jeho právní sféry. Proto se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Současně, i z důvodu soudcovského sebeomezení, pak rozsudek zdůraznil, že soudní přezkum se zaměří jen na „řádný proces
“, tedy dodržení formálních pravidel zkoušky, nikoliv na správnost hodnocení zkoušky, byla-li všechna formální pravidla dodržena.[45] Rozsudek čj. 9 As 1/2009-141 tedy vycházel z toho, že určité rozhodnutí představuje zásah do právní sféry studenta, jde tedy o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., následně však soudní přezkum omezil jen na dodržení formálních pravidel zkoušky (řádný proces). Naopak právní názor v rozsudku čj. 8 As 38/2011-67 šel přesně opačným směrem: jakkoliv neudělení výjimky není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť nezasahuje do právní sféry studenta, přesto má být údajně samostatně soudně přezkoumán „
řádný proces
“, který k tomuto rozhodnutí vedl. Nejvyšší správní soud nicméně opakuje, že pokud není neudělení výjimky rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., nemůže být zásahem do právní sféry studenta ani proces s tímto neudělením výjimky spojený. Jak trefně upozorňuje žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, opačný závěr by v podstatě znamenal, že by se z důvodu procesních pochybení stal soudně přezkoumatelný jakýkoliv úkon, který nijak nezasahuje do právní sféry žalobce, a který proto není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.[46] Zdejší soud se konečně neztotožňuje ani s poslední stěžovatelovou námitkou, podle níž rozhodnutí krajského soudu představuje odmítnutí spravedlnosti (). Soud opakuje, že samotným rozhodnutím nedošlo k jakémukoli zásahu do právní sféry stěžovatele, není zde tedy před čím soudní ochranu poskytovat. Ochrana prostřednictvím soudního přezkumu je garantována ve vztahu k ukončení studia.
denegatio iustitiae
[47] Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozhodnutí rektora o neudělení výjimky ze studijního a zkušebního řádu nezasahuje do právní sféry studenta, a není tedy rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Vztahuje se na něj proto výluka ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) s. ř. s. Ze stejného důvodu není samostatně přezkoumatelný ani procesní postup vedoucí k neudělení výjimky.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.