Vydání 11/2009

(...) Problematikou rozhodnutí podle § 50 daňového řádu se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75 (publikované na www.nssoud.cz), v němž mimo jiné uvedl, že in peius Z výše uvedených závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozhodnutím o odvolání ve smyslu § 50 odst. 6 daňového řádu řízení končí, a to bez ohledu na to, o jaké rozhodnutí se jedná. Takové konečné rozhodnutí tedy nutně musí být přezkoumatelné ve správním soudnictví, neboť v režimu zákona o správě daní a poplatků neexistuje možnost, aby po zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolacím orgánem byla věc vrácena k novému rozhodnutí. Pokud by správní orgán I. stupně poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno, v řízení pokračoval a znovu rozhodl, jednalo by se o rozhodnutí nezákonné.

Úvahy městského soudu, že se v dané věci nejedná o rozhodnutí, byť formální znaky rozhodnutí splňuje, a že jím nebyla nijak dotčena práva či povinnosti stěžovatele, nejsou podle názoru Nejvyššího správního soudu správné. Z obsahu napadeného správního rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o individuální správní akt adresovaný stěžovateli, jímž bylo autoritativně a konečným způsobem rozhodnuto o jeho odvolání a které, vzhledem k obsahu rozhodnutí I. stupně, autoritativně zasáhlo do jeho právní sféry. Nejednalo se o situaci, kdy by bylo v rámci odvolacího řízení rozhodnutí zrušeno a věc vrácena orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Pokud by tato situace nastala, zvolený postup městského soudu by případně s ohledem na konkrétní aspekty věci byl namístě, ovšem takový postup § 50 daňového řádu nepředpokládá. Povaha rozhodnutí odvolacího orgánu byla tím, že rozhodnutí celního ředitelství bylo jako celek zrušeno, fakticky taková, že žádost stěžovatele o povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí Evropského společenství v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně byla v celém rozsahu zamítnuta. To však představuje zásah do právní sféry stěžovatele, který má nárok na to, aby za splnění zákonem stanovených podmínek bylo jeho žádosti vyhověno, a aby tedy mohl na základě povolení k žádosti uděleného v určitém režimu nakládat s určitými tabákovými výrobky. Naopak, pokud zákonem stanovené podmínky nesplní, jeho žádosti vyhovět nelze. Skutečnost, zda v jeho věci podmínky pro vyhovění žádosti byly splněny anebo nikoli, je přesně tou otázkou, kterou je nutno ve správním soudnictví zkoumat. Rozhodnutí odvolacího orgánu tedy mělo povahu konečného a řádnými opravnými prostředky nezměnitelného úkonu správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o právní věci stěžovatele týkající se jeho subjektivních práv (šlo o založení či odmítnutí založení subjektivního práva na základě stěžovatelem podané žádosti), a v tomto smyslu mělo zcela jednoznačně povahu rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. a podléhá soudnímu přezkumu.

Argument generálního ředitelství, který podle jeho názoru má svědčit proti přezkoumání napadeného rozhodnutí soudem, a sice, že bylo později vydáno ve věci nové povolení, nelze akceptovat, neboť toto pozdější povolení nebylo vydáno v odvolacím řízení, jehož výsledkem je napadené rozhodnutí. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí a posuzuje otázku, zda ve vztahu k němu napadené rozhodnutí bylo zákonné či nikoliv.