2438/2011
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o zadržení zboží; cla: rozhodnutí o zadržení zboží
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o zadržení zboží Cla: rozhodnutí o zadržení zboží
k § 46 odst. 1 a § 70 písm. b) soudního řádu správního
k čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo (v textu jen "nařízení o opatřeních")
Na rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení nemusí navazovat konečné rozhodnutí, které by v sobě věcně zahrnovalo rozhodnutí o zadržení zboží; nejde tedy o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., a proto není vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, čj. 7 As 52/2011-100)
Prejudikatura:
č. 886/2006 Sb. NSS a č. 1982/2010 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 291/1999 Sb.Věc:
Společnost s ručením omezeným P. T. GROUP proti Celnímu ředitelství Brno o zadržení zboží, o kasační stížnosti žalobkyně.Dne 10. 7. 2009 Celní úřad Hodonín rozhodl o zadržení zboží žalobkyně (celkem 12 251 párů obuvi) z důvodu podezření z porušení práv k duševnímu vlastnictví. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala, žalovaný však odvolání rozhodnutím ze dne 10. 9. 2009 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 11. 2. 2010 odmítl. Toto usnesení bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, čj. 7 As 56/2010-46, zrušeno pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů.
Krajský soud následně žalobu usnesením ze dne 9. 12. 2010 opět odmítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí o zadržení obuvi podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení je rozhodnutím předběžné povahy, které je podle § 70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž namítala, že napadená rozhodnutí správních orgánů nejsou rozhodnutími předběžné povahy; splněna není předně časová podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy. Rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních nemusí předcházet rozhodnutí konečnému a sama nemá na vydání konečného rozhodnutí nárok. Rozhodnutí o zadržení zboží může být vydáno zcela mimo rámec jakéhokoliv zahájeného řízení a zákon nestanoví lhůtu, v níž musí být zahájeno řízení a vydáno konečné rozhodnutí.
Žalovaný uvedl, že v daném případě jde o variantu přijetí předběžného opatření v souvislosti s ochranou duševního vlastnictví v rámci již zahájeného celního řízení. V rámci celního řízení v souvislosti s návrhem deklaranta na propuštění zboží do volného oběhu musel celní úřad přihlédnout mimo jiné i k čl. 79 nařízení Rady (EHS) 2913/92, kterým se vydává celní
kodex
Společenství (dále jen "celní kodex
"), ze kterého vyplývá, že propuštění zboží zahrnuje uplatnění obchodně-politických opatření a splnění dalších formalit. Za těmito opatřeními je nutno spatřovat nařízení o opatřeních a na něj navazující zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví (dále jen "zákon o opatřeních"). Po splnění zákonných předpokladů vydal celní úřad rozhodnutí, v daném okamžiku konečné, o nepropuštění zboží deklarovaného v celním prohlášení do navrženého režimu (přezkoumatelné soudem). Časová podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy byla splněna a krajský soud věc vyhodnotil správně.Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-63, č. 1982/2010 Sb. NSS, po podrobném shrnutí dřívější judikatury správních soudů i Ústavního soudu a předestření vývoje právní úpravy určil obecný test, pomocí něhož by bylo možné u libovolného správního rozhodnutí předvídatelným způsobem určit, zda je rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. Vyšel přitom z požadavků na aplikaci výluk ze soudního přezkumu, které vyplývají zejména z judikatury Ústavního soudu a kterými jsou nutnost následného "
konečného
" rozhodnutí, soudně přezkoumatelného, které v sobě věcně zahrnuje i rozhodnutí předběžné, a dále zajištění včasnosti a účinnosti soudní ochrany. Aby tedy mohlo být rozhodnutí rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., musí kumulativně splňovat tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. "Časová podmínka souvisí s dočasným charakterem rozhodnutí předběžné povahy, jak tento charakter vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99
[č. 291/1999 Sb].
[...] Rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu. Rozhodnutí předběžné povahy může být vydáno
[...] v rámci již zahájeného řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V tomto případě je
,dočasnost' předběžného rozhodnutí zajištěna tím, že jednotlivec se může soudně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu. Pokud je rozhodnutí předběžné vydáno mimo takové řízení před správním orgánem, musí být jeho
,dočasnost' garantována tím, že zákon jednoznačně stanoví lhůtu, v níž musí být zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí konečné. Pokud by takováto lhůta pro zahájení řízení před správním orgánem a vydání konečného rozhodnutí (ovšem v délce odpovídající požadavku Ústavního soudu na včasnost soudní ochrany) zákonem stanovena nebyla, nelze takové zajišťovací či mezitímní rozhodnutí správního orgánu považovat za rozhodnutí předběžné povahy
[...]. Zákon dále musí omezovat účinky rozhodnutí předběžného pouze na období do vydání rozhodnutí konečného.
Neméně důležitá je podmínka věcné souvislosti mezi rozhodnutím předběžným a rozhodnutím konečným. Rozhodnutí konečné musí rozhodnout mj. o vztazích zatímně upravených rozhodnutím předběžným, tj. konečné rozhodnutí musí v sobě věcně zahrnout rozhodnutí předběžné. V opačném případě by totiž nebylo možné domoci se, alespoň zprostředkovaně, přezkumu předběžného rozhodnutí. To předpokládá i obdobné zákonem předvídané předpoklady pro vydání předběžného i konečného rozhodnutí.
Osobní podmínka znamená, že rozhodnutí konečné musí být adresováno (mimo jiné i) stejné osobě jako rozhodnutí předběžné. V opačném případě by totiž opět nebylo možné, aby se osoba dotčená rozhodnutím předběžné povahy domohla soudního přezkumu rozhodnutí předběžného, byť zprostředkovaně pomocí žaloby proti rozhodnutí konečnému.
"Aby bylo možné vyslovit závěr, zda rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních je rozhodnutím předběžné povahy, je nutno zkoumat charakter tohoto rozhodnutí a jeho postavení a funkci v rámci dalšího postupu správních orgánů. (...)
Je-li zboží zadrženo v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení o opatřeních, což je případ, který nastal v posuzované věci, jsou postupy podle nařízení o opatřeních a zákona o opatřeních spojeny také s postupy v rámci celního řízení. Podáním celního prohlášení se totiž zahajuje celní řízení podle § 21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále jen "daňový řád z roku 1992"). Toto celní řízení muselo být řádně ukončeno, a to zastavením řízení podle § 27 daňového řádu z roku 1992 (po účinnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, pak podle jeho § 106), nebo rozhodnutím o propuštění nebo nepropuštění (resp. zamítnutí návrhu na propuštění) zboží do navrhovaného celního režimu podle celního kodexu.
Pokud je požadováno propuštění zboží do volného oběhu a celní orgán zboží zadrží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních, resp. pozastaví propuštění zboží, může následovat řada možností, jak bude nakonec se zbožím naloženo, nicméně vždy musí také dojít ke skončení celního řízení. Samotné zadržení zboží může být před skončením celního řízení ukončeno například uplynutím tří pracovních dnů po oznámení zadržení, pokud držitel práva duševního vlastnictví nevyvine žádnou aktivitu (čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních), uplynutím 10 pracovních dnů od přijetí oznámení o zadržení, pokud držitel práva duševního vlastnictví neoznámí celnímu úřadu podání soukromoprávní žaloby (čl. 13 odst. 1), úspěšným uplatněním zjednodušeného postupu (čl. 11), poskytnutím jistoty (čl. 14) nebo uplatněním opatření (čl. 17). V posledně uvedeném případě však zadržení může trvat až do přijetí opatření jen za předpokladu, že je přesně dodržen postup podle nařízení o opatřeních. Do tří pracovních dnů od oznámení zadržení zboží musí držitel práva duševního vlastnictví požádat Celní ředitelství Hradec Králové o přijetí opatření, které bude fakticky spočívat v tom, že v zadržení bude pokračováno; po schválení žádosti provede opatření příslušný celní úřad. Držitel práva duševního vlastnictví následně musí vyvolat řízení před civilními soudy za účelem stanovení, zda bylo porušeno jeho právo duševního vlastnictví, a o zahájení tohoto řízení musí do deseti dnů od přijetí oznámení o zadržení informovat příslušný celní úřad. V závislosti na výsledku řízení o podané žalobě je pak zadržení ukončeno, nebo je přijato opatření podle čl. 17 nařízení o opatřeních. Je-li tento postup dodržen, pak teprve poté může být ukončeno samotné celní řízení.
Lze tedy zopakovat, že po rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení musí vždy nutně následovat rozhodnutí, jímž se končí celní řízení. Časová podmínka testu rozhodnutí předběžné povahy se tak zdá být splněna. Ačkoliv však stěžovatelka výslovně hovoří o nesplnění časové podmínky testu rozhodnutí předběžné povahy, namítá také nesplnění věcné podmínky tohoto testu, když fakticky tvrdí, že na rozhodnutí podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních nemusí navazovat žádné řízení ani rozhodnutí, které by věcně řešilo oprávněnost původního zadržení. Judikaturou nastavené podmínky spolu ostatně velice úzce souvisejí a nelze je zcela oddělit. Pokud stěžovatelka uplatňuje konkrétní argumenty ve prospěch závěru, že se nejedná o rozhodnutí předběžné povahy, není rozhodující pod jakou kategorii (typ podmínky) tuto argumentaci podřadí. Posuzování otázky, zda se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, musí být komplexní. Nakonec také
judikatura
do vydání výše citovaného rozsudku rozšířeného senátu s pojmy "časová, věcná a osobní podmínka
" nepracovala. Například v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 183/2005-64, č. 886/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vyslovil, že rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. musí současně splňovat následující znaky: "1) musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci nebo osoby či zatímně fixující určitý stav (materiální znak); 2) proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení před správním orgánem, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním) a jež v dané věci rozhodne s konečnou platností (procesní znak).
"Pokud stěžovatelka namítá, že v určitých případech "
dochází k ukončení zajištění přímo ze zákona a osoba, které bylo zboží zadrženo, je tím zcela zbavena možnosti ochrany proti rozhodnutí o zadržení zboží
", je nutno jí v této námitce dát za pravdu. (...)Za konečné rozhodnutí, které by věcně zahrnulo rozhodnutí předběžné, nelze považovat ani rozhodnutí civilního soudu o žalobě, jíž se držitel práva duševního vlastnictví domáhá stanovení, že jeho právo duševního vlastnictví bylo porušeno. Tato žaloba vůbec nemusí být podána, a pokud podána je, například její zamítnutí neznamená, že celní orgány neměly "
dostatečné důvody pro podezření, že zboží porušuje právo duševního vlastnictví.
" Rozhodnutí civilního soudu tedy nemusí následovat (není splněna časová podmínka testu) a ani v sobě věcně nezahrne rozhodnutí podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních (není splněna ani podmínka věcná).Na rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních sice mohou navazovat také jiná rozhodnutí, jako například rozhodnutí o schválení žádosti o přijetí opatření (čl. 5 nařízení o opatřeních) nebo rozhodnutí o zničení zboží v rámci zjednodušeného postupu (čl. 11), tato rozhodnutí jsou však závislá mimo jiné na procesní aktivitě držitele práva duševního vlastnictví, a osoba dotčená zadržením zboží tak nemá nárok na jejich vydání (není splněna časová podmínka testu).
Lze proto uzavřít, že na rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení o opatřeních nemusí navazovat konečné rozhodnutí, které by v sobě věcně zahrnulo rozhodnutí o zadržení zboží. Takové rozhodnutí proto není rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., a není z tohoto důvodu vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví. Usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba odmítnuta s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím předběžné povahy, je proto nezákonné [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.