Vydání 4/2021

[21] Ze shodných tvrzení účastníků řízení vyplývá, že pozemky parc. č. X a parc. č. Y ve vlastnictví stěžovatelky byly za účinnosti předchozího územního plánu zařazeny do plochy se způsobem využití Zóna zemědělské krajiny [N-P]. Dle návrhu nového územního plánu mělo být těmto plochám přiřazeno funkční využití Plochy výroby a skladování – farmy (VF). Výsledný územní plán vydaný dne 4. 4. 2016 však dotčené pozemky zařadil do Ploch zemědělských – obhospodařované půdy (Z).

[22] Nelze přisvědčit stěžovatelce, že navrhovatelce novým územním plánem nemohlo být zasaženo do jejích práv z důvodu, že ani předchozí územní plán neumožňoval zastavění pozemku rodinným domem, a stěžovatelčino postavení se tak nijak nezhoršilo. Z rekapitulace provedené v úvodu posouzení Nejvyšším správním soudem vyplývá, že předchozí plánovací dokumentace zahrnovala stěžovatelčiny pozemky do ploch s funkčním vymezením Zóna zemědělské krajiny. Na takových pozemcích bylo přípustné zřídit zařízení související se zemědělskou výrobou, zemědělské usedlosti, byty pro osoby zajišťující dohled a pohotovost, stejně jako byty pro majitele, resp. vedoucí hospodářství. Dále bylo možno za předpokladu kladného stanoviska orgánu ochrany přírody a zemědělského půdního fondu pozemky oplotit. V napadeném územním plánu jsou oproti tomu stěžovatelčiny pozemky zařazeny do Plochy zemědělské – obhospodařované půdy, na kterých není možná jakákoliv nová výstavba mimo stavby uvedené mezi stavbami přípustnými. Těmito stavbami jsou pouze stavby a zařízení nezbytné pro zemědělskou výrobu a pastevní chov hospodářských zvířat (např. stavby pro skladování zemědělských produktů, včelíny, ohrady jezdeckých a pastevních areálů, přístřešky pro hospodářská zvířata, napáječky, stavby sloužící k úschově zahradní techniky, nářadí atd.). Ani další stavby, které je možné v těchto plochách umisťovat, nejsou určené k bydlení. Oplotit či ohradit je možné pouze objekty technického vybavení, plochy s komerčním využitím (např. pěstováním dřevin, zahradnictvím) a zahrady a sady s ohledem na prostupnost krajiny.

[23] Z uvedeného je zřejmé, že nový územní plán omezil možnost navrhovatelky nakládat s pozemky v jejím vlastnictví určitým způsobem, který byl dle předchozí regulace možný, a není tak pravdou, že pro ni nepředstavuje žádnou změnu.

[24] Především ale Nejvyšší správní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž v případech vydání nového územního plánu (tedy nikoliv pouze změny dosavadní územně plánovací dokumentace) přiznává navrhovateli plnou soudní ochranu. Odpůrce totiž dosavadní regulaci novým opatřením obecné povahy odstraňuje, začíná takříkajíc „s čistým stolem“ a do práv dotčených subjektů tak zasahuje v celém rozsahu nově, neboť vše je otevřeno ke změnám. (srov. rozsudek ze dne 28. 8. 2020, čj. 6 As 141/2019-64, č. 4077/2020 Sb. NSS, body [19] – [21] a tam uvedený přehled předchozí judikatury). Stěžovatelčin argument, že nový územní plán na postavení navrhovatelky nic nemění, tak již z tohoto důvodu nemůže obstát.

[25] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud měl zákonnost stanoviska dotčeného orgánu ochrany zemědělského půdního fondu hodnotit dle právní úpravy účinné ke dni vydání tohoto stanoviska, nikoliv ke dni vydání napadeného opatření obecné povahy.

[26] Podle § 101b odst. 3 s. ř. s. „“.

[27] V projednávané věci v mezidobí od vydání stanoviska do vydání územního plánu došlo k novelizaci § 4 zákona o ochraně ZPF, který stanovuje zásady ochrany zemědělského půdního fondu, jež musí dotčený orgán při vydávání stanoviska k návrhu územního plánu zohlednit, a to zákonem č. 41/2015 Sb.

[28] Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že pravidlo přezkoumávání opatření obecné povahy podle skutkového a právního stavu ke dni jeho vydání (§ 103b odst. 3 s. ř. s.) dopadá i na stanoviska dotčených orgánů, a to jak z hlediska nutnosti jejich existence, tak jejich obsahu a formálních náležitostí. Není-li změna právní úpravy, která nabyla účinnosti v průběhu procesu pořizování územně plánovací dokumentace, doprovázena intertemporálními pravidly, uplatní se totiž ve vztahu k procesním i hmotněprávním otázkám princip nepravé retroaktivity (viz zejména rozsudek NSS ze dne 6. 5. 2016, čj. 10 As 250/2015-92, a četnou judikaturu tam uvedenou). To ve vztahu k procesním otázkám znamená okamžitý účinek nových procesních pravidel; pokud jde o aspekty hmotněprávní (v nyní posuzovaném případě zásady ochrany ZPF jako hlediska pro posouzení návrhu územního plánu), je rozhodná ta právní úprava, která je účinná v době, kdy je o její aplikaci závazně (konstitutivně) rozhodováno ve vztahu k dotčeným subjektům. Právě tímto okamžikem totiž ve sféře výkonu veřejné moci správními orgány dochází ke vzniku (změně či zániku) právních vztahů.

[29] V rozsudku ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As 75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS, věc , konstatoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve vztahu k závazným stanoviskům vydávaným pro účely správního řízení mj. že závazné stanovisko není s to založit práva nebo povinnosti, ta založí orgán veřejné správy až konečným rozhodnutím ve věci. Na tom nic nemění ani skutečnost, že obsah závazného stanoviska je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, neboť to se týká jen samotného procesu tvorby konečného rozhodnutí. Tato závaznost potvrzuje zakládání práv a povinností vyplývajících ze závazného stanoviska a materializuje se v rozhodnutí konečném. Závazná stanoviska „“.

[30] Přinejmenším tyto dílčí závěry nutně dopadají i na stanoviska vydávaná dotčenými orgány pro účely pořízení územně plánovací dokumentace (resp. jiných opatření obecné povahy). Jakkoliv se nejedná o závazná stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu, jde také o závazné podklady [nikoliv samostatná rozhodnutí, viz § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona] pro vydání úkonu správního orgánu, jímž teprve je zasahováno do právní sféry adresátů.

[31] Proto i stanoviska podle § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona podléhají soudnímu přezkumu až v rámci řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (viz např. rozsudek NSS ze dne 7. 1. 2009, čj. 2 Ao 2/2008-62, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2015, čj. 79 A 6/2014-193, aprobovaný rozsudkem NSS ze dne 25. 9. 2015, čj. 4 As 81/2015-120).

[32] Nestanoví-li právní úprava jinak, musí i správní orgány při vydávání rozhodnutí nebo opatření obecné povahy vycházet ze skutkového a právního stavu ke dni vydání takového aktu. Došlo-li proto v průběhu pořizování územního plánu ke změně právní úpravy pro její posouzení z hlediska jednoho z chráněných veřejných zájmů (zde ochrana ZPF), musí pořizovatel ve spolupráci s příslušným dotčeným orgánem zajistit, že připravovaná územně plánovací regulace bude v souladu s právní úpravou účinnou ke dni jejího vydání.

[33] Přechodná ustanovení zákona č. 41/2015 Sb., kterým v průběhu pořizování územního plánu argumentovala odpůrkyně, nestanovují, že by i po nabytí účinnosti nové právní úpravy byla stanoviska orgánu ZPF vydaná za předchozí právní úpravy použitelná jako závazný podklad pro vydání územního plánu. Takové pravidlo neobsahuje ani čl. II. odst. 4, který stanoví, že: [j].“ Jak ze samotného textu tohoto ustanovení, tak z důvodové zprávy k citovanému zákonu totiž plyne, že se vztahuje na případy individuálního rozhodování o odnětí ze zemědělského půdního fondu, nikoliv pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace.

[34] Krajský soud proto nepochybil tím, že při přezkumu napadeného územního plánu vycházel pouze z novelizovaného znění § 4 zákona o ochraně ZPF. Tato namítaná vada by ostatně ani nemohla mít vliv na zákonnost jeho rozsudku, a to z důvodů dále předestřených.

[35] Dle § 4 zákona o ochraně ZPF účinného k datu vydání závazného stanoviska: „

.“

[36] Dle § 4 zákona o ochraně ZPF účinného ke dni vydání napadeného územního plánu: „

.“

[37] Ze srovnání obou dotčených znění je zřejmé, že pozdější právní úprava je detailnější a obsahuje více kritérií, která je třeba zohledňovat při odnímání půdy ze zemědělského půdního fondu. Zároveň je však třeba přisvědčit navrhovatelce, poukazuje-li na Metodický pokyn Ministerstva životního prostředí, který byl v době vydání stanoviska platný a účinný. K povaze tohoto pokynu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 1. 2011, čj. 1 Ao 2/2010-185, č. 2397/2011 Sb. NSS. Soud konstatoval, že „.“

[38] Dle čl. II. odst. 3 tohoto pokynu: „.“

[39] Dotčený správní orgán by tak i v době účinnosti méně podrobného znění zákona o ochraně ZPF byl na základě metodického pokynu povinen hodnotit předložený návrh územního plánu optikou v zásadě stejných kritérií, jako dle novelizované úpravy zákona o ochraně ZPF. Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 Ao 2/2010-185 také uvedl, že příslušný orgán by se měl ve svém stanovisku především zabývat kritérii uvedenými v metodickém pokynu a uvést k nim své závěry.

[40] Krajský soud shledal, že koordinované stanovisko, konkrétně stanovisko orgánu ochrany ZPF, neobsahuje dostatečné odůvodnění, proč dotčený orgán nesouhlasí se záměrem zařazení stěžovatelčiných pozemků (plocha PR-Z15) do ploch výroby a skladování – farem. Stěžovatelka ovšem namítá, že soud měl důvody, pro které nebyla navrhovatelčina plocha zařazena do plochy s požadovaným funkčním využitím, hodnotit nejen na základě obsahu tohoto stanoviska, ale i na základě dalších podkladů, a to zejména rozhodnutí o námitce, kterou navrhovatelka vznesla, a zápisu z dohodovacího jednání ze dne 9. 9. 2014.

[41] Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že nepovažuje tuto námitku za nepřípustnou dle § 104 odst. 4 s. ř. s., jak nadnesla navrhovatelka ve vyjádření ke kasační stížnosti. Zákaz uvádění novot dle § 104 odst. 4 s. ř. s. se vztahuje pouze na žalobce, nikoli na žalovaný správní orgán (v projednávané věci odpůrkyni) (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2008, čj. 1 Ans 5/2008-104). To je důsledek skutečnosti, že rozsah soudního přezkumu vymezuje svými námitkami navrhovatel, odpůrce tuto možnost nemá. Současně dává Nejvyšší správní soud stěžovatelce za pravdu v tom, že neměla v řízení před krajským soudem povinnost dokládat zápis z dohodovacího řízení, neboť se jedná o součást správního spisu, kterým soud neprovádí dokazování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

[42] Krajský úřad Moravskoslezského kraje v koordinovaném stanovisku ze dne 17. 7. 2014 k návrhu územního plánu ve vztahu k zákonu o ochraně ZPF vyjmenoval 15 záměrů v návrhu územního plánu, se kterými nesouhlasí, mezi nimiž se nacházel i záměr týkající se navrhovatelčiných pozemků. Svůj závěr odůvodnil následovně: „“

[43] Nejvyšší správní soud musí dát krajskému soudu za pravdu, že koordinované stanovisko krajského úřadu ze dne 17. 7. 2014 neobsahuje dostatečné odůvodnění ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu ve smyslu požadavků uvedených v rozsudku čj. 1 Ao 2/2010-185. Stanovisko vyjmenovává 15 různých záměrů, s nimiž z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu nesouhlasí, celé odůvodnění se však omezuje na výše citovaný odstavec obecných důvodů, které bral dotčený orgán v úvahu při posuzování těchto záměrů. Není však zřejmé, které důvody se vztahují ke kterým záměrům.

[44] Zákonnost stanovisek dotčeného orgánu v nejširším slova smyslu přezkoumává soud v rámci posuzování toho, zda byl územní plán vydán v souladu se zákonem, neboť jsou součástí procesu, v němž je zpracováván a přijímán. Z ustálené judikatury vyplývá, že důvodem pro zrušení opatření obecné povahy nemůže být jakékoli porušení procesních předpisů při vydávání opatření obecné povahy, nýbrž pouze podstatná procesní vada, v důsledku níž mohlo dojít k zásahu do právní sféry navrhovatele (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS z 21. 7. 2009, čj. 1 Ao1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, bod 41, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 29. 5. 2019, čj. 2 As 187/2017-264, č. 3903/2019 Sb. NSS, bod 38). V případě územních plánů vydávaných v samostatné působnosti obcí musí soudy být navíc obzvlášť zdrženlivé při posuzování zjištěných nezákonností, aby se vyvarovaly neproporcionálního zásahu do práva obcí na samosprávu (nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, č. 76/2013 Sb. ÚS).

[45] Krajský soud dostatečně neposoudil, zda nedostatečnost původního stanoviska dotčeného orgánu byla v procesu přijímání opatření obecné povahy zhojena či nikoliv. Jen pokud ne, mohla totiž zasáhnout do veřejných subjektivních práv navrhovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že dostatečné odůvodnění, které krajský soud postrádal, poskytují další dokumenty, které byly podklady či jsou součástí územního plánu.

[46] Stanoviska dotčených orgánů dle § 4 odst. 2 písm. b) stavebního zákona mají v procesu přijímání územních plánů nezastupitelnou roli, neboť reprezentují ochranu veřejného zájmu v procesu, který je jinak utvářen zejména politickou vůlí územního celku (viz rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2011, čj. 6 Ao 6/2010-62, č. 2552/2012 Sb. NSS či ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS). Územní plán nelze vydat, pokud by byl v rozporu se stanovisky dotčených orgánů (§ 54 odst. 2 stavebního zákona). Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ačkoliv je pořizovatel územního plánu vázán závěry stanovisek dotčených orgánů, nezbavuje ho to povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí o námitkách, které se týkají obsahu těchto stanovisek (viz např. rozsudek ze dne 7. 1. 2009, čj. 2 Ao 2/2008-62, ze dne 6. 4. 2011, čj. 9 Ao 1/2011-96, či ze dne 21. 9. 2017, čj. 2 As 265/2017-29).

[47] V projednávané věci ze správního spisu vyplývá, že v průběhu procesu pořizování územního plánu probíhala komunikace mezi pořizovatelem a krajským úřadem jako dotčeným orgánem na úseku ZPF. Poté, co pořizovatel obdržel koordinované stanovisko krajského úřadu, vyvolal s dotčeným orgánem jednání, které proběhlo dne 9. 9. 2014 a z něhož byl pořízen písemný záznam. Po tomto jednání upravil pořizovatel návrh územního plánu a požádal krajský úřad o vydání navazujícího stanoviska. Krajský úřad toto stanovisko vydal dne 28. 4. 2015 (ve správním spise označené jako písemnost č. 47). Jeho přílohu tvoří právě zápis z dohodovacího jednání ze dne 9. 9. 2014. V tomto zápise je uvedeno, že ve vztahu k návrhové ploše PR-Z15 (stěžovatelčiným pozemkům) dotčený orgán po terénním šetření trvá na svém požadavku vypuštění této plochy ze zastavitelných ploch, neboť by se jednalo o narušení celistvosti půdy a vytvoření předpokladu pro další rozvoj výstavby v území, které je z mnoha aspektů pro výstavbu nevhodné. Návrh územního plánu byl upraven v souladu s požadavkem orgánu ochrany ZPF a navrhovatelčiným pozemkům bylo přiřazeno funkční využití Ploch zemědělských – obhospodařované půdy.

[48] Proti tomuto zařazení brojila navrhovatelka námitkou ze dne 19. 6. 2015. V námitkách poukazovala na skutečnost, že získala pozemek parc. č. X v rámci se záměrem stavby zemědělské usedlosti s možností bydlení a jejího oplocení, což tehdejší územní plán umožňoval, nové zařazení do Ploch zemědělských – obhospodařované půdy to však neumožňuje. Poukazovala také na to, že v bezprostřední blízkosti pozemku parc. č. X se nacházejí pozemky zastavěné rodinnými domy. Textová část územního plánu je dle navrhovatelky obecná a nesděluje důvody, které vedly pořizovatele k nezařazení pozemků parc. č. X a parc. č. Y do Ploch výroby a skladování – farem. Pokud jsou důvodem věcná břemena (přivaděč pitné vody Petrovice – Piaski a vodovod) nacházející se na pozemcích, namítala navrhovatelka, že pozemky získala v dobré víře, že nejsou zatíženy věcnými břemeny. Plocha PR-Z14 navržená do Ploch bydlení v rodinných domech je evidována jako orná půda a leží v bezprostřední vzdálenosti dotčených pozemků parc. č. X a parc. č. Y. U plochy PR-Z12, navržené též jako Plocha bydlení v rodinných domech, dochází k narušení celistvosti orné půdy, navíc prochází pozemkem přivaděč pitné vody.

[49] Pořizovatel navrhovatelčině námitce nevyhověl. Zopakoval důvody nesouhlasu uvedené orgánem ochrany ZPF a uvedl, že musí respektovat stanoviska dotčených orgánů. Dále konstatoval, že vymezením plochy PR-Z15 by skutečně došlo k narušení celistvého bloku zemědělské půdy a pozemky jsou meliorovány, tzn. byly zde provedeny veřejné investice do melioračního zařízení. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně svažitý terén, zásahem do melioračního systému by mohlo také dojít k podmáčení níže položených pozemků. Pokud zastupitelstvo schválí požadavek na změnu ve využití pozemku, neznamená to, že využití pozemku bude skutečně v územním plánu změněno. Nový územní plán je zpracováván na základě aktuální právní úpravy a oborových podkladů, nemusí být vázán na platný územní plán a podmínky, které v území stanovoval, neboť vycházel z jiných podkladů. K pozemku parc. č. Y pořizovatel dodal, že je celý zasažen existencí místního vodovodního řadu a nadmístního vodovodního přivaděče, a tedy by v žádném případě neumožňoval zastavění. S ohledem na limity využití území jej tedy není důvodné zahrnovat do zastavitelných ploch. Pořizovatel dále uvedl, že v blízkosti pozemku parc. č. X se žádná další stavba nenachází, nejbližší výstavba je vzdálena cca 55 metrů na pozemku parc. č. XY, ta je však odcloněna porostem vzrostlé zeleně a na pozemcích kolem parc. č. YZ, který je vzdálen cca 100 metrů a je utopen ve svahu. Že se v nedalekém okolí vyskytuje stávající zástavba, neznamená bez dalšího, že musí být v území vytvořeny podmínky pro výstavbu další. Dále pořizovatel uvedl odlišnosti ploch PR-Z14 a PR-Z12 oproti stěžovatelčiným pozemkům. Závěrem pořizovatel konstatoval, že územní plánování musí v souladu s § 18 stavebního zákona chránit nezastavěné území ve veřejném zájmu a vymezovat zastavitelné plochy na základě potenciálu rozvoje území a míru využití zastavěného území. Územním plánem Petrovice u Karviné je vymezeno celkem 45,84 ha ploch bydlení v rodinných domech. Dle demografického rozboru je potřeba 39 ha zastavitelných ploch, je tak vytvořen převis nabídky ploch 6,84 ha, tj. cca 17,5 %. Tento převis je doporučen nadřízenými orgány územního plánování a je z odborného hlediska ideální pro rozvoj území a ekonomii prodeje pozemků. Vlastník pozemků nemá právní nárok na stanovení takových podmínek, které by vyhovovaly plně pouze jeho soukromoprávním zájmům, neboť cílem územního plánování je dosáhnout obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území.

[50] Další argumentaci ve vztahu k zařazení navrhovatelčiných pozemků pak obsahuje odvodnění územního plánu na straně 22.

[51] Ustanovení § 53 odst. 1 stavebního zákona stanoví, že: „. […].“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, čj. 4 As 253/2016-45, uvedl, že pokud dotčený orgán neuplatní své stanovisko k návrhu dle výše uvedeného ustanovení, a tedy se má za to, že bylo kladné, přivlastní si tak důvody uvedené v návrhu rozhodnutí o námitkách či vypořádání připomínek. Ty je tak třeba pokládat za důvody uvedené ve stanovisku dotčeného orgánu. V projednávané věci dle správního spisu krajský úřad jako dotčený orgán ochrany ZPF nevydal další stanovisko k návrhu rozhodnutí o námitkách. Na důvody tohoto rozhodnutí je tak třeba hledět také jako na důvody, pro které dotčený orgán s řešením souhlasí.

[52] Obdobně Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 12. 3. 2020, čj. 43 A 15/2019-38, č. 4079/2020 Sb. NSS, vyložil, že pokud orgán ochrany zemědělského půdního fondu udělil souhlasné stanovisko s nezemědělským využitím pozemků podle návrhu územního plánu, který se zabýval důsledky navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond, a sám dotčený orgán žádné odůvodnění ve svém stanovisku neuvedl, je třeba vycházet z toho, že důvody uvedené v návrhu územního plánu (potažmo v jeho odůvodnění) představují důvody stanoviska orgánu ochrany ZPF.

[53] Krajský soud zrušil napadené opatření obecné povahy z důvodu nepřezkoumatelnosti stanoviska dotčeného orgánu, aniž vyhodnotil, zda toto pochybení nebylo dostatečně napraveno dalším postupem pořizovatele a dotčeného orgánu, nebo zda vyústilo v nezákonnost napadeného opatření obecné povahy. Dle Nejvyššího správního soudu odůvodnění zařazení navrhovatelčiných pozemků do ploch s příslušným funkčním využitím lze nalézt v rozhodnutí o její námitce, jež je součástí územního plánu, příp. v dalších pokladech pro jeho vydání. Krajský soud měl proto věcně posoudit zákonnost napadené regulace na základě všech důvodů obsažených ve výše uvedených podkladech.

[54] Také k posouzení proporcionality přijaté regulace krajský soud pouze konstatoval, že přesvědčivé odůvodnění spravedlivosti míry omezení navrhovatelčiných práv v napadeném územním plánu, potažmo stanovisku dotčeného orgánu, nenalezl. Nejvyšší správní soud musí přisvědčit stěžovatelčině námitce ohledně absence důvodů pro takové konstatování. Jak plyne z provedené rekapitulace obsahu rozhodnutí o námitce, to zjevně obsahuje argumentaci, z jakých důvodů navrhovatelce nebylo vyhověno. Zda tato argumentace obstojí i věcně, a to posuzováno optikou judikatury, na kterou krajský soud správně poukázal (zejména výše citované usnesení rozšířeného senátu čj. 1 Ao 1/2009-120), je na jeho posouzení.

[55] Stěžovatelka dále tvrdí, že navrhovatelčiny pozemky jsou zatíženy takovými limity v území (existence vodovodního řadu a nadmístního vodovodního přivaděče), které dopředu vylučují jejich zastavitelnost, a proto bylo na místě její námitce proti územnímu plánu nevyhovět.

[56] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526, č. 2698/2012 Sb. NSS, na který odkazuje navrhovatelka a který se týkal zásad územního rozvoje, konstatoval, že je třeba zásadně rozlišovat mezi zásadami územního rozvoje jako koncepcí a územním řízením jako realizací konkrétního projektu, neboť každá z těchto fází má odlišné nástroje regulace a jinou míru podrobnosti. Uvedl také, že v průběhu pořizování zásad by mělo být koncepčně prověřeno, zda plánované záměry mají vůbec šanci být v budoucnu realizovány a preventivně tak bránit vynakládání energie a peněz na projekty zcela nesmyslné, nerealizovatelné či (veřejnoprávně) nepovolitelné. To platí tím spíše pro územní plán, který oproti zásadám územního rozvoje obsahuje podrobnější regulaci využití území.

[57] Ačkoliv možnost realizace konkrétního záměru je detailně prověřována až v rámci územního řízení, stěžovatelce je třeba přisvědčit, že právní a za určitých okolností i faktický limit v území může být důvodem nezařazení takového území k určitému způsobu využití. Takové odůvodnění však také podléhá přezkumné činnosti soudu. V projednávané věci je však třeba zejména uvést, že odůvodnění rozhodnutí o námitkách obsahuje argumentaci limitem v území v podobě existence vodovodního řadu a nadmístního vodovodního přivaděče pouze ve vztahu k pozemku parc. č. Y o výměře 491 m2, tedy dle navrhovatelky pouze přístupového pozemku k pozemku hlavnímu parc. č. X s výměrou 16 953 m2. Nejedná se tak o odůvodnění, které by bylo k pozemku hlavnímu. Doplňovala-li stěžovatelka argumentaci v tomto smyslu až ve vyjádření k návrhu na zrušení opatření obecné povahy, nemůže být pro krajský soud rozhodná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003-58, nebo rozsudek ze dne 18. 9. 2003, čj. 1 A 629/2002-25, č. 73/2004 Sb. NSS), ostatně i krajský soud tuto poznámku uvedl pouze nad rámec svých rozhodovacích důvodů.