Vydání 9/2012

(...) Podle čl. 27 odst. 2 Ústavy „[z]“

Ustanovení § 13 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny potom stanoví: „“ Podle § 15 odst. 1 citovaného zákona „[z]“

Podle § 16 odst. 1 a 2 téhož zákona: „“

Z obsahu citované právní úpravy městský soud dovodil, že za projevy učiněné v poslanecké sněmovně nebo v jejich orgánech poslanec nepodléhá nejen trestněprávní odpovědnosti, ale podle principu nepodléhá ani správněprávní odpovědnosti. Podléhá toliko odpovědnosti disciplinární, kterou vynucuje Poslanecká sněmovna. Z toho plyne, že byť projev poslance v Poslanecké sněmovně nebo v jejích orgánech má znaky trestného činu nebo správního deliktu, nejedná se o trestný čin ani o správní delikt, ale o ústavní disciplinární delikt. Městský soud v této souvislosti odkázal i na názor doktríny, podle něhož proti rozhodnutí stran disciplinárního opatření uloženého imunitním a mandátovým výborem a k podanému odvolání potvrzenému Poslaneckou sněmovnou není přípustná žádná soudní ochrana, s výjimkou Ústavního soudu (Sládeček, V.; Mikule, V.; Syllová, J. : . 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007).

Dále městský soud poukázal na § 65 odst. 1 s. ř. s. vymezující, co se rozumí „“ správního orgánu, přezkoumatelným ve správním soudnictví („“), a na § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. vymezující, kdo se rozumí „“ („“).

Městský soud současně připomenul § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. znějící: „[...] “ a § 70 písm. a) s. ř. s., který uvádí: „[...] “ (pozn. NSS: „“ ve smyslu § 65 s. ř. s.).

Za tohoto stavu věci, kdy bylo v posuzované věci napadeno rozhodnutí, které nebylo vydáno podle městského soudu v oblasti veřejné správy, tento soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve vazbě na § 70 písm. a) s. ř. s. odmítl.

S uvedeným právním posouzením a vyvozeným závěrem městského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a v celém rozsahu na ně odkazuje.

Návazně Nejvyšší správní soud poznamenává, že výkon pravomoci Poslanecké sněmovny a jejích orgánů je součástí moci zákonodárné a disciplinární odpovědnost poslance, jak ji má na mysli čl. 27 odst. 2 Ústavy, bezprostředně souvisí s výkonem poslaneckého mandátu jako ústavněprávního institutu a nikoliv s rozsahem subjektivních práv a povinností poslance v oblasti veřejné správy.

Disciplinární odpovědnost obecně je svébytným odpovědnostním institutem, spjatým s potřebou zajistit dodržování předepsaných pravidel ve vnitroorganizačních vztazích ve formalizovaných organizačních útvarech. Tato odpovědnost je výrazně diverzifikována a ne vždy musí jít o odpovědnost právní (viz disciplinární odpovědnost v rámci sportovních svazů). Primárně se uplatňuje za porušení povinností předepsaných pro vnitřní chod daných organizačních útvarů a právní formy nabývá tehdy, jsou-li předmětné vnitroorganizační vztahy upravené právně, tzn. obecně závaznými právními předpisy. Jako právní odpovědnost potom tato odpovědnost není institutem jediného právního odvětví, a to správního práva, jak namítá stěžovatel, a tudíž ani disciplinární postih nemůže být postihem výlučně správněprávním. Odvětvově právní povaha disciplinární odpovědnosti souvisí s přináležitostí právních norem k určitým právním odvětvím, která upravují ty které disciplinární delikty a postihy za ně. V daném případě právní normy upravující disciplinární odpovědnost poslance nejsou normami správního práva. Předmětná disciplinární odpovědnost poslance je disciplinární odpovědností autonomní, upravenou normami práva ústavního. Za situace, kdy není disciplinární odpovědnost poslance upravena normami správního práva, nemůže být tato odpovědnost správněprávní, a rozhodnutí v předmětné věci potom také nemůže být podle obecných hledisek podřaditelné přezkumu ve správním soudnictví. Pokud by i takováto rozhodnutí hodlal zákonodárce podřadit soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, musel by tak vzhledem k jejich specifickému režimu stanovit v zákoně výslovně.

Není bez zajímavosti, že stěžovatel, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3615/11, se v předmětné věci také obrátil návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 1. 12. 2011 na Ústavní soud s tvrzením, že se danými rozhodnutími mandátového a imunitního výboru a dále Poslanecké sněmovny cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž Ústavní soud tento návrh odmítl jako opožděně podaný. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil (návrhem k Ústavnímu soudu nenapadené) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, čj. 3 A 196/2011-12, jímž byla pro nepřípustnost odmítnuta jeho žaloba směřující proti usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 25. 3. 2011. Z obsahu tohoto usnesení Ústavní soud zjistil, že s datem 9. 8. 2011 bylo předmětné rozhodnutí (usnesení) podepsané předsedkyní Poslanecké sněmovny doručeno stěžovateli. Lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti (od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje) marně uplynula přede dnem jejího podání, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele z důvodu jeho opožděného podání odmítnout.

K tomu se nabízí poznamenat, že Ústavní soud zde předmětná rozhodnutí zřejmě také nepovažoval za rozhodnutí ve věci správněprávní, stejně jako mandátový a imunitní výbor a dále Poslaneckou sněmovnu za správní orgány, protože pokud by tak učinil, musel by daný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti zamítnout jako nepřípustný pro nevyčerpání opravných prostředků, které zákon k ochraně práv poskytuje (tj. pro předčasnost; kasační stížnost sice již byla podána, ale nebylo o ní ještě rozhodnuto).

K námitce stěžovatele, že pokud by nebylo možno požádat o soudní ochranu proti pokutě uložené mandátovým a imunitním výborem a posléze Poslaneckou sněmovnou, by byl nastolen velmi nebezpečný precedent, který by mohl zásadním způsobem poškozovat hodnoty demokratického státu, Nejvyšší správní soud uvádí, že nepřípustnost soudního přezkumu dané věci ve správním soudnictví není, jak ostatně nepřímo dal najevo i Ústavní soud, nikterak na překážku tomu, aby věc byla, při dodržení příslušné lhůty pro podání návrhu posouzena v ústavním soudnictví.