2993/2014
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o zajištění (zadržení) zboží
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o zajištění (zadržení) zboží
k § 23 odst. 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákonů č. 104/1995 Sb., č. 356/1999 Sb., č. 245/2000 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 229/2006 Sb. a č. 36/2008 Sb.
Rozhodnutí o zajištění (zadržení) zboží podezřelého z porušování některých práv duševního vlastnictví (§ 23 odst. 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele) je rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, čj. 9 As 27/2013-52)
Prejudikatura:
č. 1982/2010 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 291/1999 Sb.Věc:
Společnost s ručením omezeným DEICHMANN-OBUV proti Generálnímu ředitelství cel o zajištění zboží, o kasační stížnosti žalobce.Celní úřad Trutnov (správní orgán I. stupně) provedl dne 24. 2. 2011 v provozovně žalobkyně kontrolu dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele. Na základě této kontroly vydal téhož dne rozhodnutí o zajištění zboží žalobkyně (konkrétně 37 párů bot) dle § 1 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu, a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o opatřeních“), a dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný (zde ještě Celní ředitelství v Hradci Králové, které bylo s účinností od 1. 1. 2013 zrušeno § 81 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky) rozhodnutím ze dne 13. 4. 2011 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, který žalobu odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2013, čj. 30 Af 21/2011-43. Krajský soud vycházel z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-54, č. 1982/2010 Sb. NSS, podle kterého musí rozhodnutí předběžné povahy kumulativně naplňovat tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. Dle posouzení krajského soudu rozhodnutí správního orgánu I. stupně naplnilo všechny tři uvedené podmínky. Rozhodnutí je dočasné, neboť správní orgán I. stupně rozhodl dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele, uvedl důvod zajištění výrobků a upozornění, že může být uloženo propadnutí zboží nebo rozhodnuto o jejich zabrání. Dále krajský soud konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že rozhodnutím ze dne 18. 11. 2011 vydal správní orgán I. stupně „
konečné
“ rozhodnutí o propadnutí dotčených výrobků a uložení pokuty. Z uvedených skutečností krajský soud dovodil, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně o zajištění výrobků bylo rozhodnutím pouze předběžným, které nepředurčuje definitivní rozhodnutí o právech a povinnostech právnické nebo fyzické osoby.Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž uvedla, že krajský soud měl žalobu projednat meritorně, a nikoliv ji odmítnout. Stěžovatelka upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, č. 291/1999 Sb., v němž Ústavní soud vymezil, které znaky musí současně rozhodnutí předběžné povahy splňovat. Namítla, že v daném případě nebyl naplněn tzv. procesní znak rozhodnutí předběžné povahy, tj. možnost bránit se proti zajištění v následném řízení před správním orgánem a soudem. S ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je pak nutno v pochybnostech jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně. Faktické dopady napadeného rozhodnutí byly okamžité a ve vztahu k zajištěnému zboží trvalé.
de facto
Dále stěžovatelka upozornila na výše citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního čj. 2 Afs 186/2006-54, ve kterém bylo uvedeno, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku podle § 42 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, nelze posoudit jako rozhodnutí předběžné povahy. Dle jejího názoru se jednalo o skutkově velmi obdobný případ. Rozhodnutí o zajištění zboží je předběžným opatřením ve smyslu § 61 správního řádu. Dle odstavce 3 citovaného ustanovení zruší správní orgán předběžné opatření „
bezodkladně poté, co pomine důvod, pro který bylo nařízeno
“, tj. nikoliv výlučně v následujícím správním řízení, ale i dříve. Ze skutečnosti, že předběžné opatření je vydáváno před skončením správního řízení, nelze dovodit, že by je bylo možno vydat jen v průběhu již zahájeného správního řízení.Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že krajský soud dostatečně ověřil a prokázal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je pouze úkonem předběžné povahy vyloučeným ze soudního přezkumu. Institut zajištění podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele je výhradně úkonem předběžné povahy, neboť po zajištění musí následovat a nelze jej podřazovat pod § 61 správního řádu.
meritorní
rozhodnutí ve věci, kterým je propadnutí nebo zabrání zajištěných věcí. Účelem zajištění je umožnit ověření rozhodných skutečností pro posouzení, zda zboží porušuje práva duševního vlastnictví. Procesně se jedná o správní řízení, které se řídí správním řádem, který obsahuje i lhůty pro vydání rozhodnutí. Do subjektivních práv žalobce bylo zasaženo až vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně o pokutě a propadnutí obuvi ze dne 18. 11. 2011. Samotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně o zajištění obuvi je rozhodnutím sui generis
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) Námitka stěžovatelky, dle které je nutno na projednávanou věc aplikovat závěry týkající se soudního přezkumu rozhodnutí podle § 42 zákona o spotřebních daních o zajištění vybraných výrobků, není důvodná. Rozhodujícím důvodem pro soudní přezkum tohoto rozhodnutí byl v tomto případě úmysl zákonodárce, který předmětné rozhodnutí v § 42 odst. 6 zákona o spotřebních daních výslovně podrobil soudnímu přezkumu, nikoli povaha posuzovaného rozhodnutí.
Nedůvodná je také námitka, dle které je rozhodnutí o zajištění zboží předběžným opatřením dle § 61 správního řádu. Zajištění zboží dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele se neřídí správním řádem, ale je speciálně upraveno v zákoně o opatřeních. Mimo výše uvedené je nutno stěžovatelku upozornit na to, že účelem předběžného opatření dle § 61 správního řádu je zatímně upravit poměry účastníků nebo zajistit provedení
exekuce
, pokud existuje obava, že by bylo ohroženo. Svou povahou tak spadá do kategorie rozhodnutí předběžné povahy vyloučených ze soudního přezkumu dle § 70 písm. b) s. ř. s., což také výslovně uvedl zdejší soud již v uváděném rozsudku rozšířeného senátu čj. 2 Afs 186/2006-54. Argumentace stěžovatelky jde tedy ve prospěch závěru, ke kterému dospěl krajský soud, nikoliv v jeho neprospěch.Důvodnou je však námitka, dle které rozhodnutí o zajištění zboží podezřelého z porušování práv duševního vlastnictví nemá charakter předběžného rozhodnutí, neboť stěžovatelka nemá zaručenou možnost bránit se proti zajištění v následném řízení před správním orgánem a soudem.
Podle shora uváděného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 186/2006-54 se o rozhodnutí předběžné povahy jedná, pokud ve vztahu k rozhodnutí konečnému splňuje kumulativně tři podmínky: věcnou, osobní a časovou.
Podmínka věcná je splněna, jsou-li v konečném rozhodnutí zahrnuty otázky, o kterých bylo rozhodnuto zatímně. Podmínka osobní je splněna, bylo-li konečné rozhodnutí adresováno stejnému subjektu, jako rozhodnutí předběžné. Podmínka časová je splněna, je-li rozhodnutí vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena přiměřená lhůta pro zahájení takového řízení. Účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny do vykonatelnosti rozhodnutí konečného.
K časové podmínce dále rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že souvisí s dočasným charakterem rozhodnutí předběžné povahy. Aby však tato dočasnost byla skutečná, vyžaduje tato podmínka bližší konkretizaci. Rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu.
Rozhodnutí předběžné povahy může být vydáno v rámci již zahájeného řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V tomto případě je „
dočasnost
“ předběžného rozhodnutí zajištěna tím, že se jednotlivec může soudně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu.Podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele se za klamavou obchodní praktiku považuje také „
nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu v obchodním styku
“.V případě zjištění výrobků nebo zboží, které naplňují znaky porušení uvedeného ustanovení, je podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele celní úřad oprávněn takovéto výrobky nebo zboží zajistit a následně rozhodnout o jejich propadnutí nebo zabrání.
Zákon o ochraně spotřebitele upravoval procesní pravidla při zajištění zboží celními úřady, a to od 29. 5. 2006 (účinnost zákona č. 229/2006 Sb.) až do přijetí zákona č. 36/2008 Sb., kterým byl s účinností od 12. 2. 2008 novelizován zákon o ochraně spotřebitele. Tato novelizace upravila znění § 23 odst. 6 do současné podoby a zrušila § 23b a § 23c, v nichž byly upraveny procesní otázky a postup celních orgánů při provádění zajištění.
V § 23c zákona o ochraně spotřebitele bylo uvedeno, že zajištění výrobků nebo zboží „
trvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, případně do doby, kdy bude prokázáno, že se nejedná o výrobky nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví. Zrušení opatření o zajištění výrobků nebo zboží, o kterých se prokáže, že neporušují některá práva duševního vlastnictví, provede písemně ředitel celního úřadu. Rozhodnutí se doručí kontrolované osobě. Pokud bylo zrušeno opatření o zajištění, musí být kontrolované osobě zajištěné výrobky nebo zboží bez zbytečných průtahů vráceny v neporušeném stavu, s výjimkou výrobků nebo zboží použitých pro posouzení. O vrácení sepíše celník písemný záznam
.“Z důvodové zprávy k zákonu č. 36/2008 Sb. vyplývá, že procesní ustanovení § 23b a § 23c zákona o ochraně spotřebitele byla zrušena pro jejich nesystémové zařazení do zákona o ochraně spotřebitele, neboť taková ustanovení mají být upravena ve zvláštních zákonech. Po zrušení uvedených ustanovení byl postup celních orgánů při zajištění zboží podezřelého z porušení práv duševního vlastnictví v posuzovaném období upraven pouze v zákoně o opatřeních, který se dle § 1 vztahuje také na provádění dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele.
Z § 33 odst. 6 zákona o opatřeních vyplývá, že „[p]
ro zadržení zboží, ničení padělků a nedovolených napodobenin, poskytnutí upravených padělků k humanitárním účelům, propadnutí a zabrání zboží a pro odvolání proti rozhodnutí celních orgánů platí obdobně § 9, § 14, § 14a, § 28a, § 28b a § 31a
“ tohoto zákona.Podle § 9 odst. 5 zákona o opatřeních se zadržené zboží vrátí osobě, které bylo zadrženo, „[u]
plynula-li lhůta pro zadržení zboží, nebo nelze-li u zadrženého zboží uložit sankci propadnutí nebo ochranné opatření zabrání zboží podezřelého z porušení práv k duševnímu vlastnictví v řízení o správním deliktu, nebo rozhodnout o jeho zničení podle § 14
“ zákona o opatřeních. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že § 29 až § 31c, které v současné době upravují dozor a kontrolu celních úřadů podle zákona o ochraně spotřebitele, byly do části čtvrté zákona o opatřeních vtěleny až zákonem č. 219/2011 Sb. účinným od 1. 8. 2011.Existuje-li podezření, že zboží nabízené k prodeji vykazuje znaky klamavé obchodní praktiky (padělku), lze z právní úpravy účinné v posuzovaném období dovodit oprávnění celních úřadů takové zboží zajistit (zadržet) a následně rozhodnout o jeho propadnutí, zabrání či vrácení. Skutečnost, že zákon o ochraně spotřebitele používá pojem „
zajištění
“, zatímco zákon o opatřeních v roce 2007 tento pojem opustil a nahradil jej pojmem „zadržení
“, je pouhou nedůsledností zákonodárce, bez jakéhokoliv významu.Soulad výluky soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy s Ústavou je podle stěžovatelkou výše uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/99 podmíněn tím, že předběžné, soudně nepřezkoumatelné rozhodnutí, musí být následováno správním rozhodnutím konečným, v rámci jehož přezkumu se právům jednotlivce dostane soudní ochrany, a to i ve vztahu k účinkům rozhodnutí předběžného. Použitelnost této výluky je dále limitována i tím, že jednotlivec má právo na soudní ochranu, která však musí být včasná a účinná. Takové podmínky rozhodnutí o zajištění zboží dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele nesplňuje.
Zatímco rozhodnutí o propadnutí či zabrání zboží lze nepochybně napadnout žalobou u správního soudu a v rámci tohoto přezkumu posoudit i zákonnost jeho zajištění, rozhodnutí o vrácení zboží lze žalobou napadnout jen výjimečně. Tak tomu bude např. v případě, že došlo k vrácení nesprávného počtu zajištěného zboží. V případě, kdy naopak proti vrácení zboží nebude žádný důvod brojit, nemá osoba, které bylo zboží zajištěno, proti samotnému zajištění žádnou možnost ochrany, včetně nemožnosti uplatnit případný nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tato skutečnost již sama o sobě vylučuje předběžnou povahu rozhodnutí o zajištění.
Z § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele a z příslušných ustanovení zákona o opatřeních navíc vyplývá, že o zajištění zboží je rozhodováno zpravidla na základě kontroly prováděné v rámci celního dohledu, tj. mimo řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V žádném z uvedených předpisů pak není stanovena lhůta, v níž musí být zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí konečné, tj. rozhodnutí o propadnutí, zabrání nebo vrácení zboží. Tvrzení žalovaného, že procesně se jedná o správní řízení, ovládané správním řádem, který stanoví lhůty pro vydání rozhodnutí, není
relevantní
. Přestože lze správní řád považovat za subsidiární k řízení o zajištění dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele, žádné z jeho ustanovení neuvádí lhůtu, ve které by byl správní orgán povinen zahájit řízení o propadnutí, zabrání či vrácení zboží a vydat konečné rozhodnutí, kterým bude rozhodnuto o osudu zajištěného zboží.IV. Závěr
S ohledem na vše výše uvedené lze jednoznačně dojít k závěru, že rozhodnutí podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele o zajištění výrobků nebo zboží není rozhodnutím předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.