Vydání 5/2012

(...) Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem městského soudu, že v řízení přezkumném podle § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách může rektor rozhodnutí děkana zrušit a vrátit mu věc k novému projednání, tedy postupovat způsobem zvoleným žalovaným. Neztotožnil se ale ani s názorem stěžovatele, že pod změnou rozhodnutí nelze spatřovat jiný úkon, než že rektor negativní výrok o nepřijetí změní na pozitivní.

Podle § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách může uchazeč „ [další podmínky stanovené vysokou školou nebo fakultou]. “

Dikce věty čtvrté a páté citovaného ustanovení je zjevně obsahově odlišná od dikce § 90 odst. 1 správního řádu. Tato odlišnost spočívá v tom, že zákon o vysokých školách nezná alternativu, která je v § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, tedy zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání. Zákonodárce v § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách naopak jednoznačně vyjádřil svoji vůli, aby výsledkem řízení o opravném prostředku bylo, v případě, že je rozhodováno meritorně, buď potvrzení rozhodnutí děkana, nebo jeho změna. Třetí alternativu zákon o vysokých školách nepřipouští. Důvody pro to lze spatřovat především v důležitosti časové dimenze při rozhodování o přijetí ke studiu. Jelikož studium je zpravidla koncipováno po jednotlivých ročnících a jelikož uchazeč má zpravidla zájem, aby mohl zahájit studium co možná nejdříve poté, co podal ke studiu přihlášku, je třeba proceduru přijímacího řízení a rozhodování o přijetí či nepřijetí ke studiu koncipovat tak, aby v naprosto převažujícím počtu případů bylo rozhodnuto ještě předtím, než bude zahájena výuka ve studijním ročníku, v němž má uchazeč zájem studovat. Prostředkem k dosažení tohoto účelu je právě taková podoba dvojinstančního řízení, která vyloučí vrácení věci děkanovi k novému rozhodnutí a uloží rektorovi ve věci rozhodnout s konečnou platností. Ostatně stejný postup rektora je předvídán i v případech, kdy o přijetí rozhoduje rektor již v první instanci, tedy v případech, kdy studijní program uskutečňuje vysoká škola, nikoli fakulta (§ 50 odst. 2 věta druhá zákona o vysokých školách). Je proto na rektorovi, aby v řízení o opravném prostředku odstranil veškeré případné vady řízení nebo hmotněprávních pochybení, k nimž v řízení prvoinstančním došlo. Za tím účelem je rektor povinen zjistit rozhodné skutečnosti, a tedy i případně provést potřebné důkazy, a poté bez prodlení rozhodnout a rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnit, zejména se ve skutkové i právní rovině vypořádat s námitkami uchazeče uplatněnými v řízení o opravném prostředku. Rektor je oprávněn a povinen odstranit i takové vady prvoinstančního rozhodnutí, které by v „“ správním řízení vedly k jeho zrušení a vrácení správnímu orgánu I. stupně k novému projednání podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu (např. nepřezkoumatelnost rozhodnutí nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav).

V hmotněprávní rovině může v řízení o opravném prostředku nastat několik situací, přičemž všechny varianty úprava v 50 odst. 7 zákona o vysokých školách řeší: 1) V případě, že uchazeč objektivně vzato splnil podmínky pro přijetí a bylo mu vydáno rozhodnutí o přijetí ke studiu, rektor žádost o přezkum rozhodnutí děkana zamítne a rozhodnutí potvrdí. Tato eventualita je v zásadě pouze teoretická, neboť není pravděpodobné, že by uchazeč proti vyhovujícímu rozhodnutí podal opravný prostředek. 2) V případě, že uchazeč objektivně vzato nesplnil podmínky, avšak byl v rozporu s tím ke studiu přijat, rektor rozhodnutí děkana změní tak, že jej ke studiu nepřijme. I tato eventualita je teoretická, neboť uchazeč proti nezákonnému, avšak jej zvýhodňujícímu rozhodnutí stěží bude brojit. Pokud by však k ní došlo, rektor může svým rozhodnutím zhoršit postavení uchazeče ve srovnání se stavem v prvoinstančním řízení, neboť zvláštní úprava v zákoně o vysokých školách vylučuje použití obecné úpravy v § 90 odst. 1 písm. c), resp. odst. 3 správního řádu. 3) V případě, že uchazeč objektivně vzato splnil podmínky pro přijetí ke studiu, avšak děkanem bylo rozhodnuto o jeho nepřijetí ke studiu, rektor zjistí skutečný stav věci a, je-li takový, že uchazeč měl být ke studiu přijat, změní rozhodnutí děkana tak, že se uchazeč ke studiu přijímá. 4) Konečně v případě, že uchazeč objektivně vzato nesplnil podmínky pro přijetí ke studiu a děkan rozhodl o jeho nepřijetí, rektor žádost o přezkoumání rozhodnutí zamítne a původní děkanovo rozhodnutí potvrdí.

Součástí řízení musí tedy být v případech, kdy je to namítáno nebo kdy pochybnost o tom v řízení jinak vyjde najevo, i věcné posouzení, zda uchazeč správně odpověděl na otázky či zkušební úlohy při přijímací zkoušce, včetně případného posouzení, zda zadané otázky či úlohy byly podle současného stavu vědeckého poznání formulovány správně a zda byly logicky a jazykově formulovány dostatečně jednoznačně. Je-li přijímací řízení založeno na hodnocení či testování prováděném externím subjektem, a nikoli vysokou školou, vztahuje se přezkum rektorem (a následně případně i soudní kontrola) i na zkušební otázky a úkoly zadávané v takových externích testovacích řízeních. Zjistí-li rektor, že otázka či úkol nebyly formulovány z vědeckých hledisek správně či nebyly dostatečně jednoznačné, nemůže jít toto pochybení k tíži uchazeče. Pouze je-li součástí přijímacího řízení zkoumání vlastností a schopností exaktně neměřitelných či závislých na vkusu nebo jiných subjektivních úsudcích (např. uměleckého talentu), přezkumná činnost rektora se omezí na kontrolu nestrannosti, objektivity a odbornosti správní úvahy osoby či osob posuzujících uchazeče a toho, zda nevybočily z mezí správního uvážení či je nezneužily. V řadě případů může docházet k tomu, že rozhodnutí děkana je sice objektivně vzato nezákonné, např. pro nesprávné vyhodnocení otázek či zkušebních úloh v přijímacím řízení, ale ani při zohlednění této skutečnosti není důvodu rozhodnout o přijetí uchazeče ke studiu, neboť ani takto uchazeč nedosáhne takového výsledku přijímací zkoušky, jenž by jej zařadil mezi ty, kteří mohou být ke studiu přijati. Je-li tomu tak, rektor v řízení odstraní nezákonnosti, k nimž došlo v prvoinstančním řízení, avšak přesto žádost o přezkum zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Ve svém rozhodnutí pak odůvodní, proč zjištěné nezákonnosti nemají vliv na správnost výroku prvoinstančního rozhodnutí. S názorem městského soudu lze pak souhlasit jen potud, že i v řízení o opravném prostředku může nastat situace, kdy rektor rozhodne jinak než změnou prvoinstančního rozhodnutí, anebo zamítnutím žádosti o přezkoumání rozhodnutí a potvrzením prvoinstančního rozhodnutí. Bude tomu tak například při úmrtí uchazeče v průběhu přijímacího řízení, kdy bude namístě použít analogicky § 90 odst. 4 správního řádu o zastavení řízení.

Ve stěžovatelově případě dospěl žalovaný u napadených rozhodnutí ze dne 5. 10. 2009 a ze dne 12. 2. 2010 k závěru, že rozhodnutí děkana je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V souladu s § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách byl následně povinen posoudit (na základě vyžádaných podkladů) a řádně zdůvodnit, zda stěžovatel splnil podmínky pro přijetí ke studiu a rozhodnutí děkana při pozitivním závěru změnit tak, že se stěžovatel přijímá ke studiu, nebo při negativním závěru žádost stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí děkana zamítnout. Tento postup neodporuje ani čl. 16 odst. 2 Statutu Univerzity Karlovy v Praze, podle kterého rektor žádost zamítne a rozhodnutí děkana potvrdí, jestliže rozhodnutím nebyly porušeny předpisy, podmínky a pravidla uvedená v čl. 11 odst. 2 Statutu (soulad se zákonem o vysokých školách, Statutem, vnitřními předpisy univerzity a příslušné fakulty, dalšími podmínkami pro přijímání stanovené fakultou a způsoby jejich ověřování), nebo jestliže jejich porušení neovlivnilo správnost výroku rozhodnutí. Jinak rektor rozhodnutí změní tak, že se uchazeč o studium přijímá. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí děkana představuje porušení požadavku odůvodnění jeho rozhodnutí podle § 50 odst. 5 zákona o vysokých školách. Pokud nemá vliv na správnost výroku rozhodnutí a zároveň rektor při její nápravě nezjistí takové porušení předpisů, podmínek a pravidel uvedených v čl. 11 odst. 2 Statutu, které by vliv na správnost výroku rozhodnutí mělo, pak žádost uchazeče o přijetí ke studiu zamítne a rozhodnutí děkana potvrdí.